Dost už bylo odborníků!

Jan Michalík

Jan Michalík reaguje na text Stanislava Štecha „Inkluze, nebo inkluzivismus?“. Vyjadřuje se k řadě podezření a obvinění, která ve vztahu k jeho osobě zazněla.

Stává se v poslední době u nás módou — a přišlo to zřejmě z politiky — vést diskusi o věcných problémech způsobem, kterým už před lety proslul jeden z našich prezidentů. Autorita (nebo člověk za autoritu se považující) osočí druhého z lstivého úkladu a poté věnuje nezanedbatelný prostor svému (jak jinak než ušlechtilému) boji s daným neřádem.

Vyjádření Stanislava Štecha, VŠ profesora, psychologa a poradce premiéra v jedné osobě na stránkách Deníku Referendum ze dne 10. 2. tento model naplňuje téměř bezezbytku.

Je to škoda, v malé části svého prezenté, na něž dnes, a naposledy reaguji, přináší zajímavé argumenty, které by stály za polemiku. Bohužel míra hrubosti a ve vybraných segmentech užití difamačních útoků nehodných akademika, kterou se pisateli podařilo navršit, věcnou diskusi v podstatě vylučuje.

Ve svém příspěvku vytvořil tak složitou a rozsáhlou konstrukci podezírání, spiknutí, a útoků všech „neodborníků“, že rozebírat by ji, musel by člověk převzít stejný model uvažování. Možná o to i šlo, odvést pozornost od podstaty diskuse, jak byla vedena v oficiálních vyjádřeních na stránkách tohoto deníku.

Nevím a posuzovat to již nebudu. Tedy ne pro prof. Štecha, ale pro ostatní čtenáře, kteří na těchto stránkách hledají pravdu, diskusi, nebo „doušek vody čisté“ (děkuji v úctě Petru Uhlovi) ještě jednou, velmi stručně, k meritu věci.

Je jím vhodnost či přiměřenost použití sousloví „mentální postižení“ pro označení jedinců ze široké skupiny dětí a žáků v českém školství, které dosud nemohly být takto označeny.

Sporný odstavec novely školského zákona se týká skupiny žáků, která zahrnuje cca 5,5 % populace. Tj. těch dosahujících v příslušných měřeních úrovně IQ v rozmezí 70-80

Podle platné mezinárodní klasifikace nemocí, tj. podle platné klasifikace definující lege artis postup medicínský nemohou být za mentálně postižené (v akurátnější leč společensky „tvrdší“ terminologii děti s mentální retardací) označeni jedinci, kteří dosáhnou v příslušném posuzování více než 69 bodů IQ (jakožto jedno z posuzovaných kritérií).

Bavíme se o skupině žáků, která, podle kvalifikovaných odhadů, zahrnuje cca 5,5 % populace. Tj. těch dosahujících v příslušných měřeních úrovně IQ v rozmezí 70-80 bodů. Počet dětí v předškolním vzdělávání a základním vzdělávání u nás je cca 1,2 milionu. Jde tedy o nezanedbatelné množství potenciálních „kandidátů“ — nálepky „mentálně postižený“ — dodejme jen pro oblast vzdělávání. Systémy sociální ochrany a zdravotnictví dál „pojedou“ podle manuálu MKN.

Podle dosud platného znění školské legislativy tato skupina nejspíše dosáhne na „nálepku“ zdravotní znevýhodnění. Případně formálně nepřesný, ale praxí užívaný pojem „dítě v tzv. hraničním pásmu“.

Ve svém článku jsem netvrdil a netvrdím i nyní nic jiného, než že tento způsob legislativního vyjádření určitého záměru považuji za nevhodný, nešťastný a v rozporu se skutečnými zájmy této skupiny žáků. A ocenil jsem ministerstvo školství za celkové pojetí novely § 16, která přináší i těmto žákům dobrodiní podpůrných opatření — bez toho, že by jim u toho musela říkat „mentálně postižený“.

Konečně jsem v předmětném stanovisku vyjádřil i pochopení pro nevůli části psychologické (a nejen jí) obce, nad tím, pokud má být terminus technicus mentální retardace vázán na dosažení hranice — striktně či rigidně stanovené — zde tzv. IQ 69.

U vědomí obou možných přístupů (i ty jsem naznačil) jsem stál a stále stojím na stanovisku celkové nevýhodnosti takového kroku (rozuměj legislativní formule navrhovaná v § 16a odst. 5) novely) pro české školství jako celek. A připustil jsem, že existují různé zájmové skupiny, zaujímající až zcela protikladné postoje k navrženému. Konečně je přeci zřejmé, že zde vyslovovaným názorem se k určitému myšlenkovému proudu hlásím i já sám….

Moje Cui bono — tehdy i nyní znovu vyslovované, se rozhodně netýkalo výlučně osoby prof. Štecha. Netuším, má-li mít jako persona prokazatelný prospěch či neprospěch z daného ustanovení — a upřímně ani mě to nezajímá. Zajímá mě, dlouhá léta a výhradně, osud a podmínky života osob se zdravotním postižením. Vysmívaje se této pasáži, sáhl si pisatel Stanislav Štech na dno své argumentace.

