Deník Referendum Domov

Někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století připravil Antonín Jaroslav Liehm pro Pelikánovy Listy asi šedesátistránkový rozhovor s Jiřím Voskovcem. Scházeli se k němu po několik večerů v New Yorku. Za tu dobu mi už většina z něho vypadla z paměti.

Ale přišla tam řeč i na srovnání dvou světů, západního a východního, které mezi sebou vedly studenou válku. Voskovec přiznal, že oba politické systémy považuje za absurdní, ale ten západní je mu přece jen bližší. Nevím, zda má být člověk, který se s tímto postojem ztotožní a je v kritické distanci od systému nebo režimu, který je mu bližší, standardně považován za levicového.

Jiří Pehe (v textu Zastavme šermování fašismem z Práva z druhého května) právem požaduje, abychom si v diskusích přesně vymezili pojmy. To samé požadoval za minulého režimu na každém setkání ekonomického semináře i Václav Klaus: mohli jsme mít co nejprotikladnější názory, ale vždy jsme věděli, o čem diskutujeme.

Nemyslím si ale, že by většina lidí nebyla schopná rozlišovat mezi fašismem a nacismem, jak se domnívá Jiří Pehe. Benita Mussoliniho a generála Francisca Franca jako představitele fašistických států sice nenáviděli, ale nenávist k vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi byla bytostná. Na jedné straně to byl korporativistický stát jako politické spojení stavů, tj. armády, duchovenstva a odborů, na druhé německého nacionalismu s pruským militarismem jako krajní podoba fašismu.

Benita Mussoliniho a generála Francisca Franca jako představitele fašistických států sice nenáviděli, ale nenávist k vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi byla bytostná. Foto en.wikipedia.org

Nechci se ale pouštět do sémantické polemiky. Větší problém vidím v ahistorickém pojetí významu klíčových slov. Uvědomil jsem si to, když jsem psal studii Vývoj pojmu revoluce. Jiří Pehe píše: „Fašismus, coby hlavní nepřítel Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce, byl používán jako zastřešující pojem pro cokoli, s čím se sovětský vůdce chtěl razantně vypořádat.“

Jenže za války, provedeme-li si obsahovou analýzu dobových textů (a to se týká i nás), byli za nepřátele považování Němci. A to přestože se samozřejmě vědělo, že v Německu vládli nacisté. S tímhle pojmem se však začalo operovat kvůli odlišení až po zrodu Německé demokratické republiky, což Klement Gottwald vyjádřil lakonicky: Není Němec jako Němec!

Jako sociolog, který realizoval kolem dvou stovek průzkumů a přečetl snad tisícovku zpráv výzkumů jiných, jsem logicky obezřetný před obecnými soudy, jak se například snaží ruská propaganda charakterizovat politickou situaci a vládnutí na Ukrajině. Ale nemohu zároveň přehlédnout, že tato země prošla v historii krajně nacionalistickými peripetiemi, které se v současné krizi revitalizovaly.

Ostatně podobné jevy lze pozorovat i u nás (viz události v Brně). Na dobu okupace podle šetření CVVM ještě pozitivně vzpomíná každý pětadvacátý respondent. Ale něco jiného je, když se to stane a děje ve stabilizované zemi. Tedy ne v zemi, kde jsou patrné známky chaosu.

V souvislosti s tímto tématem Jiří Pehe den předtím publikoval na Novinkách článek Dvojí metr pro diktátory?. Píše v něm, jak USA a SSSR svrhávaly režimy za pomoci diktátorů, cizíma rukama, a přiznává jejich cynismus: „Bylo to pro obě velmoci výhodnější než se angažovat přímo, protože přímé vojenské angažmá občas vedlo k velkým ztrátám a prohrám, jako v případě americké invaze ve Vietnamu nebo sovětské v Afghánistánu.“

Jenže tomu se odborně říká „proxy válka“, válka v zastoupení, což je právě jev, kterého se mnozí naši lidé obávají: že si na Ukrajině budou dvě velmoci opět vyřizovat své problémy prostřednictvím Ukrajinců a separatistů.

Nakonec se Spojené státy i Ruská federace přímé účasti v konfliktech nevyhnuly. Zůstává po nich chaos. Jiří Pehe má sice pravdu, když v jiném textu píše, že v arabských a afrických zemích by k povstáním a svržení diktátorů stejně dříve či později došlo. V takovém případě by to však nebylo spojováno se spojenci.

A když se do podobných aktivit pustíme, měli bychom mít jistotu, že dosáhneme cílů, se kterými jsme do konfliktu vstoupili. Jinak jde o dobrodružství