Tenkrát to šlo

Jan Gruber

Živelně založené stávkové výbory vyhlásily před pětadvaceti lety generální stávku. Pracovat tehdy přestala více jak polovina obyvatel. Další stávku podpořili alespoň manifestačně. Sametová revoluce tak získala skutečně masovou podporu.

„Vyzýváme všechny občany, aby co možná nejvýraznějším způsobem manifestovali svou touhu po demokracii generální stávkou vyhlášenou na pondělí 27. listopadu od 12 do 14 hodin. Generální stávka 27. listopadu by se měla stát skutečným všenárodním neformálním referendem o vedoucí úloze jedné strany,“ řekl Václav Havel z tribuny letenského fotbalového stadionu více jak osmi set tisícovému davu krátce poté, co Milouš Jakeš i Miroslav Štěpán složili své funkce.

Energie a chuť měnit společnost v polistopadových měsících postupně vymizely. Místo společného budování sociálně spravedlivého státu nastoupila nová pasivita a neochota participovat na veřejném životě. Zdroj: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Vyhlášení generální stávky představovalo pro Občanské fórum krok do neznáma. Jeho představitelé si nemohli být jistí, že lid volání z Letenské pláně vyslyší. Výzva ke stávce byla jednou z nejvýznamnějších revolučních událostí.

Zapojením pracujícího lidu získala revoluce masovou legitimitu. Nebyla již počinem skupiny disidentů, studentů a umělců, nýbrž se stala zájmem celé československé společnosti. V generální stávce se manifestovalo znepokojení z panujících pořádků. Byla pokusem o překonání daného řádu, přičemž nikdo nemohl vědět, jakým směrem se revoluce v dalších dnech vydá.

V prohlášení studentů a zástupců Občanské fóra se psalo, že generální stávka je politickou protestní stávkou. Jejím cílem nebylo ochromení národního hospodářství nebo vyřazení některých služeb. Naopak stávkové výbory velmi dbaly o minimalizaci případných škod. Ve většině podniků, kde se práce zastavila, zaměstnanci ztrátu napracovali.

„Chceme se podílet na správě veřejných věcí, na rozhodování o všem, co se nás bezprostředně týká. I když politika se skutečně nedělá na ulici, musí politici respektovat názory občanů. Změní-li se ulice z pasivní, snadno ovladatelné masy na společenství aktivních lidí, musí k nim odpovídající postoj zaujmout i představitelé strany a státu,“ ozývalo se z různých koutů Václavského náměstí, kde se na podporu stávky sešly tisíce demonstrujících. Politika byla zkrátka všude.

Společnost se aktivizovala a pokoušela se získat podíl na moci. Stávkové výbory nahrazovaly zdiskreditované a nefunkční Revoluční odborové hnutí.

Odbory však svou společenskou pozici vydobytou během listopadových a prosincových dní, dlouhodobě neudržely. Ač byly jedním z pilířů sametové revoluce, tak se v následujících letech musely potýkat s úpadkem členské základy i všeobecnou neochotou po sdružování.

Chyba byla ovšem i na jejich straně. Nebyly schopné vysvětlit svou úlohu v demokratické společnosti. Nezareagovaly dostatečně na proměny podmínek práce a práce jako takové. Stále zůstávaly myšlenkově omezeny na boj za vyšší mzdy a zaměstnanecké benefity pro své členy. Nenastavovaly novou agendu a nebyly s to zapojovat se do celoevropské diskuse o budoucnosti odborového hnutí.

Přestože v posledních letech dokázaly zorganizovat několik masových protivládních demonstrací, nevystoupily jako reprezentace celospolečenských zájmů. Snaha vymoci lepší podmínky pro odboráře a odborářky je jistě chvályhodná. Nicméně zůstane-li pouze u ní, nemohou odbory už nikdy sehrát stejnou úlohu jako v době sametové revoluce. Teprve až si uvědomí, že nejen jejich členstvo má právo na důstojný život, mohou dosáhnout výraznější společenské proměny.

Revoluce roku 1989 totiž nezvítězily, „protože poloprázdné regály varšavských obchodů nemohly konkurovat Oxford Street“. Zvítězily, neboť nabízely prostor pro radikální změnu.