Vatýrovaná nuzota

Když se člověk ujme kotěte, postará se, aby v přiměřené péči dospělo a mělo šanci naplnit svůj život. To je i případ kocoura, který přebývá u Ondřeje Vaculíka. Ujaly se ho jejich dvě kočky a Rour vůbec nezkoumal, jestli to snad nejsou lesby.

Pořídiv si novou postel, lehl jsem si do ní, a ihned zalitoval, že jsem tak neučinil už mnohem dříve. Už několik let jsem spal na dvojlůžku, jemuž se říkávalo v době růžových telenovel „letiště“, které tu zůstalo po mé dceři, když se rozhodla opustit rodičovský příbytek a s ním vše nepohodlné a život otravující.

Když si tehdy ono letiště pořizovala, a já byl silně proti, bylo pro ni naopak symbolem pohodlí, ba vzpoury proti nepohodlí života, které jsem jí představoval kostnatým životním stylem já spolu s kotlem, v němž se denně musí zatápět.

Po letech si musím dát za pravdu: konstrukce toho, nezlobte se, až lascivně očalouněného nábytku včetně vatýrovaného čela, spočívající na rokokově bambulovitých nohách, je ve skutečnosti tvořena dřevotřískovými deskami, různě vzájemně pospojovanými sponami jako by z velké kancelářské sešívačky. Vyzývavé vatýrovaní celé konstrukce jen zakrývalo strašnou truhlářskou fušeřinu, ba nuzotu, možná i mravní.

A jak jsem vykopával dřevotřískové desky a kolem lítaly cucky vaty, měl jsem vztek, že to vatýrované monstrum u nás těch patnáct let vůbec bylo a já na tom dokonce dobrovolně spal, spíše podklesávaje únavou se každého dne bezmocně řítil do zrádného polstrování, z něhož se tak špatně vstávalo s hlavou bolavou. Samým pohodlím ani nebylo o co se opřít, jen se člověk dále propadal, a propadaje se malomyslněl.

Snad jen jednu výhodu tohle vulgární „letiště“ mělo, možná dvě: Mohl jsem vedle sebe odkládat noviny a v jejich vrstvách pak před usnutím rýt, abych odhalil, kde přítomnost ustupuje do minulosti – v té vrstvě noviny začínají páchnout vlhkou plísní, což historik dobře zná.


Ondřej Vaculík se každého dne bezmocně řítil do zrádného polstrování, z něhož se tak špatně vstávalo s hlavou bolavou. Foto en.wikipedia.org

A pak také na noc přicházel kocour Rour, lehl si na noviny, abych s ním vedl polemiky, do nichž se mi s nikým jiným nechce, protože Rour se nehádá, ale konejšivě přede, i když docela hlasitě teda. Rour neví, že takhle často polemizuji i s mým tatínkem.

Když člověk nalezne opuštěné kotě, nezačne mu vyčítat, proč se ztratilo, a přikazovat mu, aby se vrátilo do své rodiny, že má přeci maminku a někde i tatínka, když je nemá.

Člověk se kotěte ujme a postará se, aby v přiměřené péči dospělo a mělo šanci naplnit svůj život. Což je ostatně případ našeho Roura, nalezence, kterého se velice láskyplně ujaly naše dvě kočky, Emílie s Markétou, a Rour vůbec nezkoumal, jestli to snad nejsou lesby; využil jejich péče a stal se, jak já říkám, velice šťastným člověkem. Kdyby jím nebyl, nepředl by mi tu tak vytrvale.

Když někdo najde opuštěné dítě, udělá to samé a netrvá na tom, že dítě se musí vrátit do rodiny, protože zárukou zdárné výchovy je, jak víme, rodina, v níž dítě poznává úlohu matky a úlohu otce, jejich odlišné postoje jako odraz mužského a ženského vidění světa. No dobře, ale když ta rodina není? A nebo i je, ale to „vidění“ mužské a ženské je tak „strašně odlišné“, až je to životu, zejména dítěti, nebezpečné?

Vskutku nejde jenom o opuštěné, odložené děti, ale i o ty odebrané z pomyslné rodiny či partnerských heterogenních svazků, kde dítě se stává bitým psem, ale nemůže utéct, někdo je v lepším případě vysvobodí a v případě ještě lepším se o ně „někdo“ začne starat, kdo na sebe vezme všechnu odpovědnost za jeho výchovu, aby v přiměřené péči dospělo a mělo šanci vlastního plnohodnotného života.

