Deník Referendum Svět

Stalo se to začátkem prosince, už třetí rok v řadě. Zatímco diplomatické delegace v peruánské Limě bez výsledku jednaly o tom, jak řešit postupný rozvrat planetárního klimatického systému, přes Filipíny se přehnal ničivý tajfun. Jako by příroda sama chtěla ukázat, že ona o ničem vyjednávat nebude.

Letos si bouře vyžádala evakuaci více než milionu lidí – jednu z největších mírových evakuací všech dob. Po loňském krajně ničivém tajfunu Haiyan Filipínci sotva chtěli riskovat. Vyžádal si životy víc než šesti tisíc lidí.

Poslední zkušeností takového druhu, kterou jsme si museli vytrpět my, jsou snad hrůzy druhé světové války. Válku ostatně klimatická krize ve svých důsledcích stále více připomíná.

Čím dál četnější a intenzivnější sucha, bouře a povodně, postihují stále více lidí. Mnohé zabíjejí a ještě více vyhánějí z jejich domovů. S tím spojený nedostatek vody i potravin pak přispívá ke vzniku válek skutečných jako v Sýrii.

V debatě o syrských běžencích nezaznělo, že podle údajů OSN lze již dnes změně klimatu přičíst až čtvrtinu všech uprchlíků, jejichž počet letos poprvé od druhé světové války překročil padesát milionů. A očekává se, že do roku 2050 měnící se klima přinutí k útěku z domovské země 150 milionů lidí.

Globální civilizace tak stojí na prahu klimatického chaosu a z něj vzešlé celosvětové humanitární katastrofy. Jak psal před nedávnem Milan Smrž, jde o nejhorší bezpečností hrozbu, s jakou se dnes potýkáme. A troufalé přirovnání k druhé světové válce je bohužel přesné ještě v jednom ohledu: v naprosté neschopnosti účinné akce, kterou tváří v tvář krizi projevuje mezinárodní společenství.

Už není na co čekat. Společenský systém, v němž žijeme, nedokáže řešit nejzásadnější problém dneška, tím pádem neobstál a je třeba jej změnit. Foto System Change, Not Climate Change

Selhání oficiálních struktur
Konsenzus vědců o tom, že lidé mění emisemi skleníkových plynů klima, je nesporný. Řešení v podobě co nejrychlejšího skoncování s fosilními palivy a přechodu na obnovitelné zdroje jasné. Z desítek studií víme, že je to úkol realistický a může být splněn do konce příští dekády. Vyjednávání OSN pod záštitou rámcové úmluvy o změně klimatu však již přes dvacet let přešlapují na místě.

Po krachu jednání v Kodani před pěti lety bylo schválení dohody o tom, jak krizi řešit, odloženo na prosinec 2015, kdy se diplomaté sejdou v Paříži. Letošní jednání v Limě měla připravit její základy, místo toho ale potvrdila, že od OSN nelze vlastně nic očekávat.

Dohoda, jakou bychom potřebovali, by měla být ambiciózní v souladu s vědou, spravedlivá vůči chudším státům, které krizi nejméně zavinily a nejhůře ji nesou, a především závazná.

Jak by měla vypadat, nastínil vyčerpávající způsobem článek Marušky Miletové, a to hlavní říká už jeho titulek: Klimatické katastrofě může zabránit jen spravedlivá společnost.

Bohužel, ujednání, které se rýsuje, to nejspíše nenaplní. Severní státy odmítly jednat o čemkoliv jiném, než o snížení emisí, jež má být řešeno prostřednictvím dobrovolných „zamýšlených cílů“ (čti: nikoli závazků), které si jednotlivé státy určí samy. Ohrožené země jako tichomořské ostrovy, které se doslova potápějí do moře před očima svých obyvatel, byly znovu nevybíravě tlačeny k podepsání dokumentu, který nikoho nezavazuje ke konkrétním činům.

Je jasné, že takové uspořádání nám těžko může zajistit, že se vyhneme hranici, za kterou již není úniku. Dál směřujeme k oteplení o čtyři až šst stupňů do konce století, což většina vědců uznává za obtížně slučitelné s přežitím civilizace.

