Vyjadřuji-li se k nařčení, že jsem byl spolupracovníkem StB

Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie, husitský duchovní, aktivista, inspirátor řady sociálně-ekologických aktivit a solidarity s třetím světem a také autor DR, napsal otevřený dopis Adrianu Portmannovi a jeho druhům.

Dne 27. ledna se v diskusi na sociální síti Facebook zaměřené na kritiku současné rady ÚSTR ve snaze diskreditovat radního ÚSTRu Michala Uhla objevil údaj, že Jiří Silný, nar. 1959 byl registrován jako agent StB. Od té doby se tato informace, spojená často s divokými spekulacemi a urážkami, šíří zejména po sociálních sítích.

Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu někdy muset zabývat tím, co o mně shromáždila ve svých spisech StB. V roce 1991, když jsem plánoval ucházet se o práci v akademické sféře, jsem požádal o lustrační osvědčení, a když jsem, podle svého očekávání, dostal negativní vyjádření, celá věc pro mě skončila.

Vyjadřuji-li se dnes k uvedenému nařčení veřejně, není to proto, že bych sám sebe potřeboval obhájit, ale je to kvůli vlivům, které už teď toto nařčení má na další lidi – moje spolupracovníky, partnery Ekumenické akademie, rodinné příslušníky a přátele.

Michala Uhla znám několik let, znám i jeho rodinu, považuji ho za kompetentního a bezúhonného politika. Když dva členové kuratoria Ekumenické akademie přišli s návrhem, že bychom Michala mohli navrhnout k volbě do rady ÚSTR, návrh jsem podpořil a jako statutární zástupce jménem organizace podal.

Po vypuknutí „kauzy“ jsem se informoval o existujících záznamech StB, spojených s mou osobou. Přátelé, kterým jsem za to velmi vděčný, všechny dostupné materiály pročetli a ubezpečili mě, že v nich není uvedeno nic, co by zpochybňovalo má tvrzení, že:

  1. Závazek spolupráce jsem nepodepsal
  2. Neposkytl jsem žádné informace, které by někoho poškozovaly
  3. Nepřijal jsem žádné peníze 
  4. Nezavázal jsem se k mlčenlivosti o proběhlých kontaktech a mlčenlivost jsem nedodržoval
K mé tíži lze přičíst to, že jsem s pracovníky StB komunikoval a byl při tom zdvořilý. K tomu se vyjádřím v další části otevřeného dopisu.

Sám se obsahem spisů zabývat nehodlám. Paměť mi ještě slouží, vím, co jsem tehdy říkal a dělal. Nechci svůj tehdejší život, pracovní a soukromý, vidět očima StB, nechci přemýšlet o tom, kdo a proč na mě donášel. Ale v naší svobodné zemi se s tím vším může seznámit každý, koho to zajímá.

Pan Adrian Portmann a jeho druzi z ÚSTRu, kteří s tímto obviněním přišli, opírají své podezření o jediný řádek seznamu, podle nějž mám být evidován jako agent StB. Zde je uvedeno mé jméno spolu s datem narození, které neodpovídá mému.

Přesto se údajně se vší pravděpodobností má jednat o mou osobu. Z křížení několika evidencí má vyplývat, že i Jiří Silný narozený v roce 1959 mám být já. Spis odpovídající tomuto záznamu byl údajně skartován, takže nemám prakticky žádnou možnost nařčení vyvrátit.

Po více než pětadvaceti letech je na základě jedné řádky s chybnými údaji konstruována dalekosáhlá teorie o spiknutí StB za účelem zničení ÚSTR prostřednictvím podle všech demokratických pravidel zvoleného jednoho člena rady.

Představa, která se kromě dalších také objevila, že Michal Uhl s rodinou anamnézou syna jednoho z nejpronásledovanějších disidentů minulého režimu by měl zapotřebí hledat podporu u bývalých agentů StB, je tak absurdní, že prokazuje naprostou ztrátu smyslu pro realitu u těch, kdo ji zkonstruovali.

Pan Portmann a jeho druzi zároveň předvádějí výmluvnou ukázku svého chápání ÚSTR: berou ho jako zdroj diskreditačních materiálů na politické protivníky a ani v tomto punktu svou práci neodvádějí pořádně.

Michal Uhl může být odvolán jen rozhodnutím Senátu a to jen za velmi specifických podmínek. Tato pseudokauza k tomu jistě nepovede. Takže to, co zůstane, bude pachuť, moje poškozená pověst a asi i škodolibá radost skutečných bývalých agentů.

Kdo chtěl za minulého režimu veřejně působit jako duchovní, musel se podrobit přísným pravidlům. Už ke studiu teologie byl potřeba tzv. státní souhlas, který byl udělován poté, co kandidát nebo kandidátka prošli zkoumáním.

