Jsme individualisté?

Kolektivismus v dnešním pojetí je něco, co se dává dohromady s levicí a socialismem, kdežto s kapitalismem a pravicí si lidé spojují spíš individualismus. Eva Hájková uvažuje, nakolik je to tak doopravdy a co znamená být individualistou.

Na úvod musím napsat, že k následujícímu zamyšlení mě částečně přiměl Josef Poláček svými opakovanými diskusními příspěvky v Deníku Referendum, ve kterých poukazuje na ziskuchtivost člověka, na jeho individualismus či egoismus, který je prý vrozený, a je údajně překážkou budování vyššího typu společnosti.

Nehodlám se ovšem vymezovat proti jeho názorům ani se zamýšlet se nad tím, do jaké míry je věčná nebo pomíjivá lidská ziskuchtivost, ale pouze nad tím, co je to vlastně individualismus a do jaké míry je protikladný kolektivismu. Nebudu tvrdit, že můj výklad je marxistický, ani se nebudu, pokud to nebude nutné, dovolávat nějakých autorit, ačkoli netvrdím, že mé myšlenky jsou naprosto originální. Naopak. Jistě jsem všechno někde vyčetla, jenom už nevím, kde vlastně.

Lidé jsou prostě takové nádoby, do nichž se sbírají myšlenky z různých zdrojů a vaří se v nich za občasného promíchávání a ochutnávání. Zda bude takový „eintopf“ pro druhé stravitelný, to závisí na kuchařském umění, kterému se lze částečně naučit a částečně je možná darem „shůry“.

Existují lidé, kteří stále dokola „vaří“ jedno a totéž, aniž by kdy přikročili k výraznější obměně. Mají už totiž své suroviny a odmítají jakékoliv cizí. Naproti tomu existují lidé, kteří neuvaří dvakrát stejné jídlo. Proto jejich okolí neví, co od nich může očekávat.

Ale to byla jen taková rádoby názorná odbočka. Zpět k tématu. Na začátku je třeba vyjasnit si pojmy. Kolektivismus znamená podle slovníku cizích slov „podřizování osobních zájmů zájmům kolektivu“. Člověk je od počátku tvorem společenským, kolektivním. Už jeho bezprostřední předchůdci žili v tlupách, spojených příbuzenskými svazky.

Za oněch starých časů žili lidé společně, protože to bylo pro ně výhodné z hlediska přežití, jako je společný lov výhodný pro smečku vlků. Jedinec byl jakoby vrostlý do své rodiny a do své kultury. Byl na nich silně závislý. Řečeno jazykem přísloví - jedl jejich chleba a zpíval jejich píseň. Podobně jako ti, kteří chtějí s vlky žíti, musí s nimi výti.


S kapitalismem si lidé spojují individualismus. Foto Jonny White, flickr.com

Kolektivismus v dnešním pojetí je něco, co se jaksi (víceméně samozřejmě) dává dohromady s levicí a se socialismem, kdežto s kapitalismem a pravicí si lidé spojují spíš individualismus. Ale je tomu tak skutečně?

Co je vlastně individualismus? Kupodivu to není totéž co sobectví, čili egoismus. Ten pojem vůbec není přesným opakem kolektivismu. Týž slovník cizích slov nám říká, že individualismus je „nezávislost jedince na skupinových a společenských normách či standardech“. Tedy v podstatě nejde o nic negativního, o žádné nadřazování významu individua kolektivu.

Jde spíš o to, že člověk, který není odkázán na mínění druhých, který se nedá žádným tlakem donutit k tomu, aby měl s nimi na všechno stejné názory (aby „vyl s vlky“), se stává svým vlastním pánem, nezávislou, vyhraněnou a svéráznou osobností (individualitou), která, když bude chtít, může se z vlastní vůle přiklonit k onomu kolektivismu; tedy může dobrovolně své vlastní zájmy podřídit zájmům kolektivu. Záleží na něm, kterému ze svých „“ dá přednost.

Když se vrátíme k politické dichotomii pravice X levice, můžeme kolektivismus a individualismus vidět i obrácenou optikou. Můžeme třeba usoudit, že pravicově zaměření lidé jsou více kolektivní, kdežto levičáci jsou větší individualisté. Vysvětlit by se to dalo například takto: kolektivismus pravice (dejme tomu té extrémní) je kolektivismem „našinců“, tedy kolektivismem těch, jejichž identita je totožná a jasně viditelná nebo zjistitelná. Ti potom drží pohromadě proti všem „cizím“ (viz rasismus).

Možná se pletu, ale i pravičáci, kteří nepatří k extrémním a nacionalistickým proudům, tedy vlastně demokratičtí pravičáci, mají podle mého mínění radši lidi, kteří se jim podobají, kteří jsou otevření, snadno identifikovatelní a pochopitelní. Za takových okolností je totiž zřejmé, že těm druhým jde o totéž, oč jde jim, a proto jim důvěřují. Pravicově orientovaní lidé jsou schopni jednat kolektivně, například ve jménu svobody individua, o jejíž podstatě mají ovšem vlastní představu.

