Voskovcovy absurdní světy
Antonín RašekPolemiku mezi Jiřím Pehe a Petrem Uhlem se pokouší doplnit Antoník Rašek. Když se do velmoci pouští do svých projektů, měly by mít jistotu, že dosáhneme cílů, se kterými do konfliktu vstoupili. Jinak jde o dobrodružství.
Někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století připravil Antonín Jaroslav Liehm pro Pelikánovy Listy asi šedesátistránkový rozhovor s Jiřím Voskovcem. Scházeli se k němu po několik večerů v New Yorku. Za tu dobu mi už většina z něho vypadla z paměti.
Ale přišla tam řeč i na srovnání dvou světů, západního a východního, které mezi sebou vedly studenou válku. Voskovec přiznal, že oba politické systémy považuje za absurdní, ale ten západní je mu přece jen bližší. Nevím, zda má být člověk, který se s tímto postojem ztotožní a je v kritické distanci od systému nebo režimu, který je mu bližší, standardně považován za levicového.
Jiří Pehe (v textu Zastavme šermování fašismem z Práva z druhého května) právem požaduje, abychom si v diskusích přesně vymezili pojmy. To samé požadoval za minulého režimu na každém setkání ekonomického semináře i Václav Klaus: mohli jsme mít co nejprotikladnější názory, ale vždy jsme věděli, o čem diskutujeme.
Nemyslím si ale, že by většina lidí nebyla schopná rozlišovat mezi fašismem a nacismem, jak se domnívá Jiří Pehe. Benita Mussoliniho a generála Francisca Franca jako představitele fašistických států sice nenáviděli, ale nenávist k vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi byla bytostná. Na jedné straně to byl korporativistický stát jako politické spojení stavů, tj. armády, duchovenstva a odborů, na druhé německého nacionalismu s pruským militarismem jako krajní podoba fašismu.
Nechci se ale pouštět do sémantické polemiky. Větší problém vidím v ahistorickém pojetí významu klíčových slov. Uvědomil jsem si to, když jsem psal studii Vývoj pojmu revoluce. Jiří Pehe píše: „Fašismus, coby hlavní nepřítel Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce, byl používán jako zastřešující pojem pro cokoli, s čím se sovětský vůdce chtěl razantně vypořádat.“
Jenže za války, provedeme-li si obsahovou analýzu dobových textů (a to se týká i nás), byli za nepřátele považování Němci. A to přestože se samozřejmě vědělo, že v Německu vládli nacisté. S tímhle pojmem se však začalo operovat kvůli odlišení až po zrodu Německé demokratické republiky, což Klement Gottwald vyjádřil lakonicky: Není Němec jako Němec!
Jako sociolog, který realizoval kolem dvou stovek průzkumů a přečetl snad tisícovku zpráv výzkumů jiných, jsem logicky obezřetný před obecnými soudy, jak se například snaží ruská propaganda charakterizovat politickou situaci a vládnutí na Ukrajině. Ale nemohu zároveň přehlédnout, že tato země prošla v historii krajně nacionalistickými peripetiemi, které se v současné krizi revitalizovaly.
Ostatně podobné jevy lze pozorovat i u nás (viz události v Brně). Na dobu okupace podle šetření CVVM ještě pozitivně vzpomíná každý pětadvacátý respondent. Ale něco jiného je, když se to stane a děje ve stabilizované zemi. Tedy ne v zemi, kde jsou patrné známky chaosu.
V souvislosti s tímto tématem Jiří Pehe den předtím publikoval na Novinkách článek Dvojí metr pro diktátory?. Píše v něm, jak USA a SSSR svrhávaly režimy za pomoci diktátorů, cizíma rukama, a přiznává jejich cynismus: „Bylo to pro obě velmoci výhodnější než se angažovat přímo, protože přímé vojenské angažmá občas vedlo k velkým ztrátám a prohrám, jako v případě americké invaze ve Vietnamu nebo sovětské v Afghánistánu.“
Jenže tomu se odborně říká „proxy válka“, válka v zastoupení, což je právě jev, kterého se mnozí naši lidé obávají: že si na Ukrajině budou dvě velmoci opět vyřizovat své problémy prostřednictvím Ukrajinců a separatistů.
Nakonec se Spojené státy i Ruská federace přímé účasti v konfliktech nevyhnuly. Zůstává po nich chaos. Jiří Pehe má sice pravdu, když v jiném textu píše, že v arabských a afrických zemích by k povstáním a svržení diktátorů stejně dříve či později došlo. V takovém případě by to však nebylo spojováno se spojenci.
A když se do podobných aktivit pustíme, měli bychom mít jistotu, že dosáhneme cílů, se kterými jsme do konfliktu vstoupili. Jinak jde o dobrodružství
Pochopitelně, kdyby Voskovcovi byl bližší ten východní systém, asi by v něm zůstal a tvořil zde. A kromě toho, říci, že absurdní jsou oba systémy, si mohl dovolit říci přece jen v tom západním, zjevně méně absurdním.
"Nevím, zda má být člověk, který se s tímto postojem ztotožní a je v kritické distanci od systému nebo režimu, který je mu bližší, standardně považován za levicového".
Kritická distance od poměrů, ve kterých žiji, je jedinečnou a nedílnou hodnotou západního systému.
A jedním z důležitých faktorů jeho rozvoje a pokrokového vývoje. Neapologetická levice, a to i ta radikální, je jeho integrální součástí. Pokud si to uvědomuje, tak přes veškerou kritiku tohoto systému, jej musí nakonec v mezních situacích hájit proti každému systému, který toto neumožňuje. Tady na stránkách údajně levicového DR to ale, zdá se, mnoha levicovým kritikům našeho západního systému není zcela jasné. Namísto obhajoby západního systému skrze jeho kritiku jsme často svědky jeho relativizace (všechny systémy jsou stejně špatné), což je ale většinou zástěrka implicitního obdivu k jinému systému. Jako v případě nynějšího ukrajinsko-ruského konfliktu.Pak na tom ale není není nic levicového v západním smyslu.
V Rusku, stejně jako kdysi v SSSR, intelektuální opozice součástí systému není. Pokud je opoziční, je ze systému vymítána, jako Sacharov kdysi a Zubov dnes. Můžete tomu říkat represivní tolerance, ale co by za ni dali tam, kde ji nemají.
Možná je ten západní politický systém opravdu lepší. Věřím tomu. Ale stejně si myslím, že prostě nejde jen tak „ho vzít a přendat“, dejme tomu do Ruska, na Ukrajinu nebo na zcela libovolné místo na Zemi. Že prostě určitý typ společnosti je vázaný na určité typy jedinců. A mimochodem si myslím, že Ukrajinci k tomuto západnímu typu moc nepatří.
Ale to je jedno. Hlavní roli na Západě i na Východě stejně hraje ekonomický systém, i když se to projevuje všude trochu jinak.