Kdo nemlátí děti, není Čech

Veřejnost soucítí s ředitelem, který musel odstoupit, protože udeřil vzpupného studenta. Hájí se tak tradiční výchova, nebo pokrytectví? Za drzost totiž žáky fackujeme, zároveň jim ovšem namlouváme, že bez ní si v dospělosti neškrtnou.

Fackování dětí je jako pomazánkové máslo: Češi se ho nechtějí vzdát, ale celé Evropě se z toho dělá šoufl. V médiích tak stále doznívají reakce na kauzu ředitele Miroslava Korandy, který uštědřil pohlavek žákovi základní školy.

Nechci rozebírat, kterak k záhlavci došlo. Zarážející jsou spíše komentáře k celému incidentu. Ty se totiž mateřsky zastávají Korandy a s otcovskou dravostí se rozohňují nad zkažeností hadího plémě dospívajících.

Všechny základní učebnice dětské psychologie vylučují fyzické tresty. Kromě bolesti přináší také vadné poučení o tom, že problémy se snadno řeší násilím na slabších. Ředitele Korandu přesto podpořili pedagogové i někteří rodiče.

České vidění totiž zaplevelují dvě myšlenkové mocnosti. Tou první je stále ještě živořící romantismus. Proto psycholožka Václava Masáková přiznává, že chápe, pokud někomu vytečou nervy a zfackuje studenta. Učitel je zkrátka hrdina sžíraný titánskými emocemi.

Dříme v něm zidealizovaný duch syfilitika Máchy, jehož vstřebal z čítanek. Pedagog tedy oplývá krásou, protože vášeň je nádherná. Kdo cítí, ten je lepším člověkem. Podobně opojeni vlastním lyrismem si ovšem připadali i čeští básníci opěvující Stalina.

Druhým retardérem se stala praxe mediálního a kyber prostoru. Tyto platformy pro komunikaci postrádají schopnost dorozumět se. Místo toho se stávají rejdištěm tržních mechanismů, kreativci ztvárněného vztahu „má dáti, dal“ a reklamní logiky.

Je třeba si vzít výhodnou půjčku, odletět na Mallorcu a celý se polepit intimkami - ideálně všechno naráz. Každý z nás je tak chycen v nerozřešitelné situaci, v níž musí soustředěně vydělávat a zároveň volnomyšlenkářsky utrácet. Jak to souvisí s dětmi?

Už Jan Werich říkával, že „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby bil“. Foto press.sverak.cz

Když jsem pracoval jako pedagog, většina dospívajících se samozřejmě bravurně pohybovala v internetovém prostředí. Ale navíc je vnímali novou optikou. Nestačilo jim staré dobré zabíjení protivníků po síti. Jejich perspektiva nyní kříží přání bavit se s podnikatelským zápalem.

Toužili nahrávat sami sebe při paření počítačových her, videa vkládat na youtube a díky davům fanoušků vydělat balík. Kdo maká bez mejdanu, prohrál. Kdo jen hračičkaří a neproudí mu cashflow, ten prohrál dvakrát. Pokud je ale uzlovým bodem současné ideologie imperativ „užívej si za tvrdě vydělaný prachy”, ztrácí se cosi podstatného.

Rozbíjí se schopnost rozpoznat a přijmout svou identitu v řádu společnosti: nejsem vázán ničím a na nikoho, jsem rebel své vlastní self-made cesty k úspěchu, nikdo mi nemá co diktovat, ani učitel ne.

Pointou je, že puberťáci v tom nejsou sami. My tvoříme realitu, do níž vstupují, my neseme zodpovědnost za ideologické výzvy k hédonismu a étosu burzovního makléře z Wall Street. Je to náš polistopadový sen, který začaly snít i děti. Nadávat jim za prostořekost a nedostatek kázně značí jen zoufalé pokrytectví. Co jiného mají dělat?

Češi ale byli vždy enšpíglové a do portfólia slabších, na něž se přenese zodpovědnost za všechno, nyní zařadili i děti. Ostatně, tělesné tresty přece používali i naši prarodiče. S oblibou se tak připomíná zlatý věk, kdy učitel počastoval zlobivce párem facek, žák domů nepřinesl žádnou poznámku a všichni byli spokojeni.

