Hezká analýza, ale v některých detailech poněkud jednostranná. Nejsem delegátem sjezdu a nebudu hlasovat o místopředsedech. Doufám ale, že delegáti vezmou vážně svoji zodpovědnost akcionářů společenství ČSSD a nebudou pouze mechanicky opisovat dohodnutá jména z papírků. Protože doufám - a doufám, že ne marně - že většina delegátů se bude řídit především logikou zájmu ČSSD, dovolím si vlastní analýzu:

Předsedou bude zvolen Bohuslav Sobotka, nejspíše bez protikandidáta. Nejen proto, že koně se nepřepřahají uprostřed brodu, ale v dané chvíli nevidím nikoho lepšího. Pravda, není to alfa samec jako Zeman nebo Paroubek, ale možná je to tak lepší. Koneckonců každý předseda je tak silní, jak silní jsou ti, co stojí za ním. Navíc ledaskdo mluví o nutnosti změn v rámci zachování strany jako podstatného hráče na naší politické scéně. Nejsem si ale jist, zda všichni, kdo se tak vyjadřují, chápou hloubku problému. Já bych to nazval potřebou začít transformaci zpět na politickou stranu v plném významu toho slova. U Sobotky mohu doufat, že má přečteno to, co na dané téma napsali Erazim Kohák a Jakub Patočka. Protože tudy někudy vede cesta, jak se vyhnout osudu ODS.
O křeslo prvního místopředsedy si to rozdají Milan Chovanec s Jiřím Dienstbierem. Na krajské konferenci (pardubické) jsem podpořil usnesení s Dienstbierem, ale byli jsme přehlasováni. Otázka volby prvního místopředsedy je zároveň otázkou, kdo z kandidátů by byl případně lepší předseda. Předpokládám, že u Sobotky jde výběr Chovance volbou spíš rozumem. A přání bude nejspíše vyslyšeno. Nicméně místopředsedy by se měli stát oba a poražený se podle mne stane řadovým místopředsedou.
Volbu Martina Starce považuji za stejně pravděpodobnou jako volbu předsedy. Z mediálního pohledu neviditelný muž v pozadí, jehož zásluhy by bylo ošklivé neocenit opětovnou volbou.
Luboš Zaorálek je mi z čelných představitelů lidsky nejsympatičtější. V diskuzi si počíná někdy poněkud netakticky, což ho činí snadným cílem, ale jeho upřímnost není hraná. To doufám ocení nejen divák diskuzních pořadů, ale i delegáti sjezdu. Jako ministr zahraničí mne včera potěšil úvahou nad situací na Blízkém Východě. Kdo chce zastavit islámský chalífát, musí najít přijatelné východisko pro všechny jeho odpůrce včetně Sýrie, Iránu a Kurdů. A pak o správnosti toho řešení přesvědčit politiky dotčených zemí včetně představitelů euroatlantické civilizace. Kdo to dokáže si zaslouží Nobelovu cenu. Jinak nás čeká trest za opuštění racionální strategie spolupráce s nacionalistickými režimy proti islamistům.
Pokud dobře počítám, zbývají ještě dvě křesla, z toho minimálně jedna žena. Tady už to nebude tak jednoznačné, ale tipnul bych si, že Alena Gajdůšková své místo obhájí. Prohra o senátorské křeslo s žijící legendou by jí neměla až tak ublížit. Navíc mezi místopředsedy by měl být někdo kdo se bude zabývat transformací uvnitř strany včetně efektivnosti fungování odborných komisí. Její dosud ohlášené protikandidátky by při vytížení na ministerstvu neměli mít pro takovou mravenčí práci čas.
Poslední křeslo, pokud bude kandidovat, získá Milan Štěch. Pokud nebude, možná se nakonec prosadí i kandidátka oranžového klubu, případně Jan Hamáček.

Ještě poznámka ke koalici v Duchcově. Tady neexistuje žádné dobré řešení, ale podle mne hrozí to, že léčba bude škodlivější než nemoc. Každý, kdo je zvolen do nějakého zastupitelstva, je odpovědný těm, kteří ho volili. Neznám konkrétní situaci a nejsem schopen odhadnout, zda tato koalice je schopná dlouhodobé existence. Nicméně odpovědnost za značku je jednou z charakteristik demokratické strany. Neměli bychom ji respektovat? V sobotu byl v Lidových novinách článek o podílu francouzských socialistů na vzestupu lepenistů. Ano, ta koalice představuje riziko a naši zástupci si vybrali variantu připomínající chůzi na tenkém laně nad propastí. Pokud je ale vyloučíme předtím, než z toho lana spadnou, nepomáháme "francouzskému" scénáři.
Naší největší hrozbou není ani Zeman, ani Babiš ani duchcovští radní, ale problematika lidí, zneužívající politické posty pro vlastní kšefty, kšefty spřátelených podnikatelů či přímo korupci. Tady je hlavním fronta, na níž musíme vyhrát, pokud si chceme uchovat podporu v současné době ke klasickým politickým stranám velmi skeptických voličů a plnit historickou úlohu sociální demokracie. Pokud jsme dost silní na tento střet, musíme být schopni odolat pokušení navrhované prevence. Nepodlehnout moralizování a teprve v případě skutečných excesů zasáhnout včetně odebrání členské legitimace.