Rozhovor o Stanislavu Petrovovi, muži, který zabránil nukleární válce

Režisér Peter Anthony v říjnu představil českým divákům snímek Muž, který zachránil svět. Vypráví příběh plukovníka Stanislava Petrova, který zřejmě zabránil třetí světové válce. Proč tak učinil? Jak žije dnes? A proč se setkal s Kevinem Costnerem?

Plukovník Stanislav Petrov byl vychován systémem studené války. Američany ale odmítal vnímat jako nepřátele. Foto theaustralian.com.au

Plukovník Petrov držel hlídku jedné zářijové noci roku 1983. Náhle začal zvonit alarm - pět amerických balistických střel míří k ruským břehům. Všechny přístroje varování potvrdily.

Stanislav Petrov přesto zalhal svým nadřízeným, jedná se prý o falešný poplach a odmítl útok oplatit. Až později se ukázalo, že šlo opravdu o technický omyl. Mohl ovšem odstartovat nukleární konflikt.

Dánský tvůrce Peter Anthony natáčel s Petrovem deset let. Navštívil jeho skromný moskevský byt a společně se vydali i do Spojených států. S výsledným dokumentárním filmem nyní jezdí po světě a předává příběh výjimečného činu.

Čím začíná příběh Stanislava Petrova?
V roce 1983 Sověti sestřelili let korejské linky 007. Na palubě bylo přes dvě stě pasažérů, převážně dětí, ale také američtí ambasadoři. Vletěl totiž na ruské území, a když byl sestřelen, Amerika zuřila. Ronald Reagan přišel s názvem „Říše zla“ a veškerá komunikace mezi SSSR a USA byla přerušena. 

Britská tajná služba dokonce zachytila ruské zprávy ve smyslu „připravte se na nukleární válku“. Bylo to nejkrušnější období studené války. Historici nabízejí srovnání s Kubánskou raketovou krizí, ale tato epizoda byla nebezpečnější, protože tehdy spolu obě strany alespoň jednaly.

Jaká byla Petrovova role v tomto konfliktu?
26. září 1983 vyrazil Stanislav Petrov do práce, velel tehdy dvě stě mužům. Petrov tedy sedí ve svém křesle a kolem půlnoci se rozsvítí kontrolky. Skrz devět satelitů umístěných kolem planety přichází informace, že se americké balistické střely blíží k ruskému území. Měl přibližně patnáct minut, než se rakety dostanou na ruské teritorium. Patnáct minut na to, aby se rozhodl. Co udělal?

Prošel všechny nutné postupy a kontroly. A všechny mu potvrdily, že se na sto procent jedná o skutečný útok. Pak tedy zavolal do Kremlu. Ale z nějakého důvodu zalhal a řekl, že to není skutečný útok. Pak zavěsil s vědomím, že pět amerických střel možná míří k ruským břehům. A o tom je můj film. I když my všichni známe jeho konec, protože jsme stále naživu.

Proč to udělal?
To dodnes netuším. Bylo to pro něj vlastně nelogické rozhodnutí, které se v současnosti snaží různými způsoby racionalizovat. Samozřejmě, že použil své znalosti, ale také své city. Fascinující je, že tu noc neměl být ve službě.

Jeho podřízený onemocněl a on za něj převzal šichtu, která ani neodpovídala jeho postavení. To se stávalo tak dvakrát do měsíce. Bylo pouhé štěstí, že nastoupil právě on. Velké náboženské skupiny v Americe se domnívají, že se jednalo o zkoušku od Boha. Já si to nemyslím, ale oni ano.

Další věc: celé to vzniklo chybou systému, systému, který normálně žádné přešlapy nedělal. Tehdejší počítače měly rozměr jako fotbalový stadion. Šíleně obrovské. Radary kolem planety vyslaly signál, že zachytily zvýšenou teplotu – jako od vystřelených raket. A tuto informaci odeslaly pětkrát. Šance, že se technika tolikrát za sebou splete, byla tak jedna ku miliardě.

Ve skutečnosti totiž šlo o odraz slunce z magnetického mraku, který ozářil a spletl satelity. Vypadalo to pro ně jako žhnutí raket. Tenhle sluneční záblesk šlehl pětkrát za sebou! Taková situace je skoro nemožná. Stanislav tomu sám říká „test universa“.

Jak popisuje celou tu situaci dnes?
Celou inkriminovanou noc jsme s ním zrekonstruovali. Sedli jsme si s ním, on načrtl kontrolní stanici a podle jeho nákresů jsme ji postavili v Rize. Když jsme Stanislava vzali na plac, zvlhly mu oči. Zeptali jsme se, jestli jsme to trefili. „Vypadá to trochu lépe než tehdy,“ odpověděl. „A taky je to trošku menší.“

Režisér Peter Anthony: Petrov se rozhodl pro občanskou statečnost. Foto actinghour.com

Udělal by to znovu?
Na to jsem se nikdy nezeptal. Ale měl jsem, je to chytrá otázka. Člověk si vždycky představuje, jak by jednal v krizové situaci. Ale když byla naše rodina zasažena vlnou tsunami v Thajsku, zjistil jsem, že většina lidí reaguje nakonec úplně jinak. Můžeme si představovat, kdo by byl hrdina a kdo ne, ale nikdy nevíte.

