Kateřinu K., obžalovanou z násilí proti úřední osobě, když bránila průchodu průvodu ze shromáždění se šibenicemi, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. Proti rozsudku se odvolala.
Ve středu 17. února pokračovalo hlavní líčení s obžalovanou Kateřinou K., která byla obviněna z napadení policisty, když 1. července bránila průchodu z protiuprchlického shromáždění, kde se objevily také makety šibenic. Soudkyně Edita Beranová uznala obžalovanou vinnou ze spáchání trestného činu podle obžaloby a odsoudila ji k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. Obžalovaná se proti rozsudku odvolala. Státní zástupkyně Zdeňka Galková tak neučinila.
Soud vyslechl jednoho ze zasahujících policistů, který během zákroku používal donucovací prostředky proti Tomáši Schejbalovi rovněž bránícímu průchodu ze shromáždění se šibenicemi. Ten měl po zákroku uražený kus zubu. Zasahující policista tvrdil, že bránil jeho zdraví a bezpečí. Na to, že by někoho zranil, si nevzpomínal.
Během líčení soud vyslechl dalšího znalce, jehož posudek si vyžádala státní zástupkyně. Nový posudek se liší od posudku prvního znalce. Podle něj mohla pohmoždění ramene způsobit obžalovaná.
×
Diskuse
Zkouším si přehrávat zvukový záznam, který jsem nahrál mobilem, ale je to bída, rozumět, co kdo říkal, se dá jen s nastraženýma ušima a notnou dávkou štěstí.
Státní zástupkyně se sice na místě neodvolala, ale ani se práva odvolání nevzdala, rozhodla se využít zákonem stanovené lhůty. Jestli se nepletu, může to mít význam pro výsledek odvolacího řízení: pokud se státní zástupkyně neodvolá, nemůže být konečným výsledkem tvrdší rozsudek, než byl dnes vynesen, zatímco když se odvolá, může být rozsudek po všech odvoláních a opakovaných řízeních i zpřísněn.
Způsob, jakým znalec povolaný obžalobou potvrdil soudu, že obžalovaná mohla poškozenému zranění způsobit, byl docela lišácký a podezřelý. Na základě videozáznamů incidentu — nikoliv tedy na základě protokolu o lékařském vyšetření poškozeného — usoudil, že zranění mohlo být způsobeno tahem za rameno. To ovšem odporuje jak znění žaloby, která kladla obžalované za vinu, že poškozeného udeřila do ramene, a pak mu skočila na záda, tak výpovědím policistů, včetně poškozeného. Všichni mluvili o skoku na záda, ať už s úderem nebo bez, poškozený se vůbec nezmínil o tom, že by mu rameno někdo táhl nebo páčil. Tato nesrovnalost soudu nezabránila přijmout druhý znalecký posudek jako dostatečný důkaz, že obžalovaná poškozenému zranění způsobila.
Státní zástupkyně se sice na místě neodvolala, ale ani se práva odvolání nevzdala, rozhodla se využít zákonem stanovené lhůty. Jestli se nepletu, může to mít význam pro výsledek odvolacího řízení: pokud se státní zástupkyně neodvolá, nemůže být konečným výsledkem tvrdší rozsudek, než byl dnes vynesen, zatímco když se odvolá, může být rozsudek po všech odvoláních a opakovaných řízeních i zpřísněn.
Způsob, jakým znalec povolaný obžalobou potvrdil soudu, že obžalovaná mohla poškozenému zranění způsobit, byl docela lišácký a podezřelý. Na základě videozáznamů incidentu — nikoliv tedy na základě protokolu o lékařském vyšetření poškozeného — usoudil, že zranění mohlo být způsobeno tahem za rameno. To ovšem odporuje jak znění žaloby, která kladla obžalované za vinu, že poškozeného udeřila do ramene, a pak mu skočila na záda, tak výpovědím policistů, včetně poškozeného. Všichni mluvili o skoku na záda, ať už s úderem nebo bez, poškozený se vůbec nezmínil o tom, že by mu rameno někdo táhl nebo páčil. Tato nesrovnalost soudu nezabránila přijmout druhý znalecký posudek jako dostatečný důkaz, že obžalovaná poškozenému zranění způsobila.
