Jak pískat fauly

Martinu Konvičkovi nevyšlo odvolání a dál mu hrozí až tři roky. Udělat ze sebe mučedníka se však člověku jeho ražení sotva podaří.

Alternativní tresty jsou čím dál tím populárnější. Slušní a spořádaní občané třeba přeženou novoroční oslavy. Konečně, co by to bylo za oslavu bez těch pár facek, tradiční hajlovačky nebo vyhození odpadkového koše do povětří. Jenže svobodní lidé musejí umět převzít za svoje paže, pěsti a třaskaviny odpovědnost. A tak přichází na řadu spravedlivý trest. Protože pitomosti většinou lidi napadají, když se nudí, rozhodla se společnost oprášit i výchovný aspekt trestů a rozdala delikventům slušivé reflexní vesty a košťata.

Veřejně prospěšné práce jako alternativní trest hrozí i Martinu Konvičkovi, kterého po mnoha letech nerušeného vyzývání k mletí lidí na masokostní moučku a věšení odpůrců na kandelábry začala stíhat policie. Konvička proti stíhání podal stížnost, tu ale státní zástupce zamítl. Jak poznamenal Mikuláš Nikodém na Svobodném fóru, Konvičkův sen o (doslovném) vyčištění Česka se tak zase o něco přiblížil svému naplnění.

I když Konvička nekope za tým na levé straně hřiště a jeho odsouzení se tak zdá být nepravděpodobným, představme si na chvíli, že k němu skutečně dojde. Změní se tím nějak hnutí, které vede? Napraví se Konvička sám? Abychom mohli považovat právo za nástroj regulace politického jednání, musíme předpokládat, že ho takhle chápou i všichni političtí hráči.

Když ve fotbale vytáhnete baseballovou pálku a zlomíte ji o soupeřovu nohu, budou se na vás ostatní hráči dívat jako na blázna a dostanete červenou kartu. Jenže co když vám o červenou kartu ani o fotbal nejde? Co když nechcete hrát fotbal, ale pro slávu ve své vlastní partě někoho zmlátit? Červené kartě, kterou na vás rozhodčí vytasí, se nanejvýš vysmějete.

Konvička porušuje pravidla hry, protože mu za to jeho spoluhráči tleskají. Repro DR 

Konvička je v podobné situaci. Sice se chce zapojit do hry jménem parlamentní demokracie, ale její pravidla mu jsou vlastně ukradená. Cenu pro něj mají jen do té chvíle, dokud slouží jeho vlastním zájmům. Jako politik si pohrdání pravidly může dovolit jenom proto, že mu za to ostatní v partě tleskají. Porušení pravidel je pro ně totiž něčím vzrušujícím, něčím, čím se sami vymezují vůči systému a světu.

Případný trest, který by jejich vůdce stihl, by tak vnímali jako potvrzení vlastní subverzivnosti a jedinečnosti. Kdyby byl Konvička prozíravý, nechal by se odsoudit rovnou do vězení. Získal by si tím aureolu mučedníka a možná by tam stihl napsat i paměti. A pokud by se do jeho podmínečného propuštění nestihl Blok proti islámu pod patronací Jany Wolfové třikrát rozpadnout, třeba by i za osm let vyhrál poslední svobodné volby.

Konvička se ale mučedníkem nestane. Jak ukázala jeho hysterická reakce na obrázek přeškrtnuté konvičky, který mu vrata chalupy dala malá dcera sousedů, minimální mučednickou tuhostí páteře pan docent nedisponuje. V době soudu už ale o Konvičku nepůjde. Hlavní tu je totiž jeho parta – ta, které nejde o fotbal. Ta, která chce být alespoň jednou v životě v pozici, kdy rozhoduje o pravidlech. Pokud padne jeden vůdce, za čas se najde jiný, který symbolické otěže boje proti nenáviděné demokracii převezme.

Ani entomolog v reflexním rouše pokání tak nezastaví požár, který rozdmýchal. Frustraci a nihilismus společnosti nenapraví soudy, ale skutečně humanistická a demokratická vize společnosti. Ve fotbalové metafoře: výrostkům je potřeba ukázat, že se mohou zapojit do hry a že to nakonec může být větší zábava než mlácení lidí.

A teprve v tomto bodě se ukáže, jak vážně to s demokracií myslíme. Souzením Konvičků to pro naši společnost nekončí, ale začíná.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.