Deník Referendum Domov

Pořídiv si novou postel, lehl jsem si do ní, a ihned zalitoval, že jsem tak neučinil už mnohem dříve. Už několik let jsem spal na dvojlůžku, jemuž se říkávalo v době růžových telenovel „letiště“, které tu zůstalo po mé dceři, když se rozhodla opustit rodičovský příbytek a s ním vše nepohodlné a život otravující.

Když si tehdy ono letiště pořizovala, a já byl silně proti, bylo pro ni naopak symbolem pohodlí, ba vzpoury proti nepohodlí života, které jsem jí představoval kostnatým životním stylem já spolu s kotlem, v němž se denně musí zatápět.

Po letech si musím dát za pravdu: konstrukce toho, nezlobte se, až lascivně očalouněného nábytku včetně vatýrovaného čela, spočívající na rokokově bambulovitých nohách, je ve skutečnosti tvořena dřevotřískovými deskami, různě vzájemně pospojovanými sponami jako by z velké kancelářské sešívačky. Vyzývavé vatýrovaní celé konstrukce jen zakrývalo strašnou truhlářskou fušeřinu, ba nuzotu, možná i mravní.

A jak jsem vykopával dřevotřískové desky a kolem lítaly cucky vaty, měl jsem vztek, že to vatýrované monstrum u nás těch patnáct let vůbec bylo a já na tom dokonce dobrovolně spal, spíše podklesávaje únavou se každého dne bezmocně řítil do zrádného polstrování, z něhož se tak špatně vstávalo s hlavou bolavou. Samým pohodlím ani nebylo o co se opřít, jen se člověk dále propadal, a propadaje se malomyslněl.

Snad jen jednu výhodu tohle vulgární „letiště“ mělo, možná dvě: Mohl jsem vedle sebe odkládat noviny a v jejich vrstvách pak před usnutím rýt, abych odhalil, kde přítomnost ustupuje do minulosti – v té vrstvě noviny začínají páchnout vlhkou plísní, což historik dobře zná.


Ondřej Vaculík se každého dne bezmocně řítil do zrádného polstrování, z něhož se tak špatně vstávalo s hlavou bolavou. Foto en.wikipedia.org

A pak také na noc přicházel kocour Rour, lehl si na noviny, abych s ním vedl polemiky, do nichž se mi s nikým jiným nechce, protože Rour se nehádá, ale konejšivě přede, i když docela hlasitě teda. Rour neví, že takhle často polemizuji i s mým tatínkem.

Když člověk nalezne opuštěné kotě, nezačne mu vyčítat, proč se ztratilo, a přikazovat mu, aby se vrátilo do své rodiny, že má přeci maminku a někde i tatínka, když je nemá.

Člověk se kotěte ujme a postará se, aby v přiměřené péči dospělo a mělo šanci naplnit svůj život. Což je ostatně případ našeho Roura, nalezence, kterého se velice láskyplně ujaly naše dvě kočky, Emílie s Markétou, a Rour vůbec nezkoumal, jestli to snad nejsou lesby; využil jejich péče a stal se, jak já říkám, velice šťastným člověkem. Kdyby jím nebyl, nepředl by mi tu tak vytrvale.

Když někdo najde opuštěné dítě, udělá to samé a netrvá na tom, že dítě se musí vrátit do rodiny, protože zárukou zdárné výchovy je, jak víme, rodina, v níž dítě poznává úlohu matky a úlohu otce, jejich odlišné postoje jako odraz mužského a ženského vidění světa. No dobře, ale když ta rodina není? A nebo i je, ale to „vidění“ mužské a ženské je tak „strašně odlišné“, až je to životu, zejména dítěti, nebezpečné?

Vskutku nejde jenom o opuštěné, odložené děti, ale i o ty odebrané z pomyslné rodiny či partnerských heterogenních svazků, kde dítě se stává bitým psem, ale nemůže utéct, někdo je v lepším případě vysvobodí a v případě ještě lepším se o ně „někdo“ začne starat, kdo na sebe vezme všechnu odpovědnost za jeho výchovu, aby v přiměřené péči dospělo a mělo šanci vlastního plnohodnotného života.

V takovém případě už bezpochyby není důležité, jaké sexuální orientace jsou ti, kteří nejen berou na sebe takovou odpovědnost, ale navíc jsou schopni – na rozdíl od ústavní péče – projevovat a cítit k dítěti lásku – no není to úžasné?

Vadí mi, říkám Rourovi, naše posedlost, s jakou veřejně řešíme své sexuální vztahy a hodnotíme sexuální orientace, které bych klidně nechal na Boží prozřetelnosti, protože povětšině my sami s tím stejně víc nesvedeme.

Nová postel má klasicky dvě bytelná čela a dvě postranice, uvnitř je laťkový rošt a na něm přiměřeně tvrdá a rovná matrace, aby se člověk mohl vzepřít na loktech a okamžitě svěsit nohy a vstát jako by nic. To mi tolik let chybělo, ani jsem nevěděl.

Nevstával jsem do dne, ale vyhrabával se k němu. Dokonce mám zase po letech chuť vstát ráno ve čtyři a otevřít breviář. Vsunout do ranních chvál úvahu o rovné, tvrdé posteli, a z čerstvou myslí, kterou člověk má jen za ranního kuropění, rozvinout důvtipnou metaforu na téma očisty společnosti od vatýrované nuzoty na rokokových nohách. A co s ní, pane Jane, ale o tom třeba příště.