Atrakcí procesu se stal podpraporčík Kloubek, který do soudní síně přišel ve služební uniformě a se služební zbraní. Až po upozornění obhájce, že v soudní síni by měl smeknout, odložil aspoň služební čepici.
Tázán, kolik demonstrantů sedělo na zemi, odpověděl, že neměl přehled o všech, ale viděl jich asi patnáct. To bylo nejvyšší číslo, jaké kdo ze svědků uvedl. Jeho kolegové při minulém jednání odhadovali počet sedících demonstrantů každý jinak, nejméně, myslím, na tři nebo pět. Soud neshody o počtu demonstrantů neřešil a jednoznačně rozhodl, že kdyby je obstoupil kordon těžkooděnců, agresivní průvod by je bezpečně obejít nemohl.
Asi nejzajímavější bylo jeho tvrzení, že Tomáše Schejbala bylo nutné zakleknout a spoutat, protože kladl pasivní odpor, a v tomto pasivním odporu neustával. Zaklekl ho, aby nemohl odejít; na které části jeho těla klečel, si nevzpomíná, ale obvyklé jsou rameno, hrudník nebo záda. S videozáznamem, který ho ukazuje, jak klečí Tomáši Schejbalovi na hlavě, konfrontován nebyl.
Tázán, kolik demonstrantů sedělo na zemi, odpověděl, že neměl přehled o všech, ale viděl jich asi patnáct. To bylo nejvyšší číslo, jaké kdo ze svědků uvedl. Jeho kolegové při minulém jednání odhadovali počet sedících demonstrantů každý jinak, nejméně, myslím, na tři nebo pět. Soud neshody o počtu demonstrantů neřešil a jednoznačně rozhodl, že kdyby je obstoupil kordon těžkooděnců, agresivní průvod by je bezpečně obejít nemohl.
Asi nejzajímavější bylo jeho tvrzení, že Tomáše Schejbala bylo nutné zakleknout a spoutat, protože kladl pasivní odpor, a v tomto pasivním odporu neustával. Zaklekl ho, aby nemohl odejít; na které části jeho těla klečel, si nevzpomíná, ale obvyklé jsou rameno, hrudník nebo záda. S videozáznamem, který ho ukazuje, jak klečí Tomáši Schejbalovi na hlavě, konfrontován nebyl.
PM
bych opět upozornil.
Obzvláště antifašisté musí si velmi obezřetně chránit chrup, oči, kloubní vazy a kosti vůbec. Společenský efekt takových střetů je nutno uvážit - povětšinou je ve srovnání s následky nulový.
Slepost pravicových extrémistů v řadách exekutivních orgánů státní moci je nevymýtitelným nešvarem.....všude kam se podíváš.
Obzvláště antifašisté musí si velmi obezřetně chránit chrup, oči, kloubní vazy a kosti vůbec. Společenský efekt takových střetů je nutno uvážit - povětšinou je ve srovnání s následky nulový.
Slepost pravicových extrémistů v řadách exekutivních orgánů státní moci je nevymýtitelným nešvarem.....všude kam se podíváš.
Je dobré vědět, že kdybych snad někdy chtěl klást policii pasivní odpor, musím počítat s nárazem obličejem do dlažby. Ale nepovažovala by motocyklistickou helmu policie za protizákonné maskování, když nejsem nacista?
, který napsal, že se státní zástupkyně „práva odvolání nevzdala, rozhodla se využít zákonem stanovené lhůty“. Zdeňka Galková se k ničemu nerozhodla (to si ani nemůže dovolit), ponechala si jen (své) oprávnění podat odvolání v zákonné lhůtě osmi dnů od doručení opisu rozsudku s odůvodněním výroku o vině. Nad ním se samosoudkyně Edita Beranová vzhledem k obhájcově závěrečné řeči ještě pořádně zapotí.
