Chci přispět X

Je solidární ekonomie alternativou ke kapitalismu?

Co je to solidární ekonomie a jakou roli v ní může sehrát koncept družstev? V německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ byl otištěn rozhovor s brazilským státním tajemníkem pro tuto oblast, Paulem Israelem Singerem.

V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení takzvané „solidární ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer, v posledních dvanácti letech v brazilské vládě státní tajemník pro solidární ekonomii.

Centrální myšlenka tohoto alternativního ekonomického modelu spočívá v tom, že když je nějaký podnik ohrožen bankrotem, tak ho jeho zaměstnanci smějí převzít do svého vlastního vlastnictví, jako družstvo. V Brazílii je to tak dokonce ustanoveno zákonem; zájmy zaměstnanců tu mají dokonce přednost před nároky bank a jiných věřitelů. Jde o to, že když podnik zkrachuje, prodělají všichni, zatímco když bude zachován, mají nakonec všichni naději na pozitivní výsledek. Prvotní cíl této transformace ze soukromě vlastněného podniku v podnik družstevní je ovšem jednoduchý – zachování pracovních míst.

Potud tedy dobře. Nyní vyvstává otázka, jak se vlastně stane, že podnik akutně ohrožený bankrotem náhle oživne, jakmile se jeho majiteli stanou samotní zaměstnanci. Odpověď je prostá: jakmile jsou dosavadní zaměstnanci sami majiteli, jsou ochotni k „ústupkům“. Což zpravidla v první řadě znamená, že jsou ochotni akceptovat nižší platy.

Tady ovšem není možno vyhnout se myšlence, proč právě tohle nešlo už předtím. Každý podnik ohrožený bankrotem samozřejmě hledí na to, jak by snížil své produkční náklady. V první řadě jde o to, jak snížit mzdové náklady. Proti tomu se ale bouří zaměstnanci i odbory, to je pro ně „nepřijatelné“. Ale jakmile je soukromý vlastník pryč, náhle to jde.

Není to ovšem jediný ústupek, ke kterému jsou noví – družstevní – majitelé nuceni přistoupit. Na otázku, zda se všichni zaměstnanci chtějí stát družstevníky, odpovídá Singer: „Ne. Mnozí se cítí lépe, když jsou dělníky. Je to pohodlnější a člověk má jakožto zaměstnanec práva. Jakožto člen družstva je ztrácí.“

Takže, zaznamenejme si jako první problém: přechodem k družstevnímu typu hospodářství a vlastnictví se sice dosavadní zaměstnanci stávají formálně majiteli, ale fakticky za to zaplatí ztrátou svých dosavadních zaměstnaneckých práv, stejně jako snížením svých příjmů.

Další otázka se týká počtu těch družstevních podniků praktikujících „solidární ekonomii“, které dokázaly trvale přežít. Bohužel nebyla učiněna žádná statistika týkající se počtu těch, které byly založeny; nelze tedy ani vypočítat procento jejich úspěšnosti. Je znám jenom jejich současný počet v Brazílii – ta čítá 67 stále ještě aktivních firem. Největší z nich je ocelářský závod Uniforja s dvěma tisíci členů. Jak Singer uvádí, „mnoho družstev mezitím zmizelo, aniž by se přesně vědělo proč“.

V Brazílii tedy dnes funguje 67 stále aktivních podniků solidární ekonomie. Na tak velikou zemi se to nezdá být nějak příliš velké číslo – spíše naopak. Na straně druhé však Singer tvrdí, že podíl solidární ekonomie na celkovém brazilském hospodářství obnáší celá tři procenta, a že prý dokonce roste. Upřímně řečeno, tato dvě čísla nějak nepasují dohromady. Čistě matematicky by to znamenalo, že v celé velké Brazílii není více nežli nějaké dva tisíce firem!

V rozhovoru je také blíže popsáno běžné fungování těchto družstev. Na otázku novináře, zda „je tu nějaký šéf“, odpovídá Singer: „Pokud ano, tak volený“. Základním ekonomickým problémem těchto družstev je, že mohou pouze udržovat dosavadní pracovní místa, ale sama je nemohou tvořit, neboť nemají vlastní kapitál. A komerční banky jim nepůjčí – prostě proto, že vyhlídky na zisk jsou příliš nepatrné.

Tento problém družstva do určité míry řeší tím, že se spojují dohromady, kooperují, navzájem se podporují. Vytvořila se také vlastní „solidární finanční ekonomika“. V Brazílii existuje v současné době 100 obecních bank, které mají svou vlastní měnu (!). To bylo nakonec povoleno i brazilskou centrální bankou, ačkoli byla původně proti tomu. Dospěla k názoru, že by mohlo jít o správný krok k potírání chudoby.

Na závěr rozhovoru staví reportér Singerovi otázku, zda je tato solidární ekonomie třetí cestou mezi kapitalismem a socialismem. Singer na to odpovídá: „Nikoli bezpodmínečně. Je to jiná forma ekonomie, alternativa ke kapitalismu. Kapitalismus odděluje vlastní život a hospodářství, solidární ekonomie přivádí tyto dvě sféry zase dohromady.“ Co z těchto faktů pro nás vyplývá, co je vlastně možno rozumět pod výrokem, že tato solidární ekonomie je „alternativou ke kapitalismu“?

V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská
krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení takzvané „solidární
ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer. Foto etegv.com


Tak jak tedy naložit s těmi družstvy?
Napřed ty pozitivní momenty: je nepochybné, že tyto podniky mohou v zásadě plnit svůj primární účel – totiž uchovat v případě krize a hrozícího bankrotu pracovní místa. Zdaleka ne vždy se to podaří, přesto je to konkrétní možnost, jak se o to pokusit. To je původní, bezprostřední cíl.

Nelze však neocenit ani ty další faktory s tím spojené – především onu myšlenku vzájemné kooperace, kdy princip konkurence (tedy boje každého proti každému) je nahrazen principem vzájemné spolupráce a solidarity. A to jak ve sféře vnitropodnikového řízení a rozhodování, tak ve sféře mezipodnikové. A nakonec i ta Stingerova závěrečná myšlenka má mnoho do sebe: že sám lidský život znovu získává svou původní jednotu, která byla za podmínek kapitalismu rozbita, roztržena na dva zcela oddělené okruhy existence.

Je tedy všechno v nejlepším pořádku? Vyhlásíme teď všeobecný program solidární ekonomie, jakožto ekonomického modelu schopného plně nahradit a vytlačit kapitalismus? Bohužel, tak jednoduché to není. Připomeňme si základní problémy, které jsou s tímto ekonomickým modelem spojeny:

Zaměstnanec, který se stal družstevníkem, nadále právně platí za „soukromého vlastníka“ – a tedy fakticky ztrácí veškerou právní ochranu platnou pro zaměstnance (včetně pevného platu). Idea, že zaměstnanci si svou firmu budou řídit sami, zní velice lákavě. Jenže ono se velice rychle ukáže, že manažovat jakýkoli produkční proces je velice namáhavá práce, pro kterou je nutno mít znalosti, schopnosti, hodně času a osobního nasazení. A opravdu ne každý zaměstnanec – respektive nyní družstevník – má chuť po své vlastní pracovní směně ještě celé hodiny vysedávat na schůzích a lámat si hlavu nad problémy, které by jinak řešil placený manažer (respektive soukromý vlastník).

Ale především: podniky „solidární ekonomiky“ negenerují zisk. Smysl jejich existence je v podstatě vyčerpán právě jenom zachováním pracovních míst. Aby mohly v plné míře začít generovat zisk, musely by se vzdát principu solidarity a sociálních ohledů – jedině tak by se staly na volném trhu plně konkurenceschopnými.

Jestliže ale nemohou generovat zisk, nemohou ani expandovat, ať už ve smyslu technického progresu či výrobních inovací obecně. Na to všechno je zapotřebí kapitál. A tím tyto podniky nedisponují. Mohou sice ještě relativně úspěšně působit ve statickém modelu ekonomiky (tedy jako výrobci stále stejného druhu zboží, se zajištěným odbytem), ale je jen nepatrná vyhlídka, že by mohly vstoupit do hlavního proudu moderní výroby, který je charakteristický s prudkou inovační dynamikou.

Sečteno a podtrženo tato družstva mají svůj význam a pozitivní roli v krizových časech, kdy jde o to zachovat alespoň základní možnosti obživy pro jejich paricipanty. Nadto mohou svým principem solidarity a vzájemné spolupráce dávat obraz pozitivní existenční alternativy ke kapitalismu.

Opravdu se však nezdá, že by v sobě mohly mít potenciál tento kapitalismus skutečně účinně nahradit. K tomu je zapotřebí hledat jiné cesty.

A co si myslíte vy? Diskuse (66 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Solidarita je nezbytným dílčím rysem lidské mentality Sobota, 12.Září 2015, 12:47:33

a obzvláště nezbytným kdy zištnost - nezbytný katalyzátor kapitalistického režimu - se stane elitám vzorem a prvotním modelem.
Zatím kráčíme cestou zištné privatizace společenského majetku, dlážděnou zbytky výdobytků občanské solidarity.
Občan se po ní dostává vůči státu do role zákazníka, a bezelstně akceptuje svůj nový status.
Jak to zní to nevinně - a v roli zákazníka daňového úřadu i úsměvně - tak to dokládá trvalý infekční proces destrukce schopnosti solidarity...... bych zdvihaje ukazovák dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zákazníkem státu? Sobota, 12.Září 2015, 13:53:20

Ano, pane Petrasku, máte plně pravdu v tom, že to překřtění žadatele u úřadu na "zákazníka" - napohled přece tak ušlechtilé pozvednutí jeho statutu! - je přinejmenším velmi ošemetné. Pokud se nejedná přímo o "klamání spotřebitele".

Pokud tedy přistoupíme na onu - státem sugerovanou - představu, že občan je zákazníkem státu (a stát ničím jiným nežli ochotným a úslužným servismanem tohoto občana), pak pokud celou tuto záležitost dovedeme opravdu do důsledků, pak by to neznamenalo nic jiného, než že stát je - kapitalistou, kterému se ve vztahu k občanovi nejedná o nic jiného nežli o maximalizaci jeho vlastního zisku!

Kde je kupující (zákazník), tam je nevyhnutelně i prodávající. Takže tím samým aktem, kdy stát zdánlivě občana povyšuje do postavení zákazníka žádajícího právem dokonalý servis, tím samým aktem tento stát dovršuje proces naprosté k o m e r c i a l i z a c e veškerých občanských vztahů, a dává svému občanu nedvojsmyslně najevo: "Kup si mě"! Kup si mě, neboť už nic neplatí morálka a občanská odpovědnost, tento stát je přece nakonec stát společnosti kapitalismu, a tak teprve až i ten poslední vztah občana k jeho státu bude důsledně komercionalizován, dosáhne tento stát své finální dokonalosti.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 12.Září 2015, 22:36:36

V článku lze najít minimálně jeden rozpor. Na jedné straně tvrzení, že po převodu do družstevního vlastnictví dochází k poklesu mezd, lépe řečeno podílů, a vyvázání dříve zaměstnanců, posléze podílníků zpod ochrany pracovního práva. O kousek dál se tvrdí, že družstva nemohou expandovat, netvoříce zisk, neboť k tomu by musely odhodit ony solidární a sociální ohledy. To jaksi nepasuje dohromady. Dokáže-li družstvo utáhnout šroub solidárních a sociálních ohledů a stlačit mzdy natolik, aby hospodařilo vyrovnaně pro prosté přežití, není tu žádná překážka, proč by stejným způsobem nemohlo generovat zisk, přesněji řečeno přebytek určený a vázaný na investice. Technicky, objektivně v tom nebrání nic. Samozřejmě patrně vyvstává daleko větší tlak, přebytek spíš rozpouštět do mezd, než vázat na investice, z logiky věci, rozhodují zaměstnanci sami, mají poslední slovo a košile bližší kabátu - v principu pořád nejde o nic nepřekonatelného.

Se ziskem ve vztahu k družstvům je vůbec jinak V žádném případě neplatí, že družstva negenerují, či nemohou generovat zisk. U družstev, co se zisku týče - pouze přestává trade off vztah mezi mzdami a ziskem. Pouze, leč právě o to klíčové "pouze". Trade off vztah, hra s nulovým součtem, přestává ta jednoduchá a neúprosná úměra, čím víc se dá na mzdy, tím míň zbude soukromému majiteli z toho, co podnik po odečtení nemzdových nákladů vydělá., na vlastní zisk. Et vice versa. Což má několik důležitých důsledků.

Zmírňuje se tím automaticky onen všudypřítomný tlak na mzdy, aby byl podnik ziskový, aby vynášel dividendu akcionářům etc. Zisk jsou mzdy, mzdy jsou zisk, postačí vyrovnané hospodaření. Zatímco soukromník při vyrovnaném hospodaření už dávno balí nebo do mezd řeže. V té souvislosti se podstatně redukuje riziko tzv. offshoringu, ofenzivního propouštění, procesu, který takové USA a Velkou Británii už až na některá chráněná odvětví už dávno takřka zbavil průmyslu, ale v různé, leč vůčihledně sílící intenzitě postihuje veškeré země západu. Včetně tygřího Německa - na textilní průmysl živící bavorské příhraničí se už dávno jen vzpomíná.... Proces, v němž manažeři soukromého podniku, hodnocení podle čtvrtletní uzávěrky, dividendy pro akcionáře tj. zisku a růstu akciového kurzu - udělají to, co lokálně spolehlivě zabírá. Utlumí byť doposud rentabilní nebo se držící výrobu, stěhujíce ji do zemí s lacinější pracovní silou, o rozdílový zisk z rozdílu v nákladech se s nimi akcionáři šábnou. Zcela odhlédnuvše od toho, že se jedná o klasický paradox divadelního hlediště, v případě družstevního podniku tato motivace mizí. Offshoring nemá smysl, zisk jsou ,mzdy, mzdy jsou zisk, není nikoho, kdo by vydělal přestěhováním výroby. Opět postačí, být bilančně na nule.

Co se investic týče, zde je to ani zdaleka tak jednoznačné není. Soukromník jistě bude lépe akumulovat kapitál, dá snadněji na hromadu investiční prostředky. Ať již ze zisku, ať snadnějším přístupem k úvěru. Investovat bude snadněji, s více prostředky - za klíčového předpokladu. Že je prostředí pro investice příznivé, že jsou příležitosti, kam investovat s výhledem na zpětnou ziskovost takové investic, že je odbyt, poptávková síla dostatečná, že není trh nasycen, nebo dokonce přesycen. Dokud je svět investičních příležitostí plný, je soukromý vlastník v jasné výhodě. Dokud kapitalismus šlape, aby se tak řeklo.

Daleko jinačí to začíná být, jakmile se trh nasytí, když je svět zaházen zbožím, kdy se ze všeho nejhůř hledá někdo komu nějakou rozšířenou nebo vylepšenou produkci prodat. Natož se ziskem. Kdy je výhled na ziskové investice nízký a klesá, kdy je spousta prostředku k investování, ovsem málo do čeho investovat. Přesněji řečeno se ziskem investovat, bez zisku to soukromník provádět nebude, nafukuje raději bubliny na finančních trzích, dluhopisů, nebo bude na prostředcích jen tak sedět. Zde se může dostat do popředí vzpomenutá vlastnost družstevního vlastnictví, že není závislé na zisku. Nepotřebuje se při investováni do rozvoje, nových kapacit, technických inovací, omezovat výhledem na zisk takové investice, opět mu postačí, poběží-li podnik na nule, alespoň v neztrátovém režimu. Takový podnik může investovat i tam, kde už soukromník dávno přestal anebo se dokonce stáhnul, tam kde vyhlídka na zisk chybí. Arciť za předpokladu zas, že naopak investiční prostředky sežene - ovšem ani to není bez šancí, ať tvořením investičních přebytků, ať zmiňovaných experimentů s veřejným bankovnictvím, paralelními měnami atd. atp.

A právě zhruba taková je situace, v jaké se právě už delší dobu nacházíme, do důsledků vyjádřeně nejpozději od roku 2007. Která nemá konca kraja, jejíž posledním projevem je zhrouceni burzy čínských cenných papírů. V pozadí je porad to samé - nedostatek investičních přiležitostí, malý a vůčihledně klesající výhled na ziskovost. V Německu, v té ekonomické lokomotivně Evropy, i nakonec celosvětově, je investiční aktivita na historických minimech, až do té míry, že si toho všiml i spolkový statistický úřad. I do Bildu to dokonce dokázalo proniknout, a ten nikdo z levicové, neřku-li marxistické úchylky obviňovat nemůže.

To unikátní na družstevnictví, co se právě aktuálně dostává do popředí, je nezávislost na zisku. Nezávislost na zisku při provozu podniků, nezávislost na výhledu na ziskovost investice při investování, alespoň ve velké míře. V současné době, kdy právě tohle, osvobodit investování od závislosti na ziskovosti, je jednou z kardinálních otázek, neboť ta ziskovost je jaksi stále nedostatkovější zboží a přitom nevyužitého tvůrčího potenciálu, tímto brzděného, čím dál víc - může být rozšíření a další evoluce družstevních forem jednou ze součástí vějíře možností, která bude spolupůsobit na tom, jak se posunout dál.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 13.Září 2015, 09:48:21

Ten argument, že i zaměstnanci pokud se stanou majiteli udělají totéž, co by udělal majitel, tedy sníží si platy: Majitel má na snižování mzdových nákladů zájem v každém případě, kdežto zaměstnanci jen v případě, že je to nutné pro zachování podniku. Majitel sice může nezbytností argumentovat, ale zaměstnanci mu nemusí věřit.

Myslím si, že u nás je dost běžné vyplácet nižší platy než by bylo možné a zaměstnavatelé v tom postupují do určité míry koordinováně, hájí tento zájem politicky atd. To, že poměrně nízká úroveń mezd v ČR je nezbytná pro udržení konkurenceschopnosti vůbec není jisté a řada lidí z levice tomu nevěří.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 13.Září 2015, 12:47:39

Pane Klusáčku, s tím konstatovaným rozporem v článku máte ovšem plnou pravdu, také mě to poněkud zarazilo. Ale prodal jsem tak, jak jsem koupil.