Jak nádherná to byla doba, kdy dítě živořilo mezi obavou z výprasku od rodičů a údery pravítka od třídního. Occamova břitva po česku vyprodukovala mnoho jednoduchých řešení složitých problémů: rákoska, klečení v rohu nebo „dvoutakt“ (pohlavek, při němž si žák „dá druhou vo stůl“). A jak to fungovalo! Vyrostly generace, které pomáhaly zprodukovat holokaust a stavět pracovní lágry.

Národ Komenského zkrátka zůstává posledním ostrůvkem „zdravého selského rozumu“, jemuž ještě nezměkl mozek nalejvárnou lidských práv – například práv dětí. Vždyť už Jan Werich říkával: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby bil.“

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Rodiče válečných indiánských kmenů již nebijí pacholátka Úterý, 20.Října 2015, 16:47:50

- již nemusí zajišťovat poptávku po bezcitných agresivních bijcích.
Zdejších představ, že svrchovanost státu nejlépe zajišťují sadističtí bijci se zřejmě ještě nikdo nemusí a neumí vzdát.
A tak rodiče a pečovatelé zatím stále čekají na nové pokyny generálního štábu.............bych se domníval.

Martin Profant - Praha 7

Trochu se v tom pobouření nad českou zaostalostí Středa, 21.Října 2015, 01:05:24

ztratilo, že pan ředitel už není ředitel a že předtím zaplatil pokutu. A že se ta diskuse netýkala toho, zda by měl dotyčný ředitel či jakýkoliv jiný pedagog žáky bít, ale jaký trest je přiměřený při ojedinělému selhání (pokud ojedinělé nebylo a autor článků to ví, měl by to uvést a tuto od obecně rozšířené verze odlišnou v
doložit).
Ačkoli riskuju, že se zařadím mezi české surovce, přiznávám, že tu facku nepovažují na celé kauze za nejhorší. Nezvládnutá situace ve třídě, která měla podle popisu výchovného poradce tu facku předcházet, to že pan ředitel nepřišel na Rádu školy, která jeho čin projednávala - last but not least neschopnost zastupitelstva odstínit jednání o odvolání ředitele od politikářského kočkování.
Jenomže to jsou problémy, nad kterými by se muselo při psaní článků přemýšlet, zatímco nářek nad obecnou idiocií lze napsat bez intelektuální investice.

Luděk Ševčík - OSVČ

Kolik svých, dnes už dospělých, dětí vychoval autor článku? Středa, 21.Října 2015, 10:10:23

Já jsem vychovával děti v 90 letech. Někde jsem se dočetl, že výprask je špatná forma výchovy dětí, že je třeba vychovávat přesvědčováním. Dlouhá léta jsem se tímto principem řídil. Bylo často o nervy přesvědčit děti od 10 let nahoru o tom, že něco dělají špatně. A vymyslet takovou formu trestu za špatné chování, která by byla výchovná. Když mi ale ve druháku na lyceu dcera řekla, že končí se školou a jde se učit holičkou, tak jsem jí, po hádce, prostě nařezal. Když jsem pak pro ní jel po maturitě, tak mi za ten nářez poděkovala.
Mezi největší idiotinu dnešní doby považuji tzv. moderní volnou výchovu dětí. Dítě má znát limity, hranici, kam až může zajít.
Ve škole jsme bývali tělesně trestáni běžně. Hráli jsme čáru, chytil nás učitel, vyvedl na chodbu, tam jsme dostali každý jednu výchovnou a bylo vše vyřešeno. Nikdo neměl pocit nespravedlivosti, možná proto, že neexistovaly "neziskovky", které by do nás ten pocit hustily.
Mimochodem, v rakouské televizi jsem sledoval dokument o japonském školství. Zlobivý žák vystoupí z lavice, učitel jej šlehne rákoskou přes dlaně, žák se učiteli ukloní, poděkuje. Chápe, za co byl potrestán. Je to tedy výchova "generací které pomáhaly zprodukovat holokaust a stavět pracovní lágry"?
Každá snaha o nějaké vylepšení něčeho musí mít svou hranici. V případě, že se jde až za ni, situaci to naopak zhorší. A to se netýká jen výchovy dětí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.