Stoupenci americké krajní pravice, a myslím tvrdé neokonzervativce z hnutí Tea Party, uspořádali v den výročí slavného projevu Martina Luthera Kinga (28. srpna 1963) velké shromáždění. Uskutečnilo se přímo ve Washingtonu. Lidí dorazilo snad i několik stovek tisíc a jejich tribuni pronesli přibližně toto: Jsme příslušníci nejdokonalejšího, hrdinného a Bohem vyvoleného národa; po celém světě se šíří zlo a naší povinností je mu vzdorovat; musíme vrátit Americe původní hrdost a čistotu — na tisícovkách bojišť, s tisíci bojovníků.

Zatímco davy aplaudovaly Glennu Beckovi a Sarah Palinové, dnes zřejmě nejvýše postavené představitelce toho hnutí, internetovými sítěmi se šířil šok a zděšení. S jistým zpožděním obojí dorazilo také k nám. „Jde z toho strach (...) nakonec bude potřeba podporovat Baracka Obamu proti těmto psychopatům, kteří věří, že jsou vyvoleným lidem, který má vést svět k zářným zítřkům,“ shrnul svůj dojem ze záznamu akce překladatel a častý komentátor americké politiky ve světě Daniel Veselý.

Tvrdím, že jsme zde svědky důležitého odhalení, ale snad ještě podstatnějšího nedorozumění. A tvrdím také, že bez přiznání si a pochopení této skutečnosti nelze dění ve Spojených státech, leč ani americké zahraniční politice úplně porozumět. Američané jsou totiž opravdu národ vyvolený Bohem — ve svém předporozumění.

Souvislost mezi kalvínským konceptem predestinace (božího předurčení), protestantskou morálkou a rozvojem amerického kapitalismu dokázal již Max Weber na začátku minulého století. To je každému s jen trochu širšími znalostmi společenských věd známo. Méně se ale ví, že koncept predestinace tvoří i základ vzniku a rozvoje amerického národa, tedy příslušného kulturně-politického konstruktu — chcete-li, mýtu.

Když otci zakladatelé sepisovali prohlášení o nezávislosti a první státotvorné spisy, cítili se být povoláni Bohem (a předurčeni) k vytvoření nejskvělejšího národa v nejskvělejším státě. Konstrukt americké národa nebyl vybudován z mýtu obrození dávné kultury či na základě etnického příbuzenství jako u národů evropských. Proto se také pojem „nation“ v USA ztotožňuje se státem a jeho hodnotami, nikoliv s původem, jazykem či kulturním dědictvím jako u nás. Přesto má americký, lidmi vytvořený národ i své sakrální a mystické prvky.

Základ posvátného rozměru lze nalézt v Listech federalistů — pětaosmdesáti článcích z osmdesátých let 18. století, ve kterých Hamilton, Madison a Jay hájí a vysvětlují Ústavu Spojených států. V tomto souboru, s nímž se seznamují už děti na základní škole, je vcelku představena myšlenka dějinného (a svatého) poslání Američanů být na čele světa, vést a inspirovat.

Interpretace tohoto údělu se průběhu dějin rozrostla všemi směry — striktně náboženskou najdeme třeba u amerických mormonů, kteří se považují za dědice židovského národa, vyvoleného ve starozákonním smyslu (oficiální mormonský mýtus uvádí, že velká skupina Židů utekla ve starověku z Palestiny na Americký kontinent, kde splynula s indiánským kmenem); náboženství zas zcela prostou u skupinek liberálů, kteří výlučnost Američanů ztotožňují s jedinečnou schopností integrovat cizí kultury ve společenství, kde se vzájemně obohacují.

Bez ohledu na formu však přesvědčení o výlučnosti vlastního národa přetrvává v různé intenzitě u většiny Američanů. Je součástí školních osnov a v každodenním myšlení jej dále zesiluje přirozený sklon každého společenství pohlížet na ostatní skrze své hodnoty, takzvaný etnocentrismus.

Nejedná se přitom o klasickou povýšenost, za níž je tento rys americké identity obecně zaměňován, ani o vášnivé vlastenectví, které symbolizuje ono hollywoodské: „Jestli je zločinem milovat svou zemi, pak jsem vinen.“ Jde o kolektivní, hluboce zvnitřněné sebeuvědomění.

Každý úspěšný politik (s několika ryze opozičními výjimkami) se k posvátnému údělu Ameriky nejen hlásí a odkazuje v proslovech, ale snaží se podle něj i jednat. Ostré rozlišování dobra a zla, spojené s povinností hájit první a angažovat se vůči druhému, motivuje radikální republikány stejně jako demokraty. Nebylo vášnivou zkratkou, když Martin Luther označil tehdejší americkou vládu za „Největšího šiřitele násilí ve světě“, Ronald Reagan Sovětský svaz za „Říši zla“ a George W. Bush svoje válčení za „Tažení proti terorismu“. Není jen vyprázdněnou formalitou, že každý státnický projev ukončuje věta „Bůh žehnej Americe“.

Pokud důsledný pozorovatel nepatří ke stoupencům světonázoru, dle něhož správu všech důležitých věcí řídí nadnárodní korporace, snadno objeví prvky popsaného v každém z výrazných činů, jimiž se prezidenti USA zapsali do historie. Objeví je i v politických koncepcích Johna Kennedyho a Baracka Obamy.

Daniel Veselý upozorňuje v souvislosti s výroky radikálních neokonzervativců na nebezpečí nástupu šílenců k moci. Zároveň se táže: „Jsou ti lidé opravdu tak hloupí, že slyší jen na heslovité a prázdné fráze?“ Tvrdím, že nikoliv. Stoupenci Palinové, Becka a dalších se pouze ztotožňují s krajním pojetím obecně zažité představy, vlastní kolektivní identity.

Jiná otázka je, zda mohou tito lidé představovat nebezpečí. Zatím tomu tak není. V Republikánské straně měli vždy znatelný, avšak menšinový vliv. Dokonce ani Bush mladší se nedal strhnout k očistné invazi do Íránu či do Severní Koreje. I když se o hnutí Tea Party hodně píše, jeho příznivci doposud drží jen dílčí mocenské pozice.

Mnohé však mohou změnit listopadové průběžné volby. Napoví konec primárek. Pokud stoupenci krajní pravice obsadí více senátorských a guvernérských nominací, než-li pragmatičtí republikáni, pak přijde čas burcovat. A americká, převážně liberální média tak jistě učiní.