V tom rozhovoru s tím brazilským činitelem nebylo nijakým způsobem vysvětleno, proč by tato družstva nemohla dále investovat. Ale jsou zde dvě možnosti: buďto právě z toho zcela jednoduchého důvodu, že v důsledku své prekérní ekonomické situace nejsou schopna tvořit žádný zisk - a tedy nemají žádné finanční prostředky pro nějaké další, inovativní investice.

Druhá možnost by byla ta, že jmenovitě v Brazílii jsou tyto družstevní formy, které zachraňují jinak bankrotující podnik, zákonem jak uznána, tak ale i preferována. Bylo by myslitelné, že druhou stránkou této mince je právě jejich omezení v tom, že tato svá privilegia nesmějí využít pro další expanzi. Ale to je čistě má úvaha, žádné konkrétnější informace v tomto ohledu bohužel sám nemám.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nezisková ekonomika? Neděle, 13.Září 2015, 13:14:33

Tohle je skutečně kardinální otázka pro jakékoli úvahy o alternativních modelech ke kapitalismu: je myslitelná nějaká forma ekonomiky, která by byla osvobozená od diktátu zisku?

Shodou okolností jsem zrovna dnes na adresu DR odeslal text, který se zabývá velmi podobnou tématikou. Jiří Pehe totiž nedávno v "Právu" podal svou definici kapitalismu, podle které kapitalismus ztotožňuje pouze a výhradně s finančním, spekulativním kapitálem. A proto je podle něho možná jakási humánnější alternativa ke kapitalismu, jejíž předobraz spatřuje ve skandinávském modelu, pro který má dokonce označení "tržní hospodářství s lidskou tváří".

Ve svém textu poukazuji na naprostou iluzivnost takovýchto představ (jakož i na zcela vadnou definici samotného pojmu "kapitalismus"). Jde o to, že tržní ekonomika (za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků) nevyhnutelně směřuje právě k tomu finančně-spekulativnímu kapitálu respektive kapitalismu, kterým jsme v současné době obklopeni.

Ve vztahu k položené otázce, zda je možná ekonomika zbavená diktátu zisku, z toho vyplývá: nikoli za podmínek přetrvávající tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Další otázka by tedy byla, zda je možné zachovat tržní ekonomiku - ale převést ji na bázi skupinového, družstevního vlastnictví.

V každém případě Marx by odpověděl: ne, to není možné. To družstevní vlastnictví může být pouze ryze p ř e c h o d n o u fází, když už se dosavadní kapitalistický způsob produkce historicky přežil, a kdy už tedy fakticky probíhá proces revoluce. S cílem p r a v é h o, tedy všelidového kolektivního vlastnictví (a kontroly) nad veškerou společenskou produkcí.

Jde o to: to družstevní vlastnictví za podmínek tržní ekonomiky je nevyhnutelně jakýmsi křížencem, dvou o sobě neslučitelných modelů:

Na straně jedné mají být v kolektivním vlastnictví, nemá zde tedy docházet k aktu vykořisťování. Veškeré dosažené výnosy mají patřit samotným zaměstnancům - tedy družstvu. Na straně druhé, při přetrvávajícím tržním charakteru ekonomiky zůstává právě z i s k dominantním ekonomickým faktorem: neboť při tržní výrobě a tržní směně se jedná právě o to, docílit - pokud možno maximální - vlastní zisk.

Alternativou k tomu by byla v podstatě jenom čistě naturální směna, jak je popsána právě v tom brazilském modelu - jenže to je právě ekonomika vysloveně nouzová, její zachování by znamenalo vývojový regres o celá tisíciletí lidských a ekonomických dějin.

Jestliže tedy tato družstva mají být interně nezisková a externě zisková - jak to má reálně fungovat? Nebude pak jediným nevyhnutelným důsledkem, že tato družstva se začnou chovat jako docela obyčejný s o u k r o m ý vlastník - sice kolektivní, ale ve své podstatě soukromý? A že tedy jeho primárním zájmem nebude zase nic jiného, nežli - všemi dostupnými prostředky - maximalizovat svůj zisk? A tedy i na úkor jiných, k o n k u r e n č n í c h soukromých vlastníků (byť i opět kolektivních)?

Zrovna nedávno jsem v diskusi s paní Hájkovou právě na toto téma použil příměr, že když je nějaký produkční subjekt tvořen jenom jedním výrobcem, ale za spoluúčasti celé jeho rodiny (čili, jak produkční tak i spotřební kolektiv) - pak i tato okolnost asi naprosto nic nemění na tom, že se stále ještě jedná o ryze s o u k r o m é h o výrobce.,

Takže, závěrem: rozhodující nakonec nejsou ty či ony vlastnické f o r m y; naprosto rozhodující je celkový charakter celé ekonomiky. Jestliže se bude i nadále jednat o ekonomiku tržní, zaměřenou na zisk - pak se i všichni aktéři v této ekonomice činní budou chovat podle těch samých zákonů trhu a zisku. Zcela bez ohledu na to, zda to formálně budou vlastníci individuální či kolektivní.

Pokud tedy chceme opravdu vytvořit nějakou alternativu ke stávajícímu kapitalismu - nedá se nic dělat, pak musíme změnit i ty základní koordináty celé ekonomiky.

Zásadní otázka při tom zní: jak odstranit diktát zisku, a přitom zachovat dostatečnou motivaci pro ekonomicky efektivní a společensky hodnotnou produkci?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je kapitalismus? Středa, 30.Září 2015, 20:15:11

Ten zmíněný text týkající se definice kapitalismu mi nakonec nevyšel. Pokud by ta záležitost ještě někoho zajímala, tady je link:

http://jopol68.npage.de/co-je-kapitalismus.html

Byly tam nějaké technické problémy, text je ve dvou různých barvách, ale snad je to čitelné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 30.Září 2015, 20:33:17

P.S. Dneškem mi dobíhá doba mého přístupu ke stránkám DR; tento přístup - přes poukázané předplatné - nebyl (zatím) prodloužen. Z tohoto důvodu tedy nemohu až na další reagovat na případné dotazy či komentáře.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

I levice věří… panu Jiřímu Kubičkovi Čtvrtek, 1.Října 2015, 09:44:20

Upozornil jste na cosi velmi podstatného, laická, ale obávám se ani odborná ekonomická veřejnost, nemá často ani základní vhled do toho, jak velký zpětný pozitivní vliv na zisky firem v dané zemi má konkrétní mzdová hladina.

Nakonec by se ukázalo, že v Německu se vyrobí třeba jen o třetinu nebo polovinu více (skrze reálnou hodnotu), než v ČR, přitom aktuální čísla za rok 2013 uvádějí výkon ekonomiky obou zemí v poměru cca 19 vs. 47 tisíc dolarů na rok a hlavu, tj. asi až 2,5× více (!) právě v Německu.

Pochopitelně je zcela nesmyslné tvrdit, že v Německu se pracuje 2,5× lépe nebo více než v ČR. Toto číslo pochopitelně odráží jev, o kterém se nemluví: HDP vzniká přece i skrze cenu práce. A právě cena práce je v ČR extrémně nízká.

Uvedu příklad: Při známém počtu zaměstnanců (3400) a známé výši dělnické mzdy (28 tisíc Kč hrubého), se sníží čistý zisk firmy Hyundai o pouhých 10 %, pokud vzrostou náklady zaměstnavatele na jedno místo o 18 tisíc (ano, slyšíte dobře, o celých osmnáct tisíc), čímž by hrubá mzda dosáhla alespoň na úroveň minimální německé mzdy, tedy cca 41 tisíc Kč.

Detaily zde:
http://www.evropsky-rozhled.eu/hyundai-nosovice-vyssi-mzdy/

A pokud by se vedení firmy chovalo ekonomicky prozíravě vzhledem k celé ekonomice, tedy k „národní“ ekonomice ČR jako celku, nebude mu nic bránit snížit výplatu své renty (resp. čistý zisk) a třeba o „celých“ 20 % navýšit náklady zaměstnavatele na jedno místo, tj.asi o 36 tisíc Kč měsíčně, což by znamenalo hrubou mzdu na úrovni 55 tisíc Kč, přičemž toto číslo představuje celkové náklady zaměstnavatele na jedno pracovní místo ve výši kolem 74 tisíc Kč.

(Připomeňme, že průměrné celkové zdanění práce je v ČR – tuším – asi o 5 procentních bodů nižší, než v Německu.)

Zisk fy Hyundai byl v roce 2013 7,33 mld. Kč, poklesl by tedy o 1,5 mld. Kč. Hyundai by pak vykázal zisk „jen“ asi 5,8 mld. Kč.

Zde je klíčové místo celé české ekonomiky, vážený pane Kubičko, protože firmy jsou v ČR dvojí: ty, které prosperují (jako Hyundai) a ty druhé.

Pokud ani ty vysoce prosperující firmy „nepřerozdělí“ a d e k v á t n í část své prosperity mezi:

• zaměstnance
• zdravotnický systém (na vyšší platy doktorů a sester)
• sociální systém (na výšší důchody)
• příjmy státu (na platy policie, vojáků a další státní výdaje)

promítne se to velmi negativně zejména do zisků těch firem, které jsou závislé na koupěschopnosti obyvatel. A víme, že ekonomiku (nejen ČR) táhne asi z poloviny právě spotřeba domácností.

Jinými slovy: Tím, že prosperující firmy vědomě "podsekávají" mzdy, doslova o k r á d a j í další podnikate. Ti potom, zákonitě, neprosperují. Místo aby peníze vytvořené prací lidí ve fy Hyundai pracovaly dál v ekonomice ČR, z části je doslova "projí" zahraniční akcionáři.

Bohužel zejména místní firmy jsou často tak hloupé, že odmítají mj. i zvyšování minimální mzdy, přitom výše uvedené souvislosti a tedy i pozitivní efekty nechápou. Proč? Není zájem toto vysvětlit. Chybu hledejme na VŠE a dalších školách a zejména u ekonomických novinářů a médií.

Víme že právě ČR patří mezi země s vysokými zisky firem, za rok 2013 to bylo přes 300 mld. Kč, přičemž přes 200 mld. odteklo zcela neužitečně do ciziny. Což je mnohem více než třeba na Slovensku, do Německa peníze jako renta celkově naopak tečou. Ostatně přesně to je důvod podnikání dle kapitalistické ekonomické teorie. Výnosy na prvém místě bez ohledu na cokoliv, i kdyby se tím ohrozila ekonomická stabilita daného regionu a klesla v něm životní úroveň. Životní úroveň obyvatel – nás spotřebitelů – nejednoho krátkozrakého „kapitalistu“ neekonoma vůbec nezajímá.

Za rok 2014 zisky fy Hyundai stouply o 22 % na 8,9 mld. Kč. Prostor i pro velmi razantní zvýšení mezd zde tedy je.

A pokud by se vedení firmy Hyundai zachovalo idealisticky svědomitě, mohlo by nechat hned 2 až 3 mld. ze „svého“ zisku v ČR. (A to jde o jednu jedinou firmu!) Ale proč by to dělalo, když nemusí? Češi přece stávkovat nechtějí/neumí a odbory jsou i přes mírnou snahu o zviditelnění (pan Středula) stále zcela bezzubé.

Pokud by prosperující firmy daly "osvíceně" vyšší mzdy, jistě i ony by brzy zjistily, že spravedlivěji zaplacení pracovníci jsou nejen spokojenější, ale hlavně jejich koupěschopnost se promítne do zisků firem v daném regionu, dokonce přímo i fy vlastní. Vždyť kolik % zaměstnanců fy Hyundai si dnes může toto auto dovolit?

Petrasek Milan - penzista

Sbohem pana Poláčka Čtvrtek, 1.Října 2015, 09:45:1

je doopravdy následek Sbohem panu Poláčkovi redakcí DR .....................bych se zvědavě pozeptal.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Ne všechny firmy musejí donekonečna cosi vyvíjet – panu Poláčkovi Čtvrtek, 1.Října 2015, 10:16:2

Pěkná úvaha. Jen bych podotkl, že neustálý technický progres a vývoj a pokrok je snad až jakýmsi prokletím lidstva. Stále si firmy musejí cosi "odkládat" bokem, "aby byly konkurencechopné", udržely vývoj, kdo jen chvíli stál…, atd.

K čertu už s konkurenceschopností.

Máme tu 3 mobilní operátory, na domech jsou 3 různé vysílače a kromě toho, že když jedna síť celá vypadne a je tu naštěstí druhá a třetí záložní, máme vlastně vše jen 3× dražší. Musíme platit zisky hned 3 firmám, trojímu managementu atd. Ani do domu nám přece nevedou troje konkurenční trubky s vodou. Zde je to zjevné. Konkurence místo kooperace často nejen slouží (pokroku, vývoji, lepším cenám), ale často také vše jen šíleně prodražuje. A zamlžuje ekonomickou podstatu, tedy že lidstvo jako celek na tom nikdy nebylo tak dobře, jako dnes.

Jenže kolik % našich výdajů jsou nové mobily, počítače, pračky, auta? Je to jen zlomek pravidelných výdajů. Ty tvoří hlavně výdaje na bydlení, teplo, šaty dopravu a jídlo. Tyto náklady tvoří u nízkopříjmových rodin 90 až 100 % příjmů. Pokrok bude jistě i zde, ale jde také o míru pokroku. Je-li příliš velká, náklady na tento pokrok jsou větší, než zisk či užitek, který z něj máme.

Je zde otázka, jak velká část firem "jen" cosi docela běžného spíše stále dokola vyrábí, prodává nebo opravuje. Ano, ten progres je třeba i u pečení rohlíků (dnes se housky rozmrazují), ale připadne mi, že to věčné "zaklínání" neustálou potřebou investic do vývoje je až přílíš často jen „argumentem“, který se tak pěkně vždy použije na jednání tripartity: …že není možné zvýšit mzdy. Přitom na vyplácení bohaté renty akcionářům peníze naopak vždy jsou. A ta se doslova projí.

Je na čase (a to je již spíše filosofická úvaha), aby ta převratná doba vynálezů už konečně skončila. Brzy se ukáže, že rozlišení 4K na mobilu je ukázkový nesmysl a i na větší TV prostě stačí lepší full HD (1920×1080 vs cca 520×480 dříve je přece obrovský pokrok, kolik let jsme s takovou TV vystačili).

Jenže zde pak velmi rychle vyhřezne další problém: Pokud dnes má cca 10–20 % "lepších" lidí svůj životní komfort založený na rentě, která vzniká mj. právě i z technického celosvětového progresu, tak jak se budou tito lidé chtít uskromnit? Jakou by k tomu měli mít motivaci? Když oni jsou dnes vítězové?

Vždyť výroba pro výrobu, ekonomika pro ekonomiku atd. nepochybně není smyslem lidského života. Měli bychom spolu více přemýšlet, vážený pane Poláčku, jaký praktický a udržitelný model vztahů na Zemi může fungovat t r v a l e, ale tak, aby nebyl založen na ryze utopických přáních, ale vycházel by zcela pragamticky ze základů současné lidské povahy (a psyché).

Pokud se máme pohnout z místa dál, musíme se shodnout na tom, že heslo "Utrácet, utrácet, utrácet!" zcela nepochybně nevede ke spokojenému životu s múzami.

Více ohledu k přírodě, zboží vysoce kvalitní a hlavně s dlouhou životností, dobrovolná skromnost… – to vše jsou velmi ostré a dlouhé hřebíčky do rakve současné podstaty ekonomiky. Nyní záleží jen na tom, k čemu se přikloní elity, jaké ideje budou dál hlásat. A někdy trvá velmi dlouho mj. právě i elitám, než jim dojde, řečeno s E. Frommem, že mít je opravdu nekonečně méně, než být. Ale k tomu poznání musíme jako lidstvo dospět i ve svých jednotlivcích dobrovolně, nikoliv násilím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sbohem stornováno Čtvrtek, 1.Října 2015, 13:59:53

Takže, pane Petrasku, alespoň ten přístup k diskusím je obnoven, jednalo se o čistě administrativní záležitost.

Takže alespoň touto cestou mohu i nadále mnohé popichovat, mnohé zlobit; no a možná i tu a tam někoho inspirovat, k nějakému ne zcela konvenčnímu pohledu na věci lidské...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Příliš konkurence? Čtvrtek, 1.Října 2015, 14:16:0

Pane Rusku, když jsem svého času rovnýma nohama skočil z politického, ale i ekonomického prostředí reálného socialismu do prostředí reálného kapitalismu, kromě jiného jsem ten opravdu velice zásadní rozdíl mezi těmito dvěma ekonomickými systémy zaznamenal v jednom bodě:

Zatímco dokonce i v Praze byla v širokém dalekém okolí jedna jediná spořitelna (kde se u přepážek musely vystávat dlouhé fronty), v Německu na jednom jediném náměstí byly čtyři či pět filiálek různých bank. Kde byl zákazník respektive klient obsloužen zdvořile, ochotně a během několika minut. - Dokonce jsem měl tehdy vtíravý pocit, že v tom západním, kapitalistickém světě je těch bank více nežli hospod.

Co z toho plyne? - V odpovědi na Vaši otázku, ano opravdu se to tak mnohdy jeví, že té konkurence je naprosto zbytečně respektive přebytečně moc, a do jaké míry je to skutečně smysluplné a z celospolečenského hlediska efektivní, aby na jednom jediném náměstí spolu navzájem konkurovalo hned několik finančních institutů, když by pro racionální obsloužení zákaznictva postačily dejme tomu filiálky nanejvýš dvě.

Na straně druhé... Nedá se nic dělat, ale když se ta ekonomika s konkurencí porovná s tou (socialistickou) bez jakékoli konkurence, pak to srovnání pořád ještě dopadá lépe pro tu s konkurencí.

