Závěrečná řeč obhájce Kateřiny K.

Zveřejňujeme závěrečnou řeč Pavla Uhla obhájce Kateřiny K. obžalované z násilí proti úřední osobě, když loni 1. července bránila svého přítele proti útoku policisty.

Vážená paní předsedkyně, vážená paní žalobkyně, vážená paní obžalovaná, vážení přítomní,

skutek, který je popsán obžalobě a který zde má soud zhodnotit, trval zhruba čtyři až pět vteřin. Byl to krátký skutek, který se odehrál v atmosféře napětí a násilí. Byť tento skutek trval dobu krátkou, k jeho zhodnocení je třeba širokého kontextu právního a i širokého kontextu skutkového.

Jeví se jako nesporné, že nějaký incident se odehrál. K tomu, aby se jednalo o skutek trestný, musí ovšem splňovat podmínky, které zákon klade na trestné jednání, a pro případ, že je splňuje, nesmí pak naopak splňovat podmínky, které z jinak trestného jednání činí jednání beztrestné.

Zákon popisuje znaky obžalobou užité právní kvalifikace takto: „kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“.

Pojmovými znaky jsou tedy:

  1. násilí pachatelky
  2. existence výkonu pravomoci úřední osoby
  3. úmysl pachatelky působit násilím na výkon této pravomoci

Podle mého názoru nebyl naplněn ani jeden z těchto znaků.

Nejprve je vhodné si položit otázku, zda v incidentu, pro který obžalovaná zde stojí před soudem, bylo její jednání násilím. Pojem násilí v trestním zákoníku není exaktně definován. Nezná spodní hranici své intenzity. Výklad zákona předpokládá, že se jedná o použití fyzické síly, která míří na integritu člověka, popřípadě věci.

Za násilí není zpravidla považováno to, pokud se někdo sám stane pasivní překážkou nějakého postupu, popřípadě pokud někdo svou existencí brání něčemu, co nepovažuje za správné. Je pak sporné, zda lze za násilí považovat to, pokud se někdo snaží dostat silou do situace, kdy by něčemu bránil, ačkoliv tato činnost nevyvine významné ohrožení tělesné integrity těchto osob. Jakkoliv násilí nezná spodní hranici své intenzity, tak lze stěží považovat za násilí to, co formálně vzato vykazuje znaky toho, čemu se ve fyzice říká síla, ale nesměřuje to k ohrožení fyzické integrity nebo k jakémukoliv zásahu do ni.

V hlavním líčení proběhlo dokazování a z něj je patrné, že obžalovaná nechtěla policistovi jakkoliv ublížit. Jejím cílem bylo pouze zabránit tomu, aby se on dopouštěl násilí na Tomášovi Schejbalovi. Neútočila jakkoliv na policistu a snažila se spíše vklínit mezi policisty a oběť jejich zákroku. Učinila tak zkratkovitě, ale nikoliv s úmyslem na kohokoliv zaútočit.

Z pořízeného videa je zřejmé, že policista konflikt stěží zaznamenal, protože incident neměl žádný vliv na plynulost jeho jednání. U výslechu v přípravném řízení policista uvedl, že váží 90 kg. Obviněná váží něco málo přes 50 kg. Za této situace se její útok jeví spíše jako útok absolutně nezpůsobilým předmětem útoku, než jako vážně míněný zásah do tělesné integrity kohokoliv.

Policista Kloubek v přípravném řízení uvedl, že na tváři poškozeného Dleska viděl bolestivou grimasu. Sám poškozený Dlesk uvedl, že mu v rameni křuplo a že ucítil bolest a že několik dní poté nastoupil na pracovní neschopnost. Současně v přípravném řízení uvedl, že jiné zranění mu nevzniklo.

Samotní policisté se ve svých výpovědích rozcházejí a detaily si již nepamatují. Jeví se jako příznačné, pokud je na nahrávce, která byla provedena jako důkaz, zřetelně slyšet, že policisté komentují Tomáše Schejbala slovy „to je ten hajzl“, ale nikdo z nich si to nepamatuje, ale za to si pamatují vulgární slova obžalované.