Na druhé straně levičáci se sice pokoušejí jednat v zájmu svobody celé společnosti, ale každý individuálně, na vlastní pěst. Často to totiž bývají tak silné individuality, že nejsou sto se sjednotit. Nejsou schopni si důvěřovat, protože jsou jeden pro druhého neprůhlední a jsou si tedy navzájem obtížně pochopitelní, což může občas vést i k tomu, že mají jeden z druhého tak trochu strach. Není u nich všechno tak jasné jako u pravičáků, kteří vědí, co je pro ně dobré a co mají chtít.

Levičák tuší, že kolega má možná v hlavě (nebo v srdci?) něco podobného jako on, jenže když ono je to tak mlhavé... Obsah jeho vlastního nitra ovšem často nebývá o nic méně mlhavý, dokonce ani pro něho samotného. Je to způsobeno tím, že zatímco pravičáci obvykle chtějí to, co už je, tedy známé věci (staré normy), levičáci naopak chtějí to, co ještě není (nové normy), neznámé věci.

To, co je (společenská realita), je totiž obvykle výhodnější pro extrovertní pravičáky, kteří se umějí ve světě lépe prosadit. Pravice obvykle víc tíhne k pragmatismu a levice k idealismu, i když připouštím, že je to krajní zjednodušení, které není všeobecně aplikovatelné.

Takový introvertní levičák, který si chce ujasnit, co vlastně chce, dost často vyhledává samotu. Samota upevňuje jeho individualismus (čili nezávislost na společenských normách). Od jiných levičáků ho dělí hradba, kterou by bylo žádoucí prorazit, aby se ukázalo, co je za ní, aby se jejich osobní prostory spojily, začaly spolu komunikovat a mohly se tak v nich začít vytvářet základy nového světa.

Není to vůbec snadné. Je k tomu totiž třeba vzdát se do jisté míry svého výsostného území, kam obvykle nikoho nepouštíme. Chce to do značné míry překonat sama sebe. Vpustit druhé lidi do svého srdce a vzdát se části svého soukromí.

Někdo si možná řekne: Je to vůbec nutné, aby se společnost dělila na pravici a levici? Když už se levičákům podaří zbourat mezi sebou individuální hradby, má je dál oddělovat nějaká jiná hradba od pravice? Samozřejmě, že dělba na levici a pravici není nutná. Při bourání ovšem musí levice postupovat tak, aby nesplynula s pravicí. Žádoucí naopak je, aby pravice časem splynula s levicí, která by si nadále už nemusela říkat levice.

Nejdůležitější, nač je třeba při bourání pomyslných hradeb dbát, je to, aby člověk přes veškerou spolupráci s kýmkoli, kdo je ke spolupráci ochoten, zůstal sám sebou. Jenom tak totiž může být pro společnost přínosem. Aby zůstal sám sebou, musí se o něco opřít. Nejlépe o něco takového, čím nelze jen tak snadno otřást, o něco, co není závislé na konkrétním člověku nebo na skupině lidí. Ale o tom zas někdy příště.

Odpověď na to, zda má být člověk kolektivistický nebo individualistický, je tedy taková, že v každém případě má být obojí, protože na individualitě není nic špatného. Společnost výrazně získá, když v ní budou silné individuality. Jen si musí dát pozor na to, oč se vlastně opírají.

A co si myslíte vy? Diskuse (42 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Stokrát nic aneb Slohová práce Pondělí, 10.Března 2014, 18:39:16

To je můj nejvystižnější dojem z tohoto článku i dalších podobných z pera paní Hájkové. V titulku je otázka, zda jsme individualisté. Jsme tedy nebo nejsme? To se z článku nedozvíme. Na konci ale dostaneme odpověď na to, "zda má být člověk kolektivistický nebo individualistický", a to, že "v každém případě má být obojí, protože na individualitě není nic špatného." A společnost tím dokonce výrazně získá, když "v ní budou silné individuality, jen si dát pozor..." atd. atd.

Mohu začít z jakékoli části článku a všude narazím jen na slovní omáčku. Proč mi to připomíná středoškolské slohové práce?

Autorka se neopírá vůbec o nic. Nejsou zde teorie, historické souvislosti, myšlenky či konkrétní činy jiných nebo alespoň vlastní, přirovnání ke konkrétním jevům nebo aplikace filozofických či teologických koncepcí. Ani náznak, vůbec nic. Autorka "jistě všechno někde vyčetla, jenom už neví, kde vlastně". Dozvídáme se jen, co nechce. "Nechce tvrdít, že její výklad bude marxistický." Ani se nebude "dovolávat nějakých autorit", "pokud to nebude nutné". Vážně to není nutné nebo přinejmenším vhodné, aby vznikl článek, ke kterému může někdo i diskutovat?

