Wonka nebo Rudinská?

Jestliže se Libuše Rudinská ve svém dokumentu snaží diváky přesvědčit, že Pavel Wonka nebyl Mirek Dušín, pokouší se objevit Ameriku. To podstatné na příběhu Pavla Wonky ji přitom nezajímá.

Nejsnazší boj se vede s nepřítelem, kterého jsme si vytvořili. Někteří neinformovaní lidé vám k tomu ještě mohou tleskat. A když vás jiní kritizují, můžete se cítit ukřivděni.

Tato stará pravda mne napadla, když jsem sledoval pražskou premiéru dokumentárního filmu Libuše Rudinské Pavel Wonka se zavazuje. Vzbudil bouřlivou diskusi už po promítání na MFDF v Jihlavě, po režisérčiných interview a nejinak tomu bylo i v Lucerně.

Na jedné straně stojí zjevně příliš sebestředná a suverénní režisérka, na straně druhé mnozí bývalí disidenti (František Stárek, John Bok aj.), antikomunistický aktivista Jan Šinágl a pochopitelně bratr zemřelého Jiří, kteří hájí památku Pavla Wonky, ale dopouštějí se také často demagogie a faulů, v diskusi nepřípustných.

Když jsem v letech 1985 až 1988 sledoval Wonkův zápas s režimem prostřednictvím relací Hlasu Ameriky, bylo mi vcelku jasné, že jde o komplikovanou osobnost, poněkud netypického odpůrce režimu. Solitérství, posedlost právem a jeho jedině správným – tj. svým – výkladem musela dráždit nejen estébáky, ale i lidi, kteří chtěli s Pavlem Wonkou spolupracovat či mu pomoci.

Pamatuji si, jak jsem z rozhlasových relací měl z jeho činnosti, názorů a používané argumentace, opírající se často o tehdy aktuální „perestrojkové“ fráze, rozporuplný pocit. Převážily však sympatie k člověku, který vzdoroval totalitnímu režimu.

Jestliže se tedy nyní Libuše Rudinská ve svém dokumentu snaží diváky přesvědčit, že Pavel Wonka nebyl Mirek Dušín – ostatně podobně jako drtivá většina disidentů – , pokouší se objevit Ameriku. Nejen historici, ale i poučenější zájemci o novodobé české dějiny to dávno vědí.


Měla-li Libuše Rudinská hodnověrně dokumentovat mínění Wonkových přátel o něm, nesměli by být jako svědci ve filmu vynecháni bratr Jiří a několik dalších přátel. Foto repro Jan Šinágl

V uplynulých dvaceti pěti letech tu pokusy o adoraci Pavla Wonky jistě byly. Kromě – vcelku pochopitelné – snahy bratra Jiřího (který s Pavlem blízce spolupracoval) šlo především o účelové chování tzv. politické pravice, jež se snažila dát si do štítu lidi, kteří měli legitimizovat její – především verbální – antikomunismus. Jako se bratři Mašínové měli stát symbolem ozbrojeného odporu proti režimu, tak Pavel Wonka měl hrát roli jejich nevinné poslední oběti.

Režisérka Rudinská přivedla před kameru čtyři Wonkovi přátele, kteří vyjadřují nesouhlas s návrhem na vyznamenání Pavla Wonky Řádem T. G. M. v roce 2012. (Posléze – 28. října 2013 – jej prezident Zeman opravdu vyznamenal Medailí Za zásluhy, přičemž v některých článcích a diskusích se tato ocenění zaměňují.)

Na zahradní besídce sepíší a tři z nich podepíší proti ocenění protest, ale především o Pavlovi Wonkovi rozumují: na jedné straně se zaklínají, jaký to byl jejich kamarád, na straně druhé jej obviňují ze všech možných nectností, včetně toho, že na ně pravděpodobně donášel.

Diskuse před kamerou je nastříhána do celého dokumentu, tvoří jakousi jeho páteř. Měla-li však hodnověrně dokumentovat mínění Wonkových přátel o něm, nesměli by být jako svědci ve filmu vynecháni bratr Jiří a několik dalších přátel, kteří se svými názory zjevně do režie paní Rudinské nehodili.

V dokumentu se ještě mihnou dva disidenti – František Stárek a Stanislav Devátý – a jeden historik – Petr Blažek. S pomocí grafologa režisérka uvádí, že „kardinální důkaz“ Wonkovy spolupráce se Státní bezpečností, ručně psaný závazek z roku 1983, je pravý.

Problém je v tom, že tento papír je známý od začátku devadesátých let (kdy byl publikován v Lidových novinách), ale nedokazuje konkrétní vědomou spolupráci ve smyslu pravidel Státní bezpečnosti – Wonka nikdy nebyl evidován jako agent – , a pochopitelně ani udávání a poškození jednotlivých osob.

V celém filmu se Libuše Rudinská opírá o svědectví bývalých pracovníků Státní bezpečnosti, ať už vystupujících pod svým jménem nebo anonymních. Tito lidé popisují údajnou ochotu Pavla Wonky s nimi spolupracovat i jeho konkrétní návrhy. Nelze samozřejmě zpochybnit en bloc jejich tvrzení, je však nutné je prověřit z více zdrojů a zasadit je do správného kontextu. To režisérka nedělá a tak i střípky o Wonkových kontaktech s represivními složkami minulého režimu mohou být nanejvýš dílčím svědectvím.

A hlavně si režisérka neklade logickou otázku, proč estébáci, kteří v jiným případech (a nemusí to být jen vlivný a bohatý Andrej Babiš) projevují buď zapomnětlivost, nebo se „přiznávají” ke zfalšování závazku spolupráce i jednotlivých zpráv (jež přitom historici vzhledem k důsledné kontrole a postihům takřka vylučují), jsou ve Wonkově případě natolik sdílní a upřímní. Lze proto souhlasit s Františkem Stárkem, že Pavel Wonka možná estébákům nalítl, ale režisérka Rudinská jim nalítla určitě. A fest.

I kdyby ovšem historici někdy prokázali, že Pavel Wonka s estébáky opravdu aktivně spolupracoval, neznamená to, že se musí zásadně změnit náš pohled na něj a jeho historickou roli.

Podle čeho hodnotit osobnost?
Osobnost nehodnotíme ani tak podle součtu a průměru jeho činů, ale podle těch rozhodujících, těch, v kterých překonal sám sebe či udělal něco obecně prospěšného.

Oskar Schindler byl také nepochybně rozporuplnou osobností. Jestli byl bezohledný obchodník, záletník, ba i člen NSDAP, však dnes už není vůbec důležité. Všechny jeho nedostatky a pochybení mnohonásobně převážil jeden čin. Jako továrník na konci války zaměstnal a tím zachránil před smrtí přibližně 1100 Židů.

Není přitom ani příliš podstatná Schindlerova motivace, zda u něj převažovaly pohnutky idealistické či vypočítavost. V pravou chvíli udělal to, co jiní neudělali. Většina Židů, souhlasících s maximou „kdo zachránil jeden lidský život, zachránil celý svět“, proto příliš nechápe zpochybňování Oskara Schindlera některými historiky.

Nebo jiný příklad: Josef Toufar byl zřejmě dobrý kněz, ale nevynikal nad stovky podobných. Proti komunismu se otevřeně nestavěl. Estébáky byl umučen. Dne 28. října 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy I. stupně a prakticky nikdo toto rozhodnutí nezpochybňuje. Velkým udělala Toufara jeho smrt. Jako Palacha. A jako Pavla Wonku.

Rozhodujícím činem Pavla Wonky byla jeho ohlášená kandidatura do parlamentu. K něčemu takovému se neodhodlal nikdo jiný, třeba nějaký „standardnější“ odpůrce režimu. Reakce režimu na Wonkovu kandidaturu demonstrovala před naší i světovou veřejností, že něco takového se nesmí. Kandidovat směli pouze prověření, poslušní lidé. Král byl nahý.

V rozhodujících chvílích Pavel Wonka režimu neustoupil, nespolupracoval s ním. Vyhlásil mu naopak soukromou válku. Proto neustále – pro někoho až kverulantsky – protestoval, odporoval bachařům, držel hladovku. I s rizikem vlastní záhuby.

Wonkova smrt uspíšila rozhodnutí stovek, možná tisíců Čechů otevřeně vystoupit proti režimu, chodit na demonstrace, podepisovat petice, rozšiřovat samizdat.

Režisérku Libuši Rudinskou to podstatné na příběhu Pavla Wonky nezajímá. Neomlouvá ji ani její věk, fakt, že minulý režim nezažila. Její amatérské pátrání se míjí s cílem. Její všetečná přítomnost ve filmu – mimo jiné s malým dítětem na ruce – by se obešla klidně i bez Wonky.

Téma tu zůstává a čeká na ty pravé lidi...

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Marek Franěk - Praha 3

Čtvrtek, 27.Listopadu 2014, 22:51:20

Velmi moudrý pohled.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.