Nemůžu si pomoci a musím ještě něco napsat k tomu pořadu o ex-premiérovi Paroubkovi. Jan Gruber píše, že Česká televize odvysílala starý pořad, který byl o něm natočen před lety, já si však myslím, že ani před lety takový pořad natočen být neměl a když, tak neměl být vysílán.

Jsem udivena, co všechno při takové konkurenci tvůrců projde do vysílání (a co tam neprojde, třeba dobrého, o tom se můžeme jen dohadovat). Pořad o Jiřím Paroubkovi o něm neříkal vůbec nic, není divu, že se zobrazovaný nechtěl příliš bavit, když autoři ho zásadně snímali v nelichotivém kostýmu a situaci. Já bych taky nechtěla účinkovat v dokumentu, který by chtěl jenom ukazovat, jak jsem tlustá a odepsaná. Nedosti však na tom. I mladá generace sprejerů a technařů tu působila jako parta idiotů neschopných kloudného slova.

Něco divně povoleného muselo být už v dokumentaristech (z nichž Bohdana Bláhovce znám a překvapuje mě to), protože i Václav Bělohradský tak divně polosedí a pololeží — to je na veřejnosti divná pozice, viděla jsem ji u Davida Černého v televizi a Jana Pokorného na rozhlasovém mezinárodním semináři a vždy to působilo arogantně.

Ale že by Václav Bělohradský chtěl působit arogantně? To se už dneska lidem veřejně působícím neříká, že psychofyzický postoj je v přímém spojení s přesvědčivostí sdělení? Že respekt k partnerovi dáváme najevo i tím, že se v jeho přítomnosti neválíme? Ale možná to ti, kdo se válejí, vědí a válejí se právě proto, že chtějí dát najevo, že žádný respekt nemají. Pak bych s nimi netočila!

Kdysi, po převratu, politiky tajemství nonverbálního chování učila třeba Daniela Fischerová a oni to umějí (jak bylo vidět na Mirku Topolánkovi), i ten Paroubek sedí rovně a odpovídá spisovně, jen je vidět, jak je mu to celé protivné a trochu si s tím natáčením neví rady. Nevím, k čemu takový pořad je nebo měl být. Jiří Paroubek má všechny důvody se po jeho repríze domnívat, že si na něj prostě veřejnoprávní televize zasedla a mediální lynč že pokračuje i mimo vrcholovou politiku.