Poslední mýtus z naší série je obzvlášť zákeřný. Slýcháme ho pokaždé, když někdo naznačí, že potřebujeme důslednou reformu institucí, systémovou změnu, regulaci trhu. Říkají nám: to není zapotřebí. Zachrání nás technologie, nespoutané síly trhu, lidský důvtip a inovace.

Uznáváme, že obnovitelné zdroje a úspory energie mají v přechodu na bezemisní ekonomiku zásadní roli. Bludná je ale představa, že se taková transformace může udát v rámci současného centralizovaného, korporacemi ovládaného hospodářského uspořádání. A je až příliš mnoho špinavých technologií, které se nám velké firmy snaží podstrčit jako „snadná“ řešení.

Než prozkoumáme, proč nelze řešit problémy stejnými metodami, které k nim vedly, podívejme se na nejnebezpečnější z „falešných řešení“, které nám techno-optimisté nabízejí (a které jsou právě teď v Paříži propagovány na korporacemi sponzorované výstavě „Solutions COP21“). Pokusme se vyhodnotit, zda mohou k řešení klimatické krize skutečně přispět.

• Jádro

naložit

Zmínit je třeba i to, že sám jaderný palivový řetězec produkuje emise v těžbě, dopravě, zpracování (minimálně 30g CO2 na kWh). Může ale výstavba nových reaktor přispět k řešení klimatické krize? Podívejme se na čísla. Ty lze shrnout do tří „není dost“ :

Není dost uranu: jaderná energetice jde na účet jen asi jedenáct procent světové výroby elektřiny. Pokud bychom chtěli, aby vyráběla sedmdesát procent, spotřebovali bychom veškeré známé zásoby využitelného uranu během zhruba dvou let. Stálo by potom za to stavět ty reaktory?

Není dost času: Mezinárodní energetická agentura (IEA) vypočítala v roce 2008 scénář, který počítal se zčtyřnásobením produkce z jádra do roku 2050. To by znamenalo postavit třikrát více reaktorů, než jsme dokázali dosud, během mnohem kratší doby a spouštět jich neuvěřitelných dvaatřicet ročně.

To vše by snížilo emise ze sektoru energetiky o ubohých šest procent. Navíc to vůbec není realistické - jádro je totiž celosvětově v setrvalém úpadku. Jeho současný podíl na výrobě (tedy jedenáct procent) je nejnižší od roku 1981. Od doby svého vrcholu v roce 1989 spadlo o osm procent, z toho o pět procent (čili o celou čtvrtinu) jen za poslední dekádu. Je tomu tak proto, že většina reaktorů byla dostavěna v osmdesátých letech, dnes dožívají a jsou vyřazovány. Postavit jaderný blok trvá nejméně deset let, obvykle víc.

Není dost peněz: zcela zbavit světovou ekonomiku emisí CO2 bude stát obrovské peníze a úsilí. Měli bychom proto velmi dobře zvažovat, kam obojí napřeme. Jaderná energetika je špatná volba - coby nástroj redukce emisí stojí v průměru téměř dvakrát víc, než vítr. Ekonomickou válku s obnovitelnými zdroji už jádro prohrálo.

První závěr? Snažit se zachránit klima jádrem je šílenství. Naopak nás mohou další dobrodružství s reaktory odvádět od skutečně účinných opatření, a požírat peníze, které jsou potřeba jinde. Připočtěte k tomu riziko havárie, radioaktivní znečištění, represe. Jádro je falešné řešení.

(Zábavný fakt: Patrick Moore, lobbista vydávající se za spoluzakladatele Greenpeace, se proslavil jak popíráním lidského podílu na změnách klimatu, tak vydáváním jádra za jejich nejlepší řešení.)

