I kdyby se nikde nic nedělo, média si vystačí sama se sebou, se svými bolístky. Novináři se nám například rozdělili na babišovce (ke kterým se ale nikdo sám dobrovolně nehlásí, nepočítáme-li dezertéra Martina Komárka) a antibabišovce. Hříchů mají požehnaně ti i ti, ovšem pouze skupina finančně nezávislá na majiteli Agrofertu by podle převládajícího mínění měla být počestná.

Nechci se lacině vozit po těch, co znechuceni média vlastněná Babišem opustili. Taková Kateřina Šafaříková má plné právo nechtít sedět v jedné redakci s Babišovým poradcem, který svoje nepovedené analýzy překlápí do novinového komentáře.

Ale ruku na srdce — není to jedno? Čtenáři dobře vědí, která média patří Babišovi a která Bakalovi, v minulosti štědře sponzorujícímu pravicový tábor. Vstupní data jsou daná. Pak už jen záleží na tom, jak dobře kdo kde píše, případně jak moc se nechává sužovat cenzurou či autocenzurou.

Formovat svůj vztah k Lidovým novinám nebo Respektu podle toho, komu patří, na mne působí dětinsky. Když získám pocit, že mne masírují propagandisté, začnu kupovat jinou tiskovinu. Kdejaká redakce má dnes svůj etický kodex, žurnalisté snad ještě úplně nezapomněli na cosi, co lze nazvat profesní, stavovskou ctí. A pokud zapomněli, můžu je ignorovat.

↗

Taková Kateřina Šafaříková má plné právo nechtít sedět v jedné redakci s Babišovým poradcem, který svoje nepovedené analýzy překlápí do novinového komentáře. Foto neznámého autora, Internet

Takového Jana Macháčka si s chutí přečtu, ať už píše kamkoliv. Jeho ochotu přejít z havlovsko-schwarzenbergovské stáje k babišovcům mne sice překvapila, leč je to jeho svobodná volba, kterou má jistě podloženou. Líto mi může být leda občasného Macháčkova sklonu hájit či interpretovat Babiše. Když jsem v roce 2004 nastoupil k šéfovi Sněmovny Lubomíru Zaorálkovi, psaní jsem se — ovšem nikoli coby profesionální komentátor, ale coby externista - nevzdal, leč jménu svého šéfa jsem se naučil ze zásady vyhýbat. Když mne dnes pozvou do vysílání České televize nebo Českého rozhlasu, zpravidla zmíní moje angažmá v sociálně demokraticky naladěné Masarykově demokratické akademii. Bude-li i Jan Macháček, který je unikátní snad jen tím, že zároveň patří do konkrétní redakce a zároveň do konkrétního think-tanku, představován jako publicista blízký ANO, nebude důvod proč mu mýt hlavu.

Podstatné je hrát s otevřenými kartami a neměnit názory, jinak se komentátor stane nevěrohodným. Po splnění této podmínky se má pak už jen smysl bavit o tom, co který autor napsal. S Macháčkovými názory nemusím pokaždé souhlasit, ale vždy si jich budu vážit, poněvadž vnímám, že jsou erudované, kultivované a vlastně předvídatelné. Dokonce i manévru k ANO možná rozumím — vykládám si jej Macháčkovou vírou v osvícený pravý střed, kterou zřejmě v případě TOP 09 (v ODS ji patrně neměl nikdy) ztratil.

Jestliže si Andrej Babiš myslí, že si lze ochočit kdejakého novináře, může se šeredně spálit. Nepochybně jsou vedle prodejných jedinců, co za málo půjdou kdykoli s kýmkoli, též silné osobnosti, které v případě, že se sblížením s nějakým politikem spálí, nebudou následně mlčet a o svoji zkušenost se se čtenáři podělí.

Jan Jirák kdysi připomněl, že představa médií jako hlídacího psa je ošidná. Co asi takový pes hlídá? Zpravidla majetek svého pána. V případě MF Dnes a Lidových novin mě už několikrát napadlo, že tuze málo na svého pána cení zuby. Je to ale přirozené. O to důsledněji však dbejme, aby Babiš nezískal mediální monopol. Když už na zdejším medíálním trhu máme jen přirozenou regulaci, doufejme, že vždy ještě zbude pár nebabišovských novin, nebabišovských rádií a nebabišovských televizí. Nadto žijeme v éře internetu, a tak je fajn, že většina internetových deníků, včetně Deníku Referendum, muži propojujícímu politickou, ekonomickou a mediální moc z ruky nezobe. Některé, například Echo 24, Svobodné fórum nebo Hlídací pes, mu naopak neodpustí ani to nejmenší.

Nelze se ovšem vyhnout debatě o médiích veřejné služby. Každý mazaný oligarcha bude chtít přistříhnout křídla především jim. Nejprve zpochybnit jejich věrohodnost (namátkou pořad Reportéři ČT), pak znásilnit veřejnou kontrolu (už dnes je velmi nedokonalá), poté překopat financování (poukazem na televizní a rozhlasový poplatek coby přežitek) a nakonec předhodit mršinu supům.

Ať si myslíme o jednotlivých výstupech České televize nebo Českého rozhlasu cokoliv, úkolem dne je zajistit jim přežití babišovských časů. S tím souvisí potřeba pojistky duálního vysílání — svobodný přístup k informacím potřebuje soukromou i veřejnoprávní nohu.

Právě tady leží silné téma. Nikoli v tom, co se děje uvnitř Babišových deníků, nikoli v zajímavém vývoji životního příběhu Jana Macháčka. Víc než podobné zástupné kauzy je sledování věrohodnosti a konzistentnosti autorů, uchovávání polemického prostoru a principiální ochrana médií, která by nikdy neměla spadnout do klína privátnímu vlastníkovi. Nezávislost není jen póza, je to i stav, který něco stojí — včetně úsilí legislativního a finančního.