A ty inovace... Ano, i tady Vám dám za pravdu, je to bezpochyby příznak posedlosti (a dalo by se i říci: konzumní deviace) současného člověka-obyvatele západní průmyslové civilizace, že každou chvíli musí mít dejme tomu nový smart-phone. - Jen tak mimochodem, zrovna před několika dny ukázala televize reportáž z Číny o zavedení nové generace tohoto produktu od firmy Apple; přičemž v Číně byly tyto artefakty nabízeny k prodeji o řadu měsíců dříve, nežli je vůbec firma Apple začala vyrábět. To znamená: zákazníci (už jenom z nízké ceny) museli vědět, že to není ten pravý produkt nejnovější generace; ale přesto ho kupovali, jenom proto aby mohli navenek budit onen hrdý dojem: JÁ mám nový Apple!

Takže, bezpochyby takovéto záležitosti jednoznačně svědčí o naprosto deformovaném vztahu současného člověka průmyslové civilizace k tomu, co je v životě skutečně potřebné, užitečné a smysluplné.

Ale na straně druhé se vždycky znovu staví otázka: co s tím. Jak změnit člověka - který ostatně už od svých atavistických kořenů touží po maximalizaci svého vlastního, a to především hmotného prospěchu - jak tedy změnit člověka, aby se zásadním způsobem změnily jeho životní hodnoty.

To je právě ta otázka, na kterou se doposud stále ještě marně hledá ta pravá odpověď...

Petrasek Milan - penzista

Vítejte pane Poláčku mezi administrativně čistými, Čtvrtek, 1.Října 2015, 15:48:26

kteří marně touží po pravých odpovědí - třeba na otázku:
Je možné otupit konkurenční boj na poli produkce a prodeje prostředků zacíleného vzájemného zabíjení?
Onehdy jsem shlédl v TV nekonečnou kolonu zbrusu nových bílých Toyot Land-Cruiser ošperkovaných mohutnými zbraněmi a pohlednými mladými muži černého outfitu.
A představil jsem si prezidenta vedení koncernu Toyota - něžného starého muže nejdražšího konzervativního humanitního vzdělání, který se denně zaobírá otázkami Konfucia.
A od té doby marně hledám navíc odpověď na otázky :
-proč i tenhle musí být ještě brutálnějším kupčíkem než Babiš?
-jak se zvýšil odbyt bílých Toyot Land-Cruiser?

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Družstva z hlediska demokracie Čtvrtek, 1.Října 2015, 21:09:54

Pro jednoduchost předpokládejme existenci tří druhů vlastnictví
a) státní;
b) družstevní;
c) soukromé.
Vlastnictvím pro naše účely rozumíme vlastnictví nějakého podniku či zařízení.

Vlastníci
a) Jmenovitým vlastníkem není žádná konkrétní osoba, ale státní instituce. Z jiného pohledu všichni občané státu.
b) Družstevními vlastníky jsou všichni členové družstva, tj. několik konkrétních osob.
c) Soukromý vlastník je buď jedna nebo více konkrétních osob.

Pracuje vlastník ve svém podniku?
a) Ne, všichni pracovníci státu jsou najímáni.
b) Ano, všichni vlastníci jsou pracovníci.
c) Někdy je vlastník současně pracovník, někdy vlastník nepracuje a v tom případě jsou všichni pracovníci najímáni.

Řídí vlastník svůj podnik?
-Ne. Řídící pracovník(ci) je(sou) najímán(i). Demokratickou cestou pouze politici.
- Ano. Všichni vlastníci se podílejí i na řízení. Když to není možné přímo, tak demokratickým výběrem vedoucího nebo vícečlenného vedení.
-Někdy vlastník současně podnik řídí, někdy na řízení někoho najímá a sám pak nepracuje vůbec a žije ze zisku.
V druhém případě se struktura podniku příliš neliší od podniku vlastněného státem až na to, že státní podnik nemá v určitých případech zájem generovat zisk (úřady, školy, knihovny, policie, vojsko, veřejná doprava, ale mělo by sem spadat i zdravotnictví, a vůbec všechno, co je ve veřejném zájmu a na čem se společnost dohodne, například i značná část kulturních zařízení, ...)

Za povšimnutí stojí, že družstva vnáší do ekonomiky demokratické principy. Vlastníci se podílejí na řízení podniku, který vlastní.

Dále se domnívám, že splynutí mzdy a zisku platí i v případě jednoho soukromého vlastníka (poukázal na to i pan Poláček výše) je tomu tak v případě řemeslníků či rodinných firem, kde vlastník současně v podniku pracuje i jej řídí. Nemá tudíž zaměstnanecké výhody a život pracovní a soukromý tu splývají. Mnoho řemeslníků svůj zisk reinvestuje do lepšího vybavení a celý jej nevybere ve formě mzdy, ale buduje firmu.

Mám proto dojem, že tím podstatným, čím se liší družstevní vlastnictví od jiných způsobu nespočívá v tom, že by zisk byl nutně roven mzdě, ale spíše v možnosti demokratického rozhodnutí, zda tomu tak bude.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Formy vlastnictví a vliv na výkon Pátek, 2.Října 2015, 12:12:39

Je možné pracovat trošičku, jen tolik, kolik je potřeba, středně, více, nebo až fanaticky intenzivně. Jen člověk pokořený, ideálně v dluzích, se nechá zaměstnat intenzivní a náročnou prací za málo peněz.

Po 200 letech technického rozvoje bychom se měli hlavně ptát, proč k poslednímu snížení délky pracovní doby u nás došlo někdy před 50 lety, proč se ekonomika t v á ř í, že je "naprosto nezbytné" držet pomyslný pedál výkonu ekonomiky stále zcela u dna. Škodí to přece i lidem a přírodě.

Družstevnictví, kdy alespoň část firmy, ne-li celá, patří přímo zaměstnancům, třeba v podobě zaměstnaneckých akcií, se týká pochopitelně vztahu k firmě – jde o vlastnictví výrobních prostředků a know-how, s tím souvisí i možnost mluvit do řízení a tedy spoluurčovat onu "rychlost" výroby, tedy intenzitu práce, tedy míru konkurenceschopnosti.

Bohužel v době globální ekonomiky zde máme až jakousi "povinnost" vyrábět stále levněji a tedy konkurenceschopněji.

Je přitom zřejmé, jak nesmyslný je tento závod, přitom jej musíme všichni hrát a účastnit se jej, protože neumíme vydat globální příkaz: takto ne.

A jen málo ekonomů správně chápe – natož aby to dokázali vysvětlit širším masám – že vysoká spotřeba jedněch, často navíc zajištěná zdroji nikoliv z vytvářených hodnot, ale již jen skrze pasivní příjem z renty, musí být zajištěna právě stále vyšším a vyšším tlakem na výkon.

A právě zde má lidštější pracovní kultura v družstvech principiální nevýhodu. Slušná odměna a slušné pracovní podmínky jsou v dnešním světě vlastně nekonkurenceschopné.

Je třeba lépe popsat ty příčiny. A chtít toto změnit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Humanizace práce a konkurenceschopnost Pátek, 2.Října 2015, 13:09:52

Pane Rusku, asi tak před jednou dekádou vzniklo v Německu hnutí za 35hodinový pracovní týden. Především s tou argumentací, že se tím sníží nezaměstnanost, protože se stejné kvantum práce rozloží na více pracovníků. Skutečně ve státním sektoru byla tato redukce pracovní doby alespoň v některých sektorech provedena - aby byla tato reforma už o několik let později zase stornována.

Důvod? - Zcela jednoduchý: stát prostě neměl peníze na to, aby tuto reformu financoval. To jest, aby svým dosavadním zaměstnancům ve státním aparátu platil stejnou mzdu za nižší výkon, natož pak aby platil ještě nové zaměstnance.

A v podstatě není divu: tyto nové zaměstnance ve státním sektoru by svým vlastním z v ý š e n ý m výkonem museli alimentovat konec konců všichni pracovníci v nestátním, soukromém sektoru! Jak by to mělo vlastně fungovat? Vždycky když se někde přidá, musí se zase někde jinde vzít.

Jedinou alternativou by bylo omezení konzumu (tj.: životní úrovně) pro všechny; jenže právě na tohle naprostá většina populace nepřistoupí.

----------------------------------------

A co se té konkurenceNEschopnosti družstev vůči soukromému sektoru týče - to je přesně to co já tady tvrdím celou dobu, ale z tábora radikální respektive fundamentalistické levice je to tvrdošíjně popíráno.

Vlastně je nutno konstatovat: aby se (humánně spravovaná) družstva stala konkurenceschopnými, bylo by nutno zrušit konkurenci. Alespoň tu v jejím dosavadním, ryze soukromovlastnickém a soukromokapitalistickém typu.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Za další a vyšší konzum, nebo za vyšší životní úroveň? Pátek, 2.Října 2015, 16:21:38

Pane Poláčku, napsal jste: »…jedinou alternativou by bylo omezení konzumu…«, myšleno spotřeby.

Ve skutečnosti by nemusely možná až 3/4 společnosti "konzum" jakkoliv omezit. 1/4 (jen příklad) však nepochybně ano. Muselo by však dojít ke spravedlivější dělbě bohatství.

Množství práce souvisí s průměrnou délkou pracovní doby. Mohli bychom již dnes pracovat 4 dny v týdnu a třeba jen 6 hodin denně, ale tomu by pochopitelně odpovídal nižší objem práce a tedy i zmíněné spotřeby zboží a služeb.

Dále jste napsal: »…jenže právě na to naprostá většina populace nepřistoupí…«. Proč nepřistoupí? Protože to není v jejich zájmu? Ale je…

Faktem přece je, že většina společnosti pracuje nejen na sebe, ale živí a podporuje malou, ba až velmi malou část společnosti, která naopak spotřebovává velkou až velmi velkou část celkového zboží a služeb.

Úvaha: Z určitého pohledu přísně spravedlivý, leč také cynicky krutý svět bude požadovat, aby spotřeba každého člověka přesně odpovídala ekvivalentu jeho práce, kterou naopak vrací do společnosti. – V tomto světě budou znevýhodněni lidé pomalejší nebo např. lidé s hendikepem. (Proto křesťan nebo humanista žádá, aby ti, kterým bylo více dáno, část svého dílu – užitku z hřiven – přerozdělili méně schopným, nebo nemocným). To je jeden pohled, spravedlivý, ale přísný. A jaká je dnešní ekonomika ve srovnání s tímto tvrdým ideálem? Jsme rovnostářštější nebo je naše ekonomika naopak více tvrdá a méně spravedlivá?

My ani neumíme uvidět, kolik kdo do systému vkládá (skutečné práce, skutečných hodnot) a kolik z ní kdo naopak bere.

Při detailním zkoumání bychom dospěli např. (jen příklad) k tomuto pohledu:

5 % populace společnost využívá a čerpá různé sociální dávky.

20 % populace odevzdává do systému až násobně větší hodnotu, než následně (skrze plat) obdrží (jsou "vykořisťováni")

50 % společnosti odebírá přibližně to, co do systému skrze svoji práci skutečně vloží

20 % odebírá ze systému až násobně vyšší hodnotu, než jakou si odpracuje

5 % populace již hlavně jen vlastní a kontroluje, jak jejich majetek "pracuje" a odebírá ze systému mnohonásobně a někdy až mnohařádově více, než do systému skrze užitek své osoby vrací.

(Pochopitelně by se zde mohla vést dlouhá diskuse, jakou má práce vlastníka mnoha miliard hodnotu pro společnost…)

Zde jsem tu Gaussovu křivku udělal symetrickou, ale tuším, že ta čísla budou spíše 7-50-30-10-3, tedy, že jen nepatrná část společnosti (10 % a zejména 3 %) spotřebovává neúměrně velkou část práce a služeb.

Tím chci ve stručnosti říct, že většina společnosti ve skutečnosti vytváří mnohem větší hodnotu, než kolik sama spotřebuje a pokud by měla informace, mohla by požadovat kratší pracovní dobu nebo mírnější, "družstevnější", pracovní podmínky.

Jenže to bychom museli mít páky na hlubokou proměnu ekonomiky, tak, aby neplatilo, že "vaše peníze pracují za vás". Ty zatím nemáme. Zatím můžeme alespoň požadovat ekonomiku více spravedlivou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Října 2015, 20:08:18

1 . připomínka (k družstevnictvi) :
Družstevní a samosprávné vlastnictví možná není z ekonomického hlediska výhodnější než soukromé vlastnictví, ale zato přispívá k emancipaci pracujících víc než cokoliv jiného.
2 . připomínka (ke konzumu a jeho omezení):
Co vlastně znamená omezit konzum? Člověk může být bohatý a zároveň nežít konzumně, pokud není na majetku závislý. A naopak může být celkem chudý a žít konzumně.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Jak hlubokou spravedlivost při rozdělování bohatství si umíme představit jako funkční? Sobota, 3.Října 2015, 10:31:15

»Na druhou stranu je však třeba připustit, že spousta „zbohatlíků“, kteří své jmění začali shromažďovat během divokých devadesátých let minulého století, ke svým penězům nepřišla cestou, jež by se měla obdivovat – ba právě naopak.«

Zdroj: http://www.penize.cz/mzdy/212707-ocima-expertu-bohati-kontra-nahati-socialni-nuzky-se-dal-rozeviraji

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Slabost slabých Sobota, 3.Října 2015, 10:56:46

Síla mj. znamená, vážená paní Hájková, sílu finanční. Bohatí lidé nejsou jenom bohatí, ale i mocní, tedy si umí také prosadit takové zákony, které jim vyhovují a jim slouží. Jak mohou 4/5 společnosti hájit účinně své zájmy, když pouhá 1/5 (a méně) dokáže své zájmy hájit i proti této většině? Ale proč by se měly 4/5 společnosti sjednocovat a hájit svůj zájem? Když mají i dnes relativně dosti? Když nejsou tak chudí, aby je tato nouze motivovala? Zde spočívá řešení naší situace. Bez vyřešení otázky motivace a toho, co sjednocuje rozumný a moudrý pohled se z místa nepohneme.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konfucius a kapitál Sobota, 3.Října 2015, 13:48:10

Takže, pane Petrasku, ten "administrativně čistý" (či alespoň stále ještě tolerovaný) pisatel se s malou prodlevou (zapříčiněnou ne zcela hladkým přechodem operačního systému vlastního počítače na nejnovější verzi) pokusí nalézt alespoň určitou odpověď na položenou otázku. To jest v podstatě, do jaké míry jsou kompatibilní myšlenky moudrého Konfucia s konkurenčním myšlením současného kapitalismu.

Klíčem k řešení je právě to jedno jediné slůvko "současný". Jde o to, že ten starý dobrý Konfucius opravdu žil v dosti jiných časech. Totiž, ne že by v té staré Číně před dvěma a půl tisíciletími nebylo známo - a hojně pěstováno - čistě materialistické respektive utilitaristické myšlení a jednání; neboť právě proti takovému povrchnímu způsobu existence tento mudrc zaměřil své učení.

Ale jde o to, že tenkrát - opravdu ještě neexistoval kapitalismus. Tehdejší produkční způsob (a tedy, s Marxem řečeno, i ona slavná "materiální základna společnosti) - to bylo v naprosté většině zemědělství, k tomu něco řemesel, a také nějaký obchod. Čili, jednalo se v zásadě stále ještě o agrární společnost, s konstantním, ustáleným způsobem existence, kdy se veškerý život točil především kolem jedné události - totiž monzunových dešťů. Které rozhodovaly o tom, jaká bude příští úroda.

Za podmínek takovéto statické, tradicionalistické společnosti bylo ještě relativně dobře možné, hlásat tradiční konzervativní hodnoty jako je uměřenost, poctivost, úcta k starším, atd.atd.

Jenže - to asi není nutno sáhodlouze vykládat - dnešní doba rozvinutého kapitalismu je skutečně zcela zásadně jiná. Na nějaké monzunové deště není možno se spoléhat, o rozkvětu či pádu firmy může rozhodovat jeden jediný špatný krok, jedno jediné chybné manažerské rozhodnutí (jak je ostatně právě aktuálně možno víceméně v přímém přenosu sledovat na osudech německé firmy Volkswagen).

Kdo nedokáže obstát v konkurenci, ten zahyne. To je základní zákon kapitalismu. Co s tímto zákonem boje o přežití - nejzákladnějším pudem každého živého tvora - co s ním zmůžou nějaké mravní apely starého Konfucia na osobní zdrženlivost a uměřenost? Kde je v sázce vlastní přežití, tam asi každý velmi rychle ztratí cit pro zdrženlivost.

Ano, můžeme si přát aby se svět řídil ušlechtilými mravními zásadami moudrého Konfucia; ale jestliže takového stavu chceme opravdu reálně docílit, pak musíme nevyhnutelně změnit právě ty reálné podmínky a koordináty našeho materiálního žití. Jinudy cesta nevede.

A pokud se ptáme, j a k tyto rámcové podmínky našeho žití změnit, pak stále znovu a znovu narážíme na ten samý problém: určitou míru konkurence musíme zachovat, pokud nechceme aby ekonomika upadla zase do té ochromující stagnace jako za socialismu - ale zároveň musíme to konkurenční prostředí zmírnit, ukrotit tak, aby nebylo diktátorem nad našimi životy, nad našimi životními cíli a motivacemi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Družstva a demokracie; vlastnictví a realita. Sobota, 3.Října 2015, 14:15:44

Věnujme teď pozornost textu paní Švandové, především její tézi, že základním přínosem družstevní vlastnické formy je posilování demokratického momentu. Tedy možnosti kolektivního rozhodování o tom, jak bude naloženo s dosaženými výnosy, čili pokud se zisk bude rovnat (rozdělené či přidělené) mzdě.

To je ovšem klasický argument ve prospěch družstev. Jenže - nikdy nelze zapomínat na to, jaká je vlastní realita mezilidských i společenských vztahů.