I lékařské ošetření bezprostředně po útoku konstatuje jediný vnější příznak a to je oděrka či oděrky. Ostatní příznaky jsou subjektivní. Oděrky stěží mohla obviněná svým jednáním, jak je popsáno v obžalobě, způsobit. Oděrky byly nejspíše způsobeny tím, že poškozený zasahoval v uniformě, která byla poněkud robustnější, aby jej chránila. Tím, co je zachyceno na videonahrávce, oděrka zjevně vzniknout nemůže.

To, co je vidět na videozáznamu, rozhodně neodpovídá tomu, co je v obžalobě: „skočila na záda a udeřila jej pěstí pravé ruky do levé strany zad v oblasti levé lopatky a následně plnou vahou svého těla nalehla na jeho levé rameno“. Ve skutečnosti je na videozáznamu patrné, že usiluje o to se dostat mezi policistu a Tomáše Schejbala. Pravou (a ani levou) ruku nemá sevřenu v pěst, ani jednou nikoho neuhodí a namísto nalehnutí vidíme pokus o vklínění.

Jsme zde svědky situace, kdy svědectví policistů, která mají vytvořit dojem zásadního útoku padesátikilové dívky proti devadesátikilovému policistovi v uniformě, si vzájemně odporují. Současně jsou vyvrácena znaleckým posudkem a zásadně zpochybněna videonahrávkou. Taková důkazní situace nevypovídá o násilí, ale o tom, jak policie vnímá to, když někdo, lidově řečeno neposlouchá, dělá problémy, odporuje a někoho brání.

Nelze tedy vycházet ze skutkového stavu, jak jej předestírá obžaloba. Všechny provedené důkazy naopak svědčí, že incident nejevil známky užití síly, která by byla zaměřena proti integritě jiné osoby. Jejím smyslem bylo, aby se obviněná dostala na místo, odkud by zabránila nelidskému zacházení s Tomášem Schejbalem. Jednalo se užití slabé síly, ale nikoliv o násilí. Nikoliv proti jinému člověku.

Pokud bych měl citovat ze znaleckého posudku, který zde byl proveden jako důkaz, tak citaci „údajné fyzické napadení“ považuji za zcela výstižnou nejenom po stránce lékařské, ale shodně i po stránce právní.

Prvek násilí, jak jej vnímá trestní zákon, podle mne ve skutku obsažen nebyl.

Jako neméně zajímavá otázka se jeví otázka, zda policie vykonávala svou pravomoc. Před jejím zhodnocením je třeba zdůraznit, že stávající výklad trestního práva nechrání činnost úřední osoby, která svou pravomoc překračuje.

K tomu si dovolím citovat z usnesení Nejvyššího soudu vydaného dne 20. června 2012 pod čj. 7 Tdo 629/2012-43, dle kterého platí, že exces z pravomoci trestněprávní ochrany nepožívá: „Pokud má jednání úřední osoby zjevné znaky svévole (např. tím, že výrazně vybočuje z mezí její pravomoci), nedopadá na ni ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku.

Proto skutek osoby, která reaguje na nesprávný postup této úřední osoby verbálním nebo fyzickým útokem, nemůže být považován za přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska právního posouzení takového skutku přichází v úvahu použití těch ustanovení trestního zákoníku, kterými je obecně chráněna osobní integrita kohokoli bez vazby na to, že má zvláštní postavení úřední osoby, případně podle obdobných ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.“.

Ostatně už samotná skutková podstata v zákoně obsahuje předpoklad, že se působí na výkon pravomoci úřední osoby. Pokud by chtěl zákonodárce trestat i excesivní výkon pravomoci, který ve skutečnosti již výkonem pravomoci není, postačilo by mu napsat, že je trestné, pokud někdo užije násilí v úmyslu působit na úřední osobu. Pokud zákonodárce výslovně současně uvedl, že se musí jednat o situaci, kdy tato osoby vykonává svou pravomoc, rozhodně nechtěl vytvořit pravidlo, kterým chtěl chránit exces přes tuto pravomoc.

Veřejná žaloba v přípravném řízení argumentačně operovala s judikaturou, podle které je každý povinen uposlechnout výzvy. K tomu je třeba dodat, že tato judikatura řeší otázku správní odpovědnosti za neuposlechnutí výzvy ale naopak neřeší otázku oprávněnosti takových výzev. Pokud v otázce trestněprávní musí být naplněn znak existence pravomoci, tak jej nelze překlenout presumpcí ze správního práva, která se vztahuje k jiným otázkám.

