Pondělí 2. listopadu, 15:30. Po čtyřech hodinách spánku a pořádné snídani přijíždíme na místo. Je zde spousta uprchlíků, ale situace se zdá být stabilizovaná. Když jsme nad ránem odjížděli, přicházely zespoda stovky nových. Míříme s Rastkem ke stánku českého týmu, který se nachází přibližně uprostřed mezi několika vojenskými stany zastřešujícími příchod k hranici.

Každý z nich slouží jako dílčí checkpoint pro padesát uprchlíků. Dobrovolníci během dne napytlovali veškerý nepořádek. Sháním kolečko a spolu s další skupinou dobrovolníků svážíme desítky pytlů k už tak přeplněným kontejnerům. Jejich vyvezení asi není na pořadu dne. Po chvíli přijíždí aspoň čištění těch několika málo toitoiek, které tu máme. Odpolední podzimní slunce stále ještě hřeje.

Na stánku se seznamuju s Rosťou, vedoucím zásobování a šéfkuchařem. Shání pomocníka, hlásím se mu do služby. V plánu je večeře pro dobrovolníky - těstoviny s rajčatovou omáčkou pro třicet lidí. Příprava nám trvá přes dvě hodiny a je to asi nejklidnější čas, který na hraničním přechodu zažívám.

Čaj versus sunar

Jsem v zázemí, s uprchlíky nepřijdu do styku. Skoro jako na fesťáku, pomyslím si. Trochu ve mě hlodají výčitky, že nejsem vzadu, vepředu - kdekoliv, kde je potřeba uklidňovat situaci. Zaháním je pomyšlením na třicet dobrovolníků, kterým dá teplá večeře sílu vydržet v tom, co dělají, snad celou noc.

Koordinátorka Míša vyzývá ty, kteří jsou na baru, aby se rychle najedli, očekává se zhoršení situace. Mají přijet další lidé a informace z chorvatské strany hovoří o tom, že do pěti do rána se nebudou vypravovat autobusy. To může snadno přerůst v krizi. Řeší se ubytování rodin ve stanech. Rychle se najím a jdu se podívat dozadu. Po dvou hodinách vaření v zázemí bez kontaktu s uprchlíkem jsem odpočatý a zároveň pořád cítím určitý dluh.

Situace vzadu u toitoiek je vážná. Spousta lidí a otevřený průchod na pole. Pouštíme pouze lidi na záchod malým průchodem mezi ploty. Na obehnání celého prostoru kolem toiek nemáme dost plotovek. V tu chvíli přichází rozkaz od policie, že se musí co nejvíce plotovek odnosit dolů.

Přijde mi to absurdní, ale nemáme na výběr. Snášíme plotovky proti proudu uprchlíků. Tím se samozřejmě ještě více otevírá prostor nahoře na poli, kam čas od času někdo z uprchlíků vyrazí na průzkum. Najednou se z týlu davu začne ozývat křik a volání po policii. Na místo vybíhá několik dobrovolníků, já zůstávám a držím linii. Další rvačka, prý ale tentokrát bez závažných následků. Dav mezitím viditelně znervózněl.

Dohaduji se s kolegou, aby prostor od vstupu kolem záchodů aspoň zalepil páskou. Jsem jediný dobrovolník na rozsáhlé části pole táhnoucího se k hranici. Snažím se být vidět. Jakmile projde jeden nebo dva uprchlíci, dav se zblázní a vyrazí za nimi, říkám si. Neměl bych sebemenší šanci jej udržet. Zapínám čelovku, je akorát po západu slunce.

Držím pozici, s uprchlíky komunikuju pouze příležitostně. Stojím tam hodinu, dvě. Nemůžu si ani ubalit cigáro, ale říkám si, že to vydržím. Dav se pomalu pohybuje, situace se postupně trochu stabilizuje. Nakonec si dovoluju odejít do zázemí a zanechat tam jen dobrovolníka, který kontroluje boční ploty. Na obzoru vidím vycházet žlutavý ležatý půlměsíc.

Několik dalších hodin vařím a rozlévám čaj. Na stánku dvě plotny s třicetilitrovými hrnci, vzadu ještě další stejně velký. Martin čaj připravuje, já vydávám uprchlíkům a rozlévám dobrovolníkům do termosek. Ani nevím, kolik pytlíků dává do každého hrnce, už to neochutnávám. Základ je jasný - na třicet litrů vody dvě kila cukru. Všechno se to roznáší ve čtyřech velkých termoskách, na dvou pekáčích po osmnácti kelímcích, v případě potřeby na dalších tácech.

Kelímky si mezitím berou procházející uprchlíci. Jedeme velkovýrobu, vydáváme odhadem třicet litrů za dvacet minut. Jsem unavený a už nedokážu myslet s čistou hlavou. Dílčí krizové situace se snažím řešit svým barmanským instinktem, který ale zde nefunguje tak, jak bych potřeboval. Po největším šrumci kolem druhé ráno vytahuju ze zázemí flašku domácí slivovice, kterou mi představil kuchař Rosťa. Cvaknu si já, cvakne si Martin, jedeme dál.