Tipuju, že opis rozsudku nechá soudkyně doručit co nejpozději a že státní zastupitelství nechá onu osmidenní lhůtu marně uplynout. Jan Macháček má ale pravdu, že odvolací soud (bude jím Městský soud v Praze) může změnit rozsudek v neprospěch obžalované pouze na podkladě odvolání státního zástupce a jen tehdy, pokud by bylo podáno v její neprospěch. Zde ovšem nejde o výši trestu, ale o skandální výrok o vině obžalované. Ten je pohanou demokratického právního státu, což paní Beranová dobře ví, ale je jí to jedno. Za pohanu to označuju proto, že jsem se jako federální poslanec aktivně v letech 1990 – 1991 podílel na vypracování a schválení Listiny základních práv a svobod, tehdy zákona „nadústavního“, dnes, přes letitý tuhý odpor ODS, aspoň součásti českého ústavního pořádku. Hanba ovšem padá na hlavu i státní zástupkyně Galkové, která nenašla elementární profesionální odvahu, a místo toho, aby soudu navrhla zproštění viny (což mohla, a v dnešní situaci ve státnězastupitelské soustavě by už nic neriskovala), odkuňkala a odšeptala samosoudkyni do ucha svou nestydatou závěrečnou řeč, kterou jsem jako nahluchlý i z první řady lapal jen horko-ťažko.
Paní Galková nebude o podání odvolání respektive o jeho nepodání rozhodovat sama, snad se ale v rámci spolupráce policie a státního zastupitelství najde nějaký Chovancův souputník, jiný iuris utriusque baccalaureatus, tedy obojího práva bakalář – práva obojího, tedy karlovarského a plzeňského, který zaujme právní názor, že tváří v tvář uplatňování četnického práva bude lépe tvářit se jako mrtvý brouk.
Musím připomenout, že Zdeňka Galková je z obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to bylo ještě před dvěma lety pod vedením Šárky Pokorné docilním inštrumentem pražské justičněmafiánské bašty. A touto baštou bylo léta, od dob katarského „prince“. Řídila ji městská státní zástupkyně Jana Hercegová, kterou se spojeným úsilím dvou slušných lidí – vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové a ministra spravedlnosti Roberta Pelikána podařilo až nyní, v lednu 2016 (!), z funkce vyštípat. Obě, Pokorná i Hercogová, získaly za svůj odchod z vedoucích funkcí místa řadových státních zástupkyň „na městě“. Na počínání Zdeňky Galkové je však vidět, že očista pražského státního zastupitelství není dokončena.
Uplatňování četnického práva v soudní síni nejlépe ilustroval svědek nadporučík Kloubek, který se nejen zásahu proti obžalované aktivně zúčastnil, ale ještě nyní vydával jeho protiprávnost za právnost. Přišel a asi se domníval, že je povolán ke služebnímu zádahu, protože svědčil v uniformě s lodičkou na hlavě, než na toto zřejmé porušení závazných pravidel vyvěšených na dveřích soudní síně samosoudkyni upozornil obhájce. Mně ještě víc vadilo, že u pasu se mu houpala pistole se zásobníkem (jistě s ostrými náboji). V duchu jsem si promítal případy, kdy pohnutí mysli duševně nevyrovnaného člověka vedlo, nejen v USA. kde to je na denním pořádku, ale i v Uherském Brodě, ke střelbě do lidí. Opravdu jsem se nadporučíka Kloubka a samosoudkyně Beranové bál. Za špatnou kvalitu soudního jednání a rozhodování může nejen právní netečnost soudkyně, ale i její profesionalita. Zapomněla například poskytnout obžalované možnost pronést závěrečnou řeč. Také se domnívá, že se veřejná shromáždění v České republice konají v povolovacím (a ne tedy zakazovacím) režimu. To ale neplatilo ano v ČSSR před rokem 1990.