Kdy jste se rozhodl natáčet zrovna tento příběh?
Přečetl jsem si článek v novinách a řekl si, že tohle musím natočit. Tak jsem vzal štáb a vydali jsme se do Ruska. Místo, kde bydlí Stanislav se hodně liší od centra Moskvy, která je hodně turistická, drahá.

Zde žili chudí lidé a silnice ani nebyly z asfaltu. Bylo deset pod nulou a po ulici chodili bosí chlapi, pili. Neuvěřitelně drsná a chudobná lokalita. Když nám Stanislav otevřel, vypadalo to, že pil tak dva měsíce v kuse.

Posadili jsme se a dali do řeči. Chtěl jsem poznat i jeho osobní příběh, nejen samotnou epizodu z vojenského pracoviště. Ale dokument jsem nikdy předtím netočil, tak jsem nevěděl, jak na to.

A najednou jsem si všiml nádherné drapérie pod oknem. Ale byla úplně roztrhaná, čas jí dal zabrat. V hlavě mi bleskne: tady dříve žila nějaká žena. Zeptal jsem se tedy Stanislava na jeho rodinu. A on mi pověděl, že něco musí vyjasnit: nikdy neukáže emoce na kameru a nikdy nebude vyprávět o své rodině. A já si řekl: „Sakra, tohle bude těžký.“ 

Společně jste se vydali i do USA. Jak reagoval na Ameriku?
Jednou mi ukázal velký plastový pytel. Byl plný dopisů a příběhů. Například dívenka z Oklahomy mu zaslala deset dolarů a poděkování: Kdybyste se rozhodl jinak, moji rodiče by zřejmě zemřeli a já se ani nenarodila. Opravdu dojemné vzkazy.

Mezi nimi jsem zahlédl obálku s patnácti sty dolarů a razítkem od Columbia Picture nebo Paramountu, teď už nevím. Ptám se „Od koho je tenhle?“ A Stanislav prohodí: „To poslal Kevin Costner.“ Zajímalo mě, proč mi o tom proboha neřekl. „Protože ses nikdy nezeptal.“

Costner totiž viděl krátkou reportáž o Petrovovi a fascinoval ho celý ten příběh. Poslal mu tedy dopis a šek. A Stanislav je největší fanoušek Kevina Costnera na světě! Miluje film Třináct dní o Kubánské raketové krizi, kde Costner hraje poradce J. F. Kennedyho. Stanislav chtěl odepisovat, ale nemohl. Malá holčička z Oklahomy ani Costner zřejmě neumí rusky.

Tak jsem mu pomohl s překladem a poslali jsme dopis Costnerovi. A poté jej pozval do Spojených států. Také jsme dostali pozvání od Waltera Cronkitea. Tehdy jsem ho neznal, ale byl to možná nejslavnější americký novinář vůbec. Zavolali nám z jeho kanceláře, jestli by se mohl se Stanislavem setkat. Řekl jsem, že by to asi šlo. Pak jsem zavolal své bývalé přítelkyni, je to Američanka, a ta mi říká: „Zbláznil ses? Kašli na Costnera, Cronkite je ještě větší superstar!“ Bylo to jako pohádkový příběh, který se stává skutečností.

Pracovat se Stanislavem v Americe bylo opravdu zábavné. Setkával se s různými lidmi a ti byli samozřejmě fascinovaní jeho příběhem. Když Američané slyší o takové odvaze, jsou z toho paf a zvou vás na večeře.

Stanislav žil dlouhou dobu sám a nejednou potkal tolik lidí, kteří jej brali mezi sebe. Bylo poznat, jak je najednou šťastnější. Jeho komorní svět se úplně rozšířil. Poprvé například večeřel a hovořil s Afroameričany. Nicméně je pořád přesvědčen, že ruská hudba je lepší než ta americká.

V Americe se Stanislav Petrov setkal se svými milovanými herci. De Niro a Damon se nicméně styděli možná víc než on. Repro DR 

Jak takovou exkurzi do jiného světa nakonec hodnotil?
Byl šťastný. Ale zároveň to pro něj byla podivná zkušenost. A nebylo snadné přejít do takového světa. Lidé v Rusku přišli velmi náhle úplně o všechno kvůli ekonomickému zhroucení státu. Jeden čas pěstoval brambory vedle paneláku, jen aby měl co jíst, aby přežil. Někdy tenhle záhonek musel bránit, protože i ostatní hladověli. A s těmito zkušenosti přijede do Ameriky, kde si sednete a prostě jíte.

A většinou si neobjednáte pět chodů, protože vám jeden stačí. Stanislav není žádný obr, ale vždycky si objednal skoro všechno, co mohl. A všechno také snědl. Strávil tři nebo čtyři hodiny spořádáváním snídaně.