Dichotomie pravice-levice a individualismus-kolektivismus jako banální přirovnání autorka zajímavě obrací. Asi se snažila toto zažité schéma nějak nově vyvrátit. Obráceně se to dá pochopit v případě pravice "dejme tomu té extrémní." I "pravičáci" jsou schopni "jednat kolektivně. Například ve jménu svobody individua, o jejíž podstatě mají ovšem vlastní představu..." No, škoda. A pak už se od individualismu vzdalujeme někam k pragmatismu a idealismu,

Z citací slovníku cizích slov a s užitím lidových přísloví (Koho chleba jíš, toho píseň zpívej nebo Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti) asi lze vytvořit podnětný článek. Jen si nemyslím, že to je zrovna tento případ...

(Pozn. V uvozovkách uvádím citace z autorčina textu.)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 10.Března 2014, 23:20:52

Dá se předpokládat, že předchůdci lidí žili nějak sociálně. Ovšem autorka ví dokonce jak: "Člověk je od počátku tvorem společenským, kolektivním. Už jeho bezprostřední předchůdci žili v tlupách, spojených příbuzenskými svazky. Za oněch starých časů žili lidé společně, protože to bylo pro ně výhodné z hlediska přežití, jako je společný lov výhodný pro smečku vlků."

O společenské struktuře nejstarších předků lidí nevíme vůbec nic. Ta data, ze kterých se vychází, nejsou kosterní pozůstatky celých skupin jedinců, kteří zemřeli ve stejné době, jejich ohniště, odpadky z jídla atd. Ta data jsou třeba kus čelisti a pak sto tisíc let nic.

Marx si ovšem myslel, že se ta struktura společnosti v pravěku dá odvodit z materiálních potřeb: můžeme si být jisti, že ty pralidi něco jedli. Dnes už jsme přece jenom dále, alespoň v tom, že víme, co nevíme.

Nevíme například jestli pralidé žili ve "fission-fusion" skupinách jako dnes šimpanzi nebo v "tlupách" kde jedinci setrvávají celý svůj život - tedy jako dnešní kmeny. To je jen jeden ze zásadně odlišných rozdílů sociálního uspořádaní.

Individuum a individualismus v dnešním slova smyslu je sociální konstrukce možná jen ve velmi složité společnosti, je poměrně nedávného data. Před pár sty lety by ta distinkce individualismus-kolektivismus vůbec žádný smysl nedávala.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 11.Března 2014, 09:43:57

Je vidět, že se dá diskutovat i nad "slohovou prací". A já se přidávám.Znám dost individualistů, a myslím, že první dva komentátoři článku se k nim počítají. Jsou mezi nimi lidé uznávaní i takoví ti, co si hrají jen na svém malém písečku. Myslím, že paní Hájková dobře vystihla, jak je těžké, aby takový individualista, (myslím teď toho uznávaného), dokázal lovit s tlupou. Zasadila svou úvahu i do politického rámce. Na území obce se musí všichni shodnout, kudy povede kanalizace, co vybudovat, atd, ve vrcholné politice opozice musí tvrdit, že všechno, co chce koalice, je špatné. Nemohou lovit společně, protože by docházelo k eliminování stran, ke zjištění, že jsou zbytečné. Že se totiž můžeme dohodnout. Nepřispívají k tomu i individualisté nepolitičtí, kteří dokáží dobře zkritizovat? Víc už ne?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 11.Března 2014, 20:31:55

Já jsem původně vůbec nechtěla reagovat, protože když vás někdo zkritizuje, že jste téma špatně uchopili, vůbec nic nového jste neřekli a váš text je vlastně pod úroveň, tak to se pak dost špatně diskutuje. Diskutovat by se totiž mělo o nějaké věci nebo o nějakém jevu, kterých se text dotýká, méně už o úrovni textu či dokonce autora. To je spíš úkolem literárních kritiků. Ale díky reakci pana Pospíšila jsem si to zase rozmyslela.
Já vím, že se někdy vyjadřuji dost nesrozumitelně, používám nadbytečné věty, které vůbec nesouvisí s tématem, nebo různé neobvyklé výrazy. Ale není to tak, že bych nevěděla, co jsem chtěla vyjádřit.
Pravdou je, že jsem měla v úmyslu oslovit jinou část levice, než do jaké spadají oba páni psychologové (pokud se vůbec k levici počítají) a poukázat na její problémy v komunikaci a ve sjednocování se.
Ještě k tomu individualismu: pokud to znamená nezávislost na společenských normách a standardech (a na cizím mínění), pak je to jedině správné. Jde jen o to, že to slovo lidé běžně vnímají v trochu jiném významu (právě jako to sobectví). Proto je individualismus zároveň nežádoucí i žádoucí. Člověk přece má být názorově nezávislý, má si umět tvořit vlastní mínění. Třeba i o zákonech. Pokud jsou ve společnosti (a je jedno jestli je demokratická nebo jiná) taková pravidla, že si někteří jedinci mohou legálně přivlastňovat pohádkové bohatství, zatímco druzí se trestají pro nepatrná provinění (například viz http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/330014-duchodce-skoncil-za-mrizemi-v-obchode-snedl-tri-bobule-z-hroznu.html ), pak je jedině správné být na takových společenských normách nezávislý. Ale to, oč se má člověk nezávislý na společenských normách opírat (protože o nějakou normu se při rozhodování opřít musí), jsem chtěla řešit až někdy jindy, ačkoliv jistou představu o tom mám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Slovní omáčka? Středa, 12.Března 2014, 13:43:54