Ano, lze souhlasit, že neuposlechnutí výzvy je přestupek, i když je výzva excesivní. To ale neznamená, že tato osoba požívá ochrany úřední osoby, kterou jí skýtá trestní zákon. Citovaný trestněprávní judikát naznačuje dokonce přesný opak.

V souzené věci se jeví jako nepochybné, že policie překročila svou pravomoc. Fakticky rozpustila řádné, zákonné a dokonce nahlášené shromáždění osob, které vyjadřovaly zákonným způsobem svůj občanský postoj. Výkon práva shromažďovacího je přitom chráněn Listinou základních práv a svobod a zásah do něj je zpravidla nepřípustný.

Vedle se konalo shromáždění jiné, které se rozhodla policie upřednostnit na úkor shromáždění, kterého se účastnila obžalovaná. Postup, který zvolila policie, se jeví jako obtížně pochopitelný.

Už samotná příprava policie na souběžné konání obou shromáždění se jeví jako sporná. Obě shromáždění jsou v rozkazu č. 89 interpretována jako extremistická. Pojem extremismu je ovšem právnímu řádu zcela cizí. Právo zná chování dovolené a chráněné (třeba právo shromažďovat se a pokojně vyjadřovat své názory) a pak zná chování zakazované; třeba hanobení některých skupin nebo podněcování k nenávisti k nim. Co je a není extrémní či extremistické je věci akademické politologické diskuse či veřejné diskuse. Policie se má držet zákona a nemá soudit věci, které ji nepřísluší. V tomto případě je navíc shodné předsudečné hodnocení zcela absurdní.

Pokud mělo shromáždění, kterého se účastnila obžalovaná, nějakou jednotící myšlenku, kterou lze jednoduše vyjádřit normativně, tak by bylo možné ji vyjádřit slovy, „že lidé jsou rovni, všichni mají stejnou důstojnost a mají stejná práva“. Nelze přehlédnout, že čl. 1 Listiny základních práv a svobod zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Policie ovšem tuto základní myšlenku, na které je vystavěn hodnotový řád současné státnosti, považuje za extremistickou.

Naopak, pokud mělo druhé shromáždění nějakou společnou či jednotící myšlenku, tak ta v ústavním pořádku vyjádřena není, pokud nepočítáme historický odkaz uvedený preambulí Listiny základních a svobod, který zní „pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány,“.

Obě shromáždění byla řádně nahlášena a na místě byl přítomen i zástupce obce, který jediný byl oprávněn jedno nebo obě rozpustit, pokud by nastaly k tomu důvody. Pokud tak neučinil, tak k tomu po dobu, kdy byl přítomen zástupce obce, policie oprávněna nebyla.

Policie není soudcem všech lidských skutků a je oprávněna hodnotit zákonnost chování osob pouze tehdy, pokud k tomu má pravomoc a věc náleží do její působnosti; k tomu srovnej ust. § 10 zákona o Policii České republiky (č. 273/2008 Sb.), které zní: „(1) V případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci (dále jen „úkon“) nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil.“.

Pravomoc policie reagovat na protiprávní stav je dána jen tehdy, pokud se jedná o působnost (úkoly policie), a užít může jen pravomoci výslovně přiznané. Policie nemá kompetenci na úseku práva shromažďovacího a nemůže si vymýšlet pravomoci či konkrétní nástroje, které nemá.

Jejím jediným úkolem policie bylo zajistit výkon práva shromažďovacího v rámci ohlášky oběma subjektům a učinit vše proto, aby byla zajištěna bezpečnost obou shromáždění, popřípadě zajistit jejich oddělení, pokud by to bylo nezbytné. Police nemá konkrétní pravomoc zasahovat sama o své úvaze (třeba z důvodů bezpečnosti) do práva kohokoliv se shromažďovat. Pokud si shromáždění prostorově konkurují, tak jediné možné řešení je to, že to shromáždění, které se hýbe (tedy průvod), obejde to, které se nehýbe, pokud je možné takto dodržet rozsah nahlášené trasy jednoho i místa druhého.

Police namísto toho svévolně nad rámec své pravomoci učinila krok, který judikatura správních soudů hodnotí jako excesivní rozpuštění, k němuž ale policie zásadně není oprávněna. Kromě absence pravomoci je nutno dodat, že nebyly ani splněny podmínky. Neobstojí ani úvaha, že se jednalo pouze o několik jedinců, kteří neposlechli výzvy, zatímco zbytek shromáždění se přesunul jinam. Skutečnost, že někdo ustoupí protiprávní výzvě, nezbavuje ty, kdo tak neučiní, jejich ústavně zaručeného práva se shromažďovat.

