V druhé polovině listopadu proběhl v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové a Ostravě již 17. ročník Festivalu francouzského filmu. Jde o jednu z největších a nejstarších filmových akcí u nás. Stala se do jisté míry vzorem pro další přehlídky národních kinematografií, jež jsou koncipovány sice méně ambiciózně, ale jejichž počet zatím vzrůstá.

Festival francouzského filmu není samozřejmě přijímán pouze pozitivně. Před několika lety se v tisku — zejména v časopisu A2 — rozvinula diskuse o výběru filmů a upřednostňování komerční větve francouzské kinematografie. Kritizováno bylo i to, že řada projekcí je pouhými předpremiérami filmů, již zakoupených do distribuce, či dokonce opakovaným promítáním „filmových hitů“, které mají diváci možnost vidět i jinde.

Organizátoři festivalu skutečně nemají zájem o elitářskou přehlídku experimentálních snímků, což neznamená, že se i takové nemohou v programu objevit. Hlavním cílem je ukázat široké žánrové i stylové rozpětí francouzské kinematografie. Francouzský systém produkce filmů je charakterizován velkou úlohou státních institucí a velkorysou finanční podporou jednotlivých projektů ve všech stupních jejich realizace, včetně distribuce.

Finanční dotace je často poskytována i komerčním filmům, což se může na první pohled jevit poněkud sporné, zbytečné. Výsledkem této strategie však bývá většinou nadstandardní řemeslná a realizační úroveň snímků, jakož i fakt, že nebývají zapleveleny product placementem. Tím se chvályhodně odlišují třeba od naší komerční filmové produkce.

↗

Stále oblíbenější životopisný žánr reprezentovaly na festivalu například snímky Saint Laurent a Yves Saint Laurent. Foto repro Saint Laurent 

V programu letošního Festivalu francouzského filmu si ten svůj snímek mohl vybrat každý filmový fanoušek. Mnohé z nich — zejména ty komerční — ovšem už měly českou distribuční premiéru během uplynulých měsíců roku 2014 a do programu festivalu byly jen přiřazeny.

Žánrový a oddechový film byl zastoupen třeba Sexem v Paříži (Audrey Dana, Francie, 2014) a Angelikou (Ariel Zeitoun, Francie, Belgie, 2013), s ním související rodinný a dětský film pak Bellou a Sebastiánem (Nicolas Vanier, Francie, 2013) a Mikulášovými patáliemi na prázdninách (Laurent Tirard, Francie, 2014).

V poslední době stále oblíbenější životopisný žánr reprezentovaly na festivalu snímky Saint Laurent (Bertrand Bonello, Francie, 2014), Yves Saint Laurent (Jalil Lespert, Francie, 2014), Violette (Martin Provost, Francie, Belgie, 2014), Camille Claudel 1915 (Bruno Dumont, 2013) a Grace, kněžna monacká (Olivier Dahan, Francie, Itálie, 2014).

Nechyběla ukázka animovaného filmu — vycházející z původní televizní série — Mrňouskové — Údolí ztracených mravenců (Thomas Szabo, Hélene Giraud, Francie, Belgie, 2013), tradičně etnologicky a humanisticky koncipovaný dokument Cesta do školy (Pascal Plisson, 2013) a doku-drama z druhé světové války Diplomacie (Volker Schlöndorff, Francie, Německo, 2014).

Ve francouzské kinematografii je dosti běžný typ filmů, který bychom mohli nazvat „středním proudem“. Jeho tvůrci zpravidla začínali umělecky ambiciózními filmovými pokusy, časem se však začali snažit o větší diváckou přístupnost a výraznější obchodní úspěch svých snímků. Důraz kladou na psychologickou dimenzi filmů, přičemž atraktivity a přesvědčivosti docilují angažováním největších francouzských hereckých hvězd.

