Vyznamenání jako dort od pejska a kočičky vytvářející konsensus?

Milena Bartlová

Výběr letošních oceněných byl namixován tak, aby si svého hrdinu našel snad každý. Protiklady se vyvážily a zapadají do sebe.

Při příležitosti 95. výročí vzniku Československa ocenil prezident Miloš Zeman vyznamenáními „za zásluhy o stát“ řadu mužu a žen. Prezident měl volnou ruku v tom, koho k ocenění vybere. Mnozí z nich kromě toho, že jsou nespornými osobnostmi ve svých oborech, jej rovněž podpořili v kampani před prezidentskou volbou, kandidovali (neúspěšně) za stranu vůdce Zemana nebo jsou prostě jeho osobními přáteli.

Udělení či propůjčení vyznamenání a řádů patří stejně jako udílení milostí mezi jakési archaické relikty monarchie v našem politickém systému. Jsou v zásadě míněny jako milé ozdůbky, zlidšťující neosobní charakter moderního ústavního pořádku.

Nemůžeme tedy takovou subjektivní volbu oceňovaných bez dalšího řadit k jiným dosavadním projevům Zemanova značně svévolného zacházení s pravomocemi hlavy státu. Zde se to samo nabízelo: Kdo prospěl jemu, prospěl i státu; kdo jeho urazí, urazí stát: večer 28. října je stát on, Miloš Zeman.

Nepřekvapuje, že nepozvání dvou rektorů vysokých škol odůvodnil Zeman zcela osobně, nikoli z hlediska státu. Rovněž z důvodu osobního nesouhlasu nepřišel převzít ocenění Vladimír Mišík. Otázka, zda řády a vyznamenání jsou „od státu“ a prezident je pouze předává, anebo zda jsou osobně od něj, tak vzbudila určitý rozruch už před slavnostním večerem.

Otázka je to poněkud scholastická a připomíná spor husitských reformátorů o to, zda svátosti fungují díky záruce, již poskytuje instituce církve, anebo zda zhoubný vliv na jejich platnost může mít „nehodný“ kněz.

Dodnes mají reformační církve a církev římsko-katolická na věc odlišný názor a bylo by pošetilé snažit se principiálně rozřešit otázku, od koho pochází prestiž řádů a vyznamenání. Řád ovšem nemůžete dostat poštou.

Rozhodující dávka prestiže totiž pochází ze slavnostního shromáždění a rituálu, z historických symbolů místa a vojenských zástav, ze zpěvu státní hymny a husitského chorálu, z energie všech zúčastněných v sále. Vyznamenávající, vyznamenávaní, i ti v sále potleskem schvalující, všichni navzájem a vespolek legitimizují to, co se děje. Nebylo tedy vůbec jedno, kdo se slavnosti zúčastnil a kdo nikoliv.

Složení vyznamenávaných notně překvapilo. Na první pohled připomínalo dort od pejska a kočičky, v němž je od všeho trošku. Fotoreportér aktuálně.cz to shrnul ironickým citátem z Limonádového Joe: padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

Životní příběhy oceněných jsou dokonalým obrazem celé šíře českých politických osudů druhé poloviny 20. století: od hrdiny druhé světové války a disidenta zabitého ve vězení přes exulanty a chartisty po lidi žijící obyčejné životy až k normalizačním kádrům; od hvězdy večerníčků a televizních estrád po vysokoškolské profesory.

Bývalé členství v komunistické straně je jen jedním, zdaleka nikoli nejdůležitějším parametrem (například v informacích iDnes je nepochopitelně uvedeno pouze u Zdeňka Mahlera).

Výběr letošních oceněných byl namixován tak, aby si svého hrdinu našel snad každý. Protiklady se vyvážily a zapadají do sebe.

Kdo by si mohl dovolit zpochybnit legitimitu ocenění operní pěvkyně a exulantky Soni Červené nebo anglického letce Pavla Vranského jenom proto, že Karel Srp st. byl podezřelý ze spolupráce s StB (podle soudního rozsudku neprávem), Felix Slováček je mizerný hudebník a Čuba prospěl pouze obci Slušovice a politice Lubomíra Štrougala? A kdo by protestoval proti Miroslavu Grégrovi, když hned vedle něj seděl Jan Keller, obdivovaný učitel mladých radikálů?

