Říše středu versus modernisté

Luboš Rokos navazuje na svůj text o morálce a obchod v čínsko-evropských vztazích z minulého týdne. Jaká je historie vzájemných setkávání obyvatel Číny a Evropy?

Setkání Evropanů s Čínou bylo od začátku setkáním dvou rozdílných světů. Na rozdílech si ale člověk právě o to lépe uvědomí, jakým je on sám. Mentalita západního světa také dobře vynikne díky konfrontaci s tradiční společností typu Číny.

Čína dlouhou dobu odolávala zájmům evropských námořních velmocí. Evropané neměli sílu na to dobýt tak velkou zemi a i navázání obchodu představovalo větší problém, než se může zdát. Na rozšíření obchodu Evropané napřeli svou diplomacii i války. Obzvláště nechutnou ukázkou byly tzv. opiové války. Britové tehdy dováželi ze své kolonie v Indii do Číny opium.

Drogová závislost samozřejmě ničila postižené osoby a prodej opia vyčerpával čínské stříbrné zásoby. Císař tedy vydal pokyn k zákazu dovozu opia. Britové zvedli zbraně a obnovení dovozu drogy si vynutili. S nadsázkou se dá říci, že kdyby Britové svůj pobyt v Indii místo pěstování máku věnovali studiu zákonům karmy, nemusela by být Británie a západní svět zaplaven heroinem z té bývalé části Indie, odkud se vozilo opium do Číny a která se dnes nazývá Afghánistán.

Ale co bránilo Číně otevírat se obchodu samotnému a cizím kulturám vůbec? Byla v tom jistá sebestřednost, jak se odráží v názvu „Říše středu“. Čína schovaná za Velkou zdí patřila do ranku civilizací s tradicí sahající až do starověku. Tyto civilizace měly vlastní dynastie, vlastní bohatství, stabilizovanou společnost a přesvědčení o vlastní výjimečné pozici.

Výjimečné postavení říše mělo pocházet z přízně nebes. Tuto stabilitu mohlo ohrozit otevření se světu a jiným, neznámým myšlenkám a praxi. Tyto tradiční říše ale přes své výchozí postavení podléhaly novým kulturám, které je předehnaly. Nové kultury doháněly náskok dík dvěma faktorům - vnějškově učením se od okolního světa, vnitřně jinou strukturou vlastní společnosti.

Arabský učenec al-Birúní vystihl rozdíl mezi prastarou indickou říší a mladou, expanzivní říši arabskou: „Hinduisté věří, že žádný národ není tak dobrý jako ten jejich, žádní králové, žádná víra a žádná věda tak jako ta jejich. ... Jejich nadutost je tak velká, že když jim povíte o nějakém vědním oboru nebo učenci v Chúrasánu nebo v Persii, budou vás považovat za ignoranta, či spíše za lháře. Kdyby cestovali a stýkali se s jinými národy, brzy by změnili svůj názor.“ (Strnad, Jaroslav a kol.: Dějiny Indie)

Arabský náhled na věc podal učenec al-Kindí: „Neměli bychom se stydět uznat pravdu, ať k nám přichází z kterého chce pramene, třeba od dřívějších generací a cizích národů. Ten, kdo ji hledá, cení si ji nadevše.“ (Hourani, Albert: Dějiny arabského světa) I Číňané by možná změnili názor na izolaci, kdyby věděli, kam se světový vývoj pohne.

Podstatnější rozdíl ale představovala vnitřní struktura čínské říše. V neměnném společenském řádu měl každý dán svoje postavení, práva i povinnosti. Člověku se tak na jednu stranu uzavírala možnost společenského vzestupu, na druhou stranu měl zajištěnu základní obživu v rámci své pozice.


Sklonit hlavu musela nakonec i Čína a ostatní prastaré říše. Jejich náskok se ukázal být nedostatečný vůči evropské společnosti založené na nových objevech, inovacích a nezájmu na sociálním smíru. Foto tpsdave, Pixabay

Konzervativismus carské Číny byl založen na sociálním smíru, stejně jako na požadavku poctivé práce, díky které se člověk do tohoto smíru vešel. Konfuciánská morálka pak z poctivého zaměstnání vylučovala i obchod, protože obchodník netvořil hodnoty, pouze žil z práce jiných. Odtud pramenila i neochota Číny otevřít trhy Evropanům.

Ale co ohrožovalo čínskou společnost ještě více, to byly společenské novoty. Klasický případ představuje pokus Evropanů o stavbu železnice v Číně. Číňané železné kolejnice ničili - nová technika totiž brala práci rikšům, kteří tak přicházeli o své zajištěné živobytí a postavení.

