V červnu tohoto roku oznámil na sjezdu Die Linke (tedy doslova Levice) předseda její poslanecké frakce v německém Spolkovém sněmu (takzvaném Bundestagu), že s koncem září rezignuje na svoji funkci. Die Linke je nejsilnější německá opoziční strana.

Gregor Gysi se narodil roku 1948 ve východním Berlíně. Jeho otec byl přesvědčeným komunistou, který byl v rámci Socialistické sjednocené strany Německa (SED) od roku 1966 do 1973 ministrem kultury NDR a v letech 1979 až 1988 státním tajemníkem pro církevní otázky.

Gregor Gysi se ve svých jednadvaceti stal nejmladším právníkem v NDR. Působil jako nezávislý advokát, v rámci své advokátní činnost obhajoval celou řadu oponentů režimu.

Politicky exponovanou osobou se stal s příchodem takzvané „mírové revoluce“ v roce 1989, kdy veřejně vystupoval jako reformní straník ve prospěch vypsání nových svobodných voleb, vzniku nových opozičních politických hnutí a ustavení nového ústavního soudu. Těmito postoji si získal respekt a popularitu na východě i západě.

Od roku 1990 byl předsedou nové Strany demokratického socialismu (PDS). V minulosti musel čelit celé řadě obvinění ze spolupráce se státní bezpečností, žádné se však nepotvrdilo.

Společně s bývalým předsedou Sociálně demokratické strany Německa (SPD) Oskarem Lafontainem se stali nejvýznamnějšími osobnostmi německé levice. Oskar Lafontaine byl jednou z vedoucích osobností politického uskupení WASG, které vzniklo jako projet sociálních demokratů, kteří se neztotožňovali s politikou sociálně-demokratické kancléře Gerharta Schrödera.

V roce 2007 fúzovala strana WASG Oskara Lafontaina s Die Linkspartei.PDS v Die Linke. Ta je od roku 2013 nejsilnější opoziční stranou v Německu.

Postkomunistická strana, nebo moderní levicová alternativa?

O Die Linke se často mluví jako o nejednotném a nespolehlivém politickém partnerovi. Političtí konkurenti o Die Linke hovoří jako o dvou politických stranách: rozumných levičácích z východu a prapodivné směsi komunistů, maoistů, trockistů a jim podobných bývalých členů Sociálně demokratické strany Německa (SPD) na západě.

Srovnávat Die Linke s KSČM by tedy bylo zavádějící. Na rozdíl od českých komunistů je Die Linke stranou pluralistickou. Tvoří ji několik oficiálních frakcí, které nabývají formy pracovních skupin: Antikapitalistická levice, Komunistická platforma, Socialistická levice, Skupina reformní levice, Fórum demokratický socialismus a Emancipační levice.

V řadách Die Linke nalezneme osobnosti, které si v ničem nezadají s SPD. Jedná se většinou o struktury zakotvené na východě země. Našli bychom i mnoho příkladů spolupráce Die Linke s křesťansko-demokratickou CDU - třeba privatizaci komunálního majetku nebo outsourcing veřejných služeb. Na druhou stranu jsou tu zastoupeny i frakce silně ideologické, ať už se jedná o přesvědčené demokratické socialisty, komunisty či antikapitalisty.

Nebýt fúze WASG s Die Linkspartei.PDS, pravděpodobně by již WASG neexistovala, nebo by byla pouhým lokálním hnutím na západě Německa. Na druhou stranu bez WASG by se Die Linkspartei.PDS nikdy nepodařilo takto etablovat na západě země, a pravděpodobně by se stala součástí mimoparlamentní opozice.

Stále je tu velký rozdíl mezi volebními výsledky levice na západě a východě země. Na východě v podstatě neexistuje region, ve kterém by Die Linke neměla vlastního starostu nebo se významným způsobem nepodílela na komunální politice. Na západě naopak stále najdeme řadu regionů, kde levice vůbec není v politickém životě zastoupena.

Zatímco na východě se od Die Linke očekává, že nabídne alternativu k aktuálnímu politickému kurzu, na západě získává značnou část protestních hlasů od voličů, kteří ztrácí důvěru v současnou politickou reprezentaci.