Při nástupu do duchovenské praxe skládali duchovní slib věrnosti Československé socialistické republice a každé ustanovení do konkrétní farnosti předpokládalo nový státní souhlas a mnozí duchovní, kteří se režimu znelíbili, o něj přechodně nebo natrvalo přišli, a nemohli tak svou práci vykonávat veřejně.

V osmdesátých letech se to stalo i mé manželce. Všem bylo také jasné, že duchovní jsou pod stálým dozorem placených i neplacených hlídačů. Intervence Státní bezpečnosti byly obvyklé zejména u duchovních, kteří byli zvlášť aktivní. Nejvíc vadila práce s mládeží. To byl také můj případ.

Důvody ke kontaktu ze strany Státní bezpečnosti byly u mě tak rozmanité jako podezření z účasti na přípravě teroristického činu (vyhození Mostu Klementa Gottwalda – dnes Nuselského – do vzduchu), pořádání punkových koncertů v kostele nebo účast na konferencích v zahraničí, na které mě církev vysílala.

Dnes řada věcí působí absurdně nebo směšně, v té době to bylo značně stresující, ačkoli jsem nikdy nebyl v situaci zásadního ohrožení. Bylo třeba stále zvažovat, jestli to stojí „za to“, tj. za možnost legálně zastávat alternativní světový názor (v tom měly církve privilegium), poskytovat pastorační péči, těm, kdo ji potřebovali, uchovávat i takto okleštěný prostor svobodné výměny myšlenek.

V jednom období jsem raději dobrovolně odešel na několik let vykonávat manuální práci, abych si od tlaku odpočinul. Když člověk nepodlehl předběžnému strachu a pocitu, že nic nejde, dalo se dokázat i překvapivě mnoho. Na mém prvním působišti se mi podařilo získat povolení k vybudování nového sborového domu s progresivními ekologickými prvky (asi první Trombeho stěna u nás), který později získal dokonce architektonickou cenu. Plzeňský sbor, kde jsem působil na konci osmdesátých let, byl otevřený alternativní hudbě i vzdělávacím aktivitám. 

Podle mých zkušeností se v církvích zhruba vědělo, kdo skutečně na druhé donáší, ať už z jakéhokoli důvodu. Důvěra byla běžnější. S řadou kolegů jsme se informovali o intervencích StB a já jsem informoval své nadřízené – biskupy. Nepřistoupit na požadavek mlčenlivosti byla účinná taktika k omezení vydíratelnosti.

Skutečnost, že jsem s příslušníky StB mluvil, když o to projevili zájem, jsem nepovažoval za spolupráci. Za tu bych považoval to, kdybych jim poskytoval informace o druhých osobách, které by je mohly poškodit. Ta hranice se mi tehdy zdála jasná.

Ani ve svém důchodovém věku pořád ještě nevylučuji příjemná překvapení. Třeba, že by se pánové omluvili, že ve své horlivosti, hodné lepší věci, postupovali nekorektně.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Boj pokračuje Pondělí, 9.Února 2015, 11:43:21

Pánové se neomluví, pane Silný. Ale Vy buďte nadále silný, jak Vás znám z Vašich textů pro DR i z letmého osobního styku. Pánové jsou totiž hrozným a hrůzným dědictvím, které tu zanechala Státní bezpečnost. Ta byla ale profesionálnější než oni, mohu posuzovat obě skupiny, je i tu StB. Pánové se nezabývají ani tak Státní bezpečností, nýbrž převážně jejími agenty, hlavně údajnými a domnělými. Převzali totiž od StB štafetu skupinového boje, před staletími náboženského, pak národního (národnostního), později nacisticky rasového (rasistického) a nakonec, za státního socialismu, třídního. A ten boj, dnes antikomunistický, si nenechají vzít. Nic jiného nemají.

Nebyl jsem rád, když můj syn Michal kandidoval na člena rady ÚSTR, ale nyní vidím, že měl pravdu. Proti bludům, svévoli a bezpráví je třeba vystupovat všude tam, kde se k tomu vytvoří podmínky. Jsem rád, že to činíte i Vy.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pondělí, 9.Února 2015, 17:44:49

