Ve Sněmovně se schyluje k doplňující volbě dvou důležitých rad regulujících českou mediální krajinu. Bude se volit pět členů rady České televize, která dozírá na chod nejvlivnější veřejnoprávní instituce. A bude se volit dokonce osm členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která reguluje přidělování licencí k rozhlasovému a televiznímu vysílání soukromým subjektům.

V obou případech je Babišovo hnutí ANO v natolik zjevném konfliktu zájmů, že by jej mělo veřejně deklarovat a o zastoupení v obou radách se vůbec neucházet. Skutečnost je ale právě opačná, rozličné instituce Babišova impéria ostřelují Českou televizi se zřejmým úmyslem ulámat hroty kritice Babišovy skandální kumulace moci a vylepšit si pozici před volbou rad.

Babišův Agrofert podal stížnost Radě České televize, v níž se domáhá nápravy toho, že se Česká televize údajně podjatě ve čtyřech reportážích zabývala jeho střetem zájmů. Zřejmá sebeironie autorům dopisu, kterými jsou členové vedení Babišova Agrofertu, vůbec nedochází.

Namísto toho způsobem, který připomene dikci sovětských orgánů stěžujících si v OSN na to, že se mezinárodní společenství zabývá přespříliš porušováním lidských práv ve východním bloku, píší: „Žádáme vás o zjednání nápravy, to je aby bylo od těchto účelově zaměřených pořadů, kde informace jsou podávány tak, že hraničí s pomluvou, upuštěno a příslušní redaktoři a další osoby odpovědné za realizaci shora uvedených reportáží, aby převzali za takové jednání odpovědnost a aby byly vůči nim vyvozeny patřičné důsledky.“

Babišovo hnutí ANO k tlaku na Českou televizi přispělo bizarními úvahami o snížení koncesionářských poplatků, které by fakticky veřejnoprávní média ochromilo: zbavilo by je schopnosti plnit veřejnou službu a udržet si v konkurenci komerčních stanic jakýkoli podstatnější vliv. A konečně seriálem článků, jejichž zřejmým cílem je zvýšit neklid v České televizi a posílit Babišovu vyjednávací pozici, přispěla do kampaně Kateřina Eliášová v Lidových novinách.

Pod titulkem Rodí se plán, jak Babiše nepustit ke kontrole České televize spustila svůj příspěvek začínající na titulní straně větou, jejíž podnět a přísudek zněly „Sobotka“ a „hřímal“. Může v dnešních Lidových novinách hřímat i Babiš? Byli jsme osobně svědky sjezdových projevů obou předsedů a vcelku spolehlivě si troufáme určit, v kterém případě se provozovala činnost případněji popsatelná mile neutrálním slovesem „hřímat“.

Úvodní odstavec půvabně nerafinovaného článku kolegyně Eliášové končil větou „Babiš je majitelem společnosti MAFRA, která vydává i Lidové noviny, vlastní i Rádio Impuls a TV Óčko.“ Zbytek jejího textu splétá žádným otevřeným zdrojem nepodloženou konstrukci, že se ve Sněmovně se rodí aliance, jejímž cílem je nepustit Babišovy kandidáty do Rady České televize. Kolegyně Eliášová to kupodivu nepokládá za dobrou zprávu.

↗

Babišovo hnutí ANO k tlaku na Českou televizi přispělo bizarními úvahami o snížení koncesionářských poplatků, které by fakticky veřejnoprávní média ochromilo. Foto Ondřej Mazura

V podobném duchu se nese jen o pár dní později zveřejněný článek stejné autorky Schovávaná? Ne, to se volí Rada ČT, vydaný pouze v papírových Lidovkách 2. dubna 2015. Také zde, zřejmě metodou Ctrl C Ctrl V Eliášová opakuje: „Ostatně právě při této volbě se mluví o tom, jak omezit vliv jedné z politických stran. Konkrétně jde o hnutí ANO a jeho případné kandidáty. Zbylé strany je chtějí vyšachovat ze hry, bojí se sílícího mediálního vlivu šéfa hnutí Andreje Babiše (Babiš je majitelem společnosti MAFRA, která vydává i Lidové noviny, vlastní i Rádio Impuls a TV Óčko).“

Korunu tomu prozatím nasadily Lidové noviny v sobotu 4. dubna kulatým stolem pod titulkem Je, anebo není Česká televize vystavena atakům? Bizarnost akce umocňovala přítomnost poslance za ANO Martina Komárka, bývalého redaktora Mladé fronty Dnes, který v současnosti bojuje za Babišovy mediální zájmy ve Sněmovně. Komárek s nedůtklivostí abatyše hájící svou počestnost od počátku vyskakoval jak čertík z krabičky kdykoli se vůbec jen naznačilo, že by Česká televize mohla být vystavena atakům.

Nikdo z ostatních přítomných — byli jimi Josef Chuchma, Tomáš Trampota, Jana Machalická, Vladimír Just a Jiří Závozda — nedokázal nazřít skutečnost, že se právě už svou pouhou přítomností v daném kontextu nezastřeného „ataku na Českou televizi“ účastní. Jediný přítomný člen Rady České televize a jediný diskutující jakž takž na výši situace Jiří Závozda se musel soustavně zodpovídat z toho, že Českou televizi hájí, namísto toho, aby ji jako člen Rady České televize, jak se zřejmě sluší a patří v Babišových médiích, kritizoval.

