Petr Bittner ve svém článku „Síť revoluční politické korektnosti“ prezentuje politickou korektnost jako synonymum slušnosti a její prosazovatele coby „disidenty slušnosti“ na okraji neslušné a — dle Bittnera — fašizující se společnosti.

V tomto duchu pak představuje společenské dění jako jednoduše čitelný boj dobra a zla, to vše posměšným stylem člověka přesvědčeného, že vystoupal na horu Poznání, odhalil, co je Dobro, a nyní blahosklonně shlíží na ty prosté lidičky kdesi dole. Domnívám se, že tento přístup není správný, že svět není černobílý a že nic není tak jednoznačné a jednoduché.

Nepříjemná setkání jsou nutná

To, co dnes (spíše intuitivně, nežli na základě precizní definice) označujeme jako „politickou korektnost“, vznikalo ve snaze o takové vyjadřování, jímž by se nikdo necítil urážen (například kvůli své barvě pleti, sexuální orientaci a podobně) a které by bránilo tomu, aby byl někdo skrze „nekorektní“ vyjadřování druhých vylučován z diskuse. Prvotní motivace tedy odpovídaly pojetí Petra Bittnera a byly veskrze chvályhodné. Cílem zkrátka bylo, aby se lidé chovali navzájem slušně a aby žádný hlas nebyl oslyšen.

Hypertrofovaná podoba politické korektnosti se ovšem těmto prvotním idejím může vzdálit a paradoxně se ve svých důsledcích může obracet proti těm lidem a těm hodnotám, které měla původně chránit.

V první řadě hrozí, že by politická korektnost přestala být autentickou slušností, respektive úsilím o ni. I v českém prostředí politicky korektní jazyk prochází formalizací a sterilizací vedoucí až ke vzniku příruček typu „jak mluvit politicky korektně“ a stává se jakýmsi newspeakem, při jehož užívání se bazíruje na formální správnosti, zatímco autenticita snahy mluvit s druhým člověkem slušně přestává být relevantní.

Velmi snadno se může stát, že výrok jednoho člověka o druhém bude označen za „politicky nekorektní“, přestože mluvčí neměl v úmyslu kohokoli urazit a ten, na jehož adresu byl výrok pronesen, se nijak uražen necítí.

↗

Hranice toho, co je pro druhého urážlivé, je třeba nastavovat také ve vzájemné diskuzi s ním. Foto thinkstockphotos.com

S tím souvisí snaha části propagátorů politické korektnosti využívat pro šíření svého přesvědčení o podobě slušnosti (reprezentovaného třeba právě oním newspeakem) určitou podobu moci a donucení (včetně využití prostředků státu a jeho aparátu).

Autentické mezilidské slušnosti ale není možné dosáhnout donucením, nýbrž daleko spíše vlastním slušným chováním a vzájemnými diskusemi, v nichž se zobrazí také odlišná pojetí norem slušného chování. Ty nejsou žádnou objektivní daností. Donucováním lze dosáhnout leda šíření přetvářky, pokrytectví a takové mluvy, kdy „něco jiného se říká a něco jiného se myslí“.

Dokladem toho, že politická korektnost a slušnost nemusí být zrovna totéž, je i článek Petra Bittnera. Horlí za šíření „evangelia politické korektnosti“, jehož prvním pravidlem má být „laskavost nezná mezí“ — pravidlo vpravdě krásné. Zároveň, zřejmě zcela v souladu s politickou korektností, označuje v tomtéž článku své názorové oponenty za „fašisty“, „xenofoby“, „šašky“, „hulváty“, „rasisty“, „zlé lidi“, „průměrné měšťáky“, „blbce“, „stádo“, „kreatury“ a podobně. Nepřipadá mi to právě slušné a laskavé, a dokonce ani korektní…

Zadruhé: zejména na základě zahraniční zkušenosti můžeme usoudit, že politická korektnost občas přestává být nástrojem umožňujícím menšinám bezproblémově žít v rámci společnosti. Václav Bělohradský (ale též Jan Sokol a mnozí další) vysvětluje neúspěch snah o vytvoření multikulturních společností (zejména v západní Evropě) absencí jednotného veřejného prostoru.

V něm by mělo docházet k interakcím, vzájemnému poznávání se, ale též kultivovaným konfliktům mezi příslušníky různých kultur. Jako jednu z vážných příčin tohoto nedostatku uvádí právě hypertrofovanou podobu politické korektnosti. Snaha důsledně tabuizovat a vyloučit z veřejného prostoru problematické pojmy, názory, otázky nebo kritiky, které by mohly být někomu nepříjemné, může vyvolávat v rámci té které skupiny lidí falešný pocit vlastní nedotknutelnosti či nekritizovatelnosti, zatímco vně oné skupiny zase pocit odcizení.