Pane Ungere, je samozřejmě záležitostí osobního vkusu a osobních priorit každého jednotlivce (každého individua), co pociťuje jako "slovní omáčku" a co ne.

Nicméně, trochu bych se pozastavil u Vašeho hodnocení, že paní Hájková své texty "neopírá o nic". Snad tím máte na mysli, že je neopírá o texty těch či oněch vědeckých "autorit".

Jenže, my tady opravdu nejsme na nějakém vědeckém sympóziu, kde by jeden druhého měl trumfovat počtem odkazů na různé vědecké studie. Tady jsme na názorové platformě, jejíž účelem je konfrontace, a pokud možno i vyjasňování názorů na základní otázky života a člověka.

Svého času jeden (marxistický) vedoucí semináře vyjádřil na obdobné téma svůj názor: "Vedoucí semináře nemá o nic větší kompetenci nežli kdokoli jiný. Vedoucí semináře má samozřejmě mít větší sumu vědomostí k danému tématu nežli jeho studenti - ale co se týče názorů na život a postoje k základním životním otázkám, tady nemá vedoucí semináře o nic větší kompetenci nežli ostatní."

Měl jsem už v životě příležitost poznat množství těch, kteří své soudy vždycky mohli opřít o ty či ony studie, o ty či ony autority - a přece, při porovnání s vlastním životem, mohl člověk nad jejich soudy pouze potřásat hlavou.

A naopak, vedl jsem například svého času rozhovory s jedním mladým mužem, bez jakéhokoli vyššího vzdělání - který však prostým, bezprostředním, ale velice poctivým způsobem věřil v Boha. A právě díky tomuto jeho ryzímu, poctivému hledání vyšší pravdy - ať boží či lidské - jsem si s ním mohl daleko přínosněji pohovořit o otázkách Boha i člověka, nežli s celou řadou oněch akademicky erudovaných, ale vnitřně chladných a sterilních příslušníků intelektuálních "elit".

Paní Hájková má - a toto jí nikdy nelze upřít - velice vzácný, až přímo jedinečný smysl vystihovat naprosto přirozeným, intuitivním způsobem právě takové základní otázky a problémy lidského a společenského žití. Dokonce bych řekl, že touto svou intuitivní schopností někdy přesahuje, převyšuje své vlastní - vědomé - postoje a názory, pokud tyto jsou uzavřeny do korzetu nějakého ideového kánonu.

Mimochodem: v každém případě se zdá být jisté, že neandrtálci žili opravdu v minimálních skupinkách, které spolu asi musely být přinejmenším do značné míry pokrevně spřízněné (jednotlivé tlupy byly navzájem od sebe příliš vzdáleny, než aby zde mohlo docházet k signifikantní fluktuaci osob).

A ten "kolektivismus individualistů": nu ano, tohle je už dlouhou dobu mé vlastní přesvědčení, že naprostá většina právě těch největších "individualistů" ve skutečnosti vedou naprosto stádní způsob života, jsou ovládáni mentalitou stáda.

Dneska je to prostě módou, nějakým způsobem vynikat nad ostatní, nevázat se normami, dělat si co je mi jen zlíbí. Jenže, ve skutečnosti všichni tito "individualisté" nakonec nechtějí být opravdu sami sebou, totiž hledat vnitřní, autentickou základnu svého vlastního bytí - nýbrž oni chtějí jenom v y n i k n o u t, právě pro tento jeden okamžik získat obdiv a slávu. A jak je možno získat obdiv a slávu u ostatních? Tím že budu opravdu jiný nežli ti všichni ostatní? - Nikoli, přesně naopak; já musím dělat to co uznávají v š i c h n i, co se líbí všem, co je zrovna panující móda - jenom to musím udělat nějak poněkud jinak, extravagantněji, extrémněji. Všichni tito individualisté jsou tedy ve skutečnosti ovládáni vnitřním strachem, že nedosáhnou dostatečného uznání, dostatečného respektu u své kliky, u své party, ve své komunitě - zkrátka, ve svém kolektivu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Poláčkovi Středa, 12.Března 2014, 15:29:15

Neandertálci nejsou předkové moderních lidí: V Evropě žili před dosti nedávnou dobou s lidmi současně a možná jim předali trochu svých genů. U sociálních zvířat "k signifikantní fluktuaci osob" dochází i když nejde o velké populace. Například u šimpanzů jsou ve skupině většinou samci navzájem mnohem příbuznější než samice, které mezi skupinami migrují. Totéž lze pozorovat leckde i u lidí, například u středověkých královských rodů, kde muži zůstávali na svých dědičných územích, zatímco manželky měli často velmi zdaleka. Anglie měla tři královny českého původu.

