O státních vyznamenáních

Státní vyznamenání by měli dostávat lidé, kteří mohou být pro ostatní mravním vzorem.

Jako každý rok, opět se 28.10. udělovala na Hradě státní vyznamenání a jako každý rok, opět se rozvířila diskuse o jednotlivých jménech. O tom, kdo medaili dostat měl a kdo neměl. Tyto každoroční hrátky jsou především důsledkem toho, že jsme nikdy neměli jasno v tom, koho a proč chceme ocenit, a také toho, že jsme nikdy jasně nedefinovali žebříček hodnot, který má být určující pro udělení vyznamenání. Bez této definice se nehneme z místa a občas budeme žasnout nad jmény těch, kteří před našimi zraky na Hradě defilují. Absence kriterií vede k tomu, že se osobní hodnocení prezidenta a jeho lidí bere jako norma.

Člověk, kterému je tato pocta propůjčena, musí být především mravním vzorem a činit nás hrdými na to, že u nás žijí lidé, kteří jsou nositeli vyšších principů a ukazují nám cestu. To a jedině to má být smyslem řádů a vyznamenání, udělovaných prezidentem republiky. Pokud budeme oceňovat odbornost, měla by být opět spojena s působením mravním, se zápasem za věci, které nejsou běžné. Vyniknout ve svém oboru dokáže víc lidí, ale je to přirozená součást jejich životního směřování. Rozvíjeli pouze to, co jim bylo dáno a měli často štěstí, že měli možnost ve své době a na správném místě uskutečňovat svoje nápady a tvořit.

Dnes se již přijímá se samozřejmostí, že součástí jejich profesního úspěchu často bylo (a možná je i dnes) obejití mravního řádu, protože jinak se kariéra dělat nedala. Je to pochopitelné a nikdo nemá právo druhého soudit, protože mravní chování skutečně vyžadovalo určitou oběť, kterou mnozí neměli odvahu ani sílu podstoupit. Měli rodiny, a navíc touha po kariéře byla silnější než touha obstát před svým svědomím. Tito lidé ovšem nemají dostávat nejvyšší ocenění.

Ostatně cen za profesní úspěch je u nás dnes přehršel a pomalu se nenajde žádná ze známějších a úspěšných osobností, která by nějakou cenu ještě nedostala – jsme malá země. Tím, že se této pocty občas dostává lidem, kteří vzbuzují pochybnost, nastává devalvace těchto ocenění a člověk si nechtěně vybaví slavnou scénku s Vlastou Burianem, kterou již ve své době humorně glosoval udělování „medailí“.

Osobně příliš nechápu touhu po ocenění, jako by teprve tímto aktem člověk měl nějakou cenu, jak kdysi vtipně reagoval Jiří Ornest na udělení ceny Alfréda Radoka. Udělení státní ceny má znamenat úctu k neběžnému chování, k hájení principů mravních i za cenu osobního nepohodlí. Lidé, kteří se takto chovají, také o nějaké ceny ani většinou nestojí.

Za Václava Havla se udělovalo velké množství vyznamenání, ale dnes se zapomíná, že šlo
o nápravu deformací za dlouhá desetiletí a že tedy bylo nutné zvýšit počet oceněných. Chybou bylo, že jména oceněných a jejich dílo veřejnost nemohla pro velké množství zaregistrovat, a tak pro nás jména hrdinů, často neznámá, i přes tuto poctu neznámými zůstala.

Objevují se poznámky, že jsme země bez hrdinů a že jsme byli vždycky zbabělí. Stačí si však přečíst například Politické vzpomínky Ladislava Feierabenda, aby člověk získal velkou úctu před velkým množstvím statečných lidí naší země. Sotva gestapo zlikvidovalo jednu odbojovou skupinu, druhý den na místo zatčených nastoupili další. Počet obětí u nás vůbec nebyl malý. Deformace, zapříčiněné nástupem komunistů, kteří záměrně dezinterpretovali naše dějiny, působí v národě dodnes. Hrdinů jsme měli hodně, jenom je dnes nikdo nezná.

Tak může dnes získat Řád TGM I. třídy paní Anděla Dvořáková (abych za všechny jmenovala jeden příklad), žena, která se vyznačuje nesnášenlivostí až agresivitou vůči jiným názorům, žena, která stále oživuje stíny minulosti pod praporem nacionalismu a která, pokud je mi známo, nemá za sebou nic, co by převyšovalo průměrné chování lidí v minulém režimu. Zkusme porovnat ji a její promluvy a činy s velikostí např. Přemysla Pittera.

Je třeba se vrátit ke skutečným hodnotám. Hledat ty osobnosti, které měly odvahu stát za svým vnitřním mravním svědomím a obětovat pro ně od své kariéry až po vlastní život vše. Obětovat vše, co má člověk rád, pro vyšší, nadosobní cíl. Takové osobnosti jsou hodny velké úcty a budou příkladem nám ostatním. S nimi se také pomalu můžeme pozvedat výše.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.