Například, když si člověk přečetl právní rámec upravující stanovy zemědělských respektive výrobních družstev za socialismu, pak nevyhnutelně musel nabýt dojem, že právě tato družstva byla přímo výkřikem svobody a demokracie uvnitř jinak zcela totalitního režimu. Paragraf za paragrafem znovu a znovu ustanovovaly, že družstva si své záležitosti řídí výhradně sama, rozhodnutím svých vlastních členů, a že jim do toho jejich rozhodování nikdo nemůže a nesmí mluvit. - Kdo ony "staré dobré" časy ještě osobně zažil, ten ví: v realitě samozřejmě i všechna tato družstva byla pod kuratelou strany.

Takže, jestliže snad i teď chceme uvažovat o možných výhodách této vlastnické formy, i tady musíme nevyhnutelně zohlednit, co je jenom formálně-právní stránka skupinového vlastnictví, a co je realita. To jest především, realita za podmínek kapitalismu, konkurence a nezbytnosti produkovat zisk.

V příslušných diskusích na téma družstevnictví jsem uvedl už mnohokrát: za podmínek kapitalismu je ta suma věcí, o kterých si družstva mohou rozhodovat opravdu samostatně a tedy "demokraticky", velice omezená.

I ta nejdemokratičtější družstva musí v prvé řadě hledět, aby dokázala ryze ekonomicky přežít. Jinak zahynou, a to i s celou svou demokracií. Tím je apriori dáno: musí se chovat tržně. Musí produkovat víceméně stejným způsobem jako soukromovlastnické firmy; a musejí na trh přinášet i víceméně stejné produkty. Aby dokázala obstát na trhu, musí neustále inovovat; a k tomu je zapotřebí opravdu velkou část dosaženého zisku investovat do výzkumu. (Nehovoříme zde o maličkých družstvech dejme tomu pěstitelů jahod; tady je řeč o tom, jestli by se družstva mohla stát dominantní vlastnickou a ekonomickou formou.)

To znamená: ti družstevníci sice mohou bezpochyby demokraticky debatovat o tom, kolik z dosaženého zisku investují do dalšího výzkumu (a do reklamy atd.atd.), a kolik rozdělí mezi sebe - jenže fakticky nakonec musí tyto proporce určit v podstatě tím samým způsobem, jako firma v soukromém vlastnictví. Tady máme právě ten už v titulku zmíněný konflikt mezi navenek kolektivně-demokratickou vlastnickou formou, a mezi reálným ekonomickým prostředím. A jak věděl už Marx, v tomto konfliktu nakonec vždycky zvítězí ta materiální realita, nikoli vnější vlastnické formy.

(Pro úsporu místa tu vynechávám ten problém interní stránky družstevní demokracie, že i tady se fakticky časem prosadí neformální, ale velice zřetelné hierarchie mezi "vůdci" a mezi "obecným lidem"; o tomto tématu jsme už opakovaně hovořili v minulosti.)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Má dáti - bere Sobota, 3.Října 2015, 14:58:29

A teď k úvahám pana Ruska ohledně toho, kdo čím přispívá do onoho společného hrnce společenské produkce, a kolik kdo z tohoto hrnce bere. A co jaké míry je tento poměr - v současné době a v současném kapitalismu - spravedlivý.

Pane Rusku, sám jste vystihl zásadní problém: "My ani neumíme uvidět, kolik kdo do systému vkládá (skutečné práce, skutečných hodnot) a kolik z ní kdo naopak bere."

Jde o to: právě pro tohle neexistují žádná objektivní kritéria. Marx - spolu s klasickou politickou ekonomií - se spoléhal na to, že takovýmto zcela objektivním kritériem je míra práce, to jest pracovní doba strávená produkční činností.

To je sice kritérium velmi přehledné - ale nedá se nic dělat, velice nespolehlivé. Takovéto měřítko se mohlo zdát mít svou platnost opravdu ještě tak za časů manufaktur - každý dělník tam pracoval víceméně stejným tempem (to už si ohlídal majitel, aby se mu nikdo v pracovní době neflákal); stačilo tedy změřit jeho pracovní dobu, a už bylo jasné, kolik do toho společného hrnce celkové společenské produkce vložil.

Ale dneska? Za časů moderní turboekonomiky? Kdo může změřit, jaký je poměr vytvořených hodnot mezi dejme tomu dělníkem u soustruhu, a mezi vývojářem, který vymyslí zcela nový typ soustruhu, který umožní efektivitu produkce zvýšit rázem o sto procent?

Tak to je jedna věc. A druhá, velice zásadní otázka je tato: je soukromý vlastník opravdu jenom tím zcela neužitečným trubcem, jak ho prezentoval Marx - anebo přece jenom v celém tom komplexu produkčního procesu vykonává určitou (pozitivní) funkci a roli?

Právě tomu se Marx bránil zuby nehty - vůbec i v nejmenším připustit, že by soukromý vlastník mohl mít v produkčním procesu jakýkoli pozitivní efekt. Že by byl i v nejmenším nějak užitečný.

Už někdy před dvěma roky jsem tu uvedl onu pasáž z Marxova Kapitálu, kde se přesně touto záležitostí zabývá. A ten zcela klíčový moment je ten, že když vlastník-kapitalista klade řečnickou otázku, jestli snad on sám nepřispívá k produkci tím, že ji řídí a organizuje - pak jeho vlastní výrobní manažer nad tím jenom krčí rameny!

To znamená: Marx tu chce dovodit, že i to řízení reálné produkce onen vlastník-kapitalista deleguje na někoho jiného, na svého zaměstnance - ale že on sám k samotné produkci nepřispívá naprosto a vůbec ničím. A že jenom shrabuje - bezpracný - zisk.

Tato modelová scénka je sice bezpochyby velice dobře vyargumentovaná a sugestivní; ale je nutno si položit otázku, jestli tu Marx opravdu postihl celou realitu.

Při uvažování o možných alternativách ke kapitalismu tu totiž stále znovu a znovu zakopáváme o jeden základní problém: totiž otázku efektivity výroby. V každém případě po zkušenostech s reálným socialismem už definitivně víme: bez té či oné formy tlaku na celý produkční proces efektivita výroby velice rychle začne stagnovat, a nakonec upadat. A tím, kdo za standardních okolností právě nad touto efektivitou vykonává konečný dohled a její naplnění vyžaduje - tak to nakonec není nikdo jiný, nežli onen "parazitní" soukromý vlastník!

Právě on je to totiž, kdo i tomu produkčnímu manažerovi stojí za zády, a kdo ho neustále znovu a znovu tlačí k tomu, produkovat větší zisk - a tedy vyrábět efektivněji!

Snad by bylo možno říci, že i ten výrobní manažer má přece zájem na tom, aby firma prosperovala, aby tedy vyráběla efektivně.

Ano, snad; jenže - ten pouze z a m ě s t n a n ý manažer nikdy nebude mít takový úzký a intenzivní vztah k dané firmě, jako její vlastník.

Ten manažer třeba může odejít k jiné firmě (a třebas i konkurenční), může mít třeba před důchodem takže už ho to třeba vůbec tak nepálí jak se firmě povede či nepovede za dalších pět či deset let; ale z toho všeho nic neplatí pro soukromého vlastníka. Ta firma, to je on sám, je to jeho vlastní život - a proto to bude vždycky právě on sám, kdo za jakýchkoli okolností bude hledět na to, aby firma prosperovala, a tedy aby produkovala řádně, efektivně a se ziskem.

Takže, nedá se nic dělat, ale přes veškerou jeho brilantní argumentační rétoriku, jednou provždy musíme jako neplatnou odmítnout Marxovu centrální tézi, že soukromý vlastník-kapitalista je v rámci společenské produkce jenom jakýmsi neužitečným parazitem, kterého lze bez jakýchkoli okolků (a bez jakýchkoli negativních důsledků pro společenskou produkci) prostě zrušit. Nedá se nic dělat, ale realita je zcela jiná.

-----------------------------------------------------


A co se toho týče, kolik kdo z té společenské produkce bere: ani tady to není tak zcela jednoznačné.

Bezpochyby, milionář obvykle konzumuje daleko více nežli nejen příjemce sociální pomoci, nýbrž i dejme tomu onen soustružník. - Na straně druhé se ale nenechme zaslepit těmi všemi mediálně tak působivými čísly o tom, jak malá hrstka miliardářů vlastní větší majetek nežli celý zbytek společnosti.

Za prvé: velkou část jejich majetku tvoří právě ta produkční místa; to tedy není z jejich strany nějaký neproduktivní konzum. A i ty všechny milióny které jsou jejich čistě osobním vlastnictvím - to jsou v podstatě jenom čísla. Bity na bankovních serverech. Opravdu tomu není tak, že by ten miliardář z toho celospolečenského hrnce vyprodukovaných hodnot uzmul všechny ty hodnoty, které by odpovídaly těm jeho formálně vlastněným miliardám. Ne že by mnozí z těchto superboháčů nevedli luxusní či vysloveně rozmařilý život; ale jak řečeno, v poměru k celému tomu hrnci společensky vyprodukovaných hodnot ten jejich vlastní osobní konzum představuje jen relativně nepatrnou částku. Troufám si dokonce tvrdit, že kdyby všichni tito miliardáři nadále žili jenom o chlebu a vodě, průměrný mzdový zaměstnanec by to na svém vlastním konzumu pocítil nanejvýš v haléřových hodnotách.

Takže, závěrem: ona je ta celá věc opravdu krajně složitá.

Opravdu nechci v žádném případě popírat leckdy až drastickou nerovnoměrnost v rozdělení společenského bohatství; ale kdykoli by se nám zazdálo, že je tento problém možno vyřešit zcela jednoduše, jediným revolučně-vyvlastňovacím aktem, musíme si připomenout, k jakým koncům vedlo zavedení příjmového rovnostářství v dobách socialismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 3.Října 2015, 15:00:27

A ještě replika na paní Hájovou: co se té otázky konzumu a chudoby týče, pak mně se nad jiné zalíbil jeden výrok od Seneky:

"Chudý není ten, kdo má málo. Chudý je ten, kdo chce víc."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Sobota, 3.Října 2015, 18:00:57

K té vaší poznámce, že se nakonec vždy prosadí "hierarchie mezi "vůdci" a mezi "obecným lidem", bych napsala toto: Ano, vždy bude někdo aktivnější než jiný a vždy bude někdo, kdo přenechá svou iniciativu jiným. Je tomu tak i v mém vlastním manželství. V něčem je můj manžel "vůdce" a já jsem "obecný lid", kdežto v jiné záležitosti je tomu zase naopak. Oba se máme stejně dobře a oba jsme spokojeni. Proč by to nemohlo platit i v případě jiných mezilidských vztahů?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Října 2015, 20:09:59

A ještě existuje jedna taková teorie, že ten, kdo chce být vůdcem, má ostatním sloužit. Možná to znáte...

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Ad Konfucius a kapitál Sobota, 3.Října 2015, 22:14:44

Pan Poláček píše
„Za podmínek takovéto statické, tradicionalistické společnosti bylo ještě relativně dobře možné, hlásat tradiční konzervativní hodnoty jako je uměřenost, poctivost, úcta k starším, atd.atd.“ – Takže dnes už je to pasé? Táži se.
Pane Poláčku, Váš text se pěkně čte, má návaznost a člověk za každou větou přitakává. Jenže uprostřed si uvědomí, že tu něco nehraje. V podstatě obhajujete tezi, že za Konfucia lidé mohli být mravní, kdežto dnes nemohou z důvodu vnějších příčin – být nemravnými je nutí kapitalizmus. Takže, ať děláme co děláme, musíme se smířit s nepoctivostí, nemravností a nespravedlností, protože tyto jsou předem omluveny, to my nic, to kapitalizmus. – S takovou řečí nesouhlasím! Stejně jako byly poctivost a mravnost žádoucím ideálem za Konfucia (a lidé museli být napomínáni, protože ideální lidé nikdy neexistovali), musí jimi být i dnes, vážený Antikonfucie! Vaše řeč je čirá sofistika. Vždyť bez ideálu mravnosti, poctivosti a spravedlnosti prostě žádná společnost existovat nemůže, rozpadne se, rozklíží, nastane rozkol, protože mravnost, poctivost a spravedlnost jsou tmelem, který společnost drží pohromadě. Bez tohoto tmelu je každá skupina lidí jen tlupa vzájemně si nebezpečných individuí.

Pan Poláček dále píše
„Kde je v sázce vlastní přežití, tam asi každý velmi rychle ztratí cit pro zdrženlivost.“
Pane Poláčku, copak lidé v Konfuciově době nebojovali o přežití? Vždyť tehdejší materiální zajištění bylo na mnohem nižší úrovni, a o to těžší bylo tehdy přežít. Málokdy a málokomu v dějinách v životě nešlo o přežití. Právě v životní nouzi a ve snaze o přežití se osvědčuje lidství a důležitost ideálu.

S posledním odstavce pana Poláčka, lze téměř souhlasit:
„A pokud se ptáme, j a k tyto rámcové podmínky našeho žití změnit, pak stále znovu a znovu narážíme na ten samý problém: určitou míru konkurence musíme zachovat, pokud nechceme aby ekonomika upadla zase do té ochromující stagnace jako za socialismu - ale zároveň musíme to konkurenční prostředí zmírnit, ukrotit tak, aby nebylo diktátorem nad našimi životy, nad našimi životními cíli a motivacemi.“

Za socializmu jsme nebyli otevřenou ekonomikou (za to ale komunisté nemohli, byla tu železná opona) a citelně chybělo drobné soukromé podnikání. A ta stagnace nebyla zas až tak velká, trvalo víc jak deset let než se majetek rozkradl včetně zlatého pokladu, rezervě na důchodovém účtu, nebyli jsme nic dlužní, atd.
Když se mluví o konkurenčním prostředí, zapomínává se na vliv reklamy, která vytváří i virtuální potřeby a deformuje naše životy směrem ke konzumerizmu. Konkurenční prostředí (i reklamu) lze regulovat pomocí zákonů, a je tak určena i jejich současná podoba. Problém je, jak tu i tom naposled psal i pan Rusek, že podobu zákonů určují lidé majetní a to tak, aby napomáhaly svému dalšímu zbohatnutí, přičemž na veřejný zájem se přitom neohlíží. Právě z tohoto důvodu je pro společnost nebezpečné, když je bohatství rozloženo příliš nerovnoměrně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Října 2015, 10:50:28

Proč si nechceme přiznat, že neumíme kapitalismus uřídit?
Proč si nechceme přiznat, že jsme bezmocní?
Přiznání vlastní bezmoci není totéž jako poraženectví.

Petrasek Milan - penzista

Poznaná bezmocnost je poloviční bezmocnost Neděle, 4.Října 2015, 11:46:12

Jsem přes polovičně bezmocný nad otázkou zda přeinstalovat ze sedmičky na desítku.
Postrašen zprávou pana Poláčka ptám se:
které útrapy to přináší a mám, či nemám???

Josef Poláček - Manuální pracovník

Trpělivost růže přináší (a nervy šetří) Neděle, 4.Října 2015, 12:55:53

Vyčkat, pane Petrasku! Podle mých prvotních zážitků je Windows 10 v této fázi opravdu ještě prostě nevyzrálý. Například vždycky znovu a znovu "stávkuje" dolní lišta - to jest neotvírá se ani menu Start, ani políčko pro hledání, atd.atd. A jak jsem nalezl v internetu, není tento problém zdaleka jenom u mě. Navíc ještě celá řada pomocných programů není kompatibilní. Zatím jsem nenalezl žádnou zásadní výhodu, která by pro mě plynula z přestupu na Windows 10, ale zato už povícero nevýhod. (Snad nejvíc mi vadí, že dolní lišta má najednou černou barvu - a nedá se to žádným rozumným způsobem změnit. Vůbec, celý management barev je u Win 10 ve srovnání s dřívějšími verzemi vysloveně primitivní.)

Takže už docela lituji toho, že jsem se tohoto dobrodružství pustil. Samozřejmě, časem je přestup na Win 10 nevyhnutelný; ale pokud dosavadní Windows funguje bez problémů, pak bych opravdu ještě nějaký čas vyčkal. Ta lhůta pro bezplatný upgrade obnáší nemýlím-li se jeden rok, takže je ještě času dost.

Tedy, jednu výhodu má Windows 10 přece - je podstatně štíhlejší. Oproti mému dosavadnímu Win 7 mám najednou na C-složce o 5 GB místa více, a po (automatickém) smazání instalačních souborů by to mělo být ještě o dalších 10 GB víc.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ještě jednou Konfucius Neděle, 4.Října 2015, 13:01:39

Paní Švandová, zase jednou je možno Vám doporučit, abyste věnovala poněkud více pozornosti analýze mých textů. Jestliže konstatuji, že v tradicionalistické, statické staročínské společnosti měl Konfucius podstatně příznivější podmínky pro uplatnění svých myšlenek nežli v moderním ultramobilním a individualistickém kapitalismu, pak tím ještě v žádném případě netvrdím ani to, že by to měl Konfucius ve své době nějak snadné, ani to, že bychom se za podmínek stávajícího kapitalismu neměli pokoušet o kultivaci člověka, kde to je jenom trochu možné.

Ale jde o to, že s tím starým Konfuciem toho dneska opravdu už asi moc nepořídíme; budeme si muset dát tu práci, a najít sami nějaký hodnotový kodex, který spíše bude mít potenciál oslovit současného člověka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přiznat si vlastní bezmoc Neděle, 4.Října 2015, 13:22:38

No ano, paní Hájková, jak by Vám asi potvrdil každý praktický psycholog, přiznání si vlastní nedokonalosti, vlastních chyb je prvním a základním krokem pro úspěšnou terapii. Jenže právě tomu se naprostá většina lidí zatvrzele brání - přiznat si vlastní nedostatky.

S tím kapitalismem - tady ovšem přijde na to, kdo si to přiznat nechce. Ono je docela hodně lidí, kteří už prohlédli. Mě svého času nemálo překvapily výsledky jedné ankety v Německu, kdy kapitalismus označilo za zásadně špatný společenský systém - nevím už přesně kolik, ale v každém případě vysoce nadpoloviční většina respondentů!

Takže, lidé sami už většinou vědí, že s celým tímto kapitalismem není něco zásadního v pořádku. A oni by si docela i přáli nějaký systém lepší, humánnější, sociálnější. Ale vždycky znovu a znovu se naráží na ten samý problém: stále ještě k němu nemáme k dispozici opravdu funkční alternativu.

