Když se individualismus vyprázdní
Markéta HrbkováČasto se hovoří o individualismu, který dnes převládá, je to ale opravdu individualismus? Ceníme si skutečně sami sebe nebo jen hledáme svůj obraz v očích druhých?
Tak to máme za sebou. Nechci rozebírat, komentovat ani hodnotit to, co se dělo 17. listopadu v ulicích, bylo o tom napsáno mnohé ze všech stran a krom toho se kajícně přiznám, že jsem tak trochu z Prahy utekla. Proč?
Jsem už strašně unavená tím, jak se nad každou kauzičkou ihned vyrojí tábor nadšených podporovatelů a stejně zavilých oponentů a vzduch se plní slovy, která jaksi sama ze sebe vytvářejí logické konstrukty, ale nemají jiný cíl než vymezit se, na chvíli cítit svou „identitu“ oproti jiným. Víry „individualismu“.
Jenže on je to takový splasklý individualismus, který na sebe prozrazuje, že si sám sebe moc necení, sám o sobě moc neví, ale o to víc se vyžívá v drobných nedůslednostech protistrany. Namísto zdlouhavého pátrání po tom, kým jsme, individualita jakoby se nám nenápadně smrskávala na to, co „nejsme“, na čem jsme „nezávislí“ a s čím, jak jinak, vedeme boj o pozice.
Je to individualismus twerkových soutěží na vysokých školách, jejichž děsivost spočívá ani ne tak ve vulgaritě, jako v představě té hlubinné propasti sebevědomí, která dožene sbor mladých dívek, které mají důvod si myslet, že něčeho dosáhly, sehrát soutěž z uliček lásky pod světlem reflektorů.
Individualismus, který brání možnost plošně zavřít hospodu všem dětem, protože majitelské individuum nevydělává. Na divokých diskusích kolem této regionální kauzy bylo obzvlášť dobře vidět, jak málo se zde individualismus páře s tím, aby dbal na obranu individua před zobecňujícím pohledem .
Nedávno jsem u kulatého stolu o daních zaslechla povzdech: „...problém často je, že státy - to je taková hodně evropská specialita, ale vidíme to i za hranicí Evropské unie - nade vše nadřazují svou suverenitu a tato priorita je často velmi brzdí v tom, aby mohly vzájemně spolupracovat.“
Individualismus, jehož individualita se už rozšoupla tak, že vesmír je jí sluhou a planeta jen odkladištěm spotřebovaného žití.
Individualismus narcistických bláznů nebo dětí, který jediné, co hledá, je vlastní obraz v očích druhých. Zrádná hladina, co Narcisovu tvář odráží tak dokonale, že si ji lehce splete s pevnou zemí.
Individualismus bez individuality, protože na tu nezbyl čas.