Je vlastně překvapivé, že vulgarismy pronesené v rozhlasových Hovorech z Lán tak rychle a měřitelně snížily Zemanovu popularitu. Zřejmě to řadě jeho příznivců připadalo jako nepatřičné narušení oné podivuhodné aury, která v očích mnoha lidí obklopuje české prezidentství.

Postavení prezidenta v české společnosti je výjimečné v mnoha ohledech; a zjevně k nim patří i očekávaná míra kultivovanosti jeho mluvy. Jinak totiž v České republice panuje spíš kult jazykové „přirozenosti“. Přímočaré vyjadřování se u veřejně činných osob automaticky chápe jako projev upřímnosti; a rétorika se nepokládá za svébytnou dovednost či umění, ale za záludný způsob zastírání pravdy.

Dějiny i současnost české lingvistiky a uvažování o jazyce vůbec jsou úctyhodné; na veřejnou diskusi to však bohužel příliš velký dopad nemá. Když už náhodou nějaké jazykové téma přitáhne širší pozornost, většinou si to ani nezaslouží — ať už se jedná o jalové nářky nad úpadkem jazykových mravů, nebo debaty o rigidně pojímané „správnosti“ toho či onoho výrazu.

↗

Postavení prezidenta v české společnosti je výjimečné v mnoha ohledech; a zjevně k nim patří i očekávaná míra kultivovanosti jeho mluvy. Foto Yair Haklai

A největší vášně v českých zemích vzbuzuje — už dvě stě let — nejpovrchnější složka jazyka: pravopis. Koneckonců i na Zemanových sprosťárnách je zajímavé především to, že je pronesl prezident. O kultivaci jazyka tu vlastně vůbec nejde.

„K čemu je dobrá čeština? Na prd je,“ píše přispěvatelka v jedné internetové diskusi. Obávám se, že toto jadrné prohlášení je za současného stavu věcí dost výstižné.

Vedle špatné jednoduchosti je český řečový prostor zaneřáděn i špatnou složitostí, zejména v psaných projevech. U mnoha lidí se totiž ve chvíli, kdy mají sepsat strukturovaný text, projeví náhlá nedůvěra k tomu, jak se běžně vyjadřují. Nikdy se nenaučili své vyjadřování trpělivě tříbit — zároveň však tak nějak tuší, že psát se má „spisovně“. V takových chvílích se „přirozená“ čeština ledaskdy dočasně přesmykne ve svůj protiklad: spletitou zdeúřední hantýrku.

Otázka, jak při mluvení a psaní skloubit snahu o osobitost s respektem k pravidlům, samozřejmě není zdaleka tak přitažlivá jako otázka, jestli politik smí říkat „kunda“. O to je však důležitější. A totéž platí pro problém, jak zvýšit společenskou prestiž dobré češtiny.

Právě v těchto dnech se ukázalo, že to patrně nebude jednoduché. Když totiž nově vzniklá Asociace spisovatelů navrhla založení Státního fondu literatury, do kterého by šlo 1 % z každé prodané knihy (bez DPH), řada autorů či překladatelů to ostře zkritizovala; někteří i s dodatkem, že členové asociace dozajista chtějí těch zhruba padesát milionů ročně hlavně pro sebe.

Nápad, že by český stát přispíval na slovesné umění pouhým zlomkem částky, jaká se každou chvíli utopí v nejrůznějších nesmyslech, tak hned na počátku narazil i u lidí z oboru. A pak se něčemu divme.