Postup policie, která nejprve rozpustí a poté hrubým násilím rozežene (nebo spíše roznese) pokojné shromáždění, nemá a nemůže mít oporu v platném právu a je postupem zcela mimo pravomoc policie a nemůže požívat žádné právní ochrany. Dlužno dodat, že historicky vzato, v důsledku podobného excesu Sboru národní bezpečnosti, tedy předchůdce dnešní policie, padl zanikl dokonce jeden politický režim.

Policie v následném vyhodnocení, které bylo provedeno jako důkaz, uvedla, že důvody byly především bezpečnostní. Tento důvod se jeví jako nevěrohodný a jako zcela nezákonný. V situaci, kdy policie zasahovala, nesdělila nikomu, že by proti němu zasahovala pro jeho vlastní bezpečnost. Nesdělila to ani Tomášovi Křemenovi a ani účastníkům shromáždění.

Policie je při tom podle ust. § 13 zákona o policii povinna průběžně odůvodňovat každému svůj postup a poučovat jej: „Policista je povinen před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu, a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti dovolí.“. Uvedení bezpečnostních důvodů ex post se jeví jako zástupné a nevěrohodné.

Vedle jejich nevěrohodnosti tyto zdánlivé bezpečnostní důvody nemohou ani obstát ve světle platného práva. Vyhodnocení, které zde bylo provedeno jako důkaz, uvádí, že účastníci shromáždění, které mělo projít průvodem, počali jevit známky agresivity. Z tohoto důvodu policie proti účastníkům shromáždění méně početného, které žádnou známku agresivity nejeví, zasáhne násilím, a to tak, že jednomu z účastníků, jenž se nijak nebrání, zlomí při zásahu úderem hlavy o zem zub. Taková ochrana před agresivitou, kromě toho, že postrádá logiku, je v rozporu s právem.

Pokud police identifikuje zdroj porušení práva, který sama identifikovala slovy: „ … a cca 20 účastníků jevilo známky agresivity a mohli by využít anonymity davu a sedící odpůrce napadnout … “. rozuměj pro jejich politické názory, tak tím, že zasáhla preventivně proti oběti možného trestného činu a sama tak vyvolala zcela vědomě následek, před kterým oběť údajně „měla uchránit“, tak tím rezignovala na svůj zákonný úkol. Úkolem policie je občany a jejich životy a zdraví i práva chránit a nikoliv suplovat násilné jednání. Tím, že násilí nepochybně protiprávní nahradí násilím zdánlivě úředním, neplní hlavní účel své činnosti.

V rovině obecnějších právních principů platí, že občan nesmí být právním řádem motivován k ustupování protiprávnímu jednání. Jinými slovy, pokud kdokoliv čelí protiprávnímu jednání nebo jeho hrozbě, právo zakazuje, aby za to byl právně sankcionován. Tento obecný princip zavazuje i stát, který je povinen chránit práva a svobody občanů a nikoliv je zmlátit, pokud jim totéž hrozí ze strany agresivního davu.

I pro stát platí princip, že na ochranu práv rezignovat nemůže. Plyne to ze všech garančních článků Listiny, které stanoví, že jednotlivá práva se zaručují; např. čl. 19 chrání shromažďovací právo. Také to plyne i z obecného ust. čl. 3 Listiny odst. 1 a 3 Listiny, které zaručuje ochranu práv bez rozdílu a zakazuje újmu jen proto, že někdo svá práva uplatnil třeba tím, že se účastnil shromáždění.

Tato ustanovení pak provádějí například jednotlivá ustanovení zákona o policii, která policii ukládají reagovat na jednání protiprávní, které je policie oprávněna hodnotit, ať už jako orgán činný v trestním řízení nebo jako orgán správní (přestupkový) či jako orgán výkonný.