• Čistá fosilní paliva

Za prvé CCS zásadně snižuje EROI (poměr energie získané k energii vynaložené) z paliva. Elektrárna s nainstalovaným CCS využije až čtyřicet procent jen na jeho provoz, což z ní dělá takřka ekonomický nesmysl. Za druhé, u nejpravděpodobnější technologie uskladnění - geologické - je výrazné riziko úniku. Za třetí, CCS může být zneužito k ospravedlňování další těžby uhlí, která je ničivá sama o sobě. Příslibem CCS je ospravedlňováno prodlužování provozu uhelné energetiky a oddalování přechodu na obnovitelné zdroje.

A to je nejdůležitější: dosud neexistuje ani jediné plně zavedené použití této technologie v praxi. Studie prestižního MIT ukazuje, že do roku 2030 se tak sotva stane. A to je, mírně řečeno, pozdě. Emise musíme začít rapidně snižovat v průběhu této dekády, máme-li mít nějakou šanci vyhnout se nebezpečné změně klimatu. Pilotní projekty CCS se přitom chronicky zpožďují.

Co z toho plyne? Že tak jako jiná technologická řešení propagovaná velkými firmami, je CCS označováno za „přechodovou“ technologii, která nám umožní získat čas a prostředky k přechodu na skutečně obnovitelnou energetiku. Úsilí uhelných korporací „očistit se“ prostřednictvím CCS je ale nadhodnocené. Je příliš nebezpečné, příliš drahé a příliš nedovyvinuté, než aby mohlo být přínosem. Místo toho jej uhelné firmy využívají k legitimizaci dalšího rozmachu svých aktivit. Čisté fosilní palivo je falešné řešení.

• Plyn jako most k obnovitelné energii

„most“ k obnovitelné energetice hydraulické těžby z břidlic

To nepřijatelně zvyšuje naši už tak vysokou závislost a fosilních palivech. Taková zařízení musí být využívána desítky let, mají-li se vyplatit. Dovoz plynu do Evropy navíc svědčí zejména autoritářským režimům jako v Rusku nebo v Ázerbajdžánu.

Fondy, které jsou pod záminkou „mostu“ napumpovány do výstavby plynovodů, pak zoufale chybí obnovitelných zdrojům. A ke všemu v posledních letech narůstají doklady o tom, že s těžbou a přepravou plynu jsou spojeny rozsáhlé úniky. Zemní plyn přitom sestává zejména z metanu, skleníkového plynu mnohokrát silnějšího než CO2.

Co si z toho vzít? Že vyprávěnka o jakémsi mostu mohla dávat smysl před deseti, dvaceti lety, kdy bylo ještě možné zpochybňovat konkurenceschopnost obnovitelných zdrojů. To už ale neplatí. Domnělý most je tedy rovněž falešné řešení.

• Udržitelná auta

Biopaliva: už v tak malém měřítku, v jakém jsou dnes používána, ženou paliva vyráběná ze zemědělských plodin ceny potravin nahoru. Přispívají tak k podvýživě a hladu ve světě. Co hůř, mnohá biopaliva spotřebují při své výrobě víc ropy, než pak ušetří. Nahradit ropu biopalivy a krmit při tom i lidi zkrátka není možné.

Vodík: více energie se spotřebuje na výrobu a kompresi vodíku, než je z něj pak možné dostat. Není známa žádná technologie, která by na tom mohla cokoliv změnit a udělat z vodíku dostupné a ekonomické palivo.

Elektromobily: samy přímo žádné emise neprodukují. Odkud ale ta elektřina pochází? A dokážeme současně zajistit dostatečný pokrok ve vývoji, výrobě a provozu elektromobilů a přechod na obnovitelné zdroje takovým způsobem, abychom snížili emise podle potřeby? I studie předpovídající nepravděpodobný rozmach v užívání elektromobilů ukazují, že jejich příspěvek ke snížení emisí může být jen nevalný.

Výsledek? Problém s auty nespočívá jen v tom, co je pohání, ale rovněž že jsou z povahy neúsporným a neúčinným dopravním prostředkem. Tvrdit, že můžeme jejich nepříznivé ekologické dopady odstranit jen výměnou paliva, znamená prosazovat další falešné řešení.