Je tu ale zásadní, dokonce morální rozdíl. Jedna věc je brát vážně a chápat takovou šíři osudů, ale je něco jiného, když je vyznamenáním označen jako příkladný právě život a dílo nositele Řádu práce Františka Čuby. Legislativní kontinuitu mezi režimem diktatury komunistické strany a nynějším demokratickým státem máme už pětadvacet let, stejně jako nevyhnutelnou personální a ekonomickou návaznost obou režimů.

Vyznamenáním Františka Čuby ale prezident zcela nově a přitom jednoznačně vyhlásil, že dnešní český stát považuje za příkladnou osobnost vysokého nomenklaturního kádra minulého režimu. Opravdu to tak je, nebo je to jen osobní prezidentova věc?

Připomínek normalizační doby tu ale bylo víc. Strategie Zemana (a jeho poradců?) se nijak zásadně neliší od té, jakou použila StB při pořádání Anticharty. Každý, kdo přijde a zúčastní se, legitimizuje celou akci a dává jí smysl. Čuba i Wonka, Kohák i Grégr: všichni jsou zapleteni do téže sítě, všichni jsou chtě nechtě namočeni do záměrů organizátora a to, co si o celé věci myslí, si nechávají pro sebe.

Byla tím záměrem jen prezidentova ryze osobní potřeba někoho odměnit a někoho aspoň symbolicky potrestat? Anebo šlo o cílenou akci, usilující o plíživou proměnu konsensu, o nějž se přes hlubokou krizi dosud opírá liberálně demokratický stát? Neuklidňuje, pokud šlo o obojí zároveň.

Když už padla zmínka o StB, je tu ještě jedno poučení. Neměli bychom komukoli, kdo přijal takto nastavenou situaci a účinkoval v ní, radit, že tam chodit neměl. My, kdo jsme natolik nevýznamní, že nám nikdo metál nenabízí, nemůžeme vědět, jak bychom se rozhodovali, co by udělala naše ješitnost i oprávněné vědomí o kvalitě a významu vlastního životního díla.

Ale stejně mi z celého večera jako skutečná osobnost vychází Vladimír Mišík. Nemohu si pomoci, ale tu hru vyhrála stará dobrá, nijak zbytečně komplikovaná vnitřní poctivost a autenticita. Připadá mi, že z těchto úvah vyplývá jediné. Prezident má velkou moc, protože na něm zůstává odlesk posvátnosti vladařů minulých dob. Pokud s ní odmítne zacházet státnicky a pokorně, pak je už zodpovědnost, jak se zachovat, na každém z nás. Osobně.