25 let je dost dlouhá doba, která prověřila, kdo jakým je, ať má osvědčení jakékoliv. Můj dobrý známý, který nám z Prahy vozil Vokno a s kterým jsme dělali různé akce, které nebyly papalášům po chuti, se objevil v Cibulkových seznamech jako agent. Na blití byly pak delegace ctihodných občanů, kteří dříve stávali na 1. máje v prvních řadách a mávali praporky a kteří po Sametové na něj chodili ukazovat a vytahovat se na něj. V plošných lustračních seznamech už nebyl. Logicky, neboť žádným agentem nikdy nebyl.
Já být panem Silným, tak bych všechny ty, kteří o něm píší jako o agentovi STB poslal do prdele. Chtěl jsem to napsat slušněji, ovšem to by ztratilo svůj účel.
A chtěl bych, aby pan Silný byl hoden svého jména. Neboť dnes už STBácké seznamy zajímají jen pár pomatenců a pár hajzlíků, kteří je mají jako zbraň na své politické protivníky. Buďte bez obav pane Silný, vy jste svou lustraci za 25 let prokázal. Já ji vidím jako negativní ve směru všeho zlého. Vykašlete se na obhajobu těm grázlům. Jen je tím stavíte do role sobě nadřazených soudců, na kterou nemají ani náhodou nárok.
Ostatně soudím, že USTR má býti zlikvidován. Byl vlastně v NSR 25 let po válce nějaký státní ústav, který by se ještě zabýval nacismem?

Jan Dospiva - Orlová

Pondělí, 9.Února 2015, 22:01:27

Ti, kdo používají taková obvinění, jen dokazují, jací jsou "profesionálové" a že tam nemají co dělat.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 10.Února 2015, 00:27:11

Pane Silný, máte i mou plnou důveru. Od dalších lidí, se kterými jsem o kauze mluvil, slyším totéž. Ty ústavní šašky slušný občan nebere vážně. Děkuji Vám za Vaši církevní i občanskou službu a těším se na další kontakty a spolipráci.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Seznamy StB už dneska málokoho zajímají. Naštěstí. Úterý, 10.Února 2015, 10:37:39

Správně to napsal Luděk Ševčík, že „dnes už STBácké seznamy zajímají jen pár pomatenců a pár hajzlíků, kteří je mají jako zbraň na své politické protivníky“. To se změnilo i ve srovnání s dobou třeba před deseti lety. Lidé jsou dnes posuzováni podle svých postojů za posledních 25 let, a ne podle nedůvěryhodných a často lživých záznamů StB před rokem 1990.

Jenže co dělat s tím, když historici – v daném případě Adrian Portmann a Petr Blažek – bohorovně označují Jiřího Silného za agenta StB či přesněji řečeno, za osobu registrovanou jako agent StB, což byla kategorie jejích tajných spolupracovníků? Znám totiž případy, kdy pomluva nebo i pravdivý údaj z evidence StB dokázaly slušnému člověku ne-li zničit, pak aspoň pořádně otrávit život. Jak se má Jiří Silný bránit? První krok je ovšem ten, který radí Luděk Ševčík – pošlete ty grázly k šípku, pane Silný.

Adrian Portmann je přitom i širší veřejnosti znám mnohasvazkovou dokumentací „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951“, kterou připravil spolu s opavským historikem Tomášem Staňkem ještě pod jménem Adrian von Arburg. Navíc je znám i prosazováním multikulturality a odporem proti nacionalismu. Naopak Petr Blažek patří mezi zakladatele ÚSTR a spolutvůrce zákona o „třetím odboji“. Dodnes v ÚSTR jako historik působí, patří tam mezi menšinu, stavící se proti postojům ředitele Zdeňka Hazdry a vedení a rady ÚSTR, a to v duchu lustrátorů a „otce“ odhalování agentů Pavla Žáčka. Ten, bohužel bez pozornosti české veřejnosti, loni na podzim osobně pomáhal v Kyjevě vytvořit lustrační zákon (o takzvaném lidovém lustrování) jako mocnou zbraň proti stoupencům prezidenta Viktora Janukovyče, svrženého před rokem protistátním převratem (pučem), vedeného Majdanem pomocí Molotovových koktejlů. Přitom ten český ústav, tedy ÚSTR – asi stejně jako zdejší znemožňování domácích porodů, masové umisťování dětí do dětských domovů, fyzické a psychické trestání dětí, „péče“ o seniory v neregistrovaných ústavech nebo praktické školy pro romské školy – „nám“ závidí celý svět či aspoň okolní země, jak to na facebooku tvrdí dokumentarista ÚSTR Radek Schovánek. Malá skupina vnitroústavní „opozice“ v ÚSTRu vykazuje také onu neprofesionalitu při práci, na niž také poukázal Jan Dospiva.

Zvyšování nároků na profesionalitu v ÚSTRu i jinde je – vedle onoho poslání k šípku a snad i soudních sporů na ochranu osobnosti – další cestou, jak se lidí nehodných, zlých a nedemokratických ve veřejném prostoru postupně zbavovat.