Ve Vyhodnocení bezpečnostního opatření ze dne 3. července 2015 se uvádí, že nebylo v silách policie zajistit plnou ochranu života a zdraví účastníků shromáždění Tomáše Křemena. To samo o sobě nemůže být důvodem k zásahu do subjektivního práva shromažďovat se. Každý má právo se shromažďovat, i když je to riskantní pro jeho zdraví a život. Policie, pokud nemůže zajistit dostatečnou obecnou ochranu života a zdraví osob, tak může koneckonců pouze na toto riziko ohroženou osobu pouze upozornit.

Policie může podle ust. § 50 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky poskytnout osobě krátkodobou ochranu, jejímž obsahem je změna místa pobytu a fyzická ochrana obsahující i aktuální změnu místa volného pohybu, ale to lze pouze se souhlasem dané osoby; § 50 odst. 2 věty poslední zákona o Policii České republiky: „Krátkodobou ochranu nelze poskytovat bez souhlasu osoby, které má být poskytnuta.“. Z uvedeného je zřejmé, že jiný postup možný není a rozhodně tak nemůže k „ochraně“ nikoho násilím nutit.

Pokud policie opírá svůj zásah o oprávnění dle § 53 zákona o policii, tak ten je zjevně nezpůsobilý založit oprávnění k zásahu. Předně je třeba dodat, že v případě zásahu proti shromáždění podle práva shromažďovacího nelze postupovat podle zákona o policii.

Jakkoliv velící policista popíral, že by se jednalo o zásah proti účastníkům shromáždění, tak ze všech výpovědí, včetně vypovědí ostatních policistů, stejně jako z vyhodnocení zásahu plyne nepopiratelný fakt, že policie zasáhla proti účastníkům shromáždění. Sugesce velícího policisty, že se jednalo o zásah proti náhodným osobám a že do práva shromažďovacího zasaženo nebylo, je zcela nevěrohodná.

Ustanovení § 53 pak zní takto: „(1) Policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku.“. Jednotlivé možnosti, které by mohly založit oprávněnost zásahu jsou ovšem vyloučeny.

Mohla být důvodem zásahu bezpečnost policistů? Nikoliv, demonstranti na ně neútočili. Nikdo to ostatně netvrdí. Mohla být důvodem bezpečnost jiné osoby? Nikoliv, demonstranti na nikoho jiného neútočili. Má smysl se ptát po ohrožení majetku? Nemá. Totéž pak platí o veřejném pořádku. Ten adresátu policejního zásahu ani náznakem neohrožovali. Zákonnost zásahu ve smyslu mnohokrát zmíněného § 53 dána být nemohla.

Nelze ani pominout, že v dalších ustanovení zákona se důvodnost zásahu předpokládá ve vazbě na protiprávní jednání, jak plyne např z § 53 odst. 2.  Ani policie a ani veřejná žaloba ovšem netvrdí, že by postup demonstrantů, kteří vyjadřovali svůj názor, byl protiprávní.

V případě hrozícího útoku je policie povinna bránit oběť před útočníkem a nikoliv naopak. Policie je k tomu povinna použít zákonné nástroje, jak jí ukládá § 10 zákona o policii. Policie je tak podle zákona povinna učinit bez ohledu na vlastní újmu. Případná újma, která hrozí policistům, nemůže být za žádných okolností důvodem pro volbu jiného opatření. I kdyby policie byla v početní menšině před účastníky agresivního davu, je povinna bránit ty, proti kterým by dav útočil, a to do posledního muže či ženy.

Obtížná splnitelnost nebo i nesplnitelnost nějakého úkolu není přijatelným právním důvodem k tomu, aby policie rezignovala na plnění svých úkolů. Stejně jako voják nesmí utéct z bitvy, byť se bitva vyvíjí jakkoliv, tak policista nesmí rezignovat na plnění svých úkolů, pokud je ohrožen on nebo se jeho úkol jeví jako obtížný či dokonce nemožný.

Policista je povinen na plnění svých úkolů nikdy nerezignovat. Policista je příslušníkem ozbrojeného sboru. Jeho povinností je chránit životy a zdraví osob před možnými útočníky, i za situace, kdy může být zraněn nebo kdy může položit život. Je to ostatně i textem slibu, který složil a který mu ukládá i nasadit svůj vlastní život.

Pokud se obžalovaná rozhodne při výkonu svého práva shromažďovacího riskovat svůj život, je to její právo, a policie je stále povinna ji chránit, včetně nasazení života. Právo shromažďovat se je dle ústavního pořádku nedotknutelné a není možné je policejně omezit a policie to musí respektovat. To jsou principy demokratické společnosti a ty je třeba ctít.