Vedle Neodolatelného muže (André Téchiné, Francie, 2014) byla charakteristickou ukázkou tohoto druhu filmu přehlídka zkušeného režiséra Benoîta Jacquota, jenž byl v Praze přítomen i osobně. V jeho filmech účinkují Catherine Deneuve, Isabelle Huppert, Isabelle Adjani, Jean-Hugues Anglade, Benoît Magimel a další přední herci.

Kromě horké novinky Tři srdce (Benoît Jacquot, Francie, Německo, Belgie, 2014) jsme v pražské části festivalu měli možnost vidět i sedm starších Jacquotových snímků. Některé z nich jsou z narativního a psychologického hlediska poněkud překombinované — kromě Tří srdcí hlavně Villa Amalia (Benoît Jacquot, Francie, Švýcarsko, 2009) — , jiné jsou nejen působivou a barvitou podívanou, ale i pronikavým zobrazením lidských vztahů, pohnutek a emocí.

Platí to zejména o — Jacquetem oblíbených — kostýmních a historických snímcích, jako je Adolphe (Benoît Jacquot, Francie, 2002), Hypnóza (Benoît Jacquot, Francie, Německo, 2010), Sbohem, královno (Benoît Jacquot, Francie Španělsko), z nichž dva posledně jmenované tvoří zřejmě dosavadní vrchol režisérova díla.

Životní jubileum Juliette Binoche

Ve filmu Sbohem, královno sledujeme život na zámku Versailles během doléhajících zpráv o vypuknutí Francouzské revoluce roku 1789. Hlavními hrdinkami jsou tři ženy v různém společenském postavení: královna Marie Antoinetta (Diane Kruger), její dvorní dáma a intimní přítelkyně Gabrielle de Polignac (Virginie Ledoyen) a mladá komorná Sidonie Laborde (Léa Seydoux).

Bez tezovitosti a laciného moralizování Jacquot ukazuje jak třídní přehrady, tak i rozdílné povahové vlastnosti postav: zhýčkanost a taktické kalkulování „elit“ jsou stavěny do kontrastu k bezpodmínečné oddanosti hrdinky, stojící ve Versailles na nejnižším stupni společenského žebříčku.

Z hlediska historického sice není lesbická — či alespoň bisexuální — orientace Marie Antoinetty potvrzena, nicméně tato filmová spekulace rozhodně není samoúčelná. Její organické rozvíjení umožňuje režisérovi klást účinným způsobem neobyčejně závažné a věčné otázky, týkající se lidské vypočítavosti a věrnosti, projevující se právě v kritických okamžicích.

Kulaté životní jubileum Juliette Binoche využili organizátoři festivalu k malé přehlídce filmů této špičkové francouzské i evropské herečky. Většinu uvedených snímků jsme sice u nás už v minulosti mohli vidět, což ale nic nemění na užitečnosti podobných hereckých návratů.

Novinkou byl hlavně snímek Sils Maria (Olivier Assayas, Francie, Německo, Švýcarsko, 2014), v němž Juliette Binoche představuje stárnoucí divadelní herečku s jejími profesními dilematy a zejména komplikovaným vztahem k mladé asistentce (nastupující americká hvězda Kirsten Stewart).

Nesmírně plastický, bohatě odstíněný výkon Binoche má na zdaru snímku stejnou zásluhu jako inovativní režie jednoho z předních francouzských filmařů Oliviera Assayase. Film Sils Maria je vlastně už zástupcem uměleckého, „artového“ pólu francouzské kinematografie.

Kromě něj byla na Festivalu francouzského filmu k vidění další pozoruhodná díla jako černobílá a obrazově vytříbená Žárlivost (Philippe Garrel, Francie, 2013) či většina z devíti krátkých snímků, zařazených do již tradičního bodu programu, nazvaného Večer krátkých filmů.

Zvláštní pozornost si zaslouží nejnovější filmy od známých tvůrců bratří Dardennů a Jeana-Luca Godarda. Film Dva dny, jedna noc (Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne, Belgie, Francie, Itálie, 2014) pokračuje v linii tvorby, kterou vytyčily předchozí snímky režisérské dvojice. Jsou pro ně charakteristické až dokumentaristicky odpozorovaná sociální realita, smysl pro výstižný detail a co nejvíce civilní, nestylizovaný herecký projev.

