Mezi husitskými artikuly pražskými má pro dnešní právo asi největší význam artikul čtvrtý. Požadoval, „aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, již ouřad k tomu mají, v každém stavu stavováni a kaženi (= trestáni) byli“.

Jazykem dnešního trestního práva by tento požadavek zněl „aby orgány činné v trestním řízení řádně stíhaly všechny zvlášť závažné zločiny, a aby je stíhaly bez ohledu na společenské a jiné postavení podezřelého“. Není to nic jiného než dnešní zásada legality, která ovšem platí nejen pro zvlášť závažné zločiny (tedy s trestem nad deset let), nýbrž pro všechny trestné činy, včetně přečinů, kde je trestní sazba nejvýše pět let: Státní zástupce je povinen stíhat každý trestný čin, o kterém se dozvěděl.

Za starého režimu bylo trestné jen hanobení národa, rasy nebo přesvědčení. To se sice vztahovalo i na přesvědčení náboženské a bezvěrecké, ale v tomto případě se zákaz hanobení týkal jen nositelů onoho přesvědčení, nikoliv náboženství či bezvěrectví obecně. Zákaz podněcování k omezování práv a svobod příslušníků národa či rasy přišel až v roce 1991, kdy to navrhla federální vláda Mariána Čalfy (Občanské fórum).