Dokud nás víčka nerozdělí
Zuzana VlasatáJedním ze symbolů dělicí linie mezi příznivci a odpůrci imigrace se stala víčka od PET lahví. Co vlastně víme o charitativních sbírkách víček na nemocné děti? A na jaké neduhy naší společnosti nás upozorňují?
Nikdy by mě nenapadlo, že to budou příznivci krajní pravice či odpůrci imigrace, kdo udělá největší reklamu sbírkám víček od PET lahví…
Klidně mě mějte za ignoranta, do dneška mi ale nebyla logika dobročinných sbírek plastových víček jasná. To až v posledních dnech, kdy jsem několikrát slyšela či četla — na demonstraci proti imigraci či ve vyhrocených diskuzích na sociálních sítích — větu zhruba tohoto znění: „Syrské děcka budeme léčit za naše peníze a na naše děti musíme sbírat víčka,“ mi to nedalo a jala jsem se zjistit víc. Výsledkem pátrání je, že víčka se pro multikulturalismus stala tím, co je zahnutý banán či pomazánkové máslo pro Evropskou unii. Mýtem.
Jistě jste si jich také všimli: Facebookových stránek s názvy jako Sbírka víček pro Hynečka, nádob s víčky v malých obchodech v sousedství (třeba u nás v pekárně taková je), možná vaše děti nosí víčka do školky a závodí s ostatními, kdo nasbírá víc. Vždy je to doprovázeno fotografií dítěte, kterému sbírka údajně pomáhá. Jak?
Kde se vzaly?
Víčka od „petek“ jsou z kvalitního plastu. Plast je surovina a suroviny se mohou (a mají) recyklovat. Z víček se tudíž dají vyrábět nové kvalitní plastové věci. Tím se samozřejmě otevírá prostor k podnikání. Jak ale získat stovky kilogramů víček, aby ten byznys za něco stál? Zřejmě tak nějak zněla praotázka, jež dala vzniknout charitativním sbírkám víček.
Někoho chytrého samozřejmě napadlo víčka vykupovat. Jenomže aby to celé jakž takž fungovalo a vydělávalo, firma může za výkup kila víček nabídnout něco mezi pěti až osmi korunami. A to věru není moc. Jak uvádí například majitel firmy Hottech, která plastová víčka recykluje: 120litrový plastový pytel na suť pojme okolo dvaceti kilogramů víček. To je při nejvyšší sazbě sto šedesát korun. Bedna od banánů pak odpovídá nějakým osmdesáti korunám.
Přišla tedy druhá praotázka: Kdo je ochoten pro těchto pár šušňů víčka sbírat? Kdo je ochoten věnovat se takové absurditě?
Odpovědí je, že přece někdo doopravdy zoufalý. Ne zoufalý jako například bezdomovec, který se trmácí po ulici, po ubytovnách a Armádách spásy, nemá co jíst a kde spát. Ale doopravdy zoufale zoufalý: rodič vážně nemocného dítěte, na jehož léčbu a rehabilitaci nemá dost prostředků.
Nepodezírám samozřejmě recyklační firmy z ďábelského byznys plánu s vyhrocenými lidskými emocemi. Dávat odpadům druhou šanci je skvělá věc. Za pravděpodobné naopak považuji, že to otec či matka této myšlenky mysleli celé dobře. Dnes se tomu říká win win situace — pomůžete sobě a současně druhým.
Když se ale na věc podíváme zblízka, vidíme, že je to kapitální blbost. Rodina, která by například potřebovala na léčbu svého dítěte půl milionu korun, by musela nashromáždit 62 500 kilogramů víček, což odpovídá odhadem pěti milionům vypitých PET lahví… Na sto tisíc korun by to bylo 12 500 kilogramů víček a milion vypitých PET lahví. Nápad složit se na řecký dluh se zdá racionálnější.
V televizi běžela před pár měsíci reportáž o dědovi, který objíždí žluté kontejnery s plasty a vybírá z nich víčka pro svého vážně nemocného vnuka. Dřív takto jezdil autem, ale spočítal si, že za propálený benzín zaplatí více, než utrží za víčka. Začal proto jezdit na kole a celé dny jezdí a jezdí a jezdí. Deprese.
Co skrýváš za víčky, státe?
Samozřejmě, že je to celé absurdní a že víčka nikomu zdraví nezachrání. Jistě, že by to měly být zdravotní pojišťovny, kdo by měl být schopen rodinám s nemocnými dětmi pomoct. Na druhou stranu není správné vyvolávat najednou dojem, že tady v českých zemích čekají davy dětí, o něž se naše zdravotnictví nedokázalo postarat. Nebavíme se tu totiž o život zachraňujících úkonech a běžné rehabilitaci, ale o speciální následné a dlouhodobé léčbě či o nákupu drahých zdravotnických pomůcek. Je samozřejmě hanebné, že na to naše zdravotnictví nemá (podobně jako zdravotnictví prakticky po celém světě). Ale ono by i mělo, kdyby z něj prostředky neodtékaly různými tunely, anebo kdyby naši zbohatlíci a korporace neutíkali do daňových rájů.
V této rovině se ovšem „víčková“ diskuze nevede. Vinu za všechny naše hladové babičky, co nemají na léky, a za děti, co jim najednou zřejmě všichni okamurové, vandasové, konvičkové, bartošové a wolfové skládají na lepší budoucnost víčko po víčku, nese patnáctka maličkých Syřanů, co se dopustili té strašné chyby, že se narodili nemocní. Další boj nuzných proti nuzným, v němž se bohatí a mocní přidávají výhradně na hlasitější a početnější stranu.
