Tomáš Ortel autistika — tak nazvali facebookovou skupinu lidé, kteří chtěli zesměšnit akustický koncert Tomáše Ortela. Místo akustický dali autistický, nabízelo se to tak nějak samo. Fandím snaze zesměšnit vystoupení člověka, který se skupinou Ortel — eufemisticky řečeno — nepřispívá k vzájemnému respektu a porozumění mezi lidmi, přimlouvám se ale za to, aby k tomu nebylo používáno autismu.

Autisté jsou lidé, kteří si svůj úděl nevybírají, s Ortelem nemají nic společného. Mám za to, že jako prostředek k zesměšnění kohokoli by neměly být používány ani méně viditelné diagnózy.

Lidé s psychickými potížemi nemají na růžích ustláno, společnost mnohdy jejich problémy nechápe, protože jim nerozumí. Poruchy v mozku nejsou vidět tolik jako zlomená noha. Jejich potíže bývají mnohdy neviditelné. Jen oni sami (nebo ti, kteří jim pomáhají) ale vědí, s jakými obtížemi se potýkají.

↗

Akustický  koncert se dobře zamění za  autistický , ale autisté si svůj úděl nevybrali a s Ortelem nemají nic společného. Repro DR 

Mnohdy si to ani neuvědomujeme. Když chceme někoho urazit, nezřídka mu řekneme: jsi zralý na Bohnice, chováš se jak schizofrenik, jdi se nechat vyšetřit na hlavu, blbneš jako bys měl Alzheimera, jsi úplně dementní… Zapomínáme na to, že podobná slova mohou číst i ti, kteří právě procházejí životním obdobím, kdy buď oni sami nebo jejich blízcí se s jakýmikoli psychickými potížemi nebo nějakou formou demence potýkají…

Podobná přirovnání, byť tak stokrát nemusí být (a často zřejmě ani nejsou) myšlena, mohou zabolet. Hodně se nyní hovoří o „politické“ korektnosti či nekorektnosti, přitom mnohdy jde o obyčejnou empatii.

Zkrátka zkusme ty, s kterými nesouhlasíme a jejichž názory pokládáme za nepřijatelné, zesměšňovat jinak. Vtipná a poměrně účinná byla třeba někdejší kampaň proti neonacistům řádícím v ulicích. Dva mladíci drželi hajlující rukou šňůru, na niž žena věšela prádlo. U toho byl nápis: „Buďte hodní na svého obecního nácka.“