Evropané přišli s opačnou tendencí. Hranice sociálních vrstev přestávaly být nedotknutelné, pokud se objevil jedinec schopný je překročit. Filosof Jan Sokol píše: „Symbolickým mezníkem může být třeba soutěž na bronzové dveře baptisteria ve Florencii, v níž roku 1402 zvítězil outsider, řemeslník Bruneleschi. Zatímco dříve se takové zakázky zadávaly na základě postavení a původu.“ (Sokol, Jan: Etika, život, instituce)

Vědecké objevy se chápaly jako prostředek, jak posunout celou společnost dál, i když nějaký objev ohrozil dosavadní pracovní místa. Kupodivu s tím byla srozuměna i většina socialistů, kteří přece byli ohrožením pracovních míst nejvíce ohrožení. Ničení strojů na počátku průmyslové revoluce ze strany luddistů je uváděno spíš jako učebnicový příklad rané formy socialistického hnutí, než jako příklad určujících směrů.

Převažující marxismus přišel s teorií, že společenský pokrok určuje vždy vládnoucí třída, přičemž prostředky k pokroku bere dík vykořisťování nižších tříd. Nižší třídy si pak výsledky pokroku berou zpět revolucí, až dojde ke stavu, kdy dělnická třída nebude mít koho vykořisťovat a převezme výsledky společenského pokroku všech vývojových fází dějin. Praxe inovací byla založená na obecném souhlasu.

První evropské velmoci, které se vydaly přes oceány, ještě nějakou sociální stabilitu dodržovaly. Španělsko z výprav dotovalo církev, aby se starala o chudé, a španělským kolonistům v Americe stát spíše vyloženě překážel, než aby jejich možnosti rozvíjel. Druhá vlna zámořské expanze vedená protestantskými, kapitalistickými státy probíhala na nových základech a katolické námořní velmoci nakonec přes svůj velmi výhodný náskok musely kapitulovat.

Sklonit hlavu musela nakonec i Čína a ostatní prastaré říše. Jejich náskok se ukázal být nedostatečný vůči evropské společnosti založené na nových objevech, inovacích a nezájmu na sociálním smíru. Čína se třeba mohla pyšnit vynálezem střelného prachu, používala ho na ohňostroje.

Turkové použili střelný prach do palných zbraní. Portugalci pak vymysleli způsob, jak namontovat dělo pomocí pohyblivé lafety na loď, aby se eliminoval zpětný náraz. Portugalské lodě tak ničily mnohem početnější muslimské flotily ještě dříve, než se lodě stačily přiblížit a zahákovat. Průmyslově vyráběné palné zbraně pak pomohly pokořit v 19. století samotnou Čínu.

Vztah Západu k říším a k sobě
Evropané si mohli vážit velikostí a řádu starých říší, ale tamější život je příliš nelákal. Německý liberál Alexandr von Humboldt kritizoval jednu takovou civilizaci: „Incká říše je jako velký klášter, v němž je každému předepsáno, co má činit ve prospěch obecného blaha. ...

Najdeme tam státní, avšak sotva soukromý blahobyt, více podřízenosti vládci než lásky k vlasti, pasivní poslušnost bez odvahy k individuálnímu nezávislému jednání, přísnost, řád pronikající do nejzazších jednotlivostí soukromého života, ale žádné velkolepé myšlenky, žádný vzlet charakteru. Nejsložitější politická instituce, jakou kdy historie poznala, udusila jakýkoli zárodek osobní svobody, a zatímco se zakladatelé říše Cuzca chlubili, že přinutili své poddané k životu plnému štěstí, ve skutečnosti je degradovali na pouhé stroje.“ (Budil, Ivo T.: Za obzor Západu)

Západ tedy obrazně zbořil zdi kláštera a pustil lidi ven, ať se starají sami. Místo sociálního smíru nastupuje jiná morálka – morální povinnost pracovat, najít si eventuálně práci sám, a nebýt na obtíž. Kdo nepracuje a odkazuje sám sebe na péči okolí, chová se sobecky.

Krystalicky čistou formu této mentality lze nalézt ve fungování kapitalismu v USA. Jeden z největších amerických podnikatelů 19. století Andrew Carnegie sepsal esej s názvem Evangelium bohatství. Carnegie vyjádřil v eseji myšlenky, že „hromadění bohatství těmi, kteří mají schopnost a energii je vytvořit, znamená pro lidstvo nikoli zlo, ale dobro“, a tvrdil, že „ve vývoji společnosti je rozdíl mezi milionářem a dělníkem ukazatelem, jak dlouhou cestu společnost urazila.“ (Tindal, George B.: Dějiny Spojených států amerických)

Trochu paradoxně později Carnegie prohlásil, že člověk, který umítá jako boháč, umírá v hanbě. Peníze se mají použít k obecnému blahu, ne k čistě individuální spotřebě. Obecným blahem se nerozumí rozdávání almužen, ale podpora těch institucí, které pomohou ostatním lidem v rozvíjení jejich vlastního úsilí nebo zájmů.

