Před oponou, za oponou

Svět je jako galerie. Mezi exponáty jsou a úspěšní lidé, v zákulisí jsou ti, kteří jejich krásné chvíle umožňují.

Musím se přiznat, že u drhnutí podlah v Národní galerii jsem vydržel všeho všudy jeden týden. Můj problém nebyl v tom, že bych se štítil manuální práce, ale v tom, že jsem očekával časově relativně dynamickou „brigádku“, než seženu něco lepšího. Opravdu jsem neočekával full time job na dobu neurčitou - takový výhled mě upřímně děsil. Ale dost o mém alibismu, nyní k věci.

I ten týden mi stačil na to, abych poznal (a trochu si prohlédl) dva světy, které v Národní galerii existují vedle sebe. Najdeme je ale i v každém divadle, opeře, kongresovém sálu; a myslím, že každého, kdo v nich kdy pracoval, alespoň ze začátku překvapila ta rozdílnost.

Jeden svět je svět návštěvníků, krásných, elegantně ustrojených lidí, kvůli kterým se to vše děje. Je to svět honosný, navoněný, čistý a kultivovaný, svět vysoké kultury, svět netušených možností.

Za tím vším je však i velmi dobře schovaný druhý svět, svět údržbářů, uklízečů, instalatérů, elektrikářů, stěhováků. Tenhle svět za oponou vypadá dost jinak, je zaprášený a špinavý, smrdí potem a dřinou, savem a trusem vysbíraným před vchodem. Dresscodem jsou tu zasviněné montérky, denním chlebem je tu chleba místo chlebíčků.

Lidé před oponou řeší umělecké kvality vystavovaných exponátů či shlédnutého představení, lidé za oponou řeší, zda jejich rodině tento měsíc vystačí peníze.

Mezi těmito světy existuje jasná bariéra, z jedné strany je však průsvitná. Lidé ze zákulisí vědí velice dobře o lidech ze sálu, o jejich vzhledu, o jejich zvycích, o tom, co dělají a na co myslí. Vědí také, že aby tohle všechno fungovalo, nesmí oni sami být lidmi ze sálu nikdy viděni.

Veškerá práce v prostoru musí být hotová, když krásní lidé vcházejí, pak už je možné pohybovat se jen v zázemních prostorách, aby ke střetu kultur nikdy nedošlo. „Nikdy vás nesmí vidět“ byla jedna z prvních instrukcí, které jsme dostali.

Tohle není stížnost jednoho líného pražského intelektuála na náročnou manuální práci; hovořit chci především o problému imigrace.

Svět je jako galerie. Mezi exponáty jsou a úspěšní lidé, v zákulisí jsou ti, kteří jejich krásné chvíle umožňují. Foto artsology.com

Náš svět totiž vypadá podobně jako ta galerie. Na jedné straně máme tu část bohatou, krásnou, elegantní, první svět, svět sálu. To je svět, který obýváme my. Ano, my všichni. I ten český bezdomovec, který vás onehdy tolik obtěžoval svým pachem v noční tramvaji, je na tom existenčně lépe než 80 % světového obyvatelstva.

Ona většina totiž žije v tom druhém světě, světě globálního zákulisí. Tam lidé žijí v mizerných podmínkách a za naprosto směšný peníz pracují na tom, abychom se my měli tak dobře, jak se máme.

Lidé, jejichž nejzásadnějším problémem není to, že prezident je buran, a že ministr financí ovládá média, ale kolikrát si tento měsíc budou muset odepřít jídlo, aby jim zbyly peníze na léčbu pro nemocného člena rodiny.

Cena našeho benzínu, našeho jídla, našeho oblečení, elektroniky a v podstatě všeho, ta by byla nesrovnatelně vyšší, kdyby na nás nepracovaly miliardy otroků a otrokyň.

I bariéra mezi těmito dvěma světy je průsvitná jen jednostranně: zatímco u nás zajímají životní podmínky „třetího světa“ jen úzkou hrstku intelektuálů, „oni“ náš blahobyt znají až příliš dobře. Sledují naše filmy, poslouchají naši hudbu: somálští piráti si při naloďování broukají znělku z Pirátů z Karibiku, ISIS tvoří propagační videa přesně podle estetiky hollywoodské epičnosti.

„Oni“ tu globální nespravedlnost vidí a na vlastní kůži cítí každý den. Uvědomují si ji tedy mnohem více než my. Návštěvníci národní galerie mají za to, že tohle všechno funguje díky nějakému Knížákovi, přitom ono zákulisí, všichni ti lidé, kteří skutečně drží galerii při životě, Knížáka zahlédli jen z dálky, je to jen další papaláš, kterému ráno uklidí kancelář.

