Vyjadřuji-li se k nařčení, že jsem byl spolupracovníkem StB
Jiří SilnýJiří Silný, ředitel Ekumenické akademie, husitský duchovní, aktivista, inspirátor řady sociálně-ekologických aktivit a solidarity s třetím světem a také autor DR, napsal otevřený dopis Adrianu Portmannovi a jeho druhům.
Dne 27. ledna se v diskusi na sociální síti Facebook zaměřené na kritiku současné rady ÚSTR ve snaze diskreditovat radního ÚSTRu Michala Uhla objevil údaj, že Jiří Silný, nar. 1959 byl registrován jako agent StB. Od té doby se tato informace, spojená často s divokými spekulacemi a urážkami, šíří zejména po sociálních sítích.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu někdy muset zabývat tím, co o mně shromáždila ve svých spisech StB. V roce 1991, když jsem plánoval ucházet se o práci v akademické sféře, jsem požádal o lustrační osvědčení, a když jsem, podle svého očekávání, dostal negativní vyjádření, celá věc pro mě skončila.
Vyjadřuji-li se dnes k uvedenému nařčení veřejně, není to proto, že bych sám sebe potřeboval obhájit, ale je to kvůli vlivům, které už teď toto nařčení má na další lidi — moje spolupracovníky, partnery Ekumenické akademie, rodinné příslušníky a přátele.
Michala Uhla znám několik let, znám i jeho rodinu, považuji ho za kompetentního a bezúhonného politika. Když dva členové kuratoria Ekumenické akademie přišli s návrhem, že bychom Michala mohli navrhnout k volbě do rady ÚSTR, návrh jsem podpořil a jako statutární zástupce jménem organizace podal.
Po vypuknutí „kauzy“ jsem se informoval o existujících záznamech StB, spojených s mou osobou. Přátelé, kterým jsem za to velmi vděčný, všechny dostupné materiály pročetli a ubezpečili mě, že v nich není uvedeno nic, co by zpochybňovalo má tvrzení, že:
- Závazek spolupráce jsem nepodepsal
- Neposkytl jsem žádné informace, které by někoho poškozovaly
- Nepřijal jsem žádné peníze
- Nezavázal jsem se k mlčenlivosti o proběhlých kontaktech a mlčenlivost jsem nedodržoval
Sám se obsahem spisů zabývat nehodlám. Paměť mi ještě slouží, vím, co jsem tehdy říkal a dělal. Nechci svůj tehdejší život, pracovní a soukromý, vidět očima StB, nechci přemýšlet o tom, kdo a proč na mě donášel. Ale v naší svobodné zemi se s tím vším může seznámit každý, koho to zajímá.
Nebyl jsem rád, když můj syn Michal kandidoval na člena rady ÚSTR, ale nyní vidím, že měl pravdu. Proti bludům, svévoli a bezpráví je třeba vystupovat všude tam, kde se k tomu vytvoří podmínky. Jsem rád, že to činíte i Vy.
Já být panem Silným, tak bych všechny ty, kteří o něm píší jako o agentovi STB poslal do prdele. Chtěl jsem to napsat slušněji, ovšem to by ztratilo svůj účel.
A chtěl bych, aby pan Silný byl hoden svého jména. Neboť dnes už STBácké seznamy zajímají jen pár pomatenců a pár hajzlíků, kteří je mají jako zbraň na své politické protivníky. Buďte bez obav pane Silný, vy jste svou lustraci za 25 let prokázal. Já ji vidím jako negativní ve směru všeho zlého. Vykašlete se na obhajobu těm grázlům. Jen je tím stavíte do role sobě nadřazených soudců, na kterou nemají ani náhodou nárok.
Ostatně soudím, že USTR má býti zlikvidován. Byl vlastně v NSR 25 let po válce nějaký státní ústav, který by se ještě zabýval nacismem?
Jenže co dělat s tím, když historici – v daném případě Adrian Portmann a Petr Blažek – bohorovně označují Jiřího Silného za agenta StB či přesněji řečeno, za osobu registrovanou jako agent StB, což byla kategorie jejích tajných spolupracovníků? Znám totiž případy, kdy pomluva nebo i pravdivý údaj z evidence StB dokázaly slušnému člověku ne-li zničit, pak aspoň pořádně otrávit život. Jak se má Jiří Silný bránit? První krok je ovšem ten, který radí Luděk Ševčík – pošlete ty grázly k šípku, pane Silný.