Jak proběhla setkání se slavnými herci?
Já osobně jsem jimi byl uchvácen. Hlavně Costnerem, Damonem a De Nirem. Nikdy jsem nepotkal tak stydlivé lidi jako De Niro a Damon. Když se setkali se Stanislavem, museli jsme je postrkovat. Chtěli ho poznat, ale pak se začali ostýchat a neřekli ani slovo. Jen tak koukali jako malí školáci.

Ale Costner je takový, jak ho známe z filmů. Úžasný chlapík. Když jsme přijeli, zastavil natáčení filmu na šest hodin. Netuším, kolik ho to stálo, ale zkrátka to udělal, protože byl tak ohromen Stanislavovým příběhem. Když se spolu setkali, Stanislav byl velmi pokorný před takovou filmovou hvězdou. Ale na konci se role obrátily a Costner s respektem naslouchal Petrovovi. Stanislav byl ten chlapák.

Jak dnes žije?
Stejně jako ve filmu. Stejný byt, prostý životní styl. V zimě, když nastane chlad a samota, zajde na pár piv. Když jste sloužil systému, zajistil vás. Ale po rozpadu se náhle všechno změnilo. Starší lidé, právě třeba i důstojníci, naráz přišli o všechno. Snažil se probít, jak to šlo, bral různé melouchy. Důchodci nedostávali několik let penzi, protože vláda zkrátka neměla peníze. Obecně to byla těžká doba pro celé Rusko. Zasíláme mu peníze, které mu vozí překladatel až domů, protože Stanislav nevěří bankám.

Jaký jste měl důvod pro výběr právě tohoto příběhu?
Narodil jsem se roku 1971 a vyrostl jsem ve strachu z nukleárních zbraní. Když bouchnul Černobyl, dánští učitelé říkali žákům, že teď všichni zemřou. Má generace se pořád strachovala explozí, generace našich rodičů byla vyděšena druhou světovou válkou a generaci současnou děsí zničení životního prostředí.

Led roztaje a všichni umřeme. Naše děti si tedy říkají: Do háje s tím, stejně nás to zabije, koho to zajímá. Chtěl jsem tedy filmem oslovit také děti a dospívající, aby měli sílu předat podobně povzbudivé sdělení generaci, která přijde po nich. Někdy si s nimi zkrátka musíte sednout a dvě hodiny probírat závažné téma. Pokud je zapojíte, i v nich se může probudit občanská odvaha.

Jaká je hlavní lekce z činu Stanislava Petrova?
Když jsem vyrůstal, Amerika a Rusko měli v něčem podobný vztah jako křesťané a muslimové dnes. Reagan proslul výrokem, že by byl raději, kdyby jeho děti zemřely, než aby vyrostly pod vládou komunismu. Dnes si můžeme místo komunismu dosadit islám. Lidé by z takové představy také zešíleli.

Již dlouho žije v prostém bytě. V krušnějších časech musel na záhonku vedle paneláku pěstovat brambory, aby přežil. Foto yahoo.com

Přestože byl Stanislav vychován systémem, nepřestal myslet na celek světa. Neviděl Američany jako nepřátele. Zároveň si uchoval občanskou statečnost. To je úžasné. A podstatnou lekcí je i toto: ve světě je velká míra nenávisti, která nepřestává. Tys zabil mého otce, já zabiju tvého. Bez ustání to pokračuje.

Z příběhu Stanislava vyplývá, že někdy je třeba zapomenout na minulost a jít dál. To je jedno z nejnáročnějších rozhodnutí vůbec. Ale zároveň se domnívám, že je to jediné možné řešení.

Jaký typ člověka je schopen takového rozhodnutí?
Musí to být jedinec, který umí vystoupit z řady a myslet sám za sebe. Nikdy to neočekáváte, ale pod tlakem a v krizových situacích se rodí hrdinové. Nelze si sednout a naplánovat to. Proto film pouštíme dětskému publiku.

Po promítání se ptají, jak bychom mohli zastavit všechny války. První reakcí dospělého je, že se jedná o hloupou otázku. Ale proč by měla být vlastně tak hloupá? Když jsem vyrůstal, říkali nám, že nikdy nepadne Berlínská zeď.

Stanislav mi pověděl, že válku nelze zastavit nátlakem a armádou. Ano, můžete odstranit lidi, odletět do Iráku a sejmout Saddáma. Ale když místo opustíte, zůstane po vás jen pokračující konflikt. Stojí velké úsilí, změnit život lidí k lepšímu. 

V době před Francouzskou revolucí byl obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými. Existuje anekdota, že když Marii Antoinettě oznámili, že lid nemá chleba, nařídila: „Ať jedí dortíky!“ Vůbec netušila, co se děje a co má dělat. A dnes je rozdíl mezi bohatými a chudými ještě znatelnější. Když porovnáte příjem Dánska nebo Německa s většinou ostatních státu, nepoměr je obrovský.

Jak bychom tedy měli očekávat, že žádná revoluce neproběhne? Kvantum lidí nemá šanci na přežití, a když se dívají směrem k Americe a Západu, samozřejmě v nich vzniká napětí. Musíme situaci zlepšit, ale ne s pomocí zbraní. Na zbraně nevěřím.

LUKÁŠ SENFT

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.