Mysl lidí, především Evropanů, je dvacátým stoletím hluboce poznamenána. Tolik nevinných lidí bylo v obou světových válkách zavražděno, tolik statečných vojáků padlo či bylo těžce raněno… a přeci nejsme zcela osvobozeni - od nacismu, od komunismu, od totalitářského způsobu uvažování, od ideologií, které řeší problémy nenávistí a násilím. Příliš mnoha lidem byla nadobro ohnuta páteř. Příliš mnoho z nás je stále přesvědčeno, že vláda pevné ruky může něco zlepšit, bez ohledu na to, jaké oběti to má přinést.
V médiích probíhající diskuse, zda nás sovětská armáda v roce 1945 osvobodila, či si jen přišla vyzvednout svoji odměnu v podobě rozšíření sovětské říše o Československo, je jistě na místě a může být i zajímavá. I vzhledem k slabošství a amatérismu Edvarda Beneše se ten podivný úsek mezi roky 1945 a 1948 opravdu nedá jednoznačně označit jako demokratický. K posílení komunistů směřoval všemi hlavními kroky, které Beneš prosadil: vyhnání československých Němců, vyvinění násilníků, kteří se na nich při odsunu dopouštěli zvěrstev, zrušení konkurenčních politických stran, znárodňování.
Všechny takové úvahy vedou k utváření a roli států v dějinách, což je jistě z historického či politologického důvodu zajímavé, ale chybí tam to podstatné – lidé.
Sovětští vojáci prokázali statečnost, na jakou se nezapomíná, bez ohledu na režim, který je vedl do války. Neméně odvážní byli Američané, kteří již podruhé zachraňovali nezodpovědnou a nepoučitelnou Evropu. A obdivuhodní Britové, před nimiž se musíme sklonit, protože jako první prohlédli Hitlera a osamoceni se mu postavili na odpor (mám pochopitelně na mysli pana Churchila, nikoli Chamberleina).
Všichni vojáci i bojující civilisté (partyzáni, odbojáři a další) mají právem naši úctu. Museli prokázat odolnost ve strádání s každodenní blízkostí smrti. A ač to dnes může znít jako klišé, toto je to nejpodstatnější sdělení.
A aby bylo toto sdělení celé, musíme se ptát, zda oběť všech těch úžasných statečných lidí vedla skutečně k osvobození. Jeden z hlavních důvodů k zamyšlení: oběť sovětských vojáků vedla k osvobození jejich vlasti od nacismu, ale neosvobodila jejich spoluobčany od autoritářského, bezohledného zacházení ze strany státu a jeho institucí.
Toto téma je zajímavé ze všech hledisek, včetně pohledu společenských věd. To historické či politologické jsme již načrtli, a doufejme, že diskuse na toto téma bude probíhat dál, a že přinese více konkrétních faktů. Veřejná „hra na pravdu“ za pomoci emocí je k ničemu.
Jsou poválečné generace svobodné?
Sociologové či psychologové (psychoterapeuti) budou jistě pokračovat ve zkoumání dopadů světových válek a totalitních režimů na utváření společnosti a ovlivňování myšlení jednotlivých lidí násilnickými ideologiemi.
Je již delší dobu známo, že silně traumatické zážitky se nevědomě přenášejí na následující generace. Například lidé, kteří přežili nacistické koncentráky, přenášejí projevy posttraumatického syndromu na své děti a vnoučata. Druhá i třetí generace má často stejné pocity jako přeživší: zvýšenou úzkost, vnitřní nevyrovnanost, pocity viny, poruchy přijímání stravy, touhu vypořádávat se s zlem, kterým prošli jejich blízcí a samozřejmě silné pocity strachu, zdánlivě ničím neodůvodnitelné (viz sborníky Rafael Institutu).
Pocity druhé generace
Vnitřní pocity příslušníka druhé generace popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala s celou rodinou do USA. O svých pocitech přitom píše: „Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly.“
Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik“, jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění,“ který se vždy znovu vytvořil, když ke skřínce postoupila blíž. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity (vedle svých) popsala v Dětech holocaustu.
Prakticky totožnými následky trpí potomci nacistů či obecně lidí, kteří prožili silně traumatizující zážitky, které nejdou „zpracovat“ běžnou cestou. A takových zážitků přinášejí války nepočítaně.