Současný demokratický režim dokonce odvozuje svůj počátek z reakce veřejnosti na zásah do práva se shromažďovat. Naopak je třeba zcela odmítnout představu, kterou vyjadřuje přípis na č. l. 126, který si zde dovolím citovat: „Ke stížnosti Kateřiny K. na postup policejního orgánu dne 1. července 2015 proti její osobě uvádím, že jsem nebyl svědkem žádné policejní brutality nebo nedemokratickému jednání ze strany příslušníků Policie ČR. Je-li Kateřina K. nespokojená s přítomností Policie ČR na konaných shromážděních, nechť si na příštím shromáždění zaplatí za nemalý peníz svého osobního strážce, neboť bez přítomnosti Policie ČR by ji a její společníky několik set členný dav ušlapal.“

Dlužno dodat, že tento přípis vystihuje přesně to, jak policie na právo se shromažďovat nahlíží. Představa, že policie bude svévolně řídit, kdo smí vyjadřovat názor a kdo se má klidit z místa, kde chtěl pokojně názor vyjádřit, a bude to odůvodňovat bezpečností, je představa, která do právního státu nepatří. Stát, který dává policii takovou pravomoc, je stát policejní.

Důvody, proč policie zasáhla poměrně brutálně proti shromáždění jednomu, a nikoliv druhému, lze stěží hádat. Lze samozřejmě vést úvahu, že rozlišovacím kriteriem je právě hodnotové pozadí jednotlivých shromáždění, což dokládá i následné chování policistů, kteří byli v kontaktu s obviněnou a dalšími zadrženými. Nelze opomíjet, že nadřazení řádu, rozkazu a bezpečnosti nad práva a svobody je společným znakem těch, kdo zasahovali, a těch, v jejichž zájmu bylo zasaženo.

Je pak smutné, že soustava veřejné žaloby na tento úvahový model přistoupila a na sebemenší incident reaguje posvěcením zahájeného trestního stíhání proti „narušiteli policejního řádu“. Obviněná ve své stížnosti proti zahájení trestního stíhání souběžně poukázala na zjevné porušení práva ze strany policie, která pohrdá principy právního státu, i ze strany účastníků druhého shromáždění, které útočí na samu podstatu moderní společnosti, kterou je rovnost lidí.

Veřejná žaloba a ani policie nijak věcně na tyto podněty nereagovaly. Za reakci nelze považovat nikam nevedoucí procesní přípisy o postoupení bez sebemenší věcné argumentace. Pro zahájení stíhání obžalované postačilo tvrzení, někoho, jehož svědecká výpověď se ukázala jako křivá, kdežto jiná tvrzení skutků nepochybně trestných nebo minimálně kárných, která zde byla i svědecky doložena, jsou a nejspíše i budou nepovšimnuta.

Postup policie tedy rozhodně nebyl výkonem pravomoci, ale byl čistým excesem z jakékoliv myslitelné pravomoci a hrubým zásahem do ústavně zaručených práv. Pokud někdo něčemu takovému brání, není to trestné. To, čemu obviněná bránila, nebylo výkonem veřejné moci. Nebyl tedy naplněn ani zákonný znak výkonu pravomoci, který pro trestnost daného jednání nezbytný.

Kromě uvedeného nelze ani odhlédnout od toho, že pokud zohledníme všechny pronesené argumenty, tak účastnící sedícího shromáždění požívali ochrany podle čl. 23 Listiny, který zní takto: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. V souzené věci lze identifikovat všechny znaky, které toto ustanovení Listiny předpokládá.

Bylo zde svoláno shromáždění, které bylo od samého počátku verbálně naplněno myšlenkami, které popíraly rovnost lidí, ochranu práv všech a demokratické principy státu. Hlavní představitel prohlásil, že pro představitele politické moci má oprátku, průvodem byly neseny šibenice, které vyjadřují totéž. Tyto výhrůžky smrtí byly namířeny proti těm, kdo jsou legitimními zvolenými politiky této země, proti těm, kdo trvají na takové banalitě, že lidé jsou si rovni a mají lidská práva, popřípadě proti těm, kdo se provinili svou rasou, původem nebo svou vírou.