Co s pojmy?

Slavoj Žižek v knize Násilí označuje politickou korektnost za nástroj „politiky strachu“ — zvláštní ochrana či privilegovanost nějaké skupiny vede k odcizení mezi touto skupinou a společností okolo, což následně vede k pocitům strachu a obav (z něčeho výjimečného a zároveň neznámého), který může přerůst v nevraživost či dokonce nenávist, a to přestože na počátku stála chvályhodná snaha zajistit, aby někdo nebyl vystaven něčemu nepříjemnému.

V takové atmosféře tedy, jak říká Bělohradský, nelze vytvářet onen sdílený veřejný prostor. Přehnaná snaha o ochranu se stává kontraproduktivní. Pokud na jednom místě žijí příslušníci různých kultur, ale každý se utíká do svého chráněného a uzavřeného prostoru vlastní komunity, kde se všichni utvrzují v pravdivosti vlastního nahlížení světa, aniž by toto bylo vystaveno kritice nebo konfrontováno s jiným, nemůžeme uvažovat o takové společnosti jako o multikulturní.

A nemělo by nás překvapovat, pokud náhlá veřejná setkání lidí z chráněných prostorů občas končí násilně a tragicky. Jedině sdílený veřejný prostor, v němž každý bude konfrontován s pohledy a názory druhých lidí — byť by tyto názory byly i velmi kritické nebo nepříjemné — může umožnit stabilní soužití, protože právě v tomto prostoru je každý nucen uvědomit si pluralitu světa, relativnost vlastního světonázoru či životního stylu a učit se respektu k druhým.

Třetím problémem, na který naráží i Petr Bittner, je účelové používání nálepek „politické korektnosti“ a „politické nekorektnosti“ ve veřejné diskusi. S tímto jevem se setkáváme ve dvou podobách také v českých debatách.

↗

Nezbytný je sdílený veřejný prostor, který by oživoval pluralitu světa. Repro DR 

V prvním případě dochází k označování určitého názoru jako „politicky nekorektního“ s úmyslem a priori jej vyloučit z diskuse a delegitimizovat, aniž by s ním byla svedena věcná polemika a problematický názor byl argumentačně zdiskreditován ve férové diskusi. Nálepka „politicky nekorektní“ má tak stejnou funkci jako označení „komunistický“, „pravdoláskařský“ anebo dnes časté „sluníčkářský“ či „fašistický“.

Ve druhém případě se mluvčí sami stylizují do pozice „bojovníků proti politické korektnosti“, případně své promluvy označují za „politicky nekorektní“. Zneužívají vnímání hypertrofie politické korektnosti k legitimizaci názorů, které by nezřídka bez této konstrukce nebyly společensky vůbec přijatelné.

Petr Bittner tento jev zlehčuje jako „fádní, uťápnutý mainstream“, vysmívá se „průměrným měšťákům bojujícím s politickou korektností aspoň jednou denně“ a volá po disentním šíření politické korektnosti v maximální míře a všemi prostředky.

Takovéto zlehčování mi připadá velmi nemístné, protože v negativní reakci na vnucenou politickou korektnost se pro řadu lidí mohou stát přijatelnými i názory, o nichž jsme se mohli domnívat, že z našeho veřejného diskurzu již nadobro zmizely. Potenciální škody by se napravovaly dlouho, protože veřejný prostor je třeba vytvářet a kultivovat zespoda a zevnitř, nikoli shora a zvenčí.

Vše výše uvedené ovšem nemá znamenat, že bychom se neměli zabývat tím, jak mluvíme a vnímáme své promluvy, nebo že bychom měli rezignovat na mezilidskou slušnost a snahu kultivovat náš společný svět.

Ovšem cesta k tomuto musí vést skrze kultivaci vlastního života, skrze otevřenou komunikaci s druhými lidmi, skrze respekt vůči ostatním, pokoru a vědomí vlastní nedokonalosti. Nikoli skrze povýšenecký posměch a urážky, nikoli skrze dogmatické přesvědčení o své Pravdě a právu vnutit ji ostatním lidem, jak to předvedl kolega Bittner.

Je smutné vidět, když lidé hlásící se k liberální levici a vzývající její hodnoty — jako je starý dobrý francouzský triptych „svoboda, rovnost, bratrství“ — se v otázkách praktické politiky mění v cosi zcela protikladného liberální levici: v autoritářské elitáře, kteří svými promluvami do veřejného prostoru přispívají k polarizaci názorů a zvyšování napětí a síly negativních emocí ve společnosti.