Vzhůru na agoru!
Roman ŠolcRoman Šolc reaguje na text Ivany Recmanové „Svoboda projevu, nebo bezpečí utiskovaných?“. Veřejný prostor si můžeme představit jako jednu velkou agoru, na které vře všeobecná diskuse, Ivana Recmanová ale směřuje k jejímu rozdělení.
Ivana Recmanová před nedávnem představila ve svém článku britský časopis Genderal Studies, jenž se vyznačuje tím, že přijímá články pouze od žen (resp. od osob, které takto alespoň parciálně vnímají svou genderovou identitu).
Následně rozvíjí úvahy o „bezpečných prostorech“, v nichž se mohou určité skupiny lidí (na základě pohlaví, etnicity, sexuální orientace apod.) vyjadřovat, aniž by se vystavovaly útisku vnějšího světa, přičemž existenci takovýchto prostorů (spolu s vylučováním z diskuse za — zjednodušeně řečeno — „politicky nekorektní“ výroky) vnímá jako příspěvek ke kultivaci veřejné diskuse a větší rovnosti jejích aktérů.
S tímto názorem nemohu souhlasit a rád bych se pokusil odůvodnit potenciální kontraproduktivnost výše uvedených jevů, přičemž vycházím z přesvědčení, že všichni lidé jsou si „rovni ve svém lidství“, a tedy že jim přináleží rovné podmínky participace na dění ve veřejném prostoru — v kontextu textu kolegyně Recmanové tedy zejména účasti ve veřejné diskusi.
Veřejný prostor si můžeme představit jako jednu velkou agoru, na které vře všeobecná diskuse, v níž by měl mít právo vyslovit svůj názor každý člověk bez ohledu na své pohlaví, věk, etnicitu, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní handicap atd.
Pokud je kdokoli diskriminován a na svém právu omezován, je morální povinností ostatních účastníků diskuse podpořit jej a vynasnažit se zajistit mu stejné (ovšem právě stejné) šance jako mají ostatní diskutující — tedy například stejný prostor za řečnickým pultem, ale nikoli vyčlenit mu zvláštní soukromé řečniště (ani jako nadstandard, ani jako ostrakizaci).
Jenže na agoru jim nikdo přístup nezakazuje, ani Recmanová. DR totiž není agora, nýbrž soustředěné úsilí - vyrobený nástroj (malý megafon - soustředěný kapitál), který má za účel zajistit, aby jisté názory byly na agoře lépe slyšet. Každý, kdo se na něm podílí má ale také odpovědnost z toho plynoucí - že to úsilí nebude zneužíváno mimo nějakou nepsanou shodu participantů. Každé médium musí mít hodnoty, za které nejde. Poskytnutí prostoru, který vlastními silami někdo vytvořil, je dar, to není právo - neposkytnutí není zákaz.
Ja bych určitě nebyl součástí skupiny, která svými prostředky pomáhá šířit nějaký otevřený rasismus, sexismus a podobně, protože dost dobře nelze obhájit nevylučování těch, jenž usilují o vyloučení jiných. Na agoře s nima klidně hovořit budu.
Souhlasím, že něco jako ideál agory být cílem, ale k němu se nelze dostat tak, že jednáme, jako že ji tu už máme, nýbrž že jednáme s tím, co opravdu máme a snažíme se to k ní dostat.
A co opravdu máme? Nic proti DR, ale ve skutečnosti je to spíše malý bunkr než malá agora - je to chráněný prostor.