Průvod se vydal převzít vládu, zatím jen symbolicky, aby tyto myšlenky naplnil. Slovo zatím bylo ovšem myšleno zcela vážně. Dlužno dodat, že mnohé diktatury měly podobně kabaretní začátky a slovo zatím hrálo v prvotních pokusech o jejich nastolení významnou funkci. Stejně tak je třeba dodat, že mnohé demokracie si svůj standard udržely právě proto, že se našlo dost lidí, kteří byli ochotni vyjádřit jiný názor a riskovat ránu obuškem od těch, kteří byli placeni za to, že slouží státu, ale ve skutečnosti sloužili myšlenkám jiným.

Úpadek demokracie a ochrany lidských práv nebývá náhlý, ale postupný a vede k němu mnoho drobných kroků. Dne 1. července 2015 se takový krok stal a na Václavské náměstí přišel s oprátkou a šibenicí skutečně ten, kdo slovy čl. 23 Listiny „by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou.“

Policie nenásilné a symbolické vyjádření nesouhlasu násilím rozehnala a některé účastníky pro jistotu zmlátila a pokud tomu někdo bránil, tak ho ještě k tomu obvinila. Naopak všechny zjevné trestné skutky, které byly podněcováním či hanobením, popřípadě návodem k politickému puči, ponechala bez povšimnutí a dodnes ponechává. Za této situace je zjevné, že v této události platí, opět slovy čl. 23 Listiny: že „činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Podle čl. 4 Ústavy „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.“ Soud by tedy v tomto řízení měl do skutkového děje na Václavském náměstí promítnout i princip čl. 23 a seznat, že protest obviněné a dalších účastníků za nepochybně oprávněný, legitimní a zákonný, neb čl. 23 Listiny říká, že za této situace občané „mají právo postavit se na odpor“.

Na závěr mi dovolte jednu poznámku. Skutek by nebyl trestný ani pro případ, že by podmínky zásahu byly naplněny.

Vedle obecné protiprávnosti postupu policie, za kterou nenesou vinu jednotliví policisté pod jednotným velením, je zde i jeden prvek, které jednání, které by bylo i trestné, pokud by všechny zákonné znaky byly zachovány, posouvá do roviny beztrestnosti.

Zásah policistů Dleska a Kloubka byl zjevně excesivní i nad rámec předpokladu, že zásah jako celek byl zákonný. Někdo, kdo se nebrání a kdo je ryze pasivní, nemůže být surově zakleknut na krk tak, že mu je zlomen zub. Není možné mu bolestivě zkroutit ruce za záda. I kdyby důvody zásahu byly dány, není možné takto postupovat proti tomu, kdo je pasivní.

Jedná se zjevně o individuální exces, proti kterému existuje jediná reálná obrana. Pokud by obviněná nezasáhla svým vlastním tělem, mohl by dopad agresivního jednání být o poznání horší. Platné právo na tyto situace pamatuje pojmem nutná obrana, který vyjadřuje princip, že nikdo není povinen ustupovat protiprávnímu jednání.

U trestného činu musí být naplněna subjektivní stránka. To znamená, že musí být nade vší pochybnost prokázáno, že obviněná se domnívala, že reaguje na výkon pravomoci. S ohledem na kontext dokazování je zjevné, že subjektivně nepochybně reagovala na zvůli policie.

Celá věc má i lidský rozměr. Přiznejme si, kdo z nás by zůstal chladným v situaci, kdy by někdo brutálně ubližoval někomu, koho milujete? Má přihlížející sledovat jak milované osobě mlátí hlavou o zem a vyrážejí jí zub a zatím promýšlet jaké nástroje práva by asi bylo vhodné poté uplatnit? Nebo má čekat, až těch zubů bude po dlažbě Václavského náměstí rozeseto více? Aby bylo zjevné, že podmínky nutné obrany jsou již naplněny? Nikoliv. Policejní uniforma právně vzato nepředchází právnímu institutu nutné obrany, který je zcela univerzální. V případě zjevného excesu v podobě policejního násilí má každý právo mu bránit.

S ohledem na uvedené žádám soud, aby obviněnou zprostil obžaloby.

Děkuji

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Koňařík - elektrotechnik, Ratiboř

Děkuji panu Uhlovi Středa, 17.Února 2016, 19:55:58

za rozbor práv občana v těchto situacích. A držím palce Kateřině, která tam bojovala i za mne, a snad zdravému rozumu našich soudů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.