Letošní velmi mírná zima opět otvírá úvahy o klimatické změně. Jejím zásadním projevem spíše než růst globální teploty vzduchu nebo oceánů jsou měnící se vzorce a charakter počasí a nárůst jeho extrémnosti.
Možná stejně jako výše uvedený titulek by mohla znít první věta při úvahách o letošní „zimě“. Ta tenhle rok jakoby opravdu zapomněla přijít. Místo sněhu či štiplavých mrazů jsme si v průběhu téměř celé zimy užívali teploty, za které by se nemusel stydět březen či dokonce duben. Jedinou výjimkou bylo krátké „zimní“ období na konci ledna.
Letošní meteorologická zima (1. prosinec až 28. únor) se už stihla zapsat do historie jako jedna z nejteplejších za posledních nejméně sto let. A to nejenom ve střední Evropě. Vysoké teploty však nebyly jediným pozoruhodným extrémem. Tím dalším byl nedostatek sněhu.
Chyběl nejenom v nížinách, ale dokonce i v horských oblastech. Je takto atypické zimní počasí, vyznačující se navíc svojí stálostí, důsledkem klimatické změny? A pokud ano, stane se novou definicí „zimy“ v ne tak vzdálené budoucnosti?
Abychom dokázali odpovědět na tuto otázku, nevystačíme si s pohledem pouze na Českou republiku či dokonce střední Evropu. Je nutné podívat se na období posledních tří měsíců z pohledu širší, globální perspektivy.
Přívlastek, kterým lze nejlépe vystihnout toto období, je — extrémní. To nakonec uvádí i Světová meteorologická organizace (WMO). Podle ní se první dva měsíce tohoto roku nesly ve znamení výskytu pozoruhodného počtu extrémních povětrnostních situací a ten se neomezoval pouze na oblast Evropy.