Příspěvek paní Hájkové nijak neshazuji. Jen si myslím, že v úvahách o tom, co je pro lidi přirozené a možné nelze vycházet z představ 19. století, kdy se o sociálních strukturách zvířat či neevropských kultur nevědělo téměř nic.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Poláčku, Středa, 12.Března 2014, 16:47:29

Nejsem jediný, kdo měl výhrady k formě i obsahu především těch filozofujících článků paní Hájkové. 11. prosince 2013 na článek paní Hájkové "Proč dávám přednost univerzalismu před liberalismem" napsala diskutující paní Mičkalová mimo jiné:

"...Články paní Hájkové pro mne představují odstrašující příklady toho, jak psát špatné eseje. Kulhá forma i obsah...
...Paní Hájková obvykle prošpikuje své články nějakými absurdními postuláty , aniž by kdy vysvětlila, co přesně myslí širokými pojmy, se kterými nakládá. Chtěla bych paní Hájkové sdělit, že i na poli humanitních věd a diskusí lze postupovat systematicky (tedy vyjadřovat se přesně po obsahové stránce).
Stejně tak její články obsahují mnoho tezí, které jsou přinejmenším sporné a zkratkovité, navíc často vyjádřené hodně nemotorně...
...Některé články paní Hájkové myšlenkově vedou odnikud nikam. Jak by také mohly, když postrádají metodický postup při rozvíjení myšlenek..."

Nepsal jsem, že musí být články opřeny o tvrzení nějakých autorit, i s oněmi příslovími a subektivními úvahami "asi lze vytvořit podnětný článek". Takže možné to je i bez citací oněch autorit. Jen jsem možná nad rámec náročný , když očekávám, že článek tohoto typu bude mít alespoň nějaký jasně formulovaný začátek, konec, celkovou strukturu a bude v něm postihnut ten základní smysl toho, co chce autor článek sdělit.

Jsem rád, že do této diskuse, v mém případě diskuse především o formě článku, reagovala paní Hájková. Mám zájem na tom, vědět, které části levice byl článek určen a proč. Naopak mě velmi potěšilo, že autorka v diskusi vystihla otázku po tom, do jaké části levice vlastně patřím já a jestli se za její součást považuji. Ale to je na jinou diskusi, možná osobní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Kubičko, Středa, 12.Března 2014, 17:42:25

já nehledám, co je pro člověka přirozené, protože si myslím, že pro něj není přirozené celkem nic. Nechme pravěk pravěkem. Není to důležité. Předpokládám, že v neolitu už člověk žil kolektivně a ještě dlouho poté jakbysmet. Úplně stejně je mi jedno, kdo s kým byl příbuzný, i když si myslím, že příbuzenské vztahy dlouho hrály prim a že lidé žili především jako součást svého rodu (rodiny). To, že se individualizovali a stali na těch rodech nezávislí, pokládám za správné. Jenom si myslím, že člověk nemůže žít sám pro sebe, nýbrž se má DOBROVOLNĚ spojovat a spolupracovat s ostatními. Aby žil v rodech už vůbec není potřebné. Naopak, měl by se naučit komunikovat i s naprosto cizími lidmi. Dnes jsme tak nějak všichni závislí na všech.
Panu Poláčkovi a panu Ungerovi také ještě něco napíšu, nestíhám to tak rychle.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Ungere, Středa, 12.Března 2014, 19:54:34