Na druhé straně ovšem existuje je značné množství těch, kteří tuto principiální omezenost kapitalismu nevidí, či vysloveně popírají.

To jsou na straně jedné samozřejmě ti, kteří ze stávajících poměrů profitují, jsou ekonomicky - a tedy i společensky - úspěšní, jsou bohatí a mají vysoký společenský status. Tohle není nijak překvapivé - každý společenský systém v dějinách měl své profitéry, kteří s ním byli svázaní, a kteří se tvrdošíjně bránili jeho odstranění, nahrazení nějakým jiným, dějinně progresivnějším.

Na straně druhé ovšem existuje i celá řada těch, kteří sice z kapitalismu bezprostředně neprofitují (alespoň ne v tom výše zmíněném smyslu) - ale prostě nejsou schopni se osobně, myšlenkově osvobodit z jeho ideového působení, z jeho systémové logiky.

Jde o to: nakonec k a ž d ý reálně existující státně-společenský režim dostává automaticky určitý bonus, co se týče jeho akceptace u obyvatelstva: že totiž je vůbec nějakou funkční organizací společnosti. Že tedy není vyslovený chaos. Že je tu někdo a něco, co řídí alespoň v zásadě efektivně chod společnosti.
Zkrátka: dokud věci nějak fungují, dokud je u pekaře chleba a v hospodě pivo, pak si mnozí lidé nelámou hlavu nad tím, jestli by nemohlo - a nemělo - být nějak podstatně lépe.

Tato pasivní identifikace se stávajícím systémem se ovšem netýká zdaleka jenom toho "prostého dolního lidu" - nýbrž zasahuje snad ještě daleko více nemalé části tzv. "intelektuální elity". Tedy těch, kteří by jako první měli odhalovat skryté závady právě jsoucího světa, a hledat nové cesty. Bohužel - velká část této "elity" v této své úloze naprosto selhává, a namísto aby hledala nové cesty, celou svou intelektuální kapacitu využívá (zneužívá?) k hledání argumentů, že tento právě panující systém prý přece není tak docela špatný, a že jakákoli změna by byla přece tak strašně riskantní... Namísto aby byli opravdu intelektuálním předvojem společnosti, jsou příslušníci této "elity" přečasto jenom úslužnými služebníčky právě panujícího režimu. Bylo tomu tak - ovšem - za totality; ale za (kapitalistické) demokracie tomu není nakonec jinak.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka vykořisťování Neděle, 4.Října 2015, 13:26:6

Ještě k té záležitosti s vykořisťováním, jak ho ve svém rozboru zmínil pan Rusek: tak to je ovšem velice klíčová záležitost, ale i tady nejsou věci nikterak jednoduché, jak to s tím vykořisťováním vlastně je.

Já jsem právě na toto téma chystal vlastní text, měl nést název "Existuje vykořisťování?" s podtitulkem "Kdo postavil Svatovítskou katedrálu?"; jenže teď už bohužel nemám, kde bych tento text zveřejnil. Takže, snad v nějakém příštím životě...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Října 2015, 13:59:49

To, že neumíme uřídit kapitalismus, by měli přiznat hlavně politici a politické strany vůbec. Jenže to neudělají, protože to by je pak nikdo nevolil. Tak raději dál slibují, že přijmou nějaká opatření...
No, pane Poláčku, možná se ta solidární ekonomika přece jen někdy bude hodit.
Nebo vy si nemyslíte, že jednou "to celé krachne" ?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Října 2015, 14:11:45

http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/o-strukturalnim-hrichu

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Prosím o vyjasnění Pondělí, 5.Října 2015, 11:42:59

Děkuji za podnětný text. Nicméně se v něm těžko orientuji, přesněji řečeno špatně rozlišuji fakta, tvrzení Paula I. Singera z citovaného rozhovoru v Süddeutsche Zeitung, a do třetice volné úvahy samotného autora článku. Splývají mi. Potřeboval bych tyto tři integrální součásti textu lépe odlišit.

Bez toho rozlišení je pro mne obtížné pochopit například následující:

Třetí odstavec nám tvrdí, že příčinou bankrotů jsou vysoké požadavky (zaměstnanců, odborů) na cenu práce. Říká to Singer, Poláček, nebo reportér Süddeutsche Zeitung? Moje zkušenost totiž říká opak. Příčinou bankrotů bývají špatná manažerská a zejména vlastnická rozhodnutí, především nesprávné investice, případně chyby v marketingu atd. Ze strany vlastníků pak špatná personální rozhodnutí při výběru top managerů. Ústupky v ceně práce neřeší nic, byla-li na nevýhodný úvěr zbudována drahá specializované výroba již neprodejného produktu, byl-li podceněn vývoj produktu či informace o vývoji trhu. Příklad z ČR: Za kolik haléřů na rok (o korunách za hodinu nelze vůbec mluvit) by museli pracovat biletářky a ledaři v Hušákově Sazka Aréně (dnes O2 aréna), aby tím zabránili nepřátelskému převzetí Sazky z rukou sportovních svazů do rukou PPF skrze kyperské prostředníky?

Čtvrtý odstavec se podivuje nad tím, že (spolu)vlastník je ochoten snížit cenu své práce. Podivuje se Singer, Poláček, nebo reportér Süddeutsche Zeitung? Protože to je snad jasné: Zaměstnanec získává pouze mzdu, spoluvlastník vedle toho i podíl na zisku. Navíc může svůj družstevní podíl v budoucnu odprodat či třeba odkázat dětem. Má tedy možnosti, které zaměstnanec nemá, rozhoduje se jinak.

Sedmý odstavec podle mého opomíjí čas: Bankrot znamená hromadné propouštění. I kdyby družstvo fungovalo jen půl roku a lidé z něj postupně odcházeli, za prvé odchází s podílem na majetku, za druhé postupně, a získají tak čas nalézt novou obživu. Hromadné propouštění ohrožuje celou oblast, třeba město (poklesem koupěschopnosti, náhlým zvýšením nabídky na trhu práce, přerušením řetězce (sub)dodavatelů a odběratelů produkce atd...). Postupný odchod s podílem na majetku může působit přesně opačně, jako lokální ekonomický stimul.

Závěr osmého odstavec je absurdní: Kolik procent českého hospodářství tvoří řekněme Škoda auto, Agrofert a Čez? Nevyšlo by Vám při stejné logice, že v ČR jsou firem jen desítky, nanejvýše stovky?

Devátý odstavec pokládám za nepravdivě formulovaný, či špatně přeložený ze zdrojového rozhovoru: Samozřejmě, že i družstvo může prosperovat, a tedy tvořit vlastní kapitál (a postupně získat i důvěru nutnou k získávání kapitálu cizího). Je to jen méně pravděpodobné u družstev vzniklých v podmínkách akutního ohrožení firmy krachem. Naopak sám fakt, že za těchto okolností následně nezkrachovala VŠECHNA tato družstva, je odivuhodný: Vyvrací "samozřejmý" předpoklad vyjádřený v odstavci patnáctém takto: "Jenže ono se velice rychle ukáže, že manažovat jakýkoli produkční proces je velice namáhavá práce, pro kterou je nutno mít znalosti, schopnosti, hodně času a osobního nasazení. A opravdu ne každý zaměstnanec – respektive nyní družstevník – má chuť po své vlastní pracovní směně ještě celé hodiny vysedávat na schůzích a lámat si hlavu nad problémy, které by jinak řešil placený manažer (respektive soukromý vlastník)." Opět nedokážu rozlišit: Předpokládá to Singer, Poláček, nebo reportér Süddeutsche Zeitung? Samozřejmě že i v družstvu je řídící práce honorována. A naopak, soukromý vlastník (akcie, akcií, či celé..) firmy buď řízení zcela deleguje, nic neřídí (a pak mu náleží jen zisk, nikoliv však odměna za práci) a nebo zároveň řídí (ale pak si musí vyplácet i mzdu, jinak okrádá stát, neboť mzdové odvody jsou všude, i v Brazílii, vyšší než daně z kapitálového výnosu).

V mých očích je tedy předpokladem pro úspěch převodu krachující firmy na zaměstnance to, že mezi kvalifikovanými zaměstnanci (v podstatě v managementu alespoň středním) existovala názorová opozice ke špatnému managementu vrcholnému či ke špatným rozhodnutím vlastníků, která (ta rozhodnutí) firmu přivedla ke krachu. Tito "opoziční" kvalifikovaní zaměstnanci se pak musejí stát členy družstva a dostat důvěru (být zvoleni) do nového managementu a řídit to lépe.

Konečně celý závěr textu počínaje větami: "Ale především: podniky „solidární ekonomiky“ negenerují zisk. Smysl jejich existence je v podstatě vyčerpán právě jenom zachováním pracovních míst. Aby mohly v plné míře začít generovat zisk, musely by se vzdát principu solidarity a sociálních ohledů – jedině tak by se staly na volném trhu plně konkurenceschopnými," by vyžadoval vysvětlení: Říká to Singer, Poláček, nebo reportér Süddeutsche Zeitung? Proč negenerují zisk? Je to zákonná podmínka vyplývající z "upřednostnění" zaměstnanců před věřiteli při bankrotu původní firmy, z jejíhož popela družstvo povstalo?

Po vyjasnění těchto nejasností textu je teprve čas odpovědět si na otázku v mezititulku: Tak jak tedy naložit s těmi družstvy?

Má předběžná odpověď zní: Jakým právem byste s nimi chtěl nakládat?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Října 2015, 14:11:5

Dobře, pane Jedličko, celá řada otázek k věci, jakmile bude trochu více času, odpovím na ně.

V tuhle chvíli jenom krátce: ten mezititulek "Jak tedy naložit s těmi družstvy?" mi do textu vložila redakce; nenesu za něj tedy žádnou vlastní odpovědnost.

A co se toho týče, že bankrot firem většinou způsobuje špatné manažerské rozhodnutí, a nikoli nadměrné platy zaměstnanců: jde o to, že ty firmy si většinou už samy pohlídají, aby platy jejich zaměstnanců nebyly příliš mnoho nad průměrem. Pokud se nejedná o firmy či instituce natolik bohaté, že si tyto exkluzivní platy mohou dovolit. To ovšem nemění nic na faktu, že mzdové náklady tvoří pravidelně tu největší položku celkových produkčních nákladů dané firmy; a že tedy v případě krizové situace by pro ni představovalo opravdu znatelné ulehčení, kdyby tyto mzdové náklady mohla podstatnou měrou snížit.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Děkuji panu Jindřichu Jedličkovi za pronikavé postřehy k článku a Pondělí, 5.Října 2015, 14:27:33

prosím pana Poláčka, aby nám netajil, které názory, fakta, tvrzení jsou Paula I. Singera, které dotazovatele v Süddeutsche Zeitung a které jeho vlastní v těch případech, na které se pan Jedlička táže. To snad můžete hned, pane Poláčku, nebo snad neznáte své vlastní názory?

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Ještě ad Konfucius Pondělí, 5.Října 2015, 14:39:11

Pane Poláčku, namísto abyste se zastal tradičních hodnot hlásaných od dob Konfuciových, "jako jsou tradiční konzervativní hodnoty jako je uměřenost, poctivost, úcta k starším, atd.", píšete že "si budeme muset dát tu práci, a najít sami nějaký hodnotový kodex, který spíše bude mít potenciál oslovit současného člověka."
Takže ty po staletí a všeobecně uznávané hodnoty, na kterých stojí každá soudržná společnost a bez kterých je každá jen tlupou vzájemně se ohrožujících sobeckých individuí, tak ty se máme snažit něčím nahradit, ačkoli ani Vy neuvádíte čím? Pane Poláčku, nevláčejte nás tímto bahnem svých snadno plynoucích, ale nepromyšlených řečí!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 6.Října 2015, 13:50:20

Všechno popořadě, paní Švandová; jsem zaměstnaný člověk, a opravdu nemohu celý den vysedávat před počítačem. Myslím, že i tak jsem tady přítomen dosti často. Napsal jsem ostatně zcela jednoznačně, že na otázky pana Jedličky postupně odpovím.

A co se toho Konfucia týče: znovu a znovu bych Vám doporučil, nežli nějakého autora budete difamovat jako původce nepromyšlených řečí, abyste se napřed sama zkusila alespoň trochu zamyslet nad pravým smyslem Vámi natolik kritizovaného textu. Mohla byste se pak vyhnout tomu, že Vaše kritika jde zcela mimo vlastní smysl napsaného.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kapitalismus - strukturální hřích? Úterý, 6.Října 2015, 14:19:7

Napřed tedy k paní Hájková, její příspěvek byl časově první.

Já bych začal tím úrokem: paní Hájková, píšete ve svém uvedeném textu, že "Naši dávní předkové dobře věděli, proč odsuzovali půjčování peněz na úrok. Byli si vědomi, k čemu to vede. Věděli, že to způsobuje strukturální hřích, ačkoliv neznali ještě tento pojem."

Bezprostřední replika na tuto tézi zní: A naši předkové věděli velice dobře, proč ten zákaz půjčování na úrok neustále obcházeli. Tento zákaz je totiž - to se nedá nic dělat - takovou brzdou ekonomiky, že zcela účinně podvazuje jakoukoli ekonomickou činnost na vyšší úrovni. Striktně vzato: půjčování bez úroku je naprostým ekonomickým nesmyslem.

Jenom si představme: dejme tomu že žijeme někde v evropském středověku (tedy v dobách se zákazem pro křesťany půjčovat na úrok). Máme našetřeno dejme tomu sto stříbrných grošů.

Máme napřed dvě možnosti: buďto si těch sto grošů uchováme jako svůj osobní poklad. Bude to pro nás určitá finanční jistota do budoucna - ale nic víc to nepřinese.

Anebo si za ty peníze můžeme zakoupit dejme tomu kus pole a nějakou louku, na tom poli budeme pěstovat obilí a na té louce pást kozy. Pokud nás nepostihne nějaká nepřízeň osudu, po nějakém čase z těch 100 stříbrných grošů budeme mít 110. Čili, zisk deseti grošů respektive procent.

A teď se vraťme o něco zpátky - do té doby, než jsme začali s těmi svými penězi podnikat. Přijde na nás někdo s tím, abychom mu těch sto grošů půjčili. Dejme tomu, že je to nějaký příbuzný či dobrý známý - tak my mu ty peníze půjčíme. A teď - o n si koupí to pole, tu louku a ty kozy - a za čas z těch sta grošů udělá oněch sto deset. Ale nám nakonec vrátí - jenom těch původních sto! Protože vládne striktní zákaz půjčování na úroky.

Takže, z našich vlastních peněz bude nakonec profitovat on, ale nikoli my, jejich původní vlastníci!

Tady je snad jasně vidět, jak je z ekonomického - ale nakonec i mravního - hlediska ten zákaz půjčování na úroky naprosto nesmyslný.

Právě a jedině půjčování za úroky umožňuje finanční (a tedy potenciálně produktivní) prostředky nashromážděné u jednotlivých osob poskytnout těm aktérům, kteří jsou ekonomicky aktivní, a jsou tedy schopni smysluplně a efektivně tyto prostředky investovat.

Jiná věc je ovšem ta, že v současném (turbo)kapitalismu skutečně dochází v nemalé míře právě k tomu převrácení věcí, že se produkuje už nikoli pro výrobu jako takovou, tedy pro výrobu společensky i lidsky smysluplných hodnot, nýbrž právě jenom pro dosahování čím dál tím vyššího zisku. To je bezpochyby pravda, a v tomto smyslu je skutečně možno hovořit i o tom "strukturálním hříchu".

Ale jde o to, že celá věc je zase prostě mnohem složitější, nežli aby se jednoduše dalo říci: úrok je hřích, a spásou je solidární ekonomika bez jakéhokoli zisku. Takovouto ekonomiku je možno provozovat opravdu jenom buďto za čistě nouzového (a tedy časově přechodného) režimu, anebo za podmínek ryze naturálního hospodářství. Kdy se opravdu jedná jenom o to, že jeden produkuje švestky a druhý hrušky, a navzájem si to smění kilo za kilo.

Ale, nedá se nic dělat, opakuji ještě jednou: pro ekonomiku vyššího stupně se s něčím takovým v žádném případě nevystačí. Vyspělá ekonomika je nevyhnutelně ekonomika krajně komplexní, kde je nutno nějakým způsobem koordinovat konání obrovského počtu jednotlivých ekonomických aktérů.

Doposud byly médiem pro tuto ekonomickou koordinaci zbožní hodnota a produkce zisku. Se všemi (pozitivními i negativními) důsledky z toho vyplývajícími. Otázkou všech otázek je, jestli je vůbec možno nalézt či vymyslet jiné médium, které by splňovalo ty pozitivní funkce, ale nemělo ty negativní důsledky (nebo alespoň jenom v únosné míře). Ta stará Marxova představa, že světovou ekonomiku je možno řídit prostě úradkem "sjednoceného dělnictva" je natolik vzdálená ekonomické realitě, že s ní opravdu není možno nic pozitivního počnout.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 6.Října 2015, 18:35:21

Ale pane Poláčku, to jste vedle. Ono v Evropě nebylo před kapitalismem tak jednoduché ani jen tak si koupit louku, najmout si lidi na práci, něco vypěstovat a prodat to. Všechno mělo svůj řád (co kdo vůbec může dělat), který bylo nutné postupně zrušit, aby se kapitalismus (který je nemyslitelný bez půjčování na úrok ve velkém) mohl začít rozvíjet.
Pochopitelně nikdo záměrně neplánoval, že vytvoří kapitalismus...
Říkáte, že bez úroku by ekonomika nemohla šlapat...
No, když je ekonomika mírou všech věcí, pak by to byl asi veliký problém.
Musím napsat, že pro mě osobně není problém některým známým peníze půjčit. Že to bude bez úroku, je pro mě naprosto samozřejmé. Kdysi jsem si takhle taky půjčila peníze, takže je nesmysl, že by to nefungovalo.
Solidární ekonomika nakonec nepotřebuje nic jiného, než vytvářet okruhy známých, kteří si navzájem důvěřují.
Mimochodem, židé, kteří se půjčováním na úrok zabývali v dobách, když to u křesťanů platilo ještě za nečestné zaměstnání, takto zásadně nepůjčovali svým soukmenovcům. Těm jedině bez úroku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Října 2015, 08:21:59

Vlastně ne soukmenovcům, ale souvěrcům. V tom je dost velký rozdíl.
I když - bývaly časy, kdy obojí splývalo.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

My opravdu nemáme funkční alternativu ke kapitalismu? - panu Poláčkovi Středa, 7.Října 2015, 09:31:46

Záleží na tom, co přesně do pojmu kapitalismus "schováme". Pokud sem zahrneme lidskou, tak lidskou schopnost starat se v prvé řadě o své vlastní zájmy a potřeby, a třeba i za pomoci falše a podvodů (Volkswagen, důvod k válce v Iráku, vyzbrojení Al-Kajdy USA...), pokud do něj zahrneme schopnost lobovat proti zájmu většiny a celé společnosti, pokud do něj zahrnme cynismus, kdy se vedou války kvůli ropě (nic jiného Irák, Libye a zdá se, že nyní i Sýrie není) a přitom se nekonečně lživě tvrdí, že jde o lidská práva, tak pak pochopitelně m á t e pravdu:

Alternativa k tomuto vlčímu světu nexistuje. Máme jedinou funkční možnost: stát se silnějším vlkem.

