Dne 27. ledna se v diskusi na sociální síti Facebook zaměřené na kritiku současné rady ÚSTR ve snaze diskreditovat radního ÚSTRu Michala Uhla objevil údaj, že Jiří Silný, nar. 1959 byl registrován jako agent StB. Od té doby se tato informace, spojená často s divokými spekulacemi a urážkami, šíří zejména po sociálních sítích.

Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu někdy muset zabývat tím, co o mně shromáždila ve svých spisech StB. V roce 1991, když jsem plánoval ucházet se o práci v akademické sféře, jsem požádal o lustrační osvědčení, a když jsem, podle svého očekávání, dostal negativní vyjádření, celá věc pro mě skončila.

Vyjadřuji-li se dnes k uvedenému nařčení veřejně, není to proto, že bych sám sebe potřeboval obhájit, ale je to kvůli vlivům, které už teď toto nařčení má na další lidi — moje spolupracovníky, partnery Ekumenické akademie, rodinné příslušníky a přátele.

Michala Uhla znám několik let, znám i jeho rodinu, považuji ho za kompetentního a bezúhonného politika. Když dva členové kuratoria Ekumenické akademie přišli s návrhem, že bychom Michala mohli navrhnout k volbě do rady ÚSTR, návrh jsem podpořil a jako statutární zástupce jménem organizace podal.

Po vypuknutí „kauzy“ jsem se informoval o existujících záznamech StB, spojených s mou osobou. Přátelé, kterým jsem za to velmi vděčný, všechny dostupné materiály pročetli a ubezpečili mě, že v nich není uvedeno nic, co by zpochybňovalo má tvrzení, že:

1. Závazek spolupráce jsem nepodepsal
2. Neposkytl jsem žádné informace, které by někoho poškozovaly
3. Nepřijal jsem žádné peníze 
4. Nezavázal jsem se k mlčenlivosti o proběhlých kontaktech a mlčenlivost jsem nedodržoval

Sám se obsahem spisů zabývat nehodlám. Paměť mi ještě slouží, vím, co jsem tehdy říkal a dělal. Nechci svůj tehdejší život, pracovní a soukromý, vidět očima StB, nechci přemýšlet o tom, kdo a proč na mě donášel. Ale v naší svobodné zemi se s tím vším může seznámit každý, koho to zajímá.

Pan Adrian Portmann a jeho druzi z ÚSTRu, kteří s tímto obviněním přišli, opírají své podezření o jediný řádek seznamu, podle nějž mám být evidován jako agent StB. Zde je uvedeno mé jméno spolu s datem narození, které neodpovídá mému.

Přesto se údajně se vší pravděpodobností má jednat o mou osobu. Z křížení několika evidencí má vyplývat, že i Jiří Silný narozený v roce 1959 mám být já. Spis odpovídající tomuto záznamu byl údajně skartován, takže nemám prakticky žádnou možnost nařčení vyvrátit.

Po více než pětadvaceti letech je na základě jedné řádky s chybnými údaji konstruována dalekosáhlá teorie o spiknutí StB za účelem zničení ÚSTR prostřednictvím podle všech demokratických pravidel zvoleného jednoho člena rady.

Představa, která se kromě dalších také objevila, že Michal Uhl s rodinou anamnézou syna jednoho z nejpronásledovanějších disidentů minulého režimu by měl zapotřebí hledat podporu u bývalých agentů StB, je tak absurdní, že prokazuje naprostou ztrátu smyslu pro realitu u těch, kdo ji zkonstruovali.

Pan Portmann a jeho druzi zároveň předvádějí výmluvnou ukázku svého chápání ÚSTR: berou ho jako zdroj diskreditačních materiálů na politické protivníky a ani v tomto punktu svou práci neodvádějí pořádně.

Michal Uhl může být odvolán jen rozhodnutím Senátu a to jen za velmi specifických podmínek. Tato pseudokauza k tomu jistě nepovede. Takže to, co zůstane, bude pachuť, moje poškozená pověst a asi i škodolibá radost skutečných bývalých agentů.

Kdo chtěl za minulého režimu veřejně působit jako duchovní, musel se podrobit přísným pravidlům. Už ke studiu teologie byl potřeba tzv. státní souhlas, který byl udělován poté, co kandidát nebo kandidátka prošli zkoumáním.

Při nástupu do duchovenské praxe skládali duchovní slib věrnosti Československé socialistické republice a každé ustanovení do konkrétní farnosti předpokládalo nový státní souhlas a mnozí duchovní, kteří se režimu znelíbili, o něj přechodně nebo natrvalo přišli, a nemohli tak svou práci vykonávat veřejně.

V osmdesátých letech se to stalo i mé manželce. Všem bylo také jasné, že duchovní jsou pod stálým dozorem placených i neplacených hlídačů. Intervence Státní bezpečnosti byly obvyklé zejména u duchovních, kteří byli zvlášť aktivní. Nejvíc vadila práce s mládeží. To byl také můj případ.

Důvody ke kontaktu ze strany Státní bezpečnosti byly u mě tak rozmanité jako podezření z účasti na přípravě teroristického činu (vyhození Mostu Klementa Gottwalda — dnes Nuselského — do vzduchu), pořádání punkových koncertů v kostele nebo účast na konferencích v zahraničí, na které mě církev vysílala.

Dnes řada věcí působí absurdně nebo směšně, v té době to bylo značně stresující, ačkoli jsem nikdy nebyl v situaci zásadního ohrožení. Bylo třeba stále zvažovat, jestli to stojí „za to“, tj. za možnost legálně zastávat alternativní světový názor (v tom měly církve privilegium), poskytovat pastorační péči, těm, kdo ji potřebovali, uchovávat i takto okleštěný prostor svobodné výměny myšlenek.

V jednom období jsem raději dobrovolně odešel na několik let vykonávat manuální práci, abych si od tlaku odpočinul. Když člověk nepodlehl předběžnému strachu a pocitu, že nic nejde, dalo se dokázat i překvapivě mnoho. Na mém prvním působišti se mi podařilo získat povolení k vybudování nového sborového domu s progresivními ekologickými prvky (asi první Trombeho stěna u nás), který později získal dokonce architektonickou cenu. Plzeňský sbor, kde jsem působil na konci osmdesátých let, byl otevřený alternativní hudbě i vzdělávacím aktivitám. 

Podle mých zkušeností se v církvích zhruba vědělo, kdo skutečně na druhé donáší, ať už z jakéhokoli důvodu. Důvěra byla běžnější. S řadou kolegů jsme se informovali o intervencích StB a já jsem informoval své nadřízené — biskupy. Nepřistoupit na požadavek mlčenlivosti byla účinná taktika k omezení vydíratelnosti.

Skutečnost, že jsem s příslušníky StB mluvil, když o to projevili zájem, jsem nepovažoval za spolupráci. Za tu bych považoval to, kdybych jim poskytoval informace o druhých osobách, které by je mohly poškodit. Ta hranice se mi tehdy zdála jasná.

Ani ve svém důchodovém věku pořád ještě nevylučuji příjemná překvapení. Třeba, že by se pánové omluvili, že ve své horlivosti, hodné lepší věci, postupovali nekorektně.

↗