Příliš snadno čitelný kód

Oto Horák recenzuje film o matematikovi, kryptoanalytikovi a průkopníkovi informatiky Alanu Turingovi Kód Enigmy. Hlavním rysem filmu je, že je plný klišé, dokonce lze říci, že celý snímek je jedním velkým klišé.

Kód Enigmy (Morten Tyldum, Velká Británie, USA, 2014) je filmem, které nepředstírá přílišné umělecké ambice a zaměřuje se na mainstreamového diváka, vyhledávajícího jednorázový a napínavý či zábavný zážitek. Tvůrcům šlo především o filmařsky profesionální výkon, dovedné naplnění pravidel žánru, a to navzdory relativně nevelkému rozpočtu (čtrnáct milionů dolarů). Recenzent by nicméně měl nahlížet na dílo i z jiných úhlů pohledů, které jsou taktéž relevantní a při nichž nemusí film obstát.

Film jako skutečná historie
Na Kód Enigmy se můžeme dívat především jako na popularizační práci. Ne že by britský matematik, logik, kryptoanalytik a průkopník informatiky Alan Turing (1912-1954) byl dosud postavou neznámou. Jeho jméno se objevuje v názvu Turingův stroj, Turingův test, Churchova-Turingova teze, a především se na jeho počest uděluje od roku 1966 Turingova cena, označovaná dnes někdy jako „Nobelova cena informatiky“.

V širší veřejnosti se však stal Alan Turing známým teprve nedávno a zásluhou dvou pozdních odtajnění. Z důvodu přísného systému konspirace teprve v osmdesátých a devadesátých letech vyplula na povrch důležitá Turingova role při rozluštění tajných kódů z německého šifrovacího stroje Enigma za druhé světové války.

Postupně došlo také k medializaci jiné křivdy, jejíž obětí se slavný informatik stal. Roku 1952 byl v důsledku prozrazení své homosexuality obviněn z přečinu proti mravopočestnosti. Následně byl odsouzen a musel volit mezi ročním vězením a probací – podmíněným prominutím trestu, které ovšem bylo vázáno na podstoupení roční hormonální „léčby“ (organo-therapic treatment).

Posmrtný akt spravedlnosti byl završen omluvou premiéra Gordona Browna v září roku 2009 a udělením milosti britskou královnou Alžbětou II. dne 24. prosince 2013.

Film Kód Enigmy se opírá o knižní životopis Andrewa Hodgese Alan Turing: The Enigma (1983, 1992) a v hlavních bodech se drží historických faktů. Zvlášť chvályhodné je, že v otázce Turingovy smrti pominuli autoři filmu četné konspirativní teorie a přiklonili se k nejpravděpodobnější verzi: sebevraždě kyanidem draselným, napuštěným v jablku.

Jak už to však v životopisných filmech často bývá, ve snaze hlavního hrdinu vyzdvihnout, zůstávají opomíjeny jeho chyby, omyly a leckdy také podíl ostatních na dosažených úspěších. Filmu Kód Enigmy lze zejména vytknout, že pomíjí významnou zásluhu polského matematika Mariana Rejewského, který (se spolupracovníky Jerzym Rózyckým a Henrykem Zygalským) odhalil princip a vnitřní strukturu německého šifrovacího stroje již koncem roku 1932.

Pravděpodobně jen nedostatek finančních prostředků měl za následek, že polští kryptologové nedotáhli do roku 1939 – vzhledem ke změnám nastavování Enigmy – dešifraci do zdárného konce. Po svém útěku z Polska Rejewski a Zygalski o svých poznatcích informovali Brity, takže Turingův tým měl na čem stavět.

Mimochodem: Rejewského život byl také velkým dobrodružstvím a hodil by se jako námět hraného filmu neméně než osud Turingův. (Tématu se zatím věnoval pouze televizní seriál Romana Wionczeka z roku 1979 Tajemství Enigmy, kombinující hraný film s dokumentárními prvky.)

Film Kód Enigmy také pomíjí, že se Turing při výzkumu počítačů dostal po druhé světové válce poněkud na scestí – zejména v důsledku přeceňování možností napodobování lidského mozku umělou inteligencí – a zaostával za prací amerických týmů, které měly praktičtěji upotřebitelné výsledky (zejména program architektury programovatelného počítače Johna von Neumanna).