Josef Chuchma převážně mlčel a ostatní přítomní opakovali své mnohokrát již dříve vyslovené teze, v daném kontextu zcela nemístné. Jistě Česká televize má řadu nedostatků a sami se jejich kritice nevyhýbáme. Ale kritizovat je na půdě a v zájmu krajně nebezpečného oligarchy nesmlouvavě kumulujícího moc, je podobně politicky rozumné jako přednášky západních mírových aktivistů o americkém militarismu pořádané v Brežněvově sovětském Rusku.

Mluví-li tedy Vladimír Just o nezdravých poměrech v České televizi ilustrovaných loňským odchodem skupiny redaktorů, anebo kritizuje-li jiné nedostatky České televize, a to v Babišových Lidových novinách, předvádí především fascinující ztrátu smyslu pro proporce. Cožpak z Babišových deníků neodešly početné skupiny redaktorů? A jaké jsou kvality Mladé fronty Dnes, Impulsu či Lidových novin ve srovnání s Českou televizí?

Nikdo z účastníků vůbec nepochopil, anebo to neřekl — možná se to Josef Chuchma pokoušel naznačit svým mlčením —, že celá kritická diskuse je vlastně jednou velkou Dezorientací: má odvést pozornost od základního problému českých médií, jímž je hrozivě narůstající vliv oligarchů, nejen Babiše, ale i Bakaly či Křetínského na mediální obsahy, k problému podružnému, jímž jsou dílčí, jistě větší než snadno omluvitelné, nedostatky České televize.

V jedné věci se s Lidovými novinami ovšem shodujeme. Ani my nedisponujeme žádnými důkazy o tom, že by ve Sněmovně vznikala dohoda, jež chce vyloučit Babiše z vlivu na tvorbu mediálních rad.

Vše, čím Eliášová svou konstrukci totiž podpořila, zní takto: „Podle informací Lidových novin není vyloučeno, že právě nyní, když se dohody „pečou“, se poslanci pokusí Babiše vyšachovat ze hry.“ A dále: „LN však zjistily, že aliance je široká a její součástí jsou jak vládní, tak opoziční strany.“ Žádné citace, žádné zdroje.

Objevná kvalita takových tvrzení Lidových novin, o nichž Deník Referendum v minulosti prokázal, že si dokázaly vymyslet neexistující „vnitřní analýzu ČSSD“, je na stejné úrovní jako naše tvrzení, že si toto všechno Kateřina Eliášová vycucala z prstu v zájmu propagandistických cílů svého vydavatele. Zopakujme: Eliášová své konstrukce nepodpírá jednou jedinou citací, jedním jediným odkazem na ověřitelný zdroj. Naopak cituje Martina Komárka, který existenci takových dohod zpochybňuje: „bylo by to pro mě překvapením,“ řekl své kolegyni v Babišově týmu.

A zde se dostáváme k podstatě věci: případná existence takových dohod by nebyla ničím, kvůli čemu bychom měli být pohoršeni, ve skutečnosti je to přesně naopak. Ostatní strany ve Sněmovně by jejich vznik měly otevřeně deklarovat a zdůvodnit ho evidentním, do očí bijícím, konfliktem Babišových zájmů: jako podnikatel v oboru médií by Babiš a jeho strany měly být striktně vyloučeni z jakýchkoli debat o tom, jak média regulovat.

Potíž je v tom, že Babiš si po celou dobu své politické kariéry počíná tak, jako by vůbec nechápal, co slova „střet zájmů“ znamenají. Buď vinou svého zduřelého ega, které v jeho perspektivě spojuje jeho osobní zájem se zájmem obecným, anebo prostě jako součást obratné komunikační strategie, zcela zjevné a neoddiskutovatelné střety svých zájmů umanutě zatlouká.

Mohlo by to být zdrojem různých komických situací, jimiž bychom se mohli a možná jednou i budeme bavit, leč v tuto chvíli se jedná o fatální ohrožení základů české demokracie. Babiš kumuluje moc, jejíž výkon má sloužit veřejným zájmům, kterou ovšem průkazně a opakovaně využívá pro své zájmy osobní.

Jeho mediální divize v tom hraje klíčovou roli, pomáhá totiž tuto pravou podstatu jeho veřejného působení krýt veřejnou clonou. A chceme-li Českou televizi kritizovat, musíme ji kritizovat především tam, kde nedokáže skrze tuto kouřovou clonu sama s dostatečně ostrým viděním proniknout.

Babišovo počínání, jeho konflikty zájmů, jsou v České televizi ve skutečnosti podrobovány nepřijatelně mírné kritice, nikoli naopak. Jak to, že se tady tak málo mluví o Babišově malé domů v biopalivech? Jak to, že se zde ještě systematicky neřeší Brabcova čistka v České inspekci životního prostředí?

Z politické sféry Česká televize i další média dnes potřebují především ujištění, že Babišově rozpínavosti dokáží stanovit meze. Ano, Babišovým kandidátům do mediálních rad je třeba ve veřejném zájmu, v zájmu ochrany české demokracii, říct jasné a rezolutní: Ne.