Stejně tak my máme pocit, že všechny ty AjPody, AjMeky a AjFouny máme díky Stevu Jobsovi, kterého ty miliony dělníků v Číně, kteří nám je skutečně vyrobili, znají jen z fotek.

Problém, který nyní řešíme, totiž není o střetu kultur, není ani o demografických křivkách, ani o náhlém vzedmutí xenofobie či fašismu národa českého. Je to problém stržení opony mezi těmito dvěma světy.

Návrh EU o rovnoměrném rozdělení uprchlíků nás přinutil ke konfrontaci s vlastními otroky. Se špinavou a bezútěšnou realitou globálního zákulisí. A ano, tyhle světy nejsou úplně kulturně kompatibilní, stejně jako by snobští obdivovatelé umění a hipsterští studenti designu z Národní galerie nebyli kulturně tak úplně kompatibilní s tamními údržbáři a uklízeči, kdyby opona padla.

Nemá cenu se ukolébávat idealistickými vizemi, že všichni imigranti jsou naprosto sluníčkoví lidé, kteří nás milují. Oni mají tisíce dokonale racionálních důvodů nás upřímně nenávidět, stejně jako každý otrok nenávidí své pány.

A oni přesto věří, že mezi námi můžou najít lepší život. Pojďme jim společně dokázat, že jsme humánní společnost. Pojďme jim společně dokázat, že jsme společnost, která dokáže pomoci lidem v nouzi nejvyšší.

Že jsme společnost, do které se mohou začlenit, na kterou mohou býti hrdí a za kterou budou jednou ochotni bojovat. Oni mají tisíce racionálních důvodů nás nenávidět. Pojďme jim dát alespoň pár důvodů nás milovat…

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 29.Června 2015, 13:07:26

Opravdu zajímavý text, klobouk dolů...

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Chvála článku a něco podstatného k tomu Úterý, 30.Června 2015, 07:53:59

Ano, moc pěkný a inspirativní text.

Lidem, kteří přicházejí z míst totální chudoby, však nic dobrého nepředvedeme. Jen se podívejme kolem sebe jak ohromná většina z nás o uprchlících přemýšlí.

Nikoliv všichni, ale mnozí z lidí za oponou jsou nejenom oběťmi západního světa vyvolených a zvržených, ale jsou i jeho spolutvůrci. To se pozná pokaždé, když se tu a tam opona lehce protrhne, a jedinec z po za opony se za výjimečných okolností ocitne před ní. Téměř vždy zapomene na svoji minulost o chová se přesně jako ostatní před oponou. Viz naše politická garnitura a zbohatlická elita po r. 1989.

Nespravedlivý svět bohatých a chudých, svět před oponou a za oponou, není totiž příčinou naší celospolečenské bídy. Je pouhým následkem čehosi.

Následkem toho, že člověk zbožštil to, co Bohem není, a na Boha zapomněl. Místo Boha zbožštil sám sebe, potažmo své peníze. Takový svět nemá budoucnost, což se nyní konkrétně ukazuje např. v Řecku.

Řešení je jediné. Takové, které papež František dokonale popisuje ve své úplně nové encyklice „Laudato si“. Čtěme ji všichni. A podle slov papeže Františka, jehož slovo je opravdovým slovem Božím, jednejme.

Váš Jiří Vyleťal

Ivo Horák - Praha 3

Náznak alternativního pohledu Úterý, 30.Června 2015, 22:13:40

Domnívám se, že bychom neměli na tzv. rozvojové země hledět neproměňujícím se pohledem. Lze jen s obtížemi popřít, že přes ohromný růst populace (předvídaný jako katastrofa) došlo v mnoha (spíše většině) oblastí k pozoruhodným zlepšením (v jakési, možná "zeštíhlené" verzi opakující vývoj v Evropě před 50 až 100 lety).
Není třeba stavět automaticky výše životní úroveň běžného "našince" (fakticky bez majetku či finančních rezerv, trvale na někoho pracujícího) než poměry tradičně ještě hospodařících rodin, držících pospolu a těšících se dosud z majetku v klasické podobě usedlosti, půdy a zvířat.
V případě mohutné vlny lidí, kteří hledají obživu ve městech "jihu", bývá způsob života (i povaha tužeb) stále méně odlišná od poměrů leckde na "západě".
Ohledně emigrace z uvedených zemí se domnívám, že je z podstatné části motivována právě probíhajícím přibližováním kdysi si nepochopitelných světů. (Samozřejmě i obavami, zda doma nezačínají horší časy a existencí zázemí v cizině).

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

"Problém stržení opony mezi těmito dvěma světy" Úterý, 30.Června 2015, 22:53:38

z určitého úhlu ano!
Pěkná úvaha, stojí za pochvalu, člověka maně napadá. Musí mít každá lidská činnost oponu oddělující to, co se děje před oponou a za oponou? Je opona nutná?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.