↗

Na festivalu se promítaly hned dva filmy o slavném módním návrháři. Foto repro Yves Saint Laurent 

Od dob svých raných vrcholných snímků Rosetta (Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne, Belgie, Francie, 1999) a Syn (Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne, Belgie, Francie, 2002) ovšem autoři přece jen slevili z nekompromisnosti svého pohledu na svět, výlučného režijního a kameramanského stylu a přiblížili se většinovému divákovi. S tím se bohužel do filmů bratří Dardennů občas vkradly vyspekulované motivy, didaktické, sentimentální a larmoyantní okamžiky. Přesto je i film Dva dny, dvě noci umělecky silné dílo.

Přijmeme-li ovšem poněkud nezvyklou výchozí situaci snímku, v níž setrvání hlavní hrdinky (Marion Cotillard) v zaměstnání závisí na hlasování jejích, v několika případech možná až příliš čítankově altruisticky vylíčených, kolegů (Sandra zůstane v práci jen pokud se nadpoloviční většina z nich zřekne prémií), a pár nadbytečných dramatizujících motivů (hrdinčin pokus o sebevraždu) a okázalých gest.

I tak je ve filmu spousta zajímavého sociologického materiálu, věrohodně a poutavě vyprávěných mikropříběhů, základ dobré a poctivé filmařské práce. Cennější než občasné pokusy o odpovědi jsou přitom samotné chytře položené otázky, na které si může každý divák odpovědět sám.

Jean-Luc Godard je legendou francouzské a světové kinematografie. Padesát pět let budí jeho filmy rozruch, obdiv, nesouhlas i nepochopení. Oblouk, klenutý mezi prvním celovečerním filmem U konce s dechem, v němž režisér objevil novou filmovou řeč a herce Jeana-Paula Belmonda, a (zatím) posledním snímkem Sbohem jazyku (Jean-Luc Godard, Francie, 2014), je impozantní.

Přestože režisér se občas — v šedesátých letech — nevyhýbal ani žánrovým a komerčněji pojatým projektům, pro jeho dílo je charakteristická umělecká nekompromisnost, nepodplatitelnost. Spojuje se v něm experiment formální — zejména vynalézavé narušování plynulosti, přehlednosti děje či jeho minimalizace, zapojení citátů, napsaných hesel a vůbec úvahových, „esejistických“ prvků a pasáží do filmu — s vyhraněností a útočností politického a myšlenkového poselství.

Godard sice už dávno opustil své maoistické názory z konce šedesátých a ze sedmdesátých let, avšak zůstává filmařem, který radikálně domýšlí kritiku společnosti, přičemž nešetří ani vládnoucí struktury a politický systém, ani lidi, kteří mu — leckdy zbytečně ochotně a snadno — podléhají.

Ve filmu Sbohem jazyku najdeme narativní fragmenty — až naturalistické zkoumání fyzických projevů a podstaty člověka, sekvence, v nichž hlavní roli mají myšlenky a sentence, jakož i výjevy plné poetických obrazů a metafor — , jež možná až překvapivě fungují jako celek. V některých záběrech filmu, zejména pak těch, které jsou oslavou psa a jeho věrnosti a současně poctou životu smrti navzdory, dosahuje Godard umělecké intenzity málokdy vídané.

17. ročník Festivalu francouzského filmu potvrdil, že francouzská kinematografie disponuje nadále řadou špičkových režisérských i hereckých osobností, ale je inspirativní též z hlediska tvůrčích, produkčních a finančních podmínek.

Nebylo by dobré si ji idealizovat — z každoroční žně několika stovek nových filmů se k nám to nepovedené vesměs nedostane — a snažit se o mechanické napodobování, neboť to beztak neodpovídá možnostem a odlišné situaci malé české kinematografie. Hledat ve Francii dílčí recepty na zlepšení filmové produkce ovšem lze a bylo by to u nás velmi záhodno...