A co roste, když ne mzdy?

Zpráva o světovém vývoji mezd Global Wage Report 2014/15 otevírá řadu otázek týkající se vývoje práce a nerovností ve světě. Přestože vyspělé ekonomiky v minulém roce rostly, výše reálných mez se takřka nehnula z místa.

Mezinárodní organizace práce před týdnem vydala zprávu o světovém vývoji mezd Global Wage Report 2014/15. Na jejím základě si musíme položit naprosto klíčové otázky, kterým čelí současný ekonomický systém. Jaká je budoucnost práce? Jaké jsou perspektivy nerovností ve světě? A je stále ještě relevantní ve společnosti zakořeněná touha ekonomicky růst?

Růst mezd zpomalil v roce 2013 na 2 % z 2,2 % v předcházejícím roce. Předkrizový růst kolem 3 % je tak v nedohlednu. Mzdový růst se ale netýká vyspělých zemí, kde mzdy stagnují na (ne)růstu v řádu desetin procenta.


Jak se mají pracovníci bránit, když jediné slovo nespokojenosti může vést ke ztrátě zaměstnání? Foto Roger Blackwell, Flickr

Ekonomicky nejsilnější ekonomiky tak dlouhodobě čelí stagnující životní úrovni velké většiny obyvatel. Mzdy zde totiž tvoří sedmdesát až osmdesát procent celkových příjmů domácností. Naopak vlastníci kapitálu si mnou ruce. Pokud totiž vyspělé ekonomiky rostly v minulém roce průměrně o 1,4 %, reálné mzdy se takřka nehnuly z místa a nezaměstnanost jakbysmet, znamená to pouze jedno. Ten kus, o který se zvětšil nechvalně známý koláč, šel celý do kapsy kapitalistovi a pracovník utřel nos.

To rovněž dokládá dlouhodobé zaostávání mezd za produktivitou práce, kdy se ekonomická „pravda“ ani vzdáleně neshoduje s realitou. Pokud by byl pracovník odměňován na základě své produktivity (jak např. argumentují zarytí odpůrci minimálních mezd), nedocházelo by k rostoucí mezeře právě mezi jeho produktivitou a odměnou.

Mzdy už zkrátka nejsou tím prostředkem k udržení životní úrovně. Dnes k tomu běžné zaměstnání nestačí, přestože už jenom ho mít je úspěch. Kde můžeme nalézt kořeny tohoto znepokojujícího trendu?

Neoliberální vnímání ekonomických vztahů dalo za vyučenou náročným odborářům, zatočilo s kolektivním vyjednáváním, dovolilo zprivatizovat nezprivatizovatelné, přiškrtilo minimální mzdy a legislativní ochranu pracovníků apod. Vyjednávací síla na trhu práce se tak zcela přelila na stranu zaměstnavatelů a námezdní pracovníci zůstali bezbranní vůči diktátu kapitálu.

Také globalizace, se svými průvodními projevy v podobě outsourcingu, offshoringu nebo dnes již tradičního závodu ke dnu, lidem jejich pracovní vyhlídky příliš nezlepšila a jen přitvrdila olupování pracující třídy o demokratický význam většiny.

A nakonec i technologický pokrok usnadnil nahrazování čím dál pracovní síly stroji. Tak i mechanizace výroby slouží jako zvednutý prst nad pracovníky, aby byli rádi za to, co mají. A nejlépe si ještě trochu utáhli opasky.

Jak se mají pracovníci bránit, když jediné slovo nespokojenosti může vést ke ztrátě zaměstnání? Když sebemenší kolektivní akce vůči zaměstnavateli může být jeho prvním krokem k odchodu za poslušnější pracovní silou? A když si k tomu sami pracující navzájem konkurují o nedostatek pracovních míst?

Global Wage Report 2014/15 neodpovídá na první dvě otázky z úvodního odstavce. Jasně ale ukazuje nesmyslnost dychtění po zvětšování proslulého koláče, protože ukusujeme stále stejně velký suchý okraj a v rostoucím povidlovém středu se rochní jen vrchních pár procent.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.