V takovém případě už bezpochyby není důležité, jaké sexuální orientace jsou ti, kteří nejen berou na sebe takovou odpovědnost, ale navíc jsou schopni – na rozdíl od ústavní péče – projevovat a cítit k dítěti lásku – no není to úžasné?

Vadí mi, říkám Rourovi, naše posedlost, s jakou veřejně řešíme své sexuální vztahy a hodnotíme sexuální orientace, které bych klidně nechal na Boží prozřetelnosti, protože povětšině my sami s tím stejně víc nesvedeme.

Nová postel má klasicky dvě bytelná čela a dvě postranice, uvnitř je laťkový rošt a na něm přiměřeně tvrdá a rovná matrace, aby se člověk mohl vzepřít na loktech a okamžitě svěsit nohy a vstát jako by nic. To mi tolik let chybělo, ani jsem nevěděl.

Nevstával jsem do dne, ale vyhrabával se k němu. Dokonce mám zase po letech chuť vstát ráno ve čtyři a otevřít breviář. Vsunout do ranních chvál úvahu o rovné, tvrdé posteli, a z čerstvou myslí, kterou člověk má jen za ranního kuropění, rozvinout důvtipnou metaforu na téma očisty společnosti od vatýrované nuzoty na rokokových nohách. A co s ní, pane Jane, ale o tom třeba příště.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 3.Března 2015, 23:47:35

Jste měl nabídnout to letiště za odvoz na některém z těch webů typu Nevyhazujto.cz, kde se inzerují věci zadarmo. Já řešil v létě podobný problém s takovou tou obyvákovou stěnou ze 70. let, jež je podle všech bazarů v Brně dnes již neprodejná. Dal jsem to tam, protivného nábytku se bez námahy zbavil a ještě se potkal s tak pestrou směsicí lidí, jakou jsem zažil naposledy, když jsem jezdíval autostopem.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Likvidace nábytku jako poučení Středa, 4.Března 2015, 06:51:49

On každý způsob likvidace má něco do sebe. Kdybyste se, pane Jedličko, s tou stěnou rozebíral, tak byste zjistil, že ta stěna ze sedmdesátých let, kterou jsme v těch letech považovali za komunistický šmejd, byla ve srovnání s postelí pan Vaculíka z doby rozvinutého tržního hospodářství poctivá truhlářská práce. To tenkrát ještě hlavním nástrojem při výrobě nábytku nebyla kancelářská sešívačka. Inu, poučili jsme se, že?

Petrasek Milan - penzista

A co polemiky s tatínkem Středa, 4.Března 2015, 10:51:3

když noviny - noční spočinutí Roura - zmizely v propadlišti dějin.
.........o ty bych měl obavy.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Likvidace musí být důsledná Středa, 4.Března 2015, 11:13:42

Myslím, že nestačí zlikvidovat jen staré postele, je třeba také spálit některé knihy:
"Motivace, které jsou ještě nevědomé, mají osobní a obecnou povahu. Jsou to především motivy, které pocházejí z rodičovského vlivu. V tomto smyslu je pro mladého muže určující určující vztah k matce a pro dívku vztah k otci. V první řadě je to stupeň sounáležitosti s rodiči, jenž nevědomě ovlivňuje, podporuje nebo znesnadňuje volbu manžela. Vědomá láska k otci a matce podporuje volbu manžela podobného otci nebo matce. Nevědomá sounáležitost (která se vůbec nemusí vědomě projevovat jako láska) naproti tomu takovou volbu ztěžuje... " (C. G. Jung: Duše moderního člověka, str. 83, Atlantis 1994).

Petrasek Milan - penzista

Spalování knih je tvrdým ořechem pane Nusharte Středa, 4.Března 2015, 11:45:56

Nakousl jste sic trochu ožehavým způsobem velmi zajímavé téma - ženy Ondřeje Vaculíka a pozadí jejich volby, což vlastně se záměrem autora - fatálnost erotického založení jedince a schopnost akceptace jeho projevů úzce souvisí.......bych mínil.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.