V závěru filmu se objeví psané sdělení, že zásluhou Turinga a jeho rozluštění Enigmy došlo ke zkrácení druhé světové války o dva roky a ušetření čtrnácti milionů lidských životů. Jde přitom o klasické nepřípustné historické „kdyby“, navíc metodicky nejasné, o spekulaci, která je nejen neprokazatelná, ale zřejmě i vysoce nadsazená.

Turingův významný podíl na porážce nacismu je přitom nesporný, takže nepotřebuje zavádějící a chytlavé mediální zkratky.

Film jako poutavá podívaná
Účinnost popularizace určitých poznatků je závislá na poutavosti pro diváka, čtenáře či posluchače. V hraném filmu to znamená, že kromě řemeslné úrovně provedení jsou nezbytné i výrazné herecké výkony a dynamické tempo vyprávění příběhu.

Film Kód Enigmy všechny tyto předpoklady má. Norský režisér Morten Tyldum se prosadil nejprve v oblasti reklam a hudebních videí, poté přišly i úspěšné filmy (zejména celovečerní debut Kámoš z roku 2003) a zájem o spolupráci projevil Hollywood. Do tohoto prostředí v posledních letech zamířil i španělský kameraman Óscar Faura, se kterým se Tyldum rozhodl na filmu spolupracovat.

Alexandre Desplat je bezpochyby jedním z nejúspěšnějších současných skladatelů filmové hudby, jeho dlouhé čekání na Oscara bylo letos završeno vítězstvím za Grandhotel Budapešť, přičemž nominován byl rovněž za Kód Enigmy.

Hlavní role ve filmu hrají Benedict Cumberbatch a Keira Knightley, populární a – což není vždy to samé – velice dobří herci. Své kvality potvrzují i v Kódu Enigmy, byť Alex Lawther, ztvárňující ve filmu mladého Alana Turinga, svým přirozeným projevem znovu prokazuje, že méně výrazná herecká gesta a stylizace se často vyplácí.

Dynamiky a napětí je ve filmu Kód Enigmy dosahováno zejména důmyslným střídáním tří časových rovin, v každé z nichž je však dodržován chronologický pořádek. První – současná či vypravěčská – se odehrává v padesátých letech, kdy je Alan Turing vyšetřován pro své homosexuální chování, a tvoří kompoziční rámec vyprávění. Druhá a třetí rovina je vzpomínková a retrospektivní.

Nejrozsáhlejší časové pásmo se odehrává během druhé světové války, kdy hrdina pracoval na projektu dešifrování Enigmy, doplněno je scénami ze školních let, v nichž si skrze přátelství ke spolužákovi Christopheru Morcomovi uvědomil Alan svou sexuální orientaci.

K pestrosti podívané přispívají černobílé dokumentární záběry, na nichž vidíme mimo jiné Adolfa Hitlera a Winstona Churchilla. Historicky doložené setkání Turinga s britským ministerským předsedou však ve filmu nenajdeme (zřejmě kvůli hrozícím potížím s hledáním hereckého představitele Churchilla), pouze se o něm mluví.

Divákům je předkládán nejen historicky podložený, ale hlavně filmově atraktivní příběh, pro jehož úspěšnou realizaci byly vytvořeny vhodné předpoklady a zvoleny odpovídající prostředky a metody.

Film Kód Enigmy sice z osmi nominací na letošního Oscara proměnil ve vítězství jen jednu – za nejlepší adaptovaný scénář – , neuspěl ani při Zlatých Globech, stal se ale vítězem 39. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Torontu a získal i další uznání.

Film jako zbytnělé klišé
Problém nastane u těch diváků, kterým vadí klišé, neboť to najdeme ve filmu Kód Enigmy skoro v každé důležitější scéně. Dalo by se dokonce říci, že film, především zásluhou scénáře Grahama Moora, je jedním velkým klišé.

Film by se z tohoto hlediska dal rozčlenit do tří „myšlenkových“ částí. V první z nich je Alan Turing vylíčen jako geniální vědec, a současně samolibý podivín, se kterým není snadné vyjít. Kolegů, s nimiž má dešifrovat Enigmu, se chce zbavit, a také proto špatně vychází se svými vojenskými nadřízenými, zejména velitelem Dennistonem.