Vyústění této trestní věci má ovšem nyní několik řešení. Odvolací soud může věc obvodnímu soudu vrátit s pokyny, jež budou pro nalézací soud závazné. Může ale i sám zprostit obžalovanou viny, například po novém provedení důkazu výslechem znalce z oboru ortopedie Petra Korbeláře, jinak lékaře z motolské nemocnice, který nedostatečně a nevěrohodně zodpověděl obhájcovy otázky ohledně subjektivního či objektivního nálezu údajného zranění zasahujícího policisty, jímž byl devadesátikilový Filip Dlesk, aby se rozptýlily oprávněné pochybnosti, jež zde vyjádřil Jan Macháček. Korbelářovo znalecké posouzení, jímž útok označil za „možný“, je totiž kromě četnických svědectví podle mého názoru jediný důkaz, o „možné“ vině obžalované, a samosoudkyně Beranová se ho chytla jako tonoucí stébla. Díky znalci Korbelářovi jsem se ale spolu s další veřejností aspoň dozvěděl, jaký je „rodinný stav“ 52kilové obžalované. Korbelář ji označil za slečnu, což tu znamená – ha! – že není vdaná! Z hlediska džendrové ochrany lidských práv to není návrat před rok 1990, tehdy totiž vyvěšená pravidla připouštěla oslovení pouze „pane“ nebo „paní“, zatímco dnes tam opravdu na chodbě u dveří do soudní síně visí i ono „slečno“. Je to přímo skok do Běloruska či Čečenska, i když i tam se pod tlakem Rady Evropy a EU a v případě Čečenska i v důsledku civilizačního poslání Kremlu, už značně ubývá odlišného zacházení s lidmi podle jejich pohlaví. Kamenování žen za nevěru je tam už zakázané.
Obžalované bych zamítnutí jejího odvolání nepřál, ale pro český stát, má-li být demokratický a právní, by bylo nejvýhodnější, kdyby o jejích právech a o zjevném porušení těchto práv rozhodl český Ústavní soud, a ještě lépe Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (to je soud Rady Evropy). Jinak je tu nebezpečí, že se tu prosadí policejní ochrana náckovských pexis před svoločí z lexis a pravdu bude mít JUBc. Milan „Záchyt“ Chovanec, který je spokojen, že policejní šetření dospělo k závěru, že „šibenice na demonstracích jsou legitimní“.
Tipuju, že opis rozsudku nechá soudkyně doručit co nejpozději a že státní zastupitelství nechá onu osmidenní lhůtu marně uplynout. Jan Macháček má ale pravdu, že odvolací soud (bude jím Městský soud v Praze) může změnit rozsudek v neprospěch obžalované pouze na podkladě odvolání státního zástupce a jen tehdy, pokud by bylo podáno v její neprospěch. Zde ovšem nejde o výši trestu, ale o skandální výrok o vině obžalované. Ten je pohanou demokratického právního státu, což paní Beranová dobře ví, ale je jí to jedno. Za pohanu to označuju proto, že jsem se jako federální poslanec aktivně v letech 1990 – 1991 podílel na vypracování a schválení Listiny základních práv a svobod, tehdy zákona „nadústavního“, dnes, přes letitý tuhý odpor ODS, aspoň součásti českého ústavního pořádku. Hanba ovšem padá na hlavu i státní zástupkyně Galkové, která nenašla elementární profesionální odvahu, a místo toho, aby soudu navrhla zproštění viny (což mohla, a v dnešní situaci ve státnězastupitelské soustavě by už nic neriskovala), odkuňkala a odšeptala samosoudkyni do ucha svou nestydatou závěrečnou řeč, kterou jsem jako nahluchlý i z první řady lapal jen horko-ťažko.
Paní Galková nebude o podání odvolání respektive o jeho nepodání rozhodovat sama, snad se ale v rámci spolupráce policie a státního zastupitelství najde nějaký Chovancův souputník, jiný iuris utriusque baccalaureatus, tedy obojího práva bakalář – práva obojího, tedy karlovarského a plzeňského, který zaujme právní názor, že tváří v tvář uplatňování četnického práva bude lépe tvářit se jako mrtvý brouk.
Musím připomenout, že Zdeňka Galková je z obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to bylo ještě před dvěma lety pod vedením Šárky Pokorné docilním inštrumentem pražské justičněmafiánské bašty. A touto baštou bylo léta, od dob katarského „prince“. Řídila ji městská státní zástupkyně Jana Hercegová, kterou se spojeným úsilím dvou slušných lidí – vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové a ministra spravedlnosti Roberta Pelikána podařilo až nyní, v lednu 2016 (!), z funkce vyštípat. Obě, Pokorná i Hercogová, získaly za svůj odchod z vedoucích funkcí místa řadových státních zástupkyň „na městě“. Na počínání Zdeňky Galkové je však vidět, že očista pražského státního zastupitelství není dokončena.
