K čemu mohou sloužit kompetence v Rámcovém vzdělávacím programu

Markéta Hrbková

Klíčové kompetence Rámcového vzdělávacího programu jsou dobrou výzvou k tomu, aby vzdělání bylo pojato komplexněji než doposud. Výsledkem uspěchaného zavádění teorie do praxe ale bývá nejen neefektivnost, ale i diskreditace původních idejí.

Minulý týden jsem se shodou okolností po dlouhých letech znovu probírala klíčovými kompetencemi Rámcového vzdělávacího programu. A vlastně jsem si znovu uvědomila to, co jsem tady v Deníku Referendum už jednou zmínila, že původní rámec vlastně nepovažuji za špatné rozvrstvení obecných kompetencí či stádií zrání schopností dítěte, položení důrazu na jejich podporu a vytvoření strukturálního rámce. Nic víc, nic míň. Nebyl to veliký převrat, ale v jádru dobrá výzva k tomu, aby vzdělání bylo pojato komplexněji, než jsme byli do té doby zvyklí.

Padla ovšem na výsostně nepřipravenou půdu jako direkt shora, kterému je nadšení zdola šumák, a taky podle toho dopadla. Podpůrné přátelské lešení k uvolnění vztahů ve školách ztvrdlo v betonovou konstrukci toho, co je třeba hlídat, a naděje na zlidštění atmosféry vykvetla v trnitou hradbu rostoucího počtu byrokratických položek k vyplnění.

Vlastně by se celé kompetence daly pojmout jako obrana před mechanismem, který jejich realizace nechtěně předvedla: aby učitelé nepředbíhali v učivu osobnostní vývoj dětí a nesnažili se hromadit informace tam, kde není ještě dostatečná zralost, aby informace přicházely ve shodě se schopností s nimi pracovat.

Bohužel, výsledkem takto uspěchaného a zbrklého zavádění teorie do praxe bývá nejen neefektivnost, ale často i diskreditace původních idejí.

Kompetence byly pokusem zavést ve školách nikoliv jiný řád, ale jiné důrazy; poukazovaly méně ke změně pravidel než atmosféry. Byly snahou orientovat učitele více na osobnosti dětí, nabídnout společné téma, které by překračovalo striktně oddělené hranice jednotlivých předmětů a přirozenou cestu, jak děti v kolektivu i lidsky kultivovat a přiblížit výuku reálnému životu.

Autoři celkem nenásilným způsobem nechali jednotlivé tendence a vývojové linie prostupovat, aby nevznikl dojem těsných kategorií, dbali na prostřídání spolupráce se soutěží. Takzvaná „rozbalení“ (proč tak kostrbaté termíny?) kompetencí detailně ilustrují ovládání té které kompetence v různých stupních vývoje a tím poskytují i představu jejich postupných proměn.

Můžeme sledovat, jak dítě v prvním stupni základní školy postupně získává schopnost postihovat podstatné, pochopit svou roli ve vztahu k autoritě i k ostatním, hledá svůj rytmus a potřebné podmínky k učení. Zároveň se seznamuje se strukturou kolektivu a učí se nalézt své místo v něm.

Na druhém stupni základní školy přistupuje puberta, která ve vztahu k učení přináší nový rozměr — sebereflexi a zpochybnění pravidel i informací, aby mohl být nalezen vlastní přístup k věcem, který dospělost bude vyžadovat. Zde se už mladý člověk učí své konání a vztahy k druhým nejen rozpoznávat, ale i vědomě rozvrhovat, ovládat a organizovat. Rozpoznává své hranice a učí se respektu k druhému a ke společenství, v němž žije.

To vše se, samozřejmě, děje a bude dít i bez kompetencí. Ale kdybychom se rozhodli to vědomě kultivovat, mohlo by to pomoci mladým lidem vykvést v co nejplnější a nejsebevědomější osobnosti a všem stranám zastoupeným v procesu vzdělávání — žákům, učitelům i dětem — poskytlo možnost vzájemného obohacení v procesu kultivace, kterým potřebujeme projít nedílně všichni.

Nejvíce stížností na české školství, které slýchám, se týká vyloučení fantazie a nepřítomnosti tvorby, bezmyšlenkového biflování dat, které představivost spíš ubíjí, a ztrácející se schopnosti postihnout podstatné v textu. To, co úzce souvisí nikoliv se sumou informací, ale se schopností je zhodnotit, zařadit a kreativně využít. To, co se člověk učí zároveň s tím, jak roste jeho osobnost a co růst jeho osobnosti zároveň tvoří.

Absence toho všeho v českých školách byla motivem i k vytvoření klíčových kompetencí, ale vše tiše vyšumělo v byrokratickém propadlišti.

Škoda, porevoluční entusiasmus a víra ve svobodu byly dobrou živnou půdou pro to, abychom svým dětem víc přáli je samé.

Přiznám se, že se mi upřímně zastesklo...