Adrian Portmann je přitom i širší veřejnosti znám mnohasvazkovou dokumentací „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951“, kterou připravil spolu s opavským historikem Tomášem Staňkem ještě pod jménem Adrian von Arburg. Navíc je znám i prosazováním multikulturality a odporem proti nacionalismu. Naopak Petr Blažek patří mezi zakladatele ÚSTR a spolutvůrce zákona o „třetím odboji“. Dodnes v ÚSTR jako historik působí, patří tam mezi menšinu, stavící se proti postojům ředitele Zdeňka Hazdry a vedení a rady ÚSTR, a to v duchu lustrátorů a „otce“ odhalování agentů Pavla Žáčka. Ten, bohužel bez pozornosti české veřejnosti, loni na podzim osobně pomáhal v Kyjevě vytvořit lustrační zákon (o takzvaném lidovém lustrování) jako mocnou zbraň proti stoupencům prezidenta Viktora Janukovyče, svrženého před rokem protistátním převratem (pučem), vedeného Majdanem pomocí Molotovových koktejlů. Přitom ten český ústav, tedy ÚSTR – asi stejně jako zdejší znemožňování domácích porodů, masové umisťování dětí do dětských domovů, fyzické a psychické trestání dětí, „péče“ o seniory v neregistrovaných ústavech nebo praktické školy pro romské školy – „nám“ závidí celý svět či aspoň okolní země, jak to na facebooku tvrdí dokumentarista ÚSTR Radek Schovánek. Malá skupina vnitroústavní „opozice“ v ÚSTRu vykazuje také onu neprofesionalitu při práci, na niž také poukázal Jan Dospiva.
Zvyšování nároků na profesionalitu v ÚSTRu i jinde je – vedle onoho poslání k šípku a snad i soudních sporů na ochranu osobnosti – další cestou, jak se lidí nehodných, zlých a nedemokratických ve veřejném prostoru postupně zbavovat.
Podle mě je to v principu špatný přístup, veřejný prostor je právě proto veřejný, že je v něm zaručena pluralita názorů a postojů. Věřím, že Petr Uhl měl na mysli to, že lidé z nějakého důvodu nekompetentní by neměli ve veřejném prostoru zastávat funkce, na které nestačí, a ne nějaké vylučování na základě špatného světonázoru nebo údajné morální nedostatečnosti.
Michal Uhl byl legálně a legitimně zvolen členem rady ÚSTR. Jaké záznamy si STB vedla nebo nevedla o panu Silném s tím nijak nesouvisí.
To, že si některé osoby spojené s ÚSTR myslí, že tento styl argumentace je vůbec nějak racionální, svědčí o patologické atmosféře v ÚSTR panující. Ta instituce je chorá.
Napdalo mě to dnes ráno, v poněkud odtažité souvislosti, když jsem z rozhlasu zaslechl zmínku o rostoucí oblibě školního projektu Živé knihy, za kterým stojí Amnesty International. AI vodí do škol vyprávět jako Živé knihy lidi různě znevýhodněné nebo dokonce utlačované, ať už kvůli tělesnému postižení nebo třeba příslušnosti k některé menšině. Vzpomněl jsem si na jiný školní projekt, Příběhy bezpráví, v jehož rámci vodí do škol Člověk v tísni samé oběti komunismu, nejlépe z padesátých let, a oběť exekutora nepřivede. Uvědomil jsem si spojení Příběhy bezpráví — Člověk v tísni — Šimon Pánek, a došlo mi, že se nejen málo mluví o Živých knihách a o spojení Živé knihy — Amnesty International, ale že naprosto schází spojení Amnesty International — kult osobnosti. Narozdíl od Člověka v tísni AI není reklamou na jednoho konkrétního člověka, který by mohl mířit na Hrad.
Nu a když jsem tak přemýšlel o Amnesty International, a jestli by se v ní vůbec dal nějaký kult osobnosti najít a vypěstovat, vzpomněl jsem si na Ekumenickou akademii a na Jiřiho Silného, jehož jméno zrovna vytáhli na veřejnost bojovníci za Úřad pro strašení totalitními režimy. Jiří Silný v sobě spojuje všechno dobré z Tomáše Halíka a Jakuba Patočky. Není tak slavný, protože mu schází jejich exhibicionismus. Narozdíl od nich také nepěstuje žádnou nenávist, nedělí lidi na lepší (věřící) a horší (bezbožníky) nebo na ty, kteří si zaslouží lidská práva, a ty, které je třeba potírat, aby lidská práva neohrozili.
Když už se mluví o Jiřím Silném, proč by se o něm nemohlo mluvit ještě trochu víc? Jestliže Miloš Zeman neumírá a nikdo nechystá žádný puč, zbývají na prezidentskou kampaň asi tak tři roky, to je dost času dostat do širokého povědomí i člověka, který nemá ve zvyku se předvádět. Silný prezident je možná přesně to, co potřebujeme.