Dochází tak ke zdánlivě paradoxnímu jevu. Lidé, kteří se narodili až po válce, trpí stejnými příznaky jako její přímí účastníci. Jsou tito lidé (od války) osvobozeni? Nebo je osvobození vedoucí k vnitřní svobodě vždy věcí času? Mojžíš byl nucen prochodit se svým kmenem čtyřicet let po poušti, než se alespoň z nově narozených stali (vnitřně) svobodní lidé.
Mám zajímavý poznatek z práce v sociálně vyloučených lokalitách. Zdejší Romové jsou ve vztahu k válce a jejím následkům vnitřně svobodnější než například potomci židovských obětí holocaustu. A nejde jen o to, že u nás žijí především slovenští Romové (protože ty české nacisti téměř vyvraždili). Ti slovenští za války trpěli neméně. Spíše je to tím, že jsou ve své podstatě svobodomyslnější než ostatní, protože po té „poušti“ putují celé dlouhé generace.
Je ovšem třeba dodat, že tito chudí lidé jsou nesvobodní jinak, jaksi vnějškově. Žijí v područí mafiánů, podnikatelů s chudobou, kteří jsou leckdy spřáhnuti s některými místními politiky, úředníky a policisty. Někteří z mafiánů jsou Romové, což svědčí o tom, že jde i o problém sociální. Je to jen jeden z příkladů, ale platí. Proč společnost, která má za to, že je demokratická a svobodná, strpí nesvobodu svých spoluobčanů?
Je ovšem třeba dodat, že tito chudí lidé jsou nesvobodní jinak. Žijí v područí mafiánů, podnikatelů s chudobou, kteří jsou leckdy spřáhnuti s některými místními politiky, úředníky a policisty. Foto Pablo Municio, flickr.com
Plynové komory 70 let po válce
A proč by mnozí naši spoluobčané rádi řešili „romskou otázku“ po vzoru nacistů násilně? Téma plynových komor, krematorií či vyhnání se znovu objevuje ve veřejném prostoru jako vážně míněný diskusní příspěvek a mnohými „diskutéry“ je také zcela vážně přijímaný. A nejen na internetu.
Nedávno jsem přednášel a diskutoval na jedné ze soukromých středních škol, které připravují budoucí policisty, strážníky či úředníky. Jeden z šestnáctiletých chlapců mi během diskuse otevřeně řekl, že by „cikány řešil znovuotevřením Osvětimi a postavením nových plynových komor“. Řekl to před učiteli i spolužáky, aniž by měl v souvislosti s tím jakékoli obavy. Řekl jsem mu: „Ale budete do plynové komory osobně živé lidi nahánět. A poté jejich mrtvoly odnesete do pece a zbytky vyndáte a odnesete.“ Odpověděl mi, že „klidně“.
Nikdo ze spolužáků se proti jeho názoru neohradil, někteří pokyvovali souhlasně hlavou. Nikdo z pedagogů se také neozval, až po diskusi někteří z nich za mnou přišli a stěžovali si, že nárůst a prohlubování extremistických ideologií je mezi studenty trvalé, a nevědí si s ním rady.
Stále nám straší v hlavě
V této souvislosti je podle mne třeba chápat nárůst pravicového extremismu v Evropě, nebývalé posílení populistických a extremistických stran v demokratických státech a jejich protimigrantskou nenávistnou vlnu, namířenou především proti muslimům jako celku.
Musíme rovněž vidět, že demokratičtí zástupci nechávají stále umírat na moři stovky uprchlíků. Sice neustále hovoří o tom, že je tomu třeba zamezit, ale tím jejich příklon k tradičním evropským hodnotám (jako je právo na život a pomoc bližním) také končí. Peníze směřují na restriktivní opatření, která ovšem smrti lidí nezabrání, ani Evropu od jejich přílivu neochrání.
Války, totality a jejich způsoby nám pořád straší v hlavě, nebyli jsme schopni se osvobodit od příčin naší nesvobody, stále je pokládáme za lákavé. Když svobodu nemáme, toužíme po ní, když ji máme, toužíme po „pořádku“. Naše postižení souvisí jak s nacismem, tak s komunismem. Jsme poznamenaní do hloubky. Otázkou je, kdo nás osvobodí od nás samých, Mojžíše nevidět.
Osvobození nás neosvobodilo
Konec druhé světové války znamenal osvobození i pro komunity českých a slovenských Romů. Sedmdesát let po válce však bude o skutečné „svobodě“ hovořit málokdo.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
