Pořídiv si novou postel, lehl jsem si do ní, a ihned zalitoval, že jsem tak neučinil už mnohem dříve. Už několik let jsem spal na dvojlůžku, jemuž se říkávalo v době růžových telenovel „letiště“, které tu zůstalo po mé dceři, když se rozhodla opustit rodičovský příbytek a s ním vše nepohodlné a život otravující.

Když si tehdy ono letiště pořizovala, a já byl silně proti, bylo pro ni naopak symbolem pohodlí, ba vzpoury proti nepohodlí života, které jsem jí představoval kostnatým životním stylem já spolu s kotlem, v němž se denně musí zatápět.

Po letech si musím dát za pravdu: konstrukce toho, nezlobte se, až lascivně očalouněného nábytku včetně vatýrovaného čela, spočívající na rokokově bambulovitých nohách, je ve skutečnosti tvořena dřevotřískovými deskami, různě vzájemně pospojovanými sponami jako by z velké kancelářské sešívačky. Vyzývavé vatýrovaní celé konstrukce jen zakrývalo strašnou truhlářskou fušeřinu, ba nuzotu, možná i mravní.

A jak jsem vykopával dřevotřískové desky a kolem lítaly cucky vaty, měl jsem vztek, že to vatýrované monstrum u nás těch patnáct let vůbec bylo a já na tom dokonce dobrovolně spal, spíše podklesávaje únavou se každého dne bezmocně řítil do zrádného polstrování, z něhož se tak špatně vstávalo s hlavou bolavou. Samým pohodlím ani nebylo o co se opřít, jen se člověk dále propadal, a propadaje se malomyslněl.