Na debatě, kterou v rámci projektu Volím fairtrade pořádala Ekumenická akademie spolu s brněnskou organizací Na zemi za přispění Evropské unie a Ministerstva zahraničních věcí, se sešla poměrně pestrá společnost diskutujících. Čtyři kandidující do Evropského parlamentu — Richard Falbr za ČSSD, Kateřina Konečná za KSČM, Ivan Derner za Českou pirátskou stranu a pozdě ale přece dorazil i Stanislav Polčák za TOP 09 a Starosty a nezávislé. Expertní pozici pak hájil Petr Mareš ze sdružení NaZemi, které se zaměřuje na důstojné pracovní podmínky zejména v zemích globálního Jihu.

Pár čísel a definic na úvod

Není bez zajímavosti si na začátek shrnutí debaty připomenout několik nejen číselných údajů, které vymezují pojem důstojná mzda a dávají tak následujícímu shrnutí debaty poněkud konkrétnější rámec. Je třeba poznamenat, že důstojná a minimální mzda není to samé.

NaZemi ve svých materiálech píše, že „living wage (důstojná mzda) je příjem za běžnou pracovní dobu (max. 48 hodin za týden), který pracujícím a jejich rodinám zajistí dostatek finančních prostředků na kvalitní stravu, bydlení, ošacení, dopravu, zdravotní péči a vzdělání, a zároveň zajistí drobné úspory pro případ neočekávaných okolností“.

Už z této definice je jasné, že minimální mzda se nemůže v mnohých případech rovnat mzdě důstojné. Není bez zajímavosti, že například v ČR se minimální mzda nachází pod hranicí tzv. příjmové chudoby, která tvoří asi 9680 Kč měsíčně, a to na 8500 Kč.

Jak minimální má být minimální mzda?

Debata samotná se, poměrně logicky, ale zaměřila zejména na problémy spojené s EU a tedy globálním Severem, a to zejména v české veřejné debatě již několik let přítomný problém minimální mzdy, kterou vymezuje zákon a debata o ní je tedy v politickém diskurzu snáze artikulovatelná. Diskutující zástupci levicových stran se více méně shodli na tom, že je ji třeba zvyšovat a to i na nějakém sjednoceném evropském základě (např. na 60% mediánu v dané zemi, tedy na onu hranici chudoby).

↗

Richard Falbr jako expředseda ČMKOS upozornil na různorodou snahu o oslabování role odborů Foto David Mužík, DR 

Proti tomu se postavil Stanislav Polčák, když konstatoval, že právě otázka zvyšování, proti kterému principálně není, by měla zůstat v kompetenci národních států. Jako jediný také po velkou část debaty zdůrazňoval, že při nastavování minimální mzdy je třeba vždycky třeba brát ohled především na reálnou kapacitu ekonomiky a zdůrazňoval oblíbený mýtus, který dává do souvislosti nárůst nezaměstnanosti a nárůst minimální mzdy. Ten byl však, stejně jako mnohokrát předtím, vyvrácen např. s odkazem na longitudinální data Mezinárodní organizace práce a dalších organizací.

Oba levicoví diskutující následně rozšířili debatu i směrem k pracovním podmínkám obecně. Richard Falbr jako expředseda ČMKOS upozornil na různorodou snahu o oslabování role odborů, které jsou důležitým hráčem, co se udržování přijatelných pracovních podmínek týče. Konečná zase upozornila na obvyklý trend protahování pracovní doby nad již zmíněných čtyřicet osm hodin týdně, nátlak v otázce neplacených přesčasů, stejně jako čím dál častěji využívaných neplnohodnotných pracovních úvazků a jejich řetězení.

Informace jako prostředek změny?

Po první části věnované minimální mzdě a pracovním podmínkám v kontextu Evropy se debata přelila do poněkud širšího kontextu. V návaznosti na materiály NaZemi k problematice pracovních podmínek v zemích tzv. globálního Jihu se přítomní zaměřili i na problematiku možností tlaku právě na různé globální korporace, které využívají absentujících standardů práce právě v zemích třetího světa.

Diskutující se více méně shodli na tom, že Česká republika jako malý a nevýznamný trh by v této věci mohla udělat jen velmi málo, nicméně právě Evropská unie jako trh pětisetmilionový přece jen představuje hráče silnějšího.

V souvislosti s hledáním cest směrem ke zlepšování podmínek přišla řeč i na téma informovanosti spotřebitelů, která by teoreticky mohla vést i ke spotřebě etické. Ta je v České republice zatím záležitostí okrajovou, což souvisí i se silným důrazem na nízkou cenu, který je typický pro velkou část českých konzumentů. Etická spotřeba se tak místo něčeho automatického stává spíše life-stylovou záležitostí.

Závěrem lze konstatovat, že nejjistěji se přítomní kandidující evidentně cítili v tématu minimální mzdy, která je přece jen v Česku už nějakou dobu přítomná, na rozdíl od poněkud abstraktnějších a méně západocentrických sfér debaty. Při neformální části debaty, které se odehrála už před konferenčním centrem, pak od jedné z divaček padla přínosná myšlenka, že by možná nebylo od věci, kdyby debaty podobné té předvolební probíhaly i s již zvolenými europoslanci a europoslankyněmi i v průběhu funkčního období.