O Blance jsem nechtěl psát, chtěl jsem psát o Užhorodu, odkud jsme se zrovna vrátili, plni úžasných zážitků. (Čtěte Alenu Zemančíkovou.) Zamrzelo mě, že Blance se stále vytýkají chyby, za které nemůže, ačkoli hlavním jejím proviněním je, že je. Tak politikové matou veřejnost: Například Adriana Krnáčová, pražská primátorka, onehdy pronesla, nebo jen prohodila, že „Blanku musel projektovat nějaký debil“. A později dodala, že „těch debilů bylo víc“.

Podle mého soudu je Blanka úžasné dílo stavařů od projektu po realizaci, a kdo zklamali, byli pražští politikové. Předně: gigantické dílo se vymyká zákonu o veřejných zakázkách, nelze je sevřít do jeho paragrafů a soutěžit je, protože zadání pro veřejnou soutěž musí být přesné, má obsahovat vše od prvního kopnutí krumpáčem po dotažení posledního šroubku na semaforu.

Zadání totiž obsahuje položkový (slepý) rozpočet, který uchazeč o zakázku, potenciální dodavatel díla, musí pouze takzvaně nacenit. Nemůže do rozpočtu nic doplnit, přestože jeho praktické zkušenosti by ho k tomu vedly. Nevítězí ten, kdo má realizaci díla nejvíce promyšlenu, koho zkušenosti vedou k dalším otázkám, pochybnostem a kdo je schopen kvalifikované oponentury, ale ten, kdo tam jaksi téměř se zavřenýma očima namrská ceny a shodou okolností je pak nejlevnější.

Tak se podepíše smlouva (primátor Pavel Bém) na dvacet dvě miliardy a laik (Pavel Bém) v lepším případě možná žasne, ale odborník se diví, protože od začátku ví, že za takovou cenu je dílo neuskutečnitelné a že to bude stát možná i dvakrát tolik. A ty chybějící peníze se pak musí nějak nahonit na vícepracích či pracích nepředvídaných, které investor nechce uznat, řka: jak jste si nacenili, tak máte — od prvního kopnutí po poslední šroubek; a že se vám tam provalil tekutý písek, vaše věc.