Protože to je stejné, jako (správně) tvrdit, že uvnitř hierarchie v base vládne vždy ten největší grázl a jinak tomu být nemůže. Jistě, to je prostě fakt, protože jinak bychom museli být idealisty, tedy obhajovat nikoliv to, co vidíme, museli bychom se proti tomu postavit a museli bychom mít dokonce i v í r u, že jiný lepší systém uspořádání vztahů je m o ž n ý. Bez této vize a víry v ní takový vývoj a pokrok však možný není.

Systém družstev j e velmi dobře funkční, podobně i systém demokracie je možné doplnit o řadu lépe funkčních prvků, které jste však (promiňte, ale jen iraconálně) odmítl přijmout, rozpracovávat a propagovat, vy jste je bez relevatních argumentů zamítl. Můžeme se jen ptát, proč.

Uvedl jsem (jinde) příklad, volbu losem, dále můžeme uvést větší tlak na recyklaci řídících pracovníků. Protože každý člověk, nebo systém, po jisté době, jak jste správně napsal, zleniví a přestane být funkční.Protože my zde neřešíme holou ekonomiku, ale vždy politiku a ekonomiku. Protože ekonomika nemůže existovat bez systému soudů a zákonů atd.

Takže pokud odmítneme to vše, co je v kapitalismu špatné, tak pochopitelně existuje funkční alternativa. Jen zde máme "malý" problém: chybí potřebný mechanismus, aby se tato funkční ekonomika a politika zavedla. Protože ani 4/5 nebo větší část společnosti prostě v praxi neumí vylobovat pro sebe to, co pro sebe umí vylobovat ta 1/5, nebo menší část společnosti.

A nikdy tyto 4/5 (a více) společnosti svůj zájem neobhájí, pokud svůj zájem obhajovat nebudou. Přijde mi velkmi zvláštní, že toto nevnímáte, pane Poláčku.

Kápo v base se v hierarchii vězení obklopí věrnými svalouši a ostatní mu musí sloužit. Máte k tomu nějakou funkční alternativu? Pane Poláčku? Musel byste být idealista, abyste nějaké řešení c h t ě l viděl. Stejně jako byste musel chtít mít vizi lepší společnosti. Hledat ji. Usilovat o ni.

Váš způsob myšlení je ryzí cynismus, to si řekněme na rovinu. Protože vy přijímáte vše, co existuje, jako neměnný fakt a z toho pak vycházíte. Včetně všeho negativního.

Pokud byste byl vlastník nebo akcinonář, tak pak bych vám plně rozuměl, hájil byste, správně pragmaticky, svůj osobní zájem. Činí mi značný problém pochopit motivace a trendy vašeho myšlení, vážený pane Poláčku. Například nechápu, proč jste rezignoval na ideály a jejich zavedení do praxe a místo toho jste se stal, pardon, spíše až didaktickou ukázkou, jak funguje neoliberální propaganda.

Proč nehájíte svůj idealismus? Proč udržujete všemi silami status quo? Vy to přece neděláte vědomě... Dokážete vnímat, co píšu jinak, než jako osobní útok?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Půjčování peněz na úrok Středa, 7.Října 2015, 09:36:7

znamená, že na splacení všech existujících dluhů je věřiteli požadováno více peněz, než jich reálně v ekonomice v tu chvíli existuje. To vede k nutnosti bankrotu ("nejslabší, máte padáka"). V kombinaci s tím, jak se peníze ve skutečnosti tvoří (nové bezhotovostní peníze vznikají v komerčních bankách vždy při sjednání úvěru nebankovnímu subjektu, jsou vytvořeny z ničeho – to vyplývá z pravidel o velmi malých či nulových povinných rezervách bank) se tedy skutečně jedná, jak se domnívám, o "strukturální hřích" kapitalismu, neboli vlastně o karcinogen, který způsobuje rakovinné bujení ekonomiky.
Tu knihu (http://www.krestanskarevue.cz/Adam-Votruba-Paradox-uroku-Tomas-Tozicka.html) jsem zatím nečetl, ale myslím, že je velmi zajímavá.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

V každém případě dokonalost: Avšak buď jako dokonalý nadhled, nebo jako dokonalé nepochopení, nebo jako dokonalé pokrytectví? Středa, 7.Října 2015, 09:51:57

Pane Poláčku, dovolte jednu otázku: Jste tak dokonale nad věcí, že si děláte legraci i sám ze sebe, nebo si upřímně nevšimnete, že právě toto je dokonale o vás?

>>Tato pasivní identifikace se stávajícím systémem se ovšem netýká zdaleka jenom toho "prostého dolního lidu" - nýbrž zasahuje snad ještě daleko více nemalé části tzv. "intelektuální elity". Tedy těch, kteří by jako první měli odhalovat skryté závady právě jsoucího světa, a hledat nové cesty. Bohužel - velká část této "elity" v této své úloze naprosto selhává, a namísto aby hledala nové cesty, celou svou intelektuální kapacitu využívá (zneužívá?) k hledání argumentů, že tento právě panující systém prý přece není tak docela špatný, a že jakákoli změna by byla přece tak strašně riskantní... Namísto aby byli opravdu intelektuálním předvojem společnosti, jsou příslušníci této "elity" přečasto jenom úslužnými služebníčky právě panujícího režimu. Bylo tomu tak - ovšem - za totality; ale za (kapitalistické) demokracie tomu není nakonec jinak.<<

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Vysoké úroky, tedy lichva, hřích jsou – panu Poláčkovi Středa, 7.Října 2015, 11:21:26

Islámské bankovnictví také půjčuje, ale nikoliv na úrok. Místo úroků – a tedy zakázané lichvy – však tento druh bankovnictví bere na sebe riziko a banka má "jen" podíl na zisku. Což již etické je. Když projekt nevyjde, nese i ona riziko. (Pokud jsem islámské banovnictví správně pochopil.)

Toto je nutné odmítnout, s tím etický člověk souhlasit nemůže:

»Tady je snad jasně vidět, jak je z ekonomického - ale nakonec i mravního - hlediska ten zákaz půjčování na úroky naprosto nesmyslný.«

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Ekonomika: Stále na plný plyn! Proč? Středa, 7.Října 2015, 11:29:9

Proč by měla světová lidská ekonomika jet stále na plný výkon? Proč musí? Proč je nutné nastavit vše tak, aby vše fungovalo na stálém maximu a kdo jen chvíli stál, hned stojí opodál a zkrachuje? Proč nemohou družstva jet jen na půl plynu a lidé zde pracovat zcela v pohodě? Když je tu tak obrovský a závratný technologický pokrok? Za posledních 200 let?

Ten obrovský pokrok a výkon ekonomiky se používá jednak na zbytečnou spotřebu a jednak na zbytečně rychlý – a tedy velmi neefektivní – pokrok. Vždyť nebýt tlaku na maximální zisky, mohly by věci sloužit déle a mít delší dobu své užitkovosti. Dnes neexistuje snaha tuto dobu prodloužit, protože je to proti požadavku na maximální zisk.

Protože pokud zde bude idea kapitalismu, tedy že smyslem ekonomiky (nebo dokonce lidského života!) je dosahování (soukromého) zisku, tak pokud zde bude procento nebo promile takto orientovaných lidí, a ti zde budou vždy (!), tak tato jejich ryze soukromá potřeba (z hlediska psychologie je to deviace na majetek a moc) doslova zapřáhne c e l ý svět do chomoutu povinnosti obstát ve světové a tedy globální konkurenceschopnosti atd. Však si přece rozumíme...

Přitom je to tak prosté: Stačí hledat řešení skrze dobrovolnou skromnost, přičemž již dnes velká část světové veřejnosti (byť nechtěně, nikoliv dobrovolně) skromná je. A řekl bych, že je to celá polovina, ba spíše až 2/3 a možná i 3/4.

A toto je podstatné: Pokud by zde nebyl ten "zbytek" s neúměrně vysokou spotřebou, tak tato polovina (2/3 nebo 3/4 a více) by mohla mít významně vyšší životní standard. Nebo mnohem méně práce.

Protože vy jste úvodem, vážený pane Poláčku, uvedl svůj názor, že i kdyby všichni ti bohatí lidé se uskromnili, že by to bylo zanedbatelné a nic by se neušetřilo. – Tak přesně zde musíme více pátrat, protože jde jen o to, kam tu "laťku" nastavíme. Zda na 1/2 společnosti, 2/3, 3/4 nebo 4/5 a výše.

Pokud si vezmeme spotřebu horních 20 %, tak tato spotřeba pouhé 1/5 společnosti je mnohonásobně vyšší než by této pouhé 1/5 odpovídalo. Shodbneme se zde na tom, kolikrát?

My přece dnes k tomu nemáme data a nevím, zda vůbec někde budou k dispozici. (Pokud máte, prosím o info.) Zde se neshodneme principiálně, váš ekonomický vhled je zcela jiný, než můj, vážený pane Poláčku.

Navíc je zde velká multiplikativní neefektivita ve smyslu dodatečné spotřeby navíc: Na každé zbytečně luxusní zboží "navíc" se musí zbytečně vyrobit stroje, zbytečně ojet nákladní dopravní auta, zbytečně vyrobit energie, musí se to nějak zaúčtovat, opravovat, udržovat, hlídat atd. Vše zbytečně navíc.

Celou tu diskusi o družstvech zde jako stigma pronásleduje ta nesmyslná "povinnost" produkovat stále vyšší a vyšší výkon. Toto zadání bez přirozeného etického požadavku na dobrovolnou skromnost pochopitelně nemá řešení. Pokud odmítneme požadavek na dobrovolnou skromnost, nezbude nám, než aby se naše myšlení stále ubíralo po nesmyslné spirále "nutnosti" vyšší a vyšší spotřeby – dokud tato nesmyslně vyšší a vyšší výroba/spotřeba bude jakkoliv zdrojově, technologicky a lidsky vůbec m o ž n á. Jakkoliv možná.

Pane Poláčku, vy přece nakonec jste idealista, vy přece víte, že štěstí nespočívá v nadbytečném hromadění statků. Zároveň máte v sobě tolik etiky, abyste tento svůj pohled nějak příliš "levicově" nevnucoval celému světu jako povinnost. Což pochopitelně takto primitivně nejde. To víte. Možná se za pár let náš pohled na svět a ekonomiku sblíží, možná i vy se začnete hlouběji ptát, proč nás všechny technologický pokrok spíše zapřáhnul jako otroky výroby/spotřeby, místo toho, aby lidstvu v každém svém jednotlivci dal to nejcennější: svobodný čas určený k naplnění.

Petrasek Milan - penzista

Idealismus, pozitivismus, skepticismus a skutečnost Středa, 7.Října 2015, 11:44:38

Idealismus vychází z teze - ideje jsou fundamentem poznání skutečnosti......
Pozitivismus vychází z téze - omezit poznávání skutečnosti pouze na "pozitivní" a doložitelné odborné poznatky......
Skepticismus vychází z téze - pouze radikální pochybování nás přiblíží poznání skutečnosti
Domnívám se pane Rusku, že skepse pana Poláčka ve střetu s vaším idealismem je spíše konstruktivním přínosem na cestě za poznáním skutečnosti.
Neb doopravdy odkrýt skutečnou podstatu kýžené reformy panujícího náboženství kapitalismu vyžaduje setsakra trpělivosti.
I ten Marx pohořel na nedostatek skepse .....bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Října 2015, 12:31:24

Skepticismus je sice zdravý, pane Petrásku, ale nelze ho mít jako program.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Krachne kapitalismus? O klesající míře zisku. Středa, 7.Října 2015, 12:48:16

Takže, pokračujme v odpovídání na dané podněty, podle chronologického pořádku.

Napřed bych se věnoval otázce paní Hájkové, jestli prý nevěřím, že "to celé jednou krachne". Čímž je zřejmě míněn kapitalismus.

Zcela otevřeně, paní Hájková: já bych se na tohle opravdu nijak nespoléhal. Nelze to vyloučit; ale za první s tím není možno napevno počítat, on se ten kapitalismus může opravdu ukázat ještě daleko robustnějším, než jak bychom si sami přáli. A za druhé: i kdyby celý ten kapitalismus "krachnul", pak nás to ještě zdaleka nezbavuje nutnosti vytvořit nějakou funkční alternativu. Jinými slovy, jenom nějaké pasivní čekání na to, až se kapitalismus sám rozpadne, by bylo jenom výrazem naší vlastní intelektuální rezignace. A kdybychom v tu chvíli jeho rozpadu neměli hotový nějaký funkční koncept jiného, lepšího systému - pak by se mohlo velice lehce stát, že na tento kapitalismus by následoval nikoli nějaký humánnější systém, nýbrž naopak systém totalitní, se všeobecnou nucenou prací. To jen tak pro zamyšlení.

-------------------------------------------------------------------

Teď ale k vlastnímu jádru celého toho očekávání v samovolný rozpad kapitalismu. Už jsem to zmínil v titulku: v každém případě marxisticky fundované přesvědčení o nevyhnutelném zániku kapitalismu stojí na Marxově známé tézi o neustále klesající míře zisku v kapitalismu, která je prý způsobována nárůstem efektivity, to znamená změnou "organického složení kapitálu", kdy lidskou práci čím dál tím víc nahrazují stroje. A protože podle Marxova modelu zisk je možno dosahovat jenom vykořisťováním živé lidské práce, pak tedy čím více práce vykonávají stroje, tím více klesá možnost produkovat zisk. Až jednou kapitalismus (respektive kapitál) ztratí schopnost vytvářet (dostatečný) zisk, pak se nevyhnutelně zhroutí.

Tento model je tedy železným kánonem marxistické teorie. Kánonem natolik centrálním, že vlastně nikomu vůbec nepřišlo na mysl ho nějakým zásadním způsobem zpochybňovat. Až zrovna nedávno jsem čirou náhodou padl na jeden velmi zajímavý text v internetu, kde celá věc najednou začala vypadat velice, ale opravdu velice jinak. Jedná se o text Micheala Heinricha "Begründungsprobleme.
Zur Debatte über das Marxsche
„Gesetz vom tendenziellen Fall der Profitrate“. Jedná se tedy o text v němčině; pokud by někdo měl zájem si onen text prostudovat v orginále, zde ji link: http://www.oekonomiekritik.de/313Tend%20Fall.pdf

Toto téma je natolik závažné a zásadní, že jsem měl v úmyslu ho zpracovat jako samostatný text. Protože teď ale nemám možnost takový text někde zveřejnit, pak alespoň zde v krátkosti:

Onen článek M. Heinricha je dosti komplikovaný, ale jeho jádro je v podstatě v tom, že on konstatuje, že základní deficit Marxova ekonomického vzorce o údajně nevyhnutelném poklesu míry zisku spočívá v tom, že výsledek tohoto vzorce respektive rovnice naprosto závisí od toho, jaké do něj zadáme vstupní hodnoty. A - jaké budou tyto vstupní hodnoty, záleží čistě od našeho vlastního výkladu!

Jinak řečeno: neexistuje naprosto žádná objektivní základna, která by nám mohla poskytnout jednoznačné a nezpochybnitelné vstupní hodnoty pro tento vzorec.

Naprosto jasně řečeno: ten Marxův vzorec o padající míře zisku v kapitalismu nelze nijakým způsobem doložit.

Nelze vyloučit, že tento vzorec je správný; ale stejně tak to nelze v žádném případě dokázat.

A co více: Heinrich tvrdí, že tuto nemožnost dokázat tuto jeho centrální tézi nakonec - rozpoznal i samotný Marx!!

Jde o to, že tato Marxova téze o ekonomickém skomírání kapitalismu tak naprosto jasně a jednoznačně vyhlíží jenom v tom vydání Marxových spisů, které až po jeho smrti redigoval Engels. A Heinrich ukazuje, že Engels tady pozměnil opravdu nemálo. Jestliže se ale prozkoumají opravdu originální Marxovy texty, pak zde mnoho věcí náhle vyhlíží zcela jinak.

Heinrich tvrdí: Marx se dlouho, mnohými cestami pokoušel tuto svou centrální tézi doložit ekonomickými rozbory. Ale - nakonec tyto své práce na hledání důkazu přerušil, a už se k nim nikdy nevrátil! Heinrich z toho dovozuje, že Marx nakonec sám pochopil, že se tato jeho téze prostě a jednoduše vůbec dokázat nedá. To pouze Engels následně Marxovy texty "upravil" tak, že budí dojem, jako by Marx tuto svou tézi pokládal za definitivně prokázanou.