Bohatí mecenáši by měli zakládat a podporovat školy, knihovny, nemocnice, kostely, sportovní zařízení, parky nebo umělecké instituce. Po svém zakladateli tak nese jméno newyorská Carnegie Hall, prostor pro koncertní vystupování.

Takto asi nejlépe vyniká rozdíl mezi Západem a říšemi typu Číny. Sociální smír padl ve prospěch všeobecného pokroku a pohledu vpřed. Nynější společnost hledá smír a střední cestu mezi takovým směřováním kupředu, který jde přes mrtvoly, a mezi nějakým minimálním sociálním zabezpečením (např. alespoň institut minimální mzdy pro ty, kteří pracují a přispívají chodu společnosti).

Nebo jinými slovy hledá se rozumný smír mezi individuální svobodou a mezi sociálním životem, bez kterého je jedinec poloviční. To už je téma na stovky dalších článků a rezonuje přirozeně mocným způsobem i na Deníku Referendum. Tento text má pouze pomoci pochopit, kde a proč jsme se to zrovna ocitli a proč je takové téma aktuální.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 7.Ledna 2015, 12:58:27

Nevím, co myslí autor výrazem Čína a ostatní prastaré říše. Incká říše rozhodně nebyla prastará. V tom obrovském rozsahu v jakém ji zastihl Pizzaro byla stará necelých sto let, byl to mladý stát stejně jako tehdejší Španělsko vzniklé reconquistou. Pizzaro ji mohl porazit proto, že snadno získával domorodé spojence, jinak by na to jeho pár stovek vojáků nemohlo stačit i když měli lepší zbraně.

Nerozumím tomu příkladu s dveřmi baptistéria ve Flerenciii, ve kterém zvítězil "řemeslník Bruneleschi". Ti ostatní soutěžící byli asi také řemeslníci, kdo jiný by se do takové soutěže mohl hlásit? Byli snad zavedenější? Druhý vítěz té soutěže, Ghiberti, ani nebyl starší než Bruneleschi.

Ale v Číně přece také byla v teorii také meritokracie, o úřednická místa se soutěžilo ve zkouškách, do kterých se teoreticky mohl přihlásit každý.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Rozumný smír? Středa, 7.Ledna 2015, 14:00:44

Ano, s těmi úředníky ve staré Číně mě to také napadlo, na jedné straně zde sice bezesporu existovalo sociální kastovnictví, ale na straně druhé zde byl přítomen ten ve své době až extrémně demokratický element, že příslušníkem oné privilegované kasty úředníků se mohl stát prakticky každý, kdo úspěšně složil příslušné zkoušky.

--------------------------------------

Ale to jen tak mimochodem; sám o sobě inspirativní text, který ovšem na konci nechá otevřenou jednu zásadní otázku:

Ta převažující tendence současného - pokročilého - světa, směřující k vyrovnání rozdílů mezi bohatými a chudými - je možno právem soudit, že je to legitimní snaha o "zlatou střední cestu", anebo je to naopak jenom východisko z nouze, jenom čistě mechanické sociální opatření, které jenom poněkud mírní extrémy, ale v žádném případě substanciálně neřeší onen klasický (marxisticky pojímáno) konflikt mezi prací a kapitálem?

Luboš Rokos - Jičín

re: Čtvrtek, 8.Ledna 2015, 15:03:14

Dobrý den pánové,
a děkuji za reakce.
Inckou říší bych nyní lépe charakterizoval jako "založenou na prastarých principech".
Čína - co jsem vyčetl, fungovala na korupčních vztazích "něco za něco", tedy žádná volná soutěž, ale úředník za nějakou úplatu poskytoval služby. Nevím, jestli takto kupovaná byla i úřednická místa, hlavní je, že dosazený úředník fungoval v takových zajetých vztazích a zachovával společenský status quo.
U florentské soutěže je důležitý fakt, že vůbec proběhla. Středověká města měla na řemeslné zakázky cechy, které měly cechovní právo (tzn. zákaz konkurence). Kdo stál mimo cech, nemohl podnikat. A kdo chtěl do cechu, musel nejprve absolvovat stupeň učedníka, byl poslušen mistrovi (ten ho mohl i tělesně trestat), pak stupeň tovaryše a samostatné povolání mohl člověk vykonávat po složení zkoušky (i tady ale míval cech alespoň v Čechách právo samostatné povolání zakázat).
To pnutí v Evropě zatím nevypadá na nějaký přechodný stav. Liberálové v něm spatřují ideál, protože nutí lidi na obou pólech k vyšším výkonům, aby obstáli. Tedy nespatřují v tom základní problém, ale základní požadavek. ta zlatá střední cesta slouží skutečně k prevenci stavu, aby se na cestě za proklamovanou lepší budoucností nešlo přes mrtvoly těch, co neumí obstát..

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.