snažím se o zlepšení, což jsem už dříve sdělila i oné paní Mičkalové. Jistě, měla bych si své myšlenky víc ujasňovat, lépe formulovat a měla bych texty víc propracovávat. Ale to bych jich musela napsat daleko méně a na to jsem dost netrpělivá. Možná, že i trochu líná. Ovšem dělám, co můžu. Kromě toho si myslím, že text by měl někoho zaujmout, VZBUDIT V NĚM ZÁJEM o nějaké téma, k němuž si pak čtenář může dohledat informace někde jinde. To může být třeba lepší než článek, který nás o nějakém problému informuje pravdivě, komplexně, ale suchopárně. Člověk samozřejmě nemusí oslovit všechny (a taky je neosloví). To je tedy odpověď na otázku, proč byl článek napsán. Jestli vzbudil, to já samozřejmě nemohu vědět. Proto píšu další a další články.
Pokud jde o tu levici, tak tu bych rozdělila (velmi nahrubo) asi takhle:
1) Ti, kteří se nacházejí v problematické pozici (nezaměstnaní, pekarizovaní pracující, zejména mládež, ale vlastně všichni ti, kteří mají v systému značně nevýhodné postavení, z něhož se vlastními silami nemohou dostat)
2) Ti, kteří s těmi prvními sympatizují, ačkoliv jejich postavení není nejhorší (tam bych s dovolením zařadila i vás, pokud se ovšem nehlásíte spíš k pravici nebo ke středu - ale to už je vaše věc)
3) Ti, kteří se tváří, že s těmi prvními sympatizují (ale o těch raději pomlčím).
Někteří z té první (ale vlastně i z té druhé) skupiny mají, řekněme, komunikační problém, případně různé jiné nedostatky. Například často slyšíme mluvit o "nepřizpůsobivých", čímž se obvykle označují Romové, ale dali by se tak označit i jiní lidé. Jsou třeba nějakým způsobem zvláštní, což může být v zaměstnání dost velký hendikep. Je to těžké popisovat, protože ty nedostatky mohou být opravdu různé. Někdo je neprůbojný, někdo může mít o sobě malé mínění, někdo zase příliš velké.
No, a teď je všechny dejte nějak dohromady. To je strašně těžké, když jsou jakoby uzavření každý ve své bublině.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Středa, 12.Března 2014, 20:29:8

k tomu kolektivismu individualistů mě napadlo ještě něco, o čem byste měl možná větší přehled než já, vzhledem k tomu, že jste studoval antickou filosofii. Loni jsem četla knížku Perský oheň od Toma Hollanda. V části, kde popisuje poměry ve Spartě, píše o výchově spartských občanů a o typických rysech jejich charakteru, které díky té drsné výchově (kterou nazývá agogé) získali. Taky žili (a museli žít) kolektivně, museli podporovat jeden druhého v bitvách, čímž byli proslulí. Ale zároveň se neuvěřitelným způsobem předváděli jeden před druhým, naprosto bezohledně se hnali - ne ovšem za hmotným prospěchem - nýbrž za slávou. Bezohlední byli samozřejmě ke všem cizincům.
Jediný, kdo neprošel agogé, byl spartský král (vlastně měli prý dva). Králové ovšem měli úplně jiné charakterové rysy a "běžní" Sparťané měli před nimi respekt, údajně až posvátnou úctu. Pak tam samozřejmě byly ještě jiné vrstvy, ale ty byly neplnoprávné a jejich příslušníci zase měli jiné typické vlastnosti.
Jinak, s tou slovní omáčkou je to dost pravda. Tu omáčku ovšem produkuji uvnitř své hlavy, protože mé vědomosti jsou nedostatečné, ale přitom mě leccos zajímá. Člověk má tendenci si to domýšlet...
No a když už je omáčky příliš, tak je to jako v té pohádce "Hrnečku vař".
Když se zrovna nehádáme o Marxe nebo o něco podobného, tak si někdy i rozumíme :-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Konflikt dionýsovského a apolónského pojetí? Neděle, 16.Března 2014, 12:27:29

Tak nějak ve mně vzniká pocit, že ta kontroverze o smysl či nesmysl příspěvků a úvah paní Hájkové není nakonec ničím jiným, nežli konfliktem mezi "dionýsovským" a "apolónským" způsobem myšlení respektive tvorby.

Je zřejmě prostě určitá kategorie čtenářů, která vyžaduje nějakou jasnou, přehlednou strukturu textu, kde už na počátku je jasně řečeno, o co se jedná.
Ocitujeme si (citát) pana Ungera:

"jasně formulovaný začátek, konec, celkovou strukturu a bude v něm postihnut ten základní smysl toho, co chce autor článek sdělit"

V každém případě pro mou osobu mohu ujistit: nikdy jsem neměl závažnější problémy s tím, pochopit a "dekódovat", co má autorka na mysli. - Budiž, připouštím, že v některých případech to i mně trvalo poněkud déle, než bývá u jiných autorů obvyklé.

Ovšem, to je dáno právě strukturou myšlení - a tedy i psaní - autorky: ona se nedrží jedné jediné myšlenky, nýbrž sleduje obvykle hned v í c e r o aspektů dané věci.

Jenže, právě tohle je zcela jednoznačné pozitivum: že se neomezuje jenom na jednu jedinou myšlenku, na jeden jediný aspekt, nýbrž svou - dříve zmíněnou - intuicí jaksi "vyhmatává" i aspekty vedlejší, skryté, které jsou však pro plné uchopení celé věci zcela nepostradatelné.