    Diskuse
    November 3, 2013 v 18.22
    Nerozumím tomu...
    ... a nemohu tomu stále přijít na kloub. Proč je František Čuba vyňat ze společnosti úctyhodných? Zástupci generací, žijících "svá nejlepší léta" mezi roky 1948 až 1989, jsou běžně vnímáni "podle díla". Mnozí z nich jsou vnímáni jako ve svém díle vynikající, a třeba i vyznamenáváni. Datum narození není osobní volbou... genrační příslušnost není přece ani zásluhou, ani vinou. Členství ve straně, neboli rudá knížka? Odlišujme prosím. Jistě hendikep, pokud příslušný "kádr" využil této výhody k osobnímu prospěchu, k vyšplhání na pozici, na kterou nestačil a k odstranění lepších, schopnějších. Spousta kariéristů, kteří zazdili a zabetonovali své profesní i lokální okolí, škodili na své pozici vývoji v oboru či v obci. Vzbuzovali strach, a ničili naděje. Ale po takových málokdy zůstalo výjmečné dílo. Nebo snad ano?
    "...Čuba prospěl pouze obci Slušovice a politice Lubomíra Štrougala?..." Netroufám si posuzovat, jak moc prospěl František Čuba "politice Lubomíra Štrougala", mé okolí vnímalo "Slušovický zázrak" spíše jako důkaz, že "to jde i jinak", že změna je možná, že pouhé plnění pětiletých hospodářských plánů a usnesení sjezdů KSČ asi nebude plnohodnotným využitím potenciálu lidí i země.
    Pokud ovšem kdokoli prospěl obci, jakékoli obci, nikdy by mne nenapadlo spojit to se slovem "jenom". Prospět své obci je u mne dost, neboť obec chápu ve významu polis. To není na ničí úkor, na cizí účet. Je snad zločinem pozdvižení obce, či samotného oboru zemědělství? Nebo je zločinem, že šlo o družstvo?
    Zaráží mne poražená nálada textu. Jsme okupováni? Žijeme v protektorátu? Nebo nás zatýkají a vyslýchají na pokyn sovětských bezpečnostních poradců? Tak odkud pramení ta obava z kolaborace, z kompromisu, který už nikdy neumožní napřímit záda, ze symbolu? Vážně je státní svátek 28. října něčím, co by ten, kdo je zván, svou účastí raději neměl "legitimovat"? Žijeme pod vládou z Vichy, vyměnili jsme Volnost Rovnost Bratrství za Práce Rodina Vlast?
    Myslím, že tohle nám spíše svazuje ruce. Opět ztrácíme nadhled. Namísto jednotlivých malých problémů k postupnému řešení, jednotlivých názorových sporů ústících v jednotlivé, a tedy zvládnutelné střety a konfrontace si před sebou malujeme temnou hradbu obludně velikého a silného nepřítele, na kterého nebudeme nikdy stačit. Předem poraženi.
    Vyzývám k nadhledu: Pogratulujme všem vyznamenaným, a sobě navzájem k státnímu svátku. A současně si zachovejme odstup: Mohu pogratulovat Miroslavu Grégrovi k vyznamenání a současně urputně nesouhlasit s jadernou energetikou. Mohu pogratulovat Františku Čubovi a současně zásadně nesouhlasit s projektem kanálu Dunaj-Odra-Labe. Nejsme ve válce, bohudíky.
    November 3, 2013 v 21.44
    Souhlasím s Jindřichem Jedličkou
    a sama za sebe dodávám. Vzývá se tu dnes zvláště ze strany pravice svoboda jednotlivce. Ale prezidentovi se tato svoboda upírá, i když nepřekračuje pravomocí svého úřadu. Proč si všichni myslí, že se má chovat jako loutka? Je to taky jen člověk, občas udělá nějakou tu chybu, ale je čitelný, jeho jednání je srozumitelné. V první volbě jsem Zemana nevolila, ale dnes nejsem vůbec nespokojená, že jsem mu dala svůj hlas.
    Chce to nadhled. I jeho zrovna jako nás tu válcuje neoliberalismus - peníze nahromaděné více na pravici než na levici.
    MK
    November 4, 2013 v 0.34
    I já se ztotožňuji s textem pana Jedličky.
    K otázce paní Švandové:
    Myslím, že nikdo nechce, aby byl prezident loutka. Ale někteří chtějí, aby byl symbolem, inkarnací státu. Což samo o sobě není špatná myšlenka, a mám pocit (nejsem právník) že s ni tak trochu počítá naše ústava. Ale je tu jeden problém, ta představa, že se prezident bude chovat jako symbol, bez ohledu na své osobní postoje a preference je naivní. Václav Havel to nedokázal, Václav Klaus se o to nesnažil, a Miloš Zeman, zaštítěn mandátem z přímé volby, to ani nepředstírá.
    Je to ale spíše přirozené, chybu bych viděl spíše v tom, že úřad prezidenta nebyl koncipován jako funkce s jasně danými mantinely a odpovědnostmi, v jejichž mezích se bude prezident pohybovat "svobodně". Tohle není až tak věc vyznamenání (tam těžko soudit, kdo si co zasluhuje), ale spíš jmenování premiéra bez opory v parlamentu a jiné kontroverzní kroky současného prezidenta i jeho předchůdců.