Chci přispět X

Zklamaná naděje, která nebyla

Výsledek izraelských voleb se může jevit jako pohřeb nadějí ve vznik palestinského státu. Je ale otázka, zda tato naděje není už delší dobu falešná a skutečná naděje se skrývá někde jinde.

Výsledek izraelských předčasných voleb byl pro mnohé překvapením, tak jasné vítězství dosavadního premiéra Benjamina Netanjahua a jeho strany Likud se nečekalo. Pro některé je výsledek voleb velkým zklamáním, v případné vládě vedené Sionistickou unií Jicchaka Herzoga a Cipi Livniové viděli naději v zastavení posunu izraelské společnosti k nesnášenlivosti a extremismu, a rovněž naději v odblokování jednání s Palestinci.

Zvítězil ale Netanjahu. Důvodů, proč nakonec – podobně jako při svém prvním triumfu v roce 1996 – neočekávaně zdrtil konkurenci, která podle všech očekávání měla zvítězit, je více. „Bibi“ je jistě zkušenějším, výraznějším a charismatičtějším politikem než lídr opozice Herzog. Také se zřejmě zkrátka víc snažil, aby volby vyhrál, a jeho předvolební nasazení přineslo ovoce.

O všem ale rozhodla otázka bezpečnosti. V dnešní situaci většina židovských Izraelců už nevěří v samotnou možnost dohody s Palestinci a vzniku palestinského státu. Ten se jim jeví jako ohrožení bezpečnosti (Západní břeh jako nová, větší, bližší a mnohem nebezpečnější Gaza) a proto jim dosavadní politika Izraele vůči palestinskému území – zabírání nejlepších částí země pro židovské osady, vojenská kontrola většiny území a uzavření milionů Palestinců na Západním břehu do izolovaných hustě obydlených městských enkláv, jakýchsi ostrovů – nijak nevadí.

Když Netanjahu těsně před volbami prohlásil, že nikdy nepřipustí vznik palestinského státu, měl vítězství v kapse. Jím vedená vláda bude mít jasný mandát nepřipustit vznik Palestiny a také pokračovat ve výstavbě židovských osad bez jakýchkoli zábran a omezení, navzdory jakémukoli tlaku zvenčí.

To se skutečně může jevit jako velmi špatná zpráva, jako (přinejmenším dočasný) konec nadějí ve změnu k lepšímu. Je ale možné dívat se na věc z jiné strany.


Když Netanjahu těsně před volbami prohlásil, že nikdy nepřipustí vznik palestinského státu, měl vítězství v kapse. Foto Džafi Izrael, Flickr

Stále naléhavěji se nabízí otázka, zda vznik státu Palestina, který byl a dosud je považován za žádané vyústění izraelsko-palestinského konfliktu, se nestává stále více chimérou, která nemá oporu v realitě. Výstavba ilegálních osad za Západním břehu Jordánu, považovaných za hlavní kámen úrazu, pokračovala za všech izraelských vlád, levicových či pravicových, stejně jako ji provázející demolice palestinských domů.

Statisíce židovských osadníků již žádná budoucí izraelská vláda z území Západního břehu nestáhne. To se dá říci téměř s jistotou, a nejen na základě právě proběhnuvších voleb. Realitou bude i nadále, a stále více, Západní břeh jako smíšené arabsko-židovské (či izraelsko-palestinské) území. Tento proces je podle všeho nezvratný.

Namísto naděje ve vznik samostatné Palestiny se tak objevuje naděje jiná. Pokud Izrael nikdy nepřipustí vznik samostatné Palestiny, časem nutně dojde ke vzniku „Velkého Izraele“ zahrnujícího jako svou součást i celé území Západního břehu. Jistě to nebude brzy, pro Izrael je a bude výhodné považovat Palestince na Západním břehu za cizince, i když de facto jsou – jakožto obyvatelé okupovaného území – součástí Izraele.

A překážkou je pochopitelně i stávající politické vedení Palestiny, které se nebude chtít vzdát svých pozic a finanční podpory, která coby výraz černého svědomí mezinárodního společenství Palestinské autonomii plyne. Té podpory, kterou i někteří Palestinci označují spíše za problém, protože dary ze zahraničí odnaučily Palestince pracovat a starat se sami o svou vlastní zemi.

Ale pokud bude dynamika vývoje taková jako dosud, jednoho dne dojde k tomu, že se židovští Izraelci, arabští Izraelci, ilegální židovští osadníci a palestinští obyvatelé Západního břehu stanou součástí jednoho státu. Není zatím vůbec jasné, jaký takový stát bude. Jedno se ale zdá jisté: nebude to stát většinově židovský.