Uplatňování četnického práva v soudní síni nejlépe ilustroval svědek nadporučík Kloubek, který se nejen zásahu proti obžalované aktivně zúčastnil, ale ještě nyní vydával jeho protiprávnost za právnost. Přišel a asi se domníval, že je povolán ke služebnímu zádahu, protože svědčil v uniformě s lodičkou na hlavě, než na toto zřejmé porušení závazných pravidel vyvěšených na dveřích soudní síně samosoudkyni upozornil obhájce. Mně ještě víc vadilo, že u pasu se mu houpala pistole se zásobníkem (jistě s ostrými náboji). V duchu jsem si promítal případy, kdy pohnutí mysli duševně nevyrovnaného člověka vedlo, nejen v USA. kde to je na denním pořádku, ale i v Uherském Brodě, ke střelbě do lidí. Opravdu jsem se nadporučíka Kloubka a samosoudkyně Beranové bál. Za špatnou kvalitu soudního jednání a rozhodování může nejen právní netečnost soudkyně, ale i její profesionalita. Zapomněla například poskytnout obžalované možnost pronést závěrečnou řeč. Také se domnívá, že se veřejná shromáždění v České republice konají v povolovacím (a ne tedy zakazovacím) režimu. To ale neplatilo ano v ČSSR před rokem 1990.
Vyústění této trestní věci má ovšem nyní několik řešení. Odvolací soud může věc obvodnímu soudu vrátit s pokyny, jež budou pro nalézací soud závazné. Může ale i sám zprostit obžalovanou viny, například po novém provedení důkazu výslechem znalce z oboru ortopedie Petra Korbeláře, jinak lékaře z motolské nemocnice, který nedostatečně a nevěrohodně zodpověděl obhájcovy otázky ohledně subjektivního či objektivního nálezu údajného zranění zasahujícího policisty, jímž byl devadesátikilový Filip Dlesk, aby se rozptýlily oprávněné pochybnosti, jež zde vyjádřil Jan Macháček. Korbelářovo znalecké posouzení, jímž útok označil za „možný“, je totiž kromě četnických svědectví podle mého názoru jediný důkaz, o „možné“ vině obžalované, a samosoudkyně Beranová se ho chytla jako tonoucí stébla. Díky znalci Korbelářovi jsem se ale spolu s další veřejností aspoň dozvěděl, jaký je „rodinný stav“ 52kilové obžalované. Korbelář ji označil za slečnu, což tu znamená – ha! – že není vdaná! Z hlediska džendrové ochrany lidských práv to není návrat před rok 1990, tehdy totiž vyvěšená pravidla připouštěla oslovení pouze „pane“ nebo „paní“, zatímco dnes tam opravdu na chodbě u dveří do soudní síně visí i ono „slečno“. Je to přímo skok do Běloruska či Čečenska, i když i tam se pod tlakem Rady Evropy a EU a v případě Čečenska i v důsledku civilizačního poslání Kremlu, už značně ubývá odlišného zacházení s lidmi podle jejich pohlaví. Kamenování žen za nevěru je tam už zakázané.
Obžalované bych zamítnutí jejího odvolání nepřál, ale pro český stát, má-li být demokratický a právní, by bylo nejvýhodnější, kdyby o jejích právech a o zjevném porušení těchto práv rozhodl český Ústavní soud, a ještě lépe Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (to je soud Rady Evropy). Jinak je tu nebezpečí, že se tu prosadí policejní ochrana náckovských pexis před svoločí z lexis a pravdu bude mít JUBc. Milan „Záchyt“ Chovanec, který je spokojen, že policejní šetření dospělo k závěru, že „šibenice na demonstracích jsou legitimní“.
To jsem ráno ještě nevěděl. Považuju za důležité, z hlediska novinářského i lidskoprávního, uvádět jména, příjmení a případně i domovskou instituci u soudců, státních zástupců, znalců i svědků. Nežijí ve vzduchoprázdnu. Trestní řízení je v zásadě veřejné, výjimky připouští jen zákon. S některými postoji, například protidemokratickým pojetím četnického práva, se smířit nesmíme, aby se, jak v deníku Práce na jaře 1969 (!) varoval Zdeněk Jičínský, "nevrátily nezákonnost a zvůle".