Zbývá jediné. V linii — dosavadního přístupu: vytvořím problém, pojmenuji problém a osočím z něj někoho — zaujal v části svého dlouhého stanoviska i velmi překvapivou konstrukci „shodnosti či možného překryvu“ výstupů projektů ESF. Např. jde o projekt RAMPS (řešitel dr. Václav Mertin, posléze dr. Jana Zapletalová) a projekt SPIV (řešitel Jan Michalík).

Popravdě, tato informace nezazněla poprvé — prof. Štech už ji nejméně dvakrát před námi vyslovil. A možná několik málo dalších lidí, kteří nejsou se skutečným stavem obeznámeni. Bylo by však, vůči regulím projektů podpořených Evropskou unií troufalé a de facto nebezpečné, (pro nositele projektu, poskytovatele dotace a potažmo celou Českou republiku) pokud by jeden projekt či jeho výstupy řešily to samé co projekt druhý. Plagiátorství, nehospodárné čerpání finančních prostředků ad. ad.

Jak je to s tím překryvem

Doposud jsem nenašel jediný výstup projektu RAMPS, tedy z těch, které jsou veřejně dostupné, jenž by jakýmkoliv způsobem byl v rozporu — či se překrýval s výstupy projektu SPIV.

Právě proto, aby k tomuto nedošlo, vedlo MŠMT řešitele obou projektů k jednání, jehož výsledkem bylo přijetí ministerstvem schválené dohody o koordinaci výstupů obou projektů. Tedy, žádný překryv, žádné totožné záměry a duplicitní výstupy apod. Text dohody viz níže. (To samé samozřejmě platí i pro projekty řešené na Univerzitě Palackého v minulosti a nyní.)

Ale protože projekt RAMPS již byl ukončen, a projekt SPIV stále trvá, požádá naše univerzita a fakulta jako nositel projektu ministerstvo školství o poskytnutí všech výstupů projektu RAMPS. (Výstupy všech projektů podpořených ESF jsou „ze zákona“ přístupné všem zájemcům.) Naši experti řešící tematiku návrhu úprav školské legislativy a praxe, tj. té části našeho projektu, která pokračuje až do léta t. r., provedou důkladnou analýzu výstupů našeho i tohoto sesterského projektu. S cílem vyvrátit jakékoliv potenciální riziko „překryvu“. 

Za samozřejmé považuji, že výsledky tohoto hodnocení zveřejníme (jak ostatně každý z našich dílčích výstupů) na stránkách našeho projektu. Není bez zajímavosti, že za necelý rok a půl navštívilo naše stránky přes 65 tisíc uživatelů. I to svědčí o aktuálnosti a potřebě témat, jimž se s kolegy a kolegyněmi věnujeme.

Projekt Systémová podpora inkluzivního vzdělávání totiž neřeší „tlupa nazdárků“ ze světa postižených, ale tým více než stovky odborníků z univerzit celé ČR, školských poradenských zařízení, škol a třeba i rodičů dětí se zdravotním postižením. A konečně, výstupy projektu se netisknou v no name tiskárně „u zlámané grešle“, ale v relativně prestižním vydavatelství druhé nejstarší univerzity ve střední Evropě, tj. naší domovské Univerzity Palackého v Olomouci. Jakákoliv publikační nekázeň je vyloučena.

Výstupy podrobujeme veřejnému připomínkování, které, pokud vím, nebylo v uvedeném rozsahu u pedagogicky orientované produkce v posledních dvaceti letech v ČR ve srovnatelném měřítku realizováno (více než 4000 námětů, připomínek, doporučení). Zásadní výstupy recenzují špičky příslušného vědního oboru (Prof. Lechta, prof. Vágnerová u diagnostických katalogů, Prof. Vítková, Prof. Tarcsiová, Prof. Sharon-Lampman, doc. Květoňová, doc. Vacek, doc. Strnadová, doc. Pipeková, doc. Opatřilová, dr. Šturma, dr. Mertin ad. ad.).

Vše, co děláme, děláme s cílem zlepšit vzdělávací podmínky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami u nás. Vše, co děláme, děláme ve prospěch českého ministerstva školství a jeho záměrů deklarovaných v novele § 16. Tj. poskytnout podpůrná opatření dětem, žákům a studentům, kteří je potřebují pro vyrovnání svého znevýhodnění a naplnění svého práva na vzdělání.

V době psaní tohoto textu neznám výsledek hlasování v Poslanecké sněmovně a netuším, jak dopadne sporný § 16a odst.5) a (doufám) nesporný § 16. Ať již vše dopadne jakkoliv, rozhodne vůle zákonodárce a bude třeba ji respektovat.

A tím se konečně dostávám k možnosti ukončit za naši stranu tuto polemiku, která, doufám, čtenářům poskytla dostatek podkladů pro přemýšlení. Děkuji Deníku Referendum za prostor k vyjádření a více již na stránkách našeho projektu.