Za nejbližší spolupracovnici si vybere úspěšnou křížovkářku Joan Clarkeovou, čímž nový filmový Sherlock Holmes (ostatně Benedict Cumberbatch v nedávném seriálu tuto postavu ztvárnil) dostane svého ženského doktora Watsona.

Joan Clarkeová skutečně sehrála v rámci kolektivu, který luštil Enigmu, významnou roli. Tvůrcům filmu však stačí posunout akcenty a upravit pár detailů (Clarkeovou nevtáhne do projektu její supervizor z univerzity Cambridge Gordon Welchman, nýbrž si ji osobně jako jedinou vybere sám Turing) a z reálného motivu se stane klišé – a budou navíc spokojené i feministky.

Stejně tak není pochyb o tom, že Turing se občas projevoval svérázným způsobem. Na kalhotách prý neměl pásek, ale šňůru na prádlo, do práce jezdil na kole s plynovou maskou na hlavě, a to nikoli kvůli válečnému stavu, ale kvůli prevenci vlastní senné rýmy. Alespoň to tvrdí Turingův životopisec Andrew Hodges v knize, jež se stala podkladem filmu.

I když tyto scény do Kódu Enigmy tvůrci nakonec nezařadili, prezentací Turinga jako podivínského génia, nepochopeného průměrným, nechápajícím a žárlivým okolím, vyhověli dalším žánrovým schématům. Těžko bychom si totiž vzpomínali na životopisný film o významném vědci, mysliteli, umělci apod., který by s tímto motivem vůbec nepracoval. Vzpomeňme jen nejnovější snímek Mike Leigha Mr. Turner o anglickém „malíři světla“ Williamu Turnerovi.

Ve filmu Kód Enigmy se nakonec Turing postupně stává týmovým hráčem a nachází cestu ke svým kolegům. Ti se pak za něj rozhodně postaví v okamžiku, kdy má být velitelem odvolán od projektu.


Turingův významný podíl na porážce nacismu je nesporný, takže nepotřebuje zavádějící a chytlavé mediální zkratky. Foto repro Kód Enigmy trailer

Dalším filmovým klišé je rozluštění Enigmy díky jedinému nápadu hlavního hrdiny. Ve skutečnosti mělo charakter sledu několika zásadních kroků různých lidí (na projektu jich pracovalo několik stovek), z nichž ten nejdůležitější vykonal už zmiňovaný polský kryptoanalytik Rejewski. Nejde přitom o zjednodušení, v každém uměleckém díle do jisté míry nutné, nýbrž o falešně romantizující představu o práci vědce a jeho role ve společnosti.

V druhé části filmu se Turing trochu ukázní, řeší své osobní problémy (zrušené zasnoubení se spolupracovnicí Joan Clarkeovou), ale především se – spolu se spolupracovníky – potýká se svým svědomím.

Tvůrci filmu totiž vnucují divákům představu, že vědci stáli před svého druhu „Sophiinou volbou“: přestože znali již obsahy německých depeší, nesměli upozornit většinu ohrožených spojeneckých lodí před útokem, aby se tím neprozradilo, že Enigma byla rozluštěna. Jeden z Turingových spolupracovníků se v srdceryvné scéně dokonce dozví, že musí zemřít jeho bratr námořník, neboť německými ponorkami ohrožená loď nesmí být varována.

Ve skutečnosti byla dešifrace depeší jen jedním z řady nástrojů, jak bránit spojenecké námořní konvoje před útokem. Britové a Američané začali do konvojů zařazovat stále větší eskortní síly zahrnující i doprovodné letadlové lodě, zkvalitnili protiponorkovou obranu pomocí výkonnějších hydroakustických přístrojů a sonarů, zlepšili i radary a součinnost s průzkumovým dálkovým letectvem.

Filmová „Sophiina volba“ neměla ve skutečnosti podobně dramatické důsledky. Britové se sice snažili udržet protivníka v přesvědčení, že Enigmu nerozluštili (což se podařilo jen částečně, neboť Němci systém vylepšili, s čímž si luštitelé po několik měsíců nevěděli rady), ale z pochopitelných důvodů – lidských i materiálních – své konvoje varovali.

