Neříkejte, že to neznáte…

Je asi tak jedenáct večer a chystáte se do postele. Oči se vám klíží. Zíváte. Vaši tvář ozařuje monitor počítače, případně tabletu. Ještě jednou profrčet facebookem a jít spát. Jenomže tuhle je zajímavý článek. Tamhle se vede zajímavá diskuze a do toho vám třeba někdo pošle písničku „kterou si prostě musíte pustit“. Jo a taky jste si vzpomněli na jeden dva nepřečtené e-maily.

Ale to už je dvanáct, a vy jste samozřejmě skoro v posteli. Jen si teda nalijete deci vína, aby se vám dobře spalo.

Když už máte před sebou to víno, nic vám nebrání přečíst si k němu ještě jeden článek, případně si konečně pustit to desetiminutové video, co máte na liště otevřené už měsíc a půl. Sice se připozdívá, ale facebook i skype prozrazují, že v tom zdaleka nejste sami, že online je spousta dalších lidí. A není nic slastnějšího, než být normální, že ano.

Jenomže pak už je za pět jedna, a vy se panicky sunete do postele, což jde dost pomalu, protože jste si u počítače přeseděli v divné poloze koleno. Pajdáte do koupelny, z posledních sil si vyčistíte zuby. Sprcha musí počkat do rána.

Budík nařídíte na krutou hodinu, asi tak na šestou, a v přesvědčení, že tentokrát opravdu vstanete brzo, abyste toho druhý den hodně stihli, padáte do postele. Ráno se s plným vypětím vyhrabete z postele v osm, v lepším případě o půl osmé.