Od zbožných přání k realitě

Koalice stran Die Linke, SPD a Zelených je diskutovanou variantou. Koalice na tomto principu funguje od roku 2014 v Durynsku. Bodo Ramelow z Die Linke je navíc historicky první ministerským předsedou z řad Die Linke.

Všichni tři koaliční partneři si spolupráci chválí, na spolkové úrovni je však tento koncept jen těžko prosaditelný. Zatímco „východní“ členové Die Linke jej dlouhodobě prosazují, ve straně je i celá řada odpůrců, zásadní odpůrce však najdeme i uvnitř socialistů a u zelených.

Všechny tři strany jsou zaměstnány vlastní vnitrostranickou diskuzí, místo aby hledaly alternativní způsoby levicové spolupráce.

Socialisté z SPD jsou sice druhou nejsilnější politickou stranou v Německu, zároveň však již třikrát po sobě prohráli s Křesťansko-demokratickou unií (CDU) Angely Merkel. Nutno také připomenout, že se nedokázali jednoznačně vypořádat s dědictvím Gerharda Schrödera.

Zelení už delší dobu nejsou levicově-ekologickými aktivisty, kteří by kritizovali zaběhnuté politické šablony, vedení strany už dávno netvoří jen bývalí hippies společně s levicovými intelektuály. Na jednu stranu jsou Zelení mnohými považováni za stranu, která je levicovější než SPD, jiní je však považují za stranu, která hájí zájmy typických zákazníků předražených obchodů s bioprodukty.

I proto tráví Die Linke (i její předchozí mutace) celou dosavadní polistopadovou éru pouze v opozici. Die Linke se přesto postupně stala různorodým projektem, stranou aktivistek na jedné a kravaťáků na druhé straně.

Dokáže oslovit mladé lidi hledající alternativu současnému politickému stylu, volí ji však zároveň důchodci, kteří v dobrém vzpomínají na NDR jako na stát bez nezaměstnanosti a s bytem pro každou mladou rodinu.

Nová éra?

Německo se teď nachází uprostřed volebního období, takže do dalších voleb zbývají téměř přesně dva roky. Gysi byl často vnímán jako osobnost, která dokáže rivaly v rámci strany spojovat. Dokázal být poslancem a funkcionářem, který hájí levicové hodnoty, ale zároveň politickým taktikem, který se svou stranu připravuje na dobu, kdy se bude moci ujmout vládní zodpovědnosti. Z vedení frakce určitě odchází jeden z nejlepších řečníků v historii Bundestagu.

Gysi ve svém projevu na červnovém sjezdu strany apeloval na své kolegy, aby se nevzdávali možnosti vládního angažmá, aby nebyli pouze zásadovou opozicí jako doposud, nýbrž i stranou připravenou ke kompromisům.

Těžko odhadnout, zda se Gysi postupně odebírá do politického důchodu. Pokud by nastala v následujících volbách situace, která by Die Linke umožňovala vládní angažmá, mohli bychom jistě očekávat Gysiho comeback.

Gregora Gysi nahradí v čele poslanecké frakce pravděpodobně spolupředsednický tandem Dietmar Barsch a Sahra Wagenknecht. První přišli s touto verzí Zelení, Die LInke však budou první partají, která podobný princip zavede i v Bundestagu.

Dietmar Barsch je považován za příznivce reformního křídla strany, zatímco Sahra Wageknecht byla do roku 2010 členkou stranických frakcí Antikapitalistická levice a Komunistická platforma

(Dnes působí umírněnějším dojmem, což celá řada komentátorů přikládá jejímu dlouholetému vztahu s bývalým předsedou SPD Oskarem Lafontainem, za kterého se před několika měsíci provdala.)

Německá politická scéna se za posledních pětadvacet let zásadně proměnila. Die Linke si za tu dobu dokázala vybudovat pevné místo parlamentní opozice.

Primitivní antikomunismus, jak jej známe z českých zemí, je na německé politické scéně minulostí. Otázkou zůstává, zda Die Linke dozrála k tomu, aby se mohla podílet na vládě. Bude to totiž z logiky věci vyžadovat některé zásadní ústupky.