Vzhůru na agoru!

Roman Šolc reaguje na text Ivany Recmanové „Svoboda projevu, nebo bezpečí utiskovaných?“. Veřejný prostor si můžeme představit jako jednu velkou agoru, na které vře všeobecná diskuse, Ivana Recmanová ale směřuje k jejímu rozdělení.

Ivana Recmanová před nedávnem představila ve svém článku britský časopis Genderal Studies, jenž se vyznačuje tím, že přijímá články pouze od žen (resp. od osob, které takto alespoň parciálně vnímají svou genderovou identitu).

Následně rozvíjí úvahy o „bezpečných prostorech“, v nichž se mohou určité skupiny lidí (na základě pohlaví, etnicity, sexuální orientace apod.) vyjadřovat, aniž by se vystavovaly útisku vnějšího světa, přičemž existenci takovýchto prostorů (spolu s vylučováním z diskuse za – zjednodušeně řečeno – „politicky nekorektní“ výroky) vnímá jako příspěvek ke kultivaci veřejné diskuse a větší rovnosti jejích aktérů.

S tímto názorem nemohu souhlasit a rád bych se pokusil odůvodnit potenciální kontraproduktivnost výše uvedených jevů, přičemž vycházím z přesvědčení, že všichni lidé jsou si „rovni ve svém lidství“, a tedy že jim přináleží rovné podmínky participace na dění ve veřejném prostoru – v kontextu textu kolegyně Recmanové tedy zejména účasti ve veřejné diskusi.

Veřejný prostor si můžeme představit jako jednu velkou agoru, na které vře všeobecná diskuse, v níž by měl mít právo vyslovit svůj názor každý člověk bez ohledu na své pohlaví, věk, etnicitu, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní handicap atd.

Pokud je kdokoli diskriminován a na svém právu omezován, je morální povinností ostatních účastníků diskuse podpořit jej a vynasnažit se zajistit mu stejné (ovšem právě stejné) šance jako mají ostatní diskutující – tedy například stejný prostor za řečnickým pultem, ale nikoli vyčlenit mu zvláštní soukromé řečniště (ani jako nadstandard, ani jako ostrakizaci).


Veřejný prostor si můžeme představit jako jednu velkou agoru, na které vře všeobecná diskuse. Foto Jorge Láscar, Flickr

Podstatné je, že takto se mohou setkávat a vyměňovat si názory a zkušenosti i lidé nejrůznorodější, což jednak vede k bohatší a otevřenější diskusi a jednak podporuje pocit všeobecné sounáležitosti ve sdíleném prostoru (existenci jednoho velkého „my“, kteréžto může být vyjádřením „bratrství“).

Postup kolegyně Recmanové vede k něčemu jinému – celá agora se má rozdělit do hloučků lidí, jimž je vrozena nějaká charakteristika (či se přinejmenším má od celkového davu oddělit řada malých skupinek).

V těchto skupinkách si mohou lidé špitat a vyměňovat zkušenosti, jež ovšem vzhledem k definici oněch skupinek rozhodně nebudou pokrývat celou pestrost společnosti jako celku. Takovéto rozdělení může mít několik negativních dopadů. V první řadě dojde k zpřetrhání komunikační sítě, omezí se výměna názorů a zkušeností, úroveň diskuse klesne.

Dále může dojít k posílení nerovností mezi lidmi – pozice člověka nebude dána jím samotným, ale jeho příslušností k té či oné skupině a interakcemi skupin (nikoli osob). A zejména bude důsledkem posílení vnímání společnosti v polaritě „my vs. oni“. (Ať už skrze interpretaci „my, spiklenci/exulanti vs. oni, zlá utlačovatelská většina“, anebo „my, normální většina vs. oni, sektářsky se chovající skupina na okraji společnosti“.)

Tedy namísto toho, abychom se učili brát člověka v první řadě zkrátka jako člověka a povznesli se nad různá reálně či potenciálně segregační kritéria, máme podporovat dobrovolnou segregaci? Pokud jde o emancipaci žen, jde přeci nejen o to, aby měly stejná práva a šance je uplatňovat jako muži, ale také, aby je mohly uplatňovat společně.