K tomu je ještě nutno doplnit: Michael Heinrich je podle všeho opravdu odborník, do hloubky znalý dané problematiky. A - není to žádný principiální antimarxista. Ocitujme si zde jenom závěrečnou větu jeho textu:

"Pro tu zásadní otázku ale, jestli trh a kapitalismus představují pro lidstvo adekvátní organizaci produkce a konzumu, omezenost toho, co můžeme vědět o budoucím průběhu míry zisku, není rozhodující. Neboť destruktivní síly kapitalismu, které Marx na mnohých místech učinil tématem své analýzy, nepočínají až teprve se (zákonitým) poklesem míry zisku a z toho pramenících problémů, nýbrž jsou vlastní (inherentní) už i 'normálnímu' fungování kapitalismu."

----------------------------------------------------------

Takže, závěrem k danému tématu: to, že kapitalismus se sám rozpadne, z čistě ekonomických důvodů, z nemožnosti produkovat zisk - tak na to se definitivně nelze nadále spoléhat. To všechno ale v žádném případě neznamená, že by pro nás nebyla dána nutnost usilovně hledat jinou "organizaci produkce a konzumu", která by byla "adekvátní lidstvu", na dosaženém stupni jeho civilizačního vývoje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bezúročné půjčování Středa, 7.Října 2015, 12:58:25

No právě, paní Hájková - právě v tom spočívá naprostá (ekonomická) omezenost bezúročného půjčování, že je fakticky realizovatelná jenom mezi známými nebo příbuznými. Z hlediska celospolečenské ekonomiky (a jejího rozvoje) tedy tato forma prakticky nehraje roli.

Zatímco standardní komerční půjčka za úrok má ten jedinečný ekonomický efekt, že umožňuje za prvé spojovat dohromady finanční prostředky lidí, kteří se navzájem vůbec neznají; a za druhé, že dokáže navzájem smysluplně spojit dva různé ekonomické faktory: finanční prostředky na straně jedné, a schopného, nové ideje majícího producenta na straně druhé. Protože jinak by stav byl namnoze takový, že jedni mají peníze, ale nevědí jak je účelně investovat - ale na straně druhé jsou takoví, kteří jsou ekonomicky schopní, podnikaví - ale nemají prostředky k realizaci svých idejí.

Ty historické alternativy s bezúročným respektive podmíněně zúročeným půjčováním, jmenovitě z židovského a islámského prostředí: tady je ovšem zcela legitimní otázka, zda to nebylo p r á v ě to standardní, úrokové poskytování půjček, kterému evropská a euroamerická ekonomika vděčí za to, že dokázala svým až neuvěřitelným rozmachem "převálcovat" všechny své konkurenty, a právě z toho islámského prostředí.

Připomeňme si: ve středověku (raném) byl islám intelektuálně naprosto vysoko nad středověkou Evropou. Jenže: zatímco islám pěstoval - čistou - vědu, Evropa se věnovala produkci. Islám se nakonec víceméně utopil v tom svém ryzím vědění, které ale nedokázal přetvořit v produkční praxi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Odpověď panu Jedličkovi Středa, 7.Října 2015, 13:51:56

Takže, teď se konečně dostávám k tomu, abych odpověděl na otázky pana Jedličky ohledně úvodního textu.

Jako první je možno paušálně vyjasnit: redakce oněch novin víceméně žádné kritické poznámky nevkládala, a dotazovaný P. I. Singer sám je přesvědčeným zastáncem onoho modelu "solidární ekonomiky". Pokud se tedy v textu objevují poznámky tento model zpochybňující, pak se jedná v podstatě výhradně o názory J. Poláčka.

Teď k jednotlivým bodům.

Odstavec třetí: už jsem ho vlastně zodpověděl v bezprostřední reakci. Jaké byly vlastní příčiny bankrotu (zda chybná manažerská rozhodnutí či něco jiného) zde v podstatě nehraje roli. Tyto příčiny jsou stejné, ať se jedná o podnik soukromý či "solidární". Tady se jedná o to, do jaké míry je či není dána ochota vzdát se části svých platů/příjmů.

To souvisí s odstavcem čtvrtým: ano, to je bezpochyby pravda, že majitel se chová (a myslí) jinak nežli pouhý zaměstnanec. Jenže: ve chvíli kdy podnik je před krachem, se dost stěží dá počítat s nějakým (podstatným) budoucím ziskem, a tedy i nějaké "dědictví" asi sotva hraje roli tam, kde není fakticky možno zdědit nic jiného nežli pouze dluhy. Pokud je tím vlastníkem nyní celý pracovní kolektiv, pak se jedná v prvé řadě čistě o naději o to, vůbec nějakým způsobem zachovat zdroj vlastní obživy. Ten rozdíl na který jsem poukázal je pouze v tom: dokud jsou pracovníci firmy jenom zaměstnanci, potud se - většinou - i v krizových časech zarytě brání tomu, vyjít vstříc snahám majitele udržet firmu tím, že se sníží platy zaměstnanců. Zatímco jakmile jsou ti dosavadní zaměstnanci sami majiteli, náhle k takovému kroku ochotni jsou.

Odstavec sedmý: musím přiznat, že jsem to teď já, kdo tak zcela nerozumí, o co se autorovi jedná. Otázka redakce P. Singerovi zněla, kolik z oněch družstev dokázalo přežít, a od dal odpověď takovou, jakou dal: přesné statistiky procenta jejich přežití nejsou k dispozici, známo je jenom číslo těch, která v současné době ještě existují. Jestli i ta "přechodná doba" měla či neměla nějaký pozitivní efekt na zaměstnance (respektive nyní: spoluvlastníky) bankrotující firmy, o tom tu není řeč. - Že k nějakému "dědění" tu není asi k dispozici nic jiného nežli samé dluhy, jsem už zmínil. Pokud se ale onen krachující podnik dokázal udržet ještě alespoň toho dejme tomu půl roku (a v té době byly vypláceny alespoň určité platy), pak to pro osazenstvo docela jistě nějaký pozitivní efekt mělo.

Odstavec osmý: samozřejmě, ten výpočet respektive odhad má svůj deficit v tom, že není známa ekonomická síla oněch družstev. Na straně druhé se opravdu dá právem předpokládat, že se v žádném případě nejedná o nijaké giganty; daleko spíše přesně naopak. Jak řečeno, největší z nich nemá více nežli dva tisíce členů; všechna ostatní jsou tedy menší.

Odstavec č. 9: ohledně této námitky jsem odpovídal už panu Klusáčkovi. Je fakt, že tato formulace v původním novinovém textu (že družstva nemohou vytvářet další pracovní místa, protože nemají vlastní kapitál) je poněkud nejasná; ale tady jsem prostě zreprodukoval originální text. Je nutno si ale uvědomit, že tady se jedná o družstva v krizi, a za druhé existující za umělých podmínek, za umělého režimu, kdy by daná firma jinak už dávno zkrachovala (a její zbytková masa by byla rozebrána věřiteli).

Z tohoto hlediska je také nutno hodnotit to, do jaké míry je či není "úspěchem", že jich dokázalo přežít oněch 67. Dokud konkrétně nevíme, za jakých okolností se tak stalo (a do jaké míry tato družstva profitovala právě z oněch státních opatření), je sotva možno spekulovat o tom, do jaké míry dokázala přežít vlastní zásluhou.

S tím souvisí i onen moment, že tato družstva "negenerují zisk" - to je opět reprodukováno z původního interview, kde daná věc nebyla blíže osvětlena.

Co se týče té konkurence(ne)schopnosti družstev, a jejich schopnost generovat zisk - to byl už vlastní komentář J. Poláčka.

Takže, tolik k otázkám pana Jedličky.

Závěrem ještě - aby se předešlo případným dalším námitkám - tolik:

Nejde o to, že podniky vlastněné či organizované družstevně by zásadně nemohly produkovat zisk. Samozřejmě že mohou, a také taková družstva existují.

Tady byla ale v prvé řadě řeč o s o l i d á r n í ekonomice; a solidární ekonomika a družstevní vlastnictví, tak to mohou být dvě velmi, ale opravdu velmi rozdílné věci.

Družstevní forma ještě zdaleka nemusí garantovat (pravou) solidaritu a humánnost: už jsem tu před časem zmínil příklad s německým obchodním řetězcem Edeka, který je organizovaný na družstevnickém principu, kde se ale případně může velice snadno stát, že ta samá pokladní na tom bude fakticky sociálně daleko h ů ř e, když její dosavadní soukromě vlastněná filiálka bude převzata (respektive pohlcena) touto Edekou. Neboť jakožto družstevnice už nebude stát pod zákonnou ochranou tarifního platu, nýbrž jakožto formálně soukromý vlastník bude její budoucí příjem zcela volný - směrem dolů!

A tak i nadále stojím za svou tézí: opravdu solidární a sociálně vedené podniky nemají ve velkém měřítku naději v nemilosrdném konkurenčním boji proti firmám, kde je všechno zaměřeno na to, vyždímat z vlastních zaměstnanců maximální možný výkon a efekt.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka idealismu Středa, 7.Října 2015, 14:05:9

Už mě zase začíná tlačit čas, takže teď přece jenom trochu na přeskáčku:

Pane Rusku, ohledně Vašich výtek ohledně mého prý nedostatečného "idealismu" už za mě mezitím skutečně dokonalým způsobem odpověděl pan Petrasek. (Mimochodem, pane Petrasku: ta formulace o "idejích jakožto fundamentu poznání" je skutečně vynikající! :-D Ještě se k tomu někdy podrobněji vrátím.)

Být idealistou (v pozitivním slova smyslu) ještě zdaleka nemusí znamenat být naivistou. Jestliže - samozřejmě - argumentuji ve prospěch nutnosti nalézt nějakou funkční (a humánnější) alternativu ke kapitalismu, ještě to zdaleka neznamená, že bych se měl začít utápět v iluzích, že celý ten moloch kapitalismu je možno porazit a zvrátit prostě tím, že jednotlivé jeho součásti převedeme do kolektivního vlastnictví. Jak známo, bůh Moloch se vyznačoval tím, že požíral své vlastní děti; a je sotva možno předpokládat, že v daném případě by to dopadlo jinak.

Jasně řečeno: moloch kapitalismu pohltí i všechna ta družstva, která vzniknout v jeho vlastním těle. To jest, na půdě tržní ekonomiky a vzájemné konkurence.

Ostatně, nejrychlejší cestou k uskutečnění ideálů je to, být realistou. Nikoli snílkem.

--------------------------------------------

Mimochodem, pane Rusku, když jste toho názoru, že družstevně vedená ekonomika může představovat fungující alternativu ke kapitalismu: jmenujte mi jedinou reálnou ekonomiku této planety, která by byla většinově založena na družstevním principu. Pokud by toto družstevnictví znamenalo nějakou opravdu funkčnější alternativu ke kapitalismu, už by se to dávno v praxi prokázalo.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Bezúročné půjčky Středa, 7.Října 2015, 15:12:25

Úrok není jediný způsob, jak vydělat na půjčování peněz. Například Medicejská banka v 15. století tehdejší církevní zákaz lichvy formálně dodržovala. Bohatla například tím, že spravovala velkou část financí papežské kurie, zároveň jí dodávala luxusní zboží jako třeba hedvábí.

V ranném středověku bylo peněz všude málo, později to lidé, kteří měli moc, pozemky a privilegia řešili tak, že si půjčovali. Půjčovat si potřebovali králové i císař ti měli spoustu různých statků, ale hotové peníze pocházely spíš z obchodu. Zrušení zákazu lichvy si vymohli až Fuggerové o dost později.

Petrasek Milan - penzista

K družstevničení v epoše posthellerismu, Středa, 7.Října 2015, 15:21:52

pouze připomínám Mondragón cs.wikipedia.org/wiki/Mondragonská_družstevní_korporace
je globální multi a sedmý největší podnikatel Španělska s ca 100 000 zaměstnanci (z toho ca 80 procent jsou družstevníci s vkladem 12 000Euro a ! s filiálkami i na Moravé.
Vedení je ročně voleno, smí pobírat maximálně osminásobek průměrné mzdy, atd.
de.wikipedia.org/wiki/Mondragón_Corporación_Cooperativa
Po skoro 70 let se statečně rozmáhá i vzdoruje rozpadu. Přestože jde o dobrovolnou sounáležitost na základě společné myšlenky, tak pocit manka demokratického rozhodování prý stále visí ve vzduchu.
Inu i družstevníci jsou lidé, a egalité - v době morálky optimalizace a maximalizace privátního profitu - nemá na růžích ustláno......jsem si všiml.

Petrasek Milan - penzista

Skepticismus je sice zdravý, ale nelze ho mít jako program. Středa, 7.Října 2015, 15:29:17

Skepticismus je i nezdravý paní Hájková, ale lze ho mít jako program.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Října 2015, 17:47:5

Pan Poláček: "Pokud by toto družstevnictví znamenalo nějakou opravdu funkčnější alternativu ke kapitalismu, už by se to dávno v praxi prokázalo. "
Já namítnu: "Pokud my mohlo pršet, už by dávno pršelo."
A všem skeptikům vůči nekapitalistickým alternativám říkám: Není vůbec nutné kapitalismus rušit nebo zakazovat. Stačí budovat vedle něj nový systém.
Budeme na něm pracovat...
A počkáme, až zaprší...
Nevěříte, že k tomu dojde?

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Vážený pane Poláčku. Středa, 7.Října 2015, 23:30:59

čtu si znovu místa ve Vašem textu, s nimiž jsem polemizovala a musím stát za tím, co jsem napsala. Přitom nevidím z Vaší strany žádnou snahu mým argumentům porozumět a brát je vážně. Vysvětluji si to tak, že z nějakého důvodu podceňujete úlohu ideálu ve společnosti a mravnost na něm založená je Vám cizí.
S tím ovšem nemohu nic dělat, možná to časem pochopíte.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 8.Října 2015, 13:33:57

No ano, těch způsobů obcházení zákazu půjčování na úrok ve středověku bylo daleko víc; zcela klasickou cestou bylo to, že dejme tomu židovský finančník půjčil určitý peněžní obnos nějakému feudálovi nebo přímo panovníkovi, ale v zástavu dostal nějaké zemědělské usedlosti. A jejich výtěžek si směl ponechat! Takže fakticky své úroky dostával, ale ryze formálně se o úrok nejednalo.


-----------------------------------------

Paní Hájková, ten rozdíl spočívá v tom, že ono tu a tam doopravdy zcela reálně prší, a to docela vydatně. Není tedy zapotřebí si "fenomén déšť" nějak fabulovat či vysnívat. Zatímco - opakuji ještě jednou - není znám jediný případ, kdy by se družstevně vedená vlastnická forma dokázala prosadit jako reálný základ nějaké národní ekonomiky. Nehledě k tomu, že - musím opakovat znovu a znovu - samotná družstevní vlastnická forma ještě v žádném případě neznamená, že by se jednalo o ekonomiku zásadně humánnější nežli je ta soukromovlastnická. Družstevnictví nevyvrací kapitalismus; to jsou dva zcela rozdílné pojmy.

--------------------------------------------

Paní Švandová, můžete si samozřejmě stát za čím chcete; ale pro mou osobu musím konstatovat, že Vaše výpady proti mě spočívají stále na naprostém neporozumění vlastním intencím mých textů a myšlenek.

Že bych snad popíral potřebnost nějakých ideálů ve společnosti - to je předhůzka natolik nesmyslná, že opravdu nehodlám ztrácet čas jejím vyvracením.

Josef Poláček - Manuální pracovník

A ještě jednou Mondragón Čtvrtek, 8.Října 2015, 13:50:52

No dobře, pane Petrasku, vraťme se ještě jednou k onomu - levicí tolikrát vzývaného a zaklínaného - fenoménu jménem Mondragón. A když už jste zmínil pana Hellera - budiž, jako korunního svědka povolám právě jeho.

Byl to totiž právě on a zrovna on, který - poté co znovu a znovu šermoval argumentem jeho existence jakožto údajně definitivního důkazu ekonomické životaschopnosti družstevní vlastnické formy - tak poté v jedné slabé chvíli doznal, že při rozhovoru s jedním komunistickým členem tohoto družstva mu tento prozradil, že největším problémem autentického Mondragónu není nic jiného, nežli ubránit se přerodu formálně zaměstnaných vedoucích manažerů na fakticky veškeré dění ovládající autokraty!

Jinak řečeno: formálně sice nadále přetrvávají kolektivistické vlastnické i rozhodovací formy (ti vedoucí manažeři jsou i nadále voleni) - ale f a k t i c k y se i zde postupem času vytvořily reálné hierarchie, kdy zase jedni řídí a rozhodují víceméně ve vlastní režii, zatímco "ti dole" se nakonec jenom víceméně pasivně přizpůsobují. - Ostatně, tento vývoj vede k tomu, že v poslední době se mnohé družstevní buňky od Mondragónu začínají odtrhávat, aby se tak mohly vrátit zase k původnímu ideálu družstevnictví.

Ostatně, ty volby manažerů - napohled velice demokratický institut, ale... I v té naší kapitalistické demokracii máme přece také svobodné volby; a - mění to snad něco zásadního na podstatě kapitalismu?

To je pořád ta věčná iluze člověka, že může reálný svět měnit tím, že dostane formální hlasovací právo. Stavění světa na hlavu, říkal této víře Marx. Rozhodující je charakter reálných, materiálních procesů, nikoli formální hlasovací právo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ideje jako fundament poznání skutečnosti Pátek, 9.Října 2015, 13:18:18

Jak jsem avizoval, vrátím se teď podrobněji k schématu pana Petraska o cestách k pravdě: cestě idealismu, cestě pozitivismu a cestě skepticismu.


Připomeňme si znovu toto schéma:

Idealismus vychází z teze - ideje jsou fundamentem poznání skutečnosti......
Pozitivismus vychází z téze - omezit poznávání skutečnosti pouze na "pozitivní" a doložitelné odborné poznatky......
Skepticismus vychází z téze - pouze radikální pochybování nás přiblíží poznání skutečnosti.

Ale zahajme své nové uvažovaní nad touto věcí poslední větou pana Petraska - že totiž i Marx nakonec pohořel na nedostatku skepse.