Představitelé vládních stran by si měli uvědomit, že situace, kdy se jednou z psychologických zkratek v konglomerátu těžkých výzev, zvaném imigrace, staly víčka, je jen další ukázkou nespokojenosti voličů s poměry ve společnosti. Vzkazem politikům tady totiž není na prvním místě strach českých občanů z uprchlíků, ale z toho, že se budou mít v posledku ještě hůře, než se mají teď.
Jenomže politici tradičně kloužou po povrchu věci. Jestliže se nyní Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš a Pavel Bělobrádek zdráhají zvednout a říct něco jako: „Lidé, neblázněte, tuhle vlnu imigrantů zvládneme, zvládli jsme i jiné,“ je to jen proto, že vědí, že jim zdrženlivější přístup zajistí preference voličů. To proto se vezou spolu s vlnou hněvu namířeného proti nemocným syrským dětem a běžencům obecně.
Že tím rezignují na systematické řešení problémů této země, že vlastně nemakají, jak slíbili, je prostě fakt. Abychom ale nežehrali jen na politiky. Naprostá většina obyvatel této země žije nad poměry většiny obyvatel zeměkoule. Stalo se to pro nás všední skutečností, jíž si nevážíme, již nereflektujeme. Ve výsledku nám to nebrání, abychom se cítili jako ti poslední chudáci a neustále žehrali na svůj osud. Vždyť i miliardář Andrej Babiš proslul větou: „Všetci ma ojebávajú.“
Co nám zřejmě doopravdy schází, je krom „fungujícího státu“, který slibovala před volbami sociální demokracie, smysl pro solidaritu. Charitativní sbírky víček jsou totiž jen solidaritou v uvozovkách. Nic nás nestojí, nemusíme se kvůli ní omezit. Je to jako stisknout tlačítko „like“ na facebooku. Odpustit si však kvůli zdraví neznámého dítěte třeba dovolenou do Chorvatska a pak se spolu s ním i jeho rodiči radovat z jeho prospívání, to už se solidaritě podobá. Jenomže nic takového přece v souvislosti s přijímáním uprchlíků není na pořadu dne.
Kdo asi profituje z informačního cyklónu jménem "Hus na neduhy společnosti poukazující" ?
Doposud jsem ve zdejším víru informačního cyklonu nezaznamenal souvislou analýzu vlivu splynutí křesťanství se světskou mocí, na projevy dekadence církevních institucí. Reformační hnutí bylo a je pouze jedním z otevřených doprovodných krizových projevů.... bych se domníval.
Souhlasím, že je třeba zamýšlet se nad skrytými, ne zcela uvědomovanými motivy našeho jednání i nad naším smyslem pro solidaritu a samotnou jeho upřímností. Je také potřeba zamýšlet se nad možnými, méně či více pravděpodobnými důsledky našich činů, aby dobře míněná solidarita ve svém důsledku více neškodila než pomáhala, aby to nebyla "solidarita" celebrit, motivovaná vlastně něčím úplně jiným, aby to nebyla "mesiášsky zakomplexovaná solidarita bílého muže", vědomého si svých předchozích vin a snažícího se je odčinit, ovšemže opět v rámci onoho mesiášského komplexu.
Snad jednou budeme šťastnější, až pochopíme, že své viny nemůžeme sami odčinit. Můžeme jen pokorně poprosit o odpuštění oběti naší předchozí pýchy a zeptat se jich, jakou pomoc vlastně potřebují. A k tomu máme ještě hodně daleko. Máme daleko k tomu, abychom našim obětem přestali projektovat jejich životy na našich rýsovacích prknech, ať už to děláme z důvodu neuvědomované pýchy, ze zištnosti, z neuvědomované zištnosti, kterou si racionalizujeme jako pomoc či solidaritu, nebo ze všeho dohromady.
I když "tuhle vlnu imigrantů zvládneme", počet imigrantů bude do budoucna pravděpodobně narůstat a my nemáme vůbec ujasněno, jak budeme postupovat, jsme ve vleku událostí. Pokud někdo do budoucna vidí řešení tohoto problému v akceptování neřízené imigrace, domnívám se, že tím ten problém neřešíme, tím se ten problém pak řeší v podstatě sám a bez možnosti jakkoliv ovlivnit případné nepříznivé dopady nebo zabránit tragickým koncům neuvážených kroků či fanatických postojů.
Bylo by poctivé si přiznat, že to, co u jedněch nazýváme obhajobou kulturní identity u druhých odsuzujeme jako xenofobii. Vnitrodruhová agrese však vznikla pravděpodobně v průběhu fylogenetického vývoje jako velmi racionální prostředek napomáhající zachování druhu, nikoliv jeho likvidaci. Jednou z jejích funkcí může u některých druhů, podle jejich způsobu života, být rovnoměrné rozmístění jedinců daného druhu na příslušném biotopu. Při změně podmínek se však tyto původně prospěšné mechanismy mohou zvrhnout. Člověk možná jako jediný příslušník živočišné říše je však schopen existenci a původní účel i nebezpečné zvrhnutí těchto mechanismů nahlédnout. Ne ovšem každý.
Pídit se po svých skrytých osobních motivacích, po tom, zda jsme při urputném a občas velmi agresívním prosazování "celospolečenských řešení" právě na ten soucit nezapomněli, zda se z nás nestali pokrytci šermující vyprázdněnými postoji, to je nutná sebereflexe, která nás snad ochrání před zblbnutím ve víru emocí.
Otázka, kterou autorka předkládá v závěru článku, je podle mě na místě:
Odpustil bych si dovolenou kvůli zdraví neznámého dítěte? Měl bych z jeho vyléčení větší radost než z té dovolené?
:)
Tedy spíše než o projev nespokojenosti ve společnosti, jde o projev odborně kanalizované pomatenosti apatických konzumentů ......................bych mínil.