Spojenci proto před útokem, jejž lokalizovali díky rozluštění šifrované zprávy, udělali manévr, který měl navodit zdání, že se o umístění lodě, ponorky či vojska dozvěděli běžným, konvenčním způsobem. Na nacistickou ponorku třeba nezaútočili hned, nýbrž k místu nejdřív vyslali pozorovací plavidlo či letadlo, které „na oko“ vyslalo rádiové hlášení o pohybu nepřátelského plavidla. Němci ho zachytili a mysleli si proto, že jejich ponorka byla spatřena obvyklým způsobem.

Je nepochybné, že práce v utajovaném vojenském oddělení a režimu přinášela z morálního hlediska nejednoznačné situace a pro zúčastněné leckdy nelehká dilemata. Tvůrci filmu Kód Enigmy se však spokojili s častým motivem obětování vlastních vojáků pragmatickými a cynickými veliteli a politiky.

Jakkoli bychom našli v historii druhé světové války i u Britů zřejmě takové epizody (byť vzácně, v nesrovnatelně menší míře než u Němců a Rusů), v daném případě nejde o žádoucí demaskování mocných, ale o klasické, už notně otřepané klišé.

Třetí část filmu je zase vyjádřením myšlenky „nevděk světem vládne“. Alan Turing pokračuje po válce na svém prototypu počítače v osamělé práci, přičemž o činnosti za druhé světové války se nesmí nikomu zmiňovat. Kvůli své neopatrnosti – prozrazení styků s homosexuálním prostitutem a delikventem – je ponižujícím způsobem vyšetřován a pomocí nátlaku donucen k hormonální „léčbě“.

Vědcovy prohlubující se deprese neodvrátí ani návštěva – mezitím vdané – Joan Clarkeové, která připomíná Alanovi jeho zásluhy a povzbuzuje jej. Tvůrci filmu vytahují poslední kartu: klišé „oběť poměrů”.

Film jako zdroj nejednoznačného poučení
V závěrečných scénách filmu Kód Enigmy se přitom správně odsuzuje dobová ostrakizace homosexuálů. Fakt, že Alan Turing v životě zřejmě neprožil uspokojující a trvalejší vztah s mužem však nebyl dán jen jeho sexuální orientací a tím, jak se na ní nahlíželo.

Řada jiných homosexuálů žila v dlouhodoběji udržovaných svazcích a pokud předstírali s partnery přátelský vztah, byli vesměs společností i státní moci mlčky tolerováni. Turing patřil mezi ty, kteří to nedokázali...

Poslední část filmu se svým pojetím homosexuálního údělu spořádaně a disciplinovaně zařazuje do uměleckého zobrazování současné společenské normy, v níž jsou homosexuálové rehabilitováni a je jim přiznávána rovnoprávnost ve všech oblastech života. Jakkoli můžeme s tímto vývojem souhlasit a vítat jej, ve vztahu k minulosti je třeba dát pozor na ahistorické přístupy.

Čteme-li dnes dobově vyhlášené humanisty H. G. Wellse či Bertranda Russella (ale i desítky dalších slavných osobností), nadšené eugenikou a doporučující „vylepšení populace a sterilizaci vadných“, jde pochopitelně o názor pro nás dnes nepřijatelný.

Podobně, pokud čteme některé starší knihy o úloze a schopnostech žen (za všechny jmenuji alespoň populární humoristickou knihu Zákon paní Parkinsonové, vydanou poprvé roku 1968), se můžeme cítit – podle nátury – pobaveni nebo pobouřeni. Měli bychom však posuzovat takové názory v dobovém kontextu, což se týká v neposlední řadě též vztahu k homosexualitě.

To nejhorší, co bychom si totiž mohli vzít z filmů, jako je Kód Enigma, by bylo přesvědčení o našem dnešním „vlastnictví“ pravdy. Stejné přesvědčení totiž upřímně vyznávali i naši předci, jejichž názory, postoje a činy nyní často považujeme za chybné, překonané, ne-li přímo barbarské.

Nikdy však nevíme, jak naše současné normy a zákony budou hodnotit naši potomci. A i když můžeme doufat, že jsou humánnější a spravedlivější než ty staré, které dnes kritizujeme, bylo by naivní předpokládat, že se nedopouštíme nových omylů či přehnaných generalizací a simplifikací. I v současné době by to od mnohých „majitelů“ pravdy chtělo více tolerance k odlišným, byť třeba menšinovým názorům, více pokory...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.