Adekvátní reakcí na existenci „pánských klubů“ přece není zakládání „dámských klubů“ (což by byl „pouze“ projev rovnosti), které by navíc ex post ospravedlňovaly ony „pánské kluby“, ale vytváření „smíšených klubů“ (které by tak byly nejen projevem rovnosti, ale též bratrství). V boji za práva černochů také nešlo jen o to, aby černoši směli jezdit autobusem, ale také aby nebyla sedadla „for white only“ a „for black only“. Bohužel zásada „for women only“ časopisu popisovaného kolegyní Recmanovou toto poněkud asociuje…

Agora existuje
Dobrým protipříkladem malé funkční agory může být i diskusní prostor Deníku Referendum. Mezi autory publikujícími na jeho stránkách najdeme muže i ženy, dvacetileté, čtyřicetileté i šedesátileté, lidi vyučené i vysokoškolské profesory, ateisty, křesťany i muslimy, heterosexuály i homosexuály, stejně jako autory se zdravotním postižením.

Nikomu není zbraňováno účastnit se diskuse. A není podstatné, jestli podíl těch či oněch mezi autory odpovídá jejich zastoupení v populaci (což by odpovídalo přesunu úvah o rovnosti na úroveň skupin), ale to že každý člověk má stejnou šanci zapojit se a promluvit ve veřejném prostoru, bez ohledu na to, jestli je muž, žena, starý, mladý…

Kolegyně Recmanová také zmiňuje vylučování z diskusí (diskusních skupin, mailing listů) kvůli výrokům obsahujícím rasistické, sexistické či jiné prvky. Ani tento přístup nepovažuji za kultivaci diskuse. Ne, že by například rasistické názory nezasluhovaly vyloučení z diskusního prostoru, ale nemůže se tak dít mocenským zásahem „shora“ a zakazováním názorů.

Zaprvé to znesvobodňuje prostor agory – musel by nad ní bdít jakýsi „moudrý policajt“, který by „věděl“, co se smí a nesmí říkat (což samo o sobě jde též proti ideji rovnosti, neboť by někdo musel být „výš“, nežli ostatní lidé, aby jim diktoval, co smějí a nesmějí).

A zadruhé je to neefektivní a intelektuálně nepoctivé – nebezpečné názory (jako třeba rasistické) je třeba porazit a zdiskreditovat v diskusi, tak aby se jich lidé skutečně upřímně vzdali (nikoli se jen přetvařovali, aby na ně nepřišel postih – to by bylo velmi falešné vítězství). Jinými slovy – tyto názory musí ze svého nitra vyloučit agora sama.

Závěrem – představa dokonalé agory je nerealistický ideál. Přesto se domnívám, že má smysl se k němu hlásit, neboť lidé potřebují ideály, aby měli čím poměřovat realitu, a kam směřovat své úsilí ve světě.

Představa otevřeného veřejného diskusního prostoru, v němž se pohybují bez omezení všichni lidé jako rovnoprávní a rovnocenní diskutující, kteří zcela svobodně říkají své názory a kteří skrze bratrství sdílejí odpovědnost za tento prostor, jenž je jejich společným žitým světem, o jehož dobro společně (třeba i skrze spory) usilují, je jistě naivní – ale stojí za to.

A proto všichni – vzhůru na agoru!

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Avt2

Karel Chlouba - Praha

Čtvrtek, 19.Února 2015, 14:59:36

"Kolegyně Recmanová také zmiňuje vylučování z diskusí (diskusních skupin, mailing listů) kvůli výrokům obsahujícím rasistické, sexistické či jiné prvky. Ani tento přístup nepovažuji za kultivaci diskuse. Ne, že by například rasistické názory nezasluhovaly vyloučení z diskusního prostoru, ale nemůže se tak dít mocenským zásahem „shora“ a zakazováním názorů."

Jenže na agoru jim nikdo přístup nezakazuje, ani Recmanová. DR totiž není agora, nýbrž soustředěné úsilí - vyrobený nástroj (malý megafon - soustředěný kapitál), který má za účel zajistit, aby jisté názory byly na agoře lépe slyšet. Každý, kdo se na něm podílí má ale také odpovědnost z toho plynoucí - že to úsilí nebude zneužíváno mimo nějakou nepsanou shodu participantů. Každé médium musí mít hodnoty, za které nejde. Poskytnutí prostoru, který vlastními silami někdo vytvořil, je dar, to není právo - neposkytnutí není zákaz.

Ja bych určitě nebyl součástí skupiny, která svými prostředky pomáhá šířit nějaký otevřený rasismus, sexismus a podobně, protože dost dobře nelze obhájit nevylučování těch, jenž usilují o vyloučení jiných. Na agoře s nima klidně hovořit budu.

Souhlasím, že něco jako ideál agory být cílem, ale k němu se nelze dostat tak, že jednáme, jako že ji tu už máme, nýbrž že jednáme s tím, co opravdu máme a snažíme se to k ní dostat.

A co opravdu máme? Nic proti DR, ale ve skutečnosti je to spíše malý bunkr než malá agora - je to chráněný prostor.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.