Proto bych v každém případě doporučil všem, kdo kritizují texty paní Hájkové jako konfúzní: zkuste si její texty přečíst znovu, důkladněji - a hlavně, zkuste se na ně podívat jinýma očima. Pokud možno, očima samotné autorky. Možná, že pak přece jenom nakonec objevíte, že se v jejích úvahách skrývá mnoho myšlenkově hodnotného, co vám samotným doposud unikalo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Agogé Neděle, 16.Března 2014, 12:40:29

No ano, antická Sparta byl samozřejmě velice militaristický "nárůdek", válce a boji tam bylo podřízeno v podstatě všechno. Z tohoto hlediska ani ten kolektivismus na straně jedné, a ty vzájemné boje mezi účastníky tohoto vzdělávacího systému "agogé" není žádný protiklad: na straně jedné museli v boji být kdykoli připraveni podpořit svého spolubojovníka, ale na straně druhé tyto neustálé vzájemné půtky v nich posilovaly bojového ducha.
V každém případě je to dokladem toho, že každý kolektivismus ještě zdaleka nemusí mít pozitivní, humanistickou konotaci.

- Ostatně, vysokým stupněm pospolitého ducha se vyznačoval například i německý Wehrmacht za Hitlera...

Mimochodem, Platón na jedné straně vysoce oceňoval tento spartský způsob výchovy (sám na něm do značné míry založil svůj koncept výchovy Strážců státu ve svém modelu "ideálního státu") - ale na straně druhé, zcela zásadní rozdíl spočíval v tom, že u těch Sparťanů se veškerá výchova omezovala právě jenom na ty čistě válečné, bojové dovednosti - zatímco u Platóna tito strážci státu měli jako protiváhu dostávat stejně tak vydatnou a intenzivní výchovu múzickou!!

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 16.Března 2014, 22:14:35

Kdepak řecký vzor, nebo nedejbóže Platón. Neandrtálci a homo sapiens, ba paviáni, to je náš dnešní vzor. Mít víc samiček, vždyť to mají naši nejbližší příbuzní, naši bratranci.Taky silnější vítězí, tak to má být podle přírody. Přiznám se, mým vzorem je Bible. Kniha příběhů věčně platných. Povzbuzujících i výstražných. Třeba ten o Davidovi z 30. kapitoly 1. knihy Samuelovy. David jde se svou družinou vysvobodit zajaté ženy a děti města Siklág. Cestou musel zanechat ty muže, kteří nestačili tempu stíhání. Výprava se zdařila a muží se vrací zpět se zajatci i s kořistí. Teď začíná pointa. "David přišel ke dvěma stům mužům, kteří byli příliš vyčerpaní, než aby mohli jít s Davidem, takže je nechali u potoka Besór. Ti vyšli Davidovi a lidu, který byl s ním, naproti, David přistoupil k lidu a zeptal se, jak se jim daří. Promluvili však všichni zlí muži a ničemníci mezi těmi, kdo táhli s Davidem a říkali: Protože s námi netáhli, nedáme jim nic z kořisti, kterou jsme vysvobodili. Každý ať si odvede pouze svou ženu a své syny a ať jdou. David řekl: Nedělejte to, moji bratři, s tím, co nám dal Hospodin. Chránil nás a vydal do naší ruky loupežnou hordu, která vytáhla proti nám. Kdo z vás v této věci uposlechne? Ať je podíl toho, kdo vytál do boje, stejný jako podíl toho, kdo zůstal u výstroje; ať se spolu rozdělí. A bývalo tak od onoho dne i nadále; určil to za ustanovení a nařízení v Izraeli až dodnes."
Jako nejdůležitější v Bibli považuju to, že nám Ježíš nabízí svého Božího Ducha, abychom jednali božsky a ne zvířecky nebo neandrtálsky nebo individualisticky.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Pospíšile Pondělí, 17.Března 2014, 00:08:18

já samozřejmě chápu, jak jste svůj příspěvek mínil, ale přesto mi na mysl vytanul syn krále Davida, moudrý Šalamoun, který měl sedm set manželek a tři stovky konkubín. Ale neberte to zle, bylo to už dávno, co jmenování pánové žili.
Jinak přiznám se, že mým vzorem (ve smyslu, v jakém jste on slovo použil vy) jsou romány Isaaca Asimova, a tam se individualismus také nevyznává.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 17.Března 2014, 23:48:6