Ano, to je na straně jedné naprostá pravda; a při jenom trochu větší míře dejme tomu aristotelovského smyslu pro realitu světa a lidské bytosti by si Marx mohl skutečně ušetřit leckterou nemálo naivní představu o tom, jak snadno a lehce je možno vytvořit všestranně harmonický a humánní lidský svět.

Na straně druhé ovšem stejně tak platí: bez svého idealismu by se Marx nikdy nestal Marxem. A my bychom možná dodnes neměli nikoho, kdo by nám poskytl natolik jedinečnou analytickou základnu pro odhalování zásadních humánních deficitů a deformací kapitalismu, ani bychom neměli k dispozici onen jedinečný dějinný impuls k tomu, s tímto molochem kapitalismu něco zásadního podniknout.

Takže, poznatek číslo jedna: nezatracujme jednostranně idealismus ve prospěch skepticismu.

Je možno plným právem tvrdit: bez zdravého skepticismu nelze dospět k poznání reality; ale skepticismus sám není poznáním. Skepticismus je pouze korektivem; nutným a nezbytným, ale skepticismus sám nic nevytváří.

Ta nezastupitelná poznávací hodnota idealismu se ostatně plně projeví při jeho porovnání s pozitivismem: jak zcela přesně konstatuje pan Petrasek, zásadní deficit jakéhokoli pozitivismus spočívá v tom, že hodlá "omezit poznávání skutečnosti pouze na 'pozitivní' a doložitelné odborné poznatky".

Když své poznávání světa apriori ohraničíme jenom na to, co je "doložitelným odborným poznatkem", pak sice můžeme dosti úspěšně rozpoznat vnitřní strukturu brambory anebo třeba i atomu - ale v celé té oblasti ducha a duše, která teprve vytváří samotný lidský svět, tomuto "odbornému poznání" velice rychle dochází dech.

Takže tedy: ani pozitivismus, ale ani samotný skepticismus nás nedovedou nikam dál. Nezbývá tedy nic jiného, nežli vrátit se zpátky - k onomu idealismu.

Co je to vlastně vůbec, ten idealismus?

Připomeňme si znovu, jak nám ho definoval pan Petrasek:

"Idealismus vychází z teze - ideje jsou fundamentem poznání skutečnosti."

Ve své prvotní reakci jsem tuto formulaci označil za vysloveně geniální - svým způsobem.

Tady je totiž zapotřebí velice přesně rozlišovat, jaký způsob idealismu máme právě na mysli.

Onu větu - ideje jsou fundamentem poznání skutečnosti - je totiž možno chápat na jedné straně tak, že je tu prostě nějaký myslitel, který má určité ideje, ve smyslu ideálů, ideálních respektive idealistických představ - a že veškerou skutečnost posuzuje a vykládá čistě optikou těchto svých ideálních vizí. Tohle je bezpochyby klasický modus idealismu. I se všemi klasickými vadami - totiž že se tyto vlastní idealistické představy kladou p ř e d samotné poznání reality. Realita se pak už nevnímá jako realita, ale jenom jako materiál pro projekci těch vlastních idejí.

Ale - tu větu o idejích jakožto fundamentu poznání skutečnosti je možno chápat i zcela opačně. Totiž v tom smyslu, že realitu samu je možno pochopit a do její nejvlastnější hloubky poznat až právě a jedině tehdy, když jsme - našli její vlastní ideu!

Při tomto pohledu se nám celá věc naprosto obrací: jestliže v tom prvotním modu byly všechny ty "ideje" něčím zcela subjektivním, co si daný myslitel představuje jako ideální stav věcí, tak tady jsou ty "ideje" něčím zcela objektivním. Něčím, co má realita sama. A tyto "ideje" jsou tedy jenom klíčem k tomu, abychom dokázali tuto realitu skutečně pochopit.

Názorným (byť i poněkud triviálním) příkladem může být například role vysoké matematiky v teoretické fyzice: jsou prostě oblasti materiálního světa, kam současná fyzika vůbec nedokáže proniknout. A je to jen matematika, která dokáže vytvářet napřed zcela fiktivní, ideální modely skutečnosti (například: mnohorozměrné vesmíry), s kterými pak následně fyzika může experimentovat, do jaké míry mohou rozšířit hranice jejího vlastního poznání.

Jak řečeno, tento příklad je poněkud triviální, a pro naše téma vlastně i spíš zavádějící. To vlastní jádro toho idealismu, o kterém je tady řeč, je v zásadě předpoklad, že svět sám je ve své nejhlubší podstatě "ideální" - to jest, že má svůj optimální stav, ke kterému má tendenci samovolně směřovat.

Právě proto je v tomto smyslu i jinak zarytého materialistu Marxe označit za "idealistu" - neboť i on vycházel z toho přesvědčení, že svět není jenom nějakou nahodilou směsí jednotlivých součástí a fenoménů, nýbrž že směřuje odněkud někam. Od počátečního, méně vyvinutého stavu, ke stavu vyššímu, dokonalejšímu.

Samozřejmě, ani tuto tézi není možno s absolutní jistotou dokázat. Ale opět platí už řečené: bez tohoto "idealismu" bychom nikdy nedokázali z našeho vlastního světa uvidět věci, které vidíme s jeho pomocí.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Idealismus a brzdy pokroku Pátek, 16.Října 2015, 20:33:44

neznamená »…že bych se měl začít utápět v iluzích, že celý ten moloch kapitalismu je možno porazit a zvrátit prostě tím, že jednotlivé jeho součásti převedeme do kolektivního vlastnictví...«

Pane Poláčku, rád se pohybujete pouze v mantinelech svého pochopení a to, co pochopit nechcete (myslím, že je to věc vůle, nikoliv schopností) prostě odmítáte. Pochopitelně nahradit to, co panuje všude kolem nejde jen tak a už vůbec ně nějak prostě. S takovými premisami to opravdu nejde.

A pokud se podíváte do historie, byla tu doba otrokářská, která mimochodem přetrvala v určitých oblastech dodnes, byla tu doba prvobytně pospolného kapitalismu, kdy se pracovalo 6 dnů v týdnu 10-12 hodin denně. Stejně jako už zmizelo nevolnictví.

Pane Poláčku, už jinde jsem citoval právě váš asi 15 řádkový odstavec, kde jste brilantně popsal (volně), že právě lidé vysoce vzdělaní mohou být velmi překvapivě brzdou, protože právě skrze svoji v mnoha oblastech vysokou erudovanost, jsou uvyklí dělat velmi autoritativní soudy, co je možné a co ne. Pokud by např. Einstein neměl své sebevědomí, pokud by dal na etablované profesory, patrně by nikdy své E=mc2 a teorii relativity neobjevil.

Pokud nedojde ke katastrofě či nějakému "armagedonu", tak za 50 nebo 100 let nebo 200 let bude lidstvo zase někde zcela jinde. Ekonomika prostě bude muset být efektivní, buď dojde nebo nedojde k odstranění obrovské nerovnosti, která dnes panuje, snad se podaří odstranit jakési automatické právo na neomezenou těžbu nerostů. Zda se podaří zavést minimální základní příjem, zda bude ekonomika založena na principech družstevnictví, kdy lidé budou spoluvlastníky a proto budou mít motivaci atd., to dnes samozřejmě nikdo neví, ale také to nikdo nemůže vyloučit. Což vy, a nezlobte se, ale stále tak neskutečně seběvědomě, děláte. Proč to vlastně děláte, proč máte tu a tam cosi jako mentální blok a proč tvrdíte, že to či ono je hloupost, že to být nemá atp., to já nechápu. Musím zde připomenout vaši iracionální nechuť k řadě možných doplňkových prvků k systému demokracie, jako třeba volbu losem nebo častější střídání nebo princip rotace.

Pane Poláčku, jste vzdělaný, umíte výborně psát a velká většina vašich názorů je správná a stojí za pozornost. Pokud byste dokázal vzít moje slova chlapsky a pokud byste pochopil, že to není iracionální kritika pro kritiku, jistě bychom si všichni v mnoha dalších diskusích ušetřili čas i negativní emoce. Ty, pochopitelně, nemáte jen vy, když čtete moje slova.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 17.Října 2015, 12:26:5

Pane Rusku, vezměme si příklad z jiné oblasti.

Dejme tomu, že jsme někdy v devatenáctém století - století pokroku a techniky. A chceme se dostat někam opravdu daleko - a opravdu vysoko, mimo omezený okruh naší planety, například chceme svou nohou vstoupit na Měsíc.

Stav techniky je ovšem v tuto chvíli takový, že lidstvo právě prožívá opojení z toho, že se člověku podařilo překonat zemskou tíži a vznést se do výšin - za pomocí balónů plněných horkým vzduchem.

No a teď, pane Rusku - jestli mi v té chvíli někdo začne tvrdit, že stejným způsobem je možno dostat se i na ten Měsíc, když jenom uděláme dost velký balón a naplníme ho opravdu hodně horkým vzduchem - je mi líto, ale já budu skutečně s naprostou rozhodností tvrdit, že se jedná o naprostý nesmysl, o zcela neadekvátní prostředek k dosažení našeho cíle.
A dokonce budu tvrdit i to, že zatvrzelé setrvávání na tomto projektu s balónem ve skutečnosti podvazuje ty síly lidstva, které je nutno vynaložit na hledání cest jiných, perspektivnějších.

Proč ten projekt družstevnictví považuji na naprosto nemohoucí nástroj pro odstranění kapitalismu a jeho nahrazení nějakým novým, progresivnějším společenským systémem, jsem v příslušných diskusích vyložil už mnohokrát. Že jsou mé argumenty obecně ignorovány, s tím nemohu bohužel nic dělat.

Ovšem, stejně tak na straně druhé jsem se doposud nesetkal s jedním jediným důkazem, že by ten "projekt družstevnictví" mohl opravdu vést k vytčenému cíli.


--------------------------------

Mimochodem, k tomu kapitalismu: nepleťme si dva různé pojmy: "efektivita" a "sociální spravedlnost". Že kapitalismus vede k sociální nerovnosti (a to i velmi příkré), je dostatečně známo.

Ale i přes to všechno je to stále ještě relativně velmi efektivní systém - z hlediska čistě ekonomického. A to i přes všechny krize. V každém případě natolik efektivní, aby hravě zvítězil nad všemi možnými ekonomickými modely konkurenčními. V tom je jeho hlavní síla - lidé prostě chtějí svůj konzum, a kapitalismus jim tohoto konzumu přináší nejvíc. A družstva - už svým sociálním zaměřením - by jim ten konzum omezila. Ne že nějaký Poláček odmítá družstva - samotný l i d by to družstevnictví odmrštil, stejně jako odmítl a odmrštil reálný socialismus, s jeho zoufale stagnující výrobou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Proč vlastně družstevnictví? Úterý, 20.Října 2015, 12:58:50

Závěrem k celému tématu by snad bylo ještě zapotřebí zodpovědět otázku, proč a z jakých důvodů je ta idea družstevnictví v nemalých částech levice stále ještě tak populární. A to přes to, že už jenom při poněkud střízlivém pohledu se jeví velice málo pravděpodobným, že by tato cesta mohla mít opravdu potenciál překonat systém kapitalismu.

První vysvětlení bude nejspíše v tom, že model družstevnictví je prostě symbolickým protikladem kapitalismu.

Člověk je celou svou životní zkušeností naučen, své zájmy prosazovat bojem proti tomu, co těmto jeho zájmům odporuje. Je to vždy jakési přetlačování, čím více zatlačím protivníka, tím více získávám já sám. Družstva jsou pojímána jako protiklad kapitalismu - a tak tedy vzniká pocit, že čím více budeme podporovat družstevnictví, tím více budeme zatlačovat kapitalismus.

Zdá se, že přitom zcela upadla v zapomnění stará řecká báj o Sisyfovi. Že prostě existuje určitá hranice, za kterou ten balvan už převalit nelze. A že se to celé svalí zase zcela dolů. Družstevnictví je možno samozřejmě i za podmínek kapitalismu zavádět - do jisté míry. Ale nakonec kapitalismus toto družstevnictví buďto nechá ekonomicky ztroskotat - anebo ho ale prostě spolkne, přizpůsobí k obrazu svému. To "družstevnictví" je pak už jenom vývěsní štít, prázdná skořápka.

A proč vlastně vůbec družstevnictví? Proč zrovna do něj se vkládají takové naděje?

Za základní negativa kapitalismu bývá všeobecně považována: sociální nerovnost; atomizace společnosti, izolovanost jednotlivce; podřízenost člověka pod slepé mechanismy trhu a kapitálu.

To všechno se zdá družstevnictví skutečně odstraňovat: proti sociální nerovnosti stojí idea společného vlastnictví, proti atomizaci a izolovanosti zde stojí družná pospolitost spoluvlastníků/spoluúčastníků, proti slepé podřízenosti diktátu trhu svobodné rozhodování kolektivu vlastníků.

Společným jmenovatelem všech těchto nadějí vkládaných do družstevnictví je jeden fenomén, jehož přítomnost si jen málokdo uvědomuje - totiž iluze vlastnictví.

Člověk je přirozeně uvyklý tomu, že když něco vlastní, tak to může užívat plně ke svému prospěchu. Že mu to slouží k jeho vlastnímu dobru.

Dejme si však jeden - poněkud extrémní, nicméně reálný - případ: v USA existují jakési obchodní organizace, které zájemcům prodávají parcely na Měsíci. Takže, já se mohu za drahé peníze stát majitelem určité části povrchu Měsíce. A - znamená to snad skutečně, že z toho budu mít nějaký reálný užitek? Že si tuto parcelu mohu užívat, že si tam můžu postavit dejme tomu víkendovou chalupu? Sotva kdo z těchto "majitelů" měsíčních parcel se vůbec dožije času, kdy lidstvo bude mít k dispozici takové technické prostředky, aby bylo možno na Měsíc létat jako dnes třeba na Mallorcu; a navíc tyto soukromé kšefty s Měsícem nejsou žádnou z relevantních mocností disponujících raketovou technikou právně uznány.

Čili: jedná se o zcela prázdný vlastnický titul, bez jakéhokoli reálného obsahu.

A teď tedy zpátky k tomu družstevnictví: samotný fakt že je zde dána o sobě kolektivistická vlastnická forma, ještě zdaleka neznamená, že zde bude r e á l n ě dán nějaký kolektiv, který bude moci být činný zcela podle svého vlastního kolektivně-pospolitého uvážení a cítění.

Ta omezení reálných možností těchto vlastnických kolektivů jsem v příslušných diskusích už opakovaně vypočítal a rozebral; takže tady budiž připomenut jenom zcela základní bod:

Za podmínek přetrvávajícího trhu, a tedy přetrvávajícího kapitalismu takové družstvo nakonec nemůže být ničím jiným, nežli kolektivním kapitalistou. Nechce-li totiž zahynout v nemilosrdné konkurenci kapitalistického trhu, musí jednat, produkovat, kalkulovat naprosto stejně "kapitalisticky", jako všichni jeho konkurenti.

Připomeňme si ty tři zásadní momenty, kterými se vyznačuje kapitalismus, a které mají být tím modelem družstevnictví neutralizovány respektive "zhumanizovány":

- sociální nerovnost
- atomizace
- podřízenost slepým silám trhu.

Ten třetí bod už jsme zmínili; tato podřízenost je pro družstevně vedené subjekty naprosto stejná, jako pro všechny ostatní. Družstevnictví samo nemá potenciál zlomit logiku trhu, konkurence a kapitálu.

Sociální rozdíly: základní idea družstevnictví je ta, že všichni se budou společným dílem dělit o vytvořený zisk.

Ale: za prvé, reálné zkušenosti ukazují, že k takovéto příjmové diferenciaci stejně dochází. Například v onom proslulém Mondragónu vedoucí manažeři nesmějí mít příjem vyšší než osmkrát(!), nežli "obyčejní" družstevníci. - Kde tady ale má být jaká "sociální homogenita", při osminásobných(!!) rozdílech v příjmech?!...

A za druhé: jestliže zůstane zachován trh a konkurence, pak časem nevyhnutelně budou družstva bohatší a družstva chudší. Takže, i kdyby se nakrásně podařilo zavést a prosadit sociální rovnost v rámci jednotlivých družstev - v rámci celé společnosti se nezmění naprosto nic!!

A ta atomizace jednotlivce? - Bezpochyby, v družstevním kolektivu se napřed zdá, že všichni jsou "jedna velká rodina". Všichni pracují společně, všichni rozhodují společně, a všichni si užívají produktu své práce společně.

Jenže, opět reálné zkušenosti naznačují, že v praxi leccos běží dosti jinak. Ta "společná práce" - za prvé, způsob práce je daný především ryze technologickými potřebami, sotva zde práce může být nějak více kolektivní nežli v jakémkoli jiném produkčním místě, bez ohledu na vlastnickou formu.

Společné rozhodování? - Centrální argument pro družstva. Jenže, i tady zkušenosti ukazují, že v praxi stejně dochází k rozdělení na ty, kteří jsou "vůdcovské typy", kteří mají schopnosti, ambice a motivaci rozhodovat - a na tu pasivní většinu, která nakonec jenom odkýve to, co jim vedení předloží.

--------------------------------------------------------


Takže, sečteno a podtrženo: ano, ten projekt družstevnictví stále zůstává jakýmsi "oponentem kapitalismu" - ale nutno připojit, že oponentem v podstatě jenom symbolickým.

A vůbec neuškodí si připomenout, že i samotný Marx družstva považoval jenom za mezistupeň na cestě k přechodu od kapitalismu ke komunismu - ale v žádném případě za vlastní řešení. Ta vlastní základna pro boj proti kapitalismu byl i podle Marxe někde úplně jinde, totiž v r e á l n ý c h ekonomicko-společenských vztazích a poměrech - nikoli jenom v té či oné vlastnické formě. Neboť - jak právě Marx naprosto přesně viděl a věděl - vlastnická forma je nakonec jenom čistě právní institut, ale pravý život je někde úplně jinde.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.