Stoupenci americké krajní pravice, a myslím tvrdé neokonzervativce z hnutí Tea Party, uspořádali v den výročí slavného projevu Martina Luthera Kinga (28. srpna 1963) velké shromáždění. Uskutečnilo se přímo ve Washingtonu. Lidí dorazilo snad i několik stovek tisíc a jejich tribuni pronesli přibližně toto: Jsme příslušníci nejdokonalejšího, hrdinného a Bohem vyvoleného národa; po celém světě se šíří zlo a naší povinností je mu vzdorovat; musíme vrátit Americe původní hrdost a čistotu — na tisícovkách bojišť, s tisíci bojovníků.

Zatímco davy aplaudovaly Glennu Beckovi a Sarah Palinové, dnes zřejmě nejvýše postavené představitelce toho hnutí, internetovými sítěmi se šířil šok a zděšení. S jistým zpožděním obojí dorazilo také k nám. „Jde z toho strach (...) nakonec bude potřeba podporovat Baracka Obamu proti těmto psychopatům, kteří věří, že jsou vyvoleným lidem, který má vést svět k zářným zítřkům,“ shrnul svůj dojem ze záznamu akce překladatel a častý komentátor americké politiky ve světě Daniel Veselý.

Tvrdím, že jsme zde svědky důležitého odhalení, ale snad ještě podstatnějšího nedorozumění. A tvrdím také, že bez přiznání si a pochopení této skutečnosti nelze dění ve Spojených státech, leč ani americké zahraniční politice úplně porozumět. Američané jsou totiž opravdu národ vyvolený Bohem — ve svém předporozumění.

Souvislost mezi kalvínským konceptem predestinace (božího předurčení), protestantskou morálkou a rozvojem amerického kapitalismu dokázal již Max Weber na začátku minulého století. To je každému s jen trochu širšími znalostmi společenských věd známo. Méně se ale ví, že koncept predestinace tvoří i základ vzniku a rozvoje amerického národa, tedy příslušného kulturně-politického konstruktu — chcete-li, mýtu.

Když otci zakladatelé sepisovali prohlášení o nezávislosti a první státotvorné spisy, cítili se být povoláni Bohem (a předurčeni) k vytvoření nejskvělejšího národa v nejskvělejším státě. Konstrukt americké národa nebyl vybudován z mýtu obrození dávné kultury či na základě etnického příbuzenství jako u národů evropských. Proto se také pojem „nation“ v USA ztotožňuje se státem a jeho hodnotami, nikoliv s původem, jazykem či kulturním dědictvím jako u nás. Přesto má americký, lidmi vytvořený národ i své sakrální a mystické prvky.

Základ posvátného rozměru lze nalézt v Listech federalistů — pětaosmdesáti článcích z osmdesátých let 18. století, ve kterých Hamilton, Madison a Jay hájí a vysvětlují Ústavu Spojených států. V tomto souboru, s nímž se seznamují už děti na základní škole, je vcelku představena myšlenka dějinného (a svatého) poslání Američanů být na čele světa, vést a inspirovat.

Interpretace tohoto údělu se průběhu dějin rozrostla všemi směry — striktně náboženskou najdeme třeba u amerických mormonů, kteří se považují za dědice židovského národa, vyvoleného ve starozákonním smyslu (oficiální mormonský mýtus uvádí, že velká skupina Židů utekla ve starověku z Palestiny na Americký kontinent, kde splynula s indiánským kmenem); náboženství zas zcela prostou u skupinek liberálů, kteří výlučnost Američanů ztotožňují s jedinečnou schopností integrovat cizí kultury ve společenství, kde se vzájemně obohacují.

Bez ohledu na formu však přesvědčení o výlučnosti vlastního národa přetrvává v různé intenzitě u většiny Američanů. Je součástí školních osnov a v každodenním myšlení jej dále zesiluje přirozený sklon každého společenství pohlížet na ostatní skrze své hodnoty, takzvaný etnocentrismus.

Nejedná se přitom o klasickou povýšenost, za níž je tento rys americké identity obecně zaměňován, ani o vášnivé vlastenectví, které symbolizuje ono hollywoodské: „Jestli je zločinem milovat svou zemi, pak jsem vinen.“ Jde o kolektivní, hluboce zvnitřněné sebeuvědomění.