Potřebujeme setřást okovy automobilové kultury, a nabídnout skutečné alternativy. To znamená výraznější zdanění nafty, velkorysé investice do zajištění obecně dostupné veřejné dopravy - vlaků, tramvají, autobusů - a cyklistické infrastruktury ve městech. Přesun nákladní dopravy z kamionů na železnici je rovněž zapotřebí. Protože auta neškodí jen klimatu, ale i lidskému zdraví a veřejnému prostoru, jejich užívání ve městech je na ústupu.

• Zelený růst? Ani obnovitelné zdroje a účinnost nejsou samospásné

Jedním z nejnebezpečnějších černokněžnických triků je souhlasit - a pak trvat na tom, že se máme posadit, a sledovat, jak se magie volného trhu o naši zářnou budoucnost sama postará. Pokud údajně nebudeme do „přirozeně“ svobodného trhu zasahovat, postupně vznikne „zelená ekonomika“, v níž se podaří oddělit ekonomický růst od růstu ve spotřebě energií a materiálů (a emisí).

Potíž s takovými argumenty spočívá v tom, že nárůst v účinnosti (úsporách) či produkci zelené elektřiny, nemá žádný přímý ani nutný vztah ke spotřebě fosilních paliv (a tedy míře emisí). Právě naopak může vést k poklesu v tržní ceně fosilních paliv a tedy nárůstu jejich spotřeby.

Tento paradox dodnes nese jméno anglického ekonoma Williama Stanleyho Jevonse, který jej popsal již v roce 1865 ve studii Uhelná otázka. Jevons byl zmaten skutečností, že pokrok v účinnosti parních strojů vedl k nárůstu, namísto k poklesu spotřeby uhlí. Existují studie, jež dokazují, že právě to se dnes děje obnovitelným zdrojům.

I když v rozvinutých zemích došlo do jisté míry k oddělení růstu od spotřeby, je potřeba vědět, že se tak stalo především díky globalizačnímu přesunu nejškodlivějších průmyslových provozů do zemí globálního jihu. Tady dnes vyrábějí zboží zejména pro naši spotřebu a s ním i stále vyšší emise. Pokud navíc vůbec někdy existovalo něco jako „volný trh“, dnes o ničem takovém nemůže být řeč. Fosilní paliva jsou nehorázně dotována, více než 500 miliardami dolarů ročně. To je víc peněz, než se vynakládá na zdravotnictví.

To všechno znamená, že pokud chceme, aby začaly emise klesat před rokem 2020 a mít tedy něco jako dobrou šanci vyhnout se katastrofické změně klimatu, na neviditelnou ruku trhu se spolehnout nemůžeme. Musíme zajistit, aby zůstalo osmdesát procent fosilních paliv pod zemí. To vyžaduje zákaz otevírání nových fosilních dolů i elektráren a také pátraní po nových zásobách a neokonvečních paliv.

Veřejné prostředky je třeba nasměrovat k podpoře obnovitelných zdrojů. Pokud navíc chceme společnost nejen udržitelnou, ale i spravedlivou, technologie nám nepomohou. Chceme-li zajistit, že přechod na obnovitelné zdroje prospěje v první řadě chudým a marginalizovaným, musíme usilovat o hlubší institucionální reformu.

• Geoinženýrství

Nejčastěji diskutovaným, seriózně zvažovaným a dokonce finančně podporovaným plánem je takzvaným Mangement slunečního záření (SRM). Ten počítá s možností dostat do stratosféry balonem hadici, která by rozprašovala aerosol někerého sulfátu. Jeho částice by pak odrážely část slunečního světla a omezovaly oteplování.

podporovaným plánem je možností dostat do stratosféry aerosol někerého sulfátu. Jeho částice by pak odrážely část slunečního světla a omezovaly oteplování. Ilustrace Friends of the Earth International