Bible je kniha nejen příkladů k následování, ale i výstražných příkladů. Šalomoun je vykreslen jako moudrý král, který se ve stáří stal pošetilým, právě vlivem svých manželek. Jeho syn už "dokázal" rozbít otcovo království. Starý Zákon přechází v Nový, v působení Ježíše, Božího Syna, který obnovuje Davidovo království, v Božím (nebeském) království. Ve Skutcích je vykreslena Ježíšova činnost po jeho nanevstoupení prostřednictvím apoštolů skrze jeho Svatého Ducha. Tato činnost není ukončena. Každý z nás se účastní další historie. Nečetl jsem zatím romány Isaaca Asimova, i on se tam nějakým způsobem zařadil. I na mne působí další knihy, nejen Bible. V 60. a 70. letech vymaloval Vojmír Vokolek ze slavné rodiny Vokolků několik kostelů freskami. Církevníci se nato snažili malby zabílit, nebo nechat kostely spadnout. V kapli ve Stráži pod Ralskem, která vznikla v části vypleněneho barokního kostela je kresba hostiny Božího království. Za stolem sedí člověk, jemuž z kapsy kouká Rudé Právo, zatímco za mříží nevpuštěni jsou biskupové a kněží.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Vážen á paní Hájková, pane Poláček, pane Kubička a pane Ungere, Úterý, 18.Března 2014, 10:04:57

díky za článek a stejně jako za diskuzi. Mám dilema, jak k článkům zde přistupovat. Když pominu, že je to příjemné čtení, možnost tříbení názorů a myšlenek, tak kolísám mezi tím, zda články považovat z "vědecké" či "literární" (kam bych zařadil i umělecké pokusy a úvahy amatérských filozofů). Skutečně od vědeckých článků očekávám to, o čem píše pan Kubička a Unger. Pokud to vědecký článek ve vědeckém časopise neobsahuje, je někde chyba. Ale Deník referendum není vědecký časopis a nemyslím, že tyto ambice má. Zveřejňování článků zde nepodléhá pravidlům zveřejňování vědeckých článků. Jsou to názory, myšlenky a úvahy autorů, kteří mohou být v dané oblasti totálními laiky bez teoretického vzdělání a jejich názory a úvahy nemusí být ničím podložené - konec konců "kouzlo" webu je anonymita. A sem tam sice do diskuze vstoupí pan Heller s tím, že takovéto "pohrdání fakty, znalostmi a nevědeckost" ho rozčílí, ale to není pravidlo. Ano, pokud by toto byl vědecký časopis, byly by některé texty podobné vyjádřením manžela tety Kateřiny ze Saturnina. Nic proti příkladu, který uvádí pan Poláček. To je hezký příklad a moc se mně líbí. Ale je to příklad o víře. Hranice v řadě článků a diskuzí mezí tím, v co autoři a diskutující věří a mezi tím, co považují za vědecky prokázaná fakta, se stírají pro mě až překvapivým způsobem. A tak poezie, filozofické úvahy vycházející z osobní víry, literární skvosty a vědecké statě se zde prolínají. O to zajímavější a zábavnější je pro mě vše sledovat a sem tam se zapojit. Takže ještě jednou díky za článek i diskuzní příspěvky, pánům Kubičkovi a Ungerovi pak za fakta, která jsem neznal.
Paní Hájková - k té levici a pravici - já bych pro Vás asi byl papírově poměrně hodně pravicový konzervativec (nakonec při několika konkurzech v zahraničí jsem takto v testech opakovaně dopadl). Myslím ale, že spousta reprezentantů pravice se chová poměrně hodně levicově a sociálně a naopak. Já si nejsem jistý, zda lze dnes vést nějakou ostřejší hranici (ale není o vědecký názor, je to pocitologie..o:)))
Obecně pak mám dotaz a předem děkuji za případnou reakcí - znova čtu Ideály humanitní od Masaryka - pokud to někdo z vás znáte, jaký je váš názor na jeho definici individualismu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Válkovi Úterý, 18.Března 2014, 17:06:45

Nejsem znalec Masaryka, ale myslím si, že byl stoupencem jakéhosi umírněného individualismu, který pramení z humanismu a bez něhož není myslitelná svoboda jednotlivce. Extrémní individualismus ale odmítal. Ten už je podle něho egoismem a jako takový je se socialismem neslučitelný.
(Tohle jsem usoudila poté, co jsem si na tohle téma vyhledala pár stránek na internetu).
S uvedenými větami se dá, myslím, celkem souhlasit. Problém je, jak rozlišit umírněný a extrémní individualismus. To už totiž může být zase věcí názoru.
Pokud jde o levici a pravici, nijak na tom označování netrvám. Hranice nejsou tak úplně jasné a každý si o tom myslíme své. Problém je jen to, že nám schází nějaká vhodnější slova a tak jsme nuceni používat pořád tohle označení.
Pokud se vám můj článek líbil, jsem ráda. Na vědu si samozřejmě žádný nárok nedělám. Nedělám si ho ani na umění. Máte pravdu, že jde o směs žánrů. O sdílení nějakých představ, které si člověk nechce nechat pro sebe.
To, že jste pravicový konzervativec mi nevadí. Zdáte se jinak být celkem hodný člověk. Já se snesu s každým, kdo se snese se mnou (i se všemi názory, které mám, což ovšem neznamená, že je musí přijmout). Ani nevím, zda je to z mé strany dobrá nebo špatná vlastnost.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Paