Školství v zrcadle souvislostí

Škola nepřipravuje žáky pro život, to je zřejmě její největší nedostatek. Nositelem této myšlenky je Ondřej Šteffl, který je sice ředitelem společnosti Scio, přesto má zajímavé názory.

Stížnosti na stav a způsoby vzdělávání produkované naším školským systémem byly ve zdejších sloupcích dlouho jedním z mých obsedantních témat.

V posledních měsících však zažívám velmi příjemné překvapení (které jsem si zřejmě vlastní podezíravostí o dost oddálila). Zdá se, že v diskusi o našem školství se po letech přece jen ozývá jiný tón. Jeho nositelem je - upřímně se přiznám, že k mému překvapení, pocházejícímu z faktu, že instituce jím vedená, tedy SCIO, je producentem testů, k jejichž samospasitelnosti mám víc než značné výhrady - Ondřej Šteffl.

Asi největším přínosem Ondřeje Šteffla do řad našeho vzdělávacího systému je malý soudobý zázrak – zdravá dávka selského rozumu. Na místo mýtů, jakými je důležitost titulů či nevyhnutelná nutnost přísnosti a formálně podporované autority učitelů, postavil lidskou činorodost a touhu po poznání, odmítl oddělování emocí – jako složky, která ruší naši bezchybnost – od vzdělávacího procesu a naopak zdůraznil motivaci a osobní výběr témat jako žádoucí podklad pro osobní vývoj. Do pojmu vzdělávání zahrnul nejen znalosti ze studovaných oborů, ale de facto celistvou osobnost lidského jedince – jeho emoční stav, sociální inteligenci, sebedůvěru i schopnosti uplatňování netradičních řešení. „Vzdělání má připravovat člověka pro život, to naše školy opravdu nedělají“.



Je zapotřebí naučit naše žáky klást otázky.

Jedním z oblíbených témat tohoto zastánce „školy pro život“ je nesoulad mezi učiteli a žáky - po letech práce ve školství skutečně rajská hudba pro mé uši. Léta strávená v instituci, která k dětem přistupuje v první řadě s nedůvěrou a podezíravostí, mně vždy vnukávala myšlenku, že součástí jejích darů je i obdobný vztah k sobě samému v dospělosti. Úzkostné hledání jakési často pofidérní „správnosti“, které se projevuje extrémním zaměřením na „bezchybnost“, je pro mnohé žáky spolehlivým ničitelem inspirace a schopnosti použít individuální přístup či řešení. V médiích a na odpovědných postech často zdůrazňovaná nutnost „přísnosti“ zas spíše přiznáním bezmoci školských institucí.

Několik po sobě jdoucích vystoupení tohoto „rebela“ bylo věnováno spíše obecným předpokladům pro tvorbu nového přístupu ke škole než jednotlivým krokům či metodikám. V rozhovoru v Hyde Parku ze dne 16. 6. 2014 se k otázkám na konkrétní postupy vyjadřuje spíš skoupě a vždy znovu obrací pozornost k otázkám obecnějšího charakteru. Předpokládám, že i to má svůj konkrétní důvod. Často pozorovaná a zmiňovaná neschopnost myslet v souvislostech totiž nespadla našim žákům z nebe, ale je utěšeným pokračováním a nárůstem téže vlastnosti generací předchozích, která se logicky projevuje i v přístupu k samotnému vzdělávacímu procesu.

Specializace a s ní související předpoklad, že užší zaměření vždy poskytuje lepší vhled do problémů a větší odbornost, je další velikou iluzí, které naše vzdělávání propadá. Je proto nutné obrátit pozornost právě k obecným souvislostem, naučit se myslet školství či vzdělávací proces jako součást celistvého vývoje, jako otázku nikoliv po tom, co má člověk umět či dokonce „co potřebuje ke své práci“ (jak zaznělo v jedné z otázek), ale po tom, kým člověk je či by mohl být, aby napomohl dalšímu smysluplnému vývoji světa. Má–li být efektivní součástí dalšího rozvoje, nemůže být továrnou na jednoznačné již známé odpovědi, ale výchovou imaginativních budoucích generací. Jak vcelku lakonicky prohlásil Ondřej Šteffl: „Je zapotřebí naučit naše žáky klást otázky.

Hyde Park s Ondřejem Štefflem

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.