Toto opatření bylo vynášeno jako ideální „tržní řešení“ klimatického problému rovněž ekonomy Levittem a Dubnerem v bestselleru Superfreaconomics. Škoda, že se nezmínili o jeho početných vedlejších účincích. Obloha by nabyla barvy bledé šedi - hodnota blankytu však zřejmě nemůže být vyčíslena v dolarové částce. Co je horší, jakmile bychom jednou projekt zahájili, museli bychom v něm pokračovat zřejmě donekonečna. Kdybychom s rozprašováním sulfátů přestali, planeta by zažila šokové oteplení. A konečně modely účinků SRM ukazují, že by došlo k úbytku srážek v rovníkové oblasti. Zásadně by oslábly letní monzuny, na nichž závisí živobytí miliard lidí.

Další ze závěrů? Nápady typu SRM jsou nejhorší ukázkou toho, kam nás nakonec může zavést paradigma léčení symptomů na „zombie planetu“ potácející se od extrému k extrému, kterou se zoufale budeme snažit přinutit být nám po vůli a přemítat, kde to vzalo špatný konec. To je další fatálně falešné řešení.

(Zábavný fakt: propagátoři SRM se kritice vysmívají a tvrdí, že problémy s deštěm můžeme řešit technikou „cloud seeding“. Neexistuje zřejmě žádný problém, který by nešlo řešit vypouštěním dalších chemikálií do ovzduší.)

Závěrem

Pokaždé když někoho slyšíme tvrdit, že naše problémy vyřeší technologický pokrok na volném trhu, měli bychom být opatrní. Nemáme tu náhodou čest s tím, co nás do téhle kaše z velké části dostalo? Pokaždé když je nějaká technologie představována jako snadné řešení, měli bychom se ptát: kdo ji prosazuje? Komu její rozvoj prospěje? Nebudou to korporace, které klimatickou krizi způsobily a chtějí na ní vydělávat dál? A sedí vůbec jejich logika a základní čísla - není to jen nafouknutá bublina?

I technologie je totiž politická. Ztělesňuje sociální vztahy, které ji stvořily, jsou v ní otištěné. Můžeme ji chápat a rozumět jí jen jako součásti společenského uspořádání, kterému slouží a jehož požadavky a cíle plní. Jaderná energie například nikdy nemůže být spravovaná demokraticky a je tudíž neslučitelná s demokratickou energetikou, jakou chceme. V dopravě nejde jen o to, čím ji poháníme. Jde o mnohem víc: co chceme přepravovat? Odkud a kam? A jak chceme, aby vypadala naše města, naše krajina?

Odmítat některé technologie neznamená odmítat pokrok. Znamená to pouze volit, jaký pokrok chceme. Technologie je prostředek, ne cíl sám o sobě. Jakou technologii budeme rozvíjet, se musí odvíjet od rozhodnutí, jakou chceme společnost.

Přestože jsou to konkrétní technologie, které způsobily zamoření atmosféry skleníkovými plyny a oteplování Země, jen vyměnit je nestačí. Musíme zpochybnit celý systém vztahů, který je stvořil a umožňuje jejich provoz - systém založený na nekonečném růstu a sledování zisku za každou cenu.

Změna, kterou naléhavě potřebujeme, se neobejde bez technologického pokroku a může využít mnoha úžasných inovací. V první řadě ale potřebujeme změnu společenského a ekonomického uspořádání, reformu institucí, postavenou na principu spravedlnosti a emancipaci těch, které dosud fosilní ekonomika zanedbávala. Bez toho se neobejdeme.

Jakou změnu přesně bychom si tedy přáli? Přechod na skutečně čistou, obnovitelnou energetiku, který by současně učinil naši společnost rovnoprávnější a prohloubil naši demokracii. Společnost, která nebude ničit živoucí tvářnost naší planety a přitom zajistí důstojné živobytí pro všechny. To technologie zajistit nedokáže - jen lidé. Můžeme s vámi počítat?

Text z anglického originálu přeložil JOSEF PATOČKA