Pokud tedy z Limy vzešel nějaký důležitý výsledek, pak jen opětovné potvrzení skutečnosti, že na oficiální instituce nelze spoléhat. Jako občané musíme vzít odpovědnost do vlastních rukou a začít třeba tím, že jasně ukážeme na ty, kdo za situaci – včetně selhání politické reprezentace – nesou největší odpovědnost.

Za vším hledej peníze
Není až tak těžké uhodnout, kdo si nepřeje ponechat osmdesát procent fosilních paliv pod zemí. Představte si, že jste firma jako Exxon nebo aspoň Severní energetická. Jedete v nejvýnosnějším byznysu, jaký se kdy v lidských dějinách objevil. Skutečné řešení klimatické krize by pro vás znamenalo katastrofu a musíte se mu proto snažit zabránit jakýmikoli prostředky.

A přesně to se děje. Letos si dal byznys záležet, aby nebyl jeho vliv na jednání OSN tak vidět. Vloni ve Varšavě byly ale loga špinavých společností všude – včetně igelitových tašek rozdávaných delegátům. Kdekoli může, lije fosilní průmysl horentní sumy do politického boje o svou existenci – od agresivního lobbingu v parlamentech, přes „konzervativní“ think-tanky až po „nezávislá“ vědecká pracoviště, vytvářející zdání, že se ještě vede nějaký vědecký spor o vliv lidí na klima.

Chceme-li se budoucnosti klimatického chaosu vyhnout, budeme se muset s fosilním průmyslem muset konfrontovat – a protože naši zástupci to za nás sami neudělají, nezbývá nám, než abychom vzali věci do vlastních rukou. To je změna přístupu, kterou lze po selhání Kodaně vidět v celém světě i v Evropě.

Nemůžeme čekat, až se politici proberou a schválí zázračnou dohodu. Je třeba dát jasně najevo, že o ni stojíme, ale nedostaneme-li ji, budeme se o udržitelnou budoucnost zasazovat o to více. I summit v Paříži je po lekci z Limy potřeba brát hlavně jako vhodnou příležitost prokázat odhodlání věk fosilních paliv ukončit vlastními silami.

U nás to není jinak
Pro nás pak platí, že o klima se bojuje doma – v České republice. Je na nás, abychom otevřeli dveře energetické změně, modelované po německém vzoru, která vytlačí fosílie z trhu. Je na nás, abychom vybojovali dostatečnou domácí podporu obnovitelným zdrojům.

Je na nás, abychom zatnuli tipec jakýmkoli plánům na další těžbu uhlí, zabránili prolomení ekologických limitů těžby, dotlačili politiky k závazkům odstavit staré a špinavé elektrárny, z nichž beztak elektřinu zbytečně vyvážíme.

Máme-li získat pro žádoucí obrat ve společnosti dostatečnou podporu, musíme založit hnutí. To se neobejde bez identifikace protivníka, který se snaží zabránit pokroku. I u nás je máme a nechovají se o moc jinak, než kdekoli jinde: ČEZ, Tykač, Koláček, Bakala.

Prospělo by nám rovněž ukončit pokusy o appeasement vůči popíračům skutečnosti, kteří se vznosně vydávají za skeptiky a přestat se bát říkat, jak se to s klimatem skutečně má. Nevyplácí se, pokoušet se o vědě debatovat s těmi, kteří ji neuznávají.

V britské BBC by se nemohlo stát, aby byl k seriózní diskusi s klimatologem pozván nějaký agresivní „konzervativní“ vševěd typu Alexandra Tomského. To je mimo jiné důsledkem dlouholetého tlaku klimatologů a klimatických aktivistů ve veřejné debatě, v níž jsme v České republice do velké míry vyklidili pole.

Času není mnoho. Jeden tajfun, dvacet let nikam nevedoucích vyjednávání a pět tisíc odmítnutých uprchlíků z nejhorší války současnosti ve vyprahlé Sýrii –- na událostech z konce letošního roku se vyjevuje dobře obraz světa, jaký nám má být brzy odkázán.

Je to svět na samém pokraji katastrofy. Máme-li ji zastavit, musíme se konfrontovat s těmi, kteří pro ni v zájmů svého zisku bezděčně pracují. Svět, který z ní vzejde, snad ani nemůže vypadat hůř.