Filip Outrata - Praha

Musím nesouhlasit Úterý, 10.Února 2015, 11:44:59

s Petrem Uhlem, když používá formulaci, že je třeba se ve veřejném prostoru zbavovat lidí nehodných, zlých a nedemokratických. Takto řečeno to vypadá,že jde o to někoho z veřejného prostoru vykázat, vytěsnit, protože ho prohlásíme - z moci jakési vyšší, nadřazené autority - za nehodného.

Podle mě je to v principu špatný přístup, veřejný prostor je právě proto veřejný, že je v něm zaručena pluralita názorů a postojů. Věřím, že Petr Uhl měl na mysli to, že lidé z nějakého důvodu nekompetentní by neměli ve veřejném prostoru zastávat funkce, na které nestačí, a ne nějaké vylučování na základě špatného světonázoru nebo údajné morální nedostatečnosti.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Ano, pane Outrato, tak jsem to myslel Úterý, 10.Února 2015, 11:56:46

Myslel jsem pochopitelně vytěsňování z veřejných funkcí, uplatňování názorové plurality by se nemělo dít pomocí funkčního postavení - ať už jde o prezidenta republiky nebo funkcionáře odborové organizace ÚSTR.

Filip Outrata - Praha

Děkuji za upřesnění, Úterý, 10.Února 2015, 14:04:4

jsem pro to, aby se ve veřejných funkcích dodržovala přísná měřítka pro všechny, kdo prokazatelně pochybil, neměl by ve funkci setrvávat. Takže souhlasím.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Jde o diskreditaci Michala Uhla Středa, 11.Února 2015, 20:49:15

Rád se připojuji k vyjádření sympatií a podpory panu Silnému, podotknu ale, že Portmannovi a spol. jde především o zpochybnění Michala Uhla jako člena rady ÚSTR a dokonce ho vyzývají k rezignaci.

Michal Uhl byl legálně a legitimně zvolen členem rady ÚSTR. Jaké záznamy si STB vedla nebo nevedla o panu Silném s tím nijak nesouvisí.

To, že si některé osoby spojené s ÚSTR myslí, že tento styl argumentace je vůbec nějak racionální, svědčí o patologické atmosféře v ÚSTR panující. Ta instituce je chorá.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Silný prezident! Čtvrtek, 12.Února 2015, 06:56:47

Když už spřízněné duše ministra kultury zahájily veřejnou debatu o Jiřím Silném, a zrovna v době, kdy se nejrůznější děsivé zjevy pouštějí do prezidentské kampaně (jako by prezident Zeman někam odcházel), což takhle rozjet prezidentskou kampaň pro Jiřího Silného?

Napdalo mě to dnes ráno, v poněkud odtažité souvislosti, když jsem z rozhlasu zaslechl zmínku o rostoucí oblibě školního projektu Živé knihy, za kterým stojí Amnesty International. AI vodí do škol vyprávět jako Živé knihy lidi různě znevýhodněné nebo dokonce utlačované, ať už kvůli tělesnému postižení nebo třeba příslušnosti k některé menšině. Vzpomněl jsem si na jiný školní projekt, Příběhy bezpráví, v jehož rámci vodí do škol Člověk v tísni samé oběti komunismu, nejlépe z padesátých let, a oběť exekutora nepřivede. Uvědomil jsem si spojení Příběhy bezpráví — Člověk v tísni — Šimon Pánek, a došlo mi, že se nejen málo mluví o Živých knihách a o spojení Živé knihy — Amnesty International, ale že naprosto schází spojení Amnesty International — kult osobnosti. Narozdíl od Člověka v tísni AI není reklamou na jednoho konkrétního člověka, který by mohl mířit na Hrad.

Nu a když jsem tak přemýšlel o Amnesty International, a jestli by se v ní vůbec dal nějaký kult osobnosti najít a vypěstovat, vzpomněl jsem si na Ekumenickou akademii a na Jiřiho Silného, jehož jméno zrovna vytáhli na veřejnost bojovníci za Úřad pro strašení totalitními režimy. Jiří Silný v sobě spojuje všechno dobré z Tomáše Halíka a Jakuba Patočky. Není tak slavný, protože mu schází jejich exhibicionismus. Narozdíl od nich také nepěstuje žádnou nenávist, nedělí lidi na lepší (věřící) a horší (bezbožníky) nebo na ty, kteří si zaslouží lidská práva, a ty, které je třeba potírat, aby lidská práva neohrozili.

Když už se mluví o Jiřím Silném, proč by se o něm nemohlo mluvit ještě trochu víc? Jestliže Miloš Zeman neumírá a nikdo nechystá žádný puč, zbývají na prezidentskou kampaň asi tak tři roky, to je dost času dostat do širokého povědomí i člověka, který nemá ve zvyku se předvádět. Silný prezident je možná přesně to, co potřebujeme.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.