Bude to stát dvou víceméně stejně početných národů. Aby v takovém státě mohli všichni jeho obyvatelé žít důstojně a bezpečně, bude muset být demokratický, přiznávat stejná práva a stejné povinnosti všem. Žádná národnost, žádné náboženství, žádný jazyk nebude preferován. Nebude to ani stát židovský, ani stát arabský či dokonce muslimský. Bude to demokratický stát všech svých občanů. A nakonec nebude ani záležet na tom, jak se takový stát jmenuje.

Že to zní jako blouznění, pouhé naivní snění? O nic víc než tzv. „mírový proces“ a s ním spojená představa dvou samostatných států, Izraele a Palestiny, existujících pokojně vedle sebe.


Zpravodajsky o volebních výsledcích, ziscích či ztrátách jednotlivých stran a složení nejpravděpodobnější koalice více zde.

K tématu rovněž dnes komentář Petra Jedličky.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Jak řekli palestinští představitelé: Čtvrtek, 19.Března 2015, 10:42:11

Izraelci si vybrali rasismus.

Jeden společný stát je výborné řešení - jenže cesta k jeho uskutečnění je stejně problematická jako cesta ke dvěma státům. Izrael má totiž tak velkou mocenskou převahu nad Palestinci, že nikdy nepřipustí, aby se s nimi jakkoli spravedlivě dohodl - ať už v rámci jednoho státu, nebo dvou. K tomu by leda musel být mezinárodním společenstvím donucen. Vinu na neštěstí Palestinců mají tedy především USA, ale i EU. Stačilo by, aby přestaly Izrael podporovat.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 19.Března 2015, 11:25:10

Poslední dva odstavce jsou psány z pozice "wishfull thinking". Ve skutečnosti není jediný důvod, proč by tomu tak muselo být. I po vzniku velkého Izraele s organicky přičleněnými všemi palestinskými územími, kde budou mít židovští Izraelci menšinu, je daleko pravděpodobnější vznik nějaké formy apartheidu - v Jihoafrické republice trval hezkých pár desítek let, de facto dodnes; občanský stát je koncepce do dobrého počasí, vysoké zaměstnanosti, klidných mezinárodních vztahů. Tato podmínky poznenáhlu pozbývají platnosti i v zemích ekonomického jádra Západu, natož v Izraeli.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 19.Března 2015, 13:49:0

Ano, myslím, že bych to vše doplnil asi takto: dva státy jsou možná pravděpodobné málo ... Outratova vize - z výše uvedených důvodů - ale ještě méně.

Jedno vím ale určitě - po volbách, které dopadly jinak než se čekalo a to bezesporu z toho důvodu, který je shora uveden ...
po dobrém a snahou argumentovat to s Izraelem nepůjde.

Žábou na prameni je dnes tedy jednoznačně Izrael ... z toho je třeba učinit potřebné závěry a chovat se do budoucna s ohledem na tuto skutečnost ... Izrael je třeba donutit v této otázce ke KAPITULACI ... dohoda není možná, musí to být PORÁŽKA Izraele po brutálním nátlaku, kdy pro něj nesmí existovat jiné východisko ... než v této věci kapitulovat !!!

Je třeba si neustále opakovat: legitimita Izraele je dána podle rozhodnutí OSN mnohem menším územím než, které se stalo realitou po r. 1948 ... a toto větší než legitimní izraelské území trvající 20 let existence Izraele NEOBSAHOVALO Západní břeh. Další anexe s tím, že si "svět zvykne" je mnichovanství

Filip Outrata - Praha

Díky za komentáře. Čtvrtek, 19.Března 2015, 19:30:41

Vojtěch Klusáček má nepochybně pravdu v tom, že poslední odstavce článku jsou v rovině přání a snu. Jinak se dnes bohužel nelze k jakékoli pozitivní představě o budoucnosti tohoto regionu dobrat.

Miroslavu Tejklovi - je otázka, jak by takový brutální nátlak mohl vypadat a zda i tato představa není zcela nereálná. Vojenský zásah proti Izraeli to asi nebude. Důsledný bojkot ve stylu Jižní Afriky by snad mohl pomoci, ale v dnešním světě by zřejmě už nebyl tak účinný. Kromě toho mezinárodní tlak ještě víc zatvrdí většinu Izraelců a postaví je proti jakýmkoli nárokům Palestinců.

Jisté se mi tedy ohledně Izraele a Palestiny zdá jen jedno. Ať už bude v Izraeli vládnout jakákoli vláda, třeba sebeotevřeněji rasistická, jakákoli česká vláda s ní bude dál provozovat svůj nadstandardní business as usual.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.