Zbytečný film
Saša UhlováFilm Libuše Rudinské o Pavlu Wonkovi je natolik zmatečný a bezkoncepční, že by snad bylo lépe, kdyby vůbec nevznikl. Především si přestaňme myslet, že se o obětech StB můžeme dovědět něco od představitelů jejího aparátu.
Tvůrce dokumentárního filmu může stvořit dílo, jemuž ostatní rozumí jinak než on sám. Záměr může zůstat publikem nepochopen, nebo diváci naopak ve filmu objeví rozměr, který sám dokumentarista nepostřehl. Libuše Rudinská natočila dokumentární film Pavel Wonka se zavazuje a ještě než se dostal před široké publikum, poskytla několik rozhovorů, čímž výklad svého dokumentu již předem nasměrovala a neponechala divákům možnost přistoupit k němu bez jasné představy, o čem vlastně bude.
Z rozhovorů je patrné, že původně chtěla Rudinská natočit oslavný film o Pavlu Wonkovi. Jak ale sbírala materiály a dostávala se k novým informacím, obraz kladného hrdiny, statečného bojovníka proti komunismu, se jí začal hroutit. Rozhodla se tedy natočit dokumentární film o antihrdinovi, kterým by svou vlastní deziluzi vyjádřila.
Hlavním motivem filmu je Wonkova spolupráce s StB, kterou dokazuje ručně psaný závazek, poprvé zveřejněný v roce 1992 a výpovědi příslušníků StB, kteří podle Rudinské jediní vědí, jak to tenkrát bylo.
Způsob, jakým svůj materiál dokumentaristka poskládala, je pro diváka značně náročný. Rudinská se zřejmě domnívá, že všichni lidé vědí, kdo byl Pavel Wonka a ona jen přidává další pohled na obecně známou postavu. Schází v něm podstatné informace i pro lidi, kteří jeho jméno dobře znají, ale pamatují si většinou jen to, že zemřel ve vězení.
Divácky mnohem přívětivější by bylo, kdyby film začínal alespoň krátkým představením Pavla Wonky, několika informacemi o tom, odkud se vzal, co v životě dělal, abychom věděli i něco víc kromě toho, že měl donášet StB, a že snad byl, jak se ve filmu znovu a znovu připomíná, podivín.
Další nepříjemností je, že tajně nahrané výpovědi příslušníků StB se rychle střídají s četbou jejich dřívějších výpovědí a pro diváka je velice obtížné orientovat se v tom, kdo právě mluví. A už vůbec není možné jakkoli posoudit, do jaké míry jsou jejich výpovědi věrohodné.
A právě tato třetí skupina, tedy „strážci“ odkazu Pavla Wonky se ukazuje i ve filmu Libuše Rudinské jako nedůvěryhodná. Je proto dobře, že film vznikl. Nastolil totiž otázku: Jak je možné, že Pavel Wonka byl i přes zveřejněné pochybnosti o jeho součinnosti s StB (například článek Pokus o alternativní portrét Lenky Procházkové a Milana Vybulky a z 28. března 1992 v Lidových novinách) oslavován tak, že se po něm jmenují ulice a loni dostal posmrtně státní vyznamenání od prezidenta republiky Miloše Zemana? Nedůvěryhodné je tvrzení či naznačování, že StB ho vedla jen v kategorii kandidátů tajné spolupráce, když stále fyzicky existuje jeho vlastnoručně psaný a znalecky prověřený závazek (nejen podpis závazku) a když zároveň nebylo vyvráceno tvrzení, že se svými služby Státní bezpečnosti vnucoval, a ta ho po čase odmítala. Opakovaně tvrdím, že velmi pravděpodobné „vymazání“ údaje o registrování Pavla Wonky jako tajného spolupracovníka v kategorii „agent“ z protokolu o registrování svazků po roce 1990, kde měl být veden odborem SEO KS SNB Hradec Králové pod číslem 15489 od 16. října 1984 je třeba prověřit jako podezření z trestného činu zneužívání pravomoci (tehdy) veřejného činitele, jinak si můžeme myslet, že noví bojovníci proti komunismu si v Pavlu Wonkovi protiprávně vyráběli hrdinu „disentu“. To vyplývá z filmu Libuše Rudinské, v tom je zásluha této režisérky, která, konfrontována poměry v ÚSTR, při natáčení „prozřela“.
Saša Uhlová poukázala i na to, že Rudinské ve filmu chybí svědectví, na koho Pavel Wonka donášel. Považuju za pravděpodobné, že se o to sice snažil, ale že nikoho neudal, a možná ani nikoho neohrozil. Jeho spolupráce s StB byla ale tajná, dobrovolná a vědomá.
Mně chyběla ve filmu i pátá skupina osob, tedy ti, jimž se Pavel Wonka údajně snažil jako laický právník pomáhat. Myslím, že pár lidí, kterým nějak pomohl, by se ještě dnes našlo. To by ale bylo málo, přiživení mýtu o Pavlu Wonkovi potřebovalo antikomunistický piedestal, činnost v disentu, apod.
Jedna skupina ve filmu být ani nemohla – nezávislí aktivisté, lidé z Charty a „disentu“, jak se dnes říká. S těmi totiž Pavel Wonka nespolupracoval, a až na jedinou výjimku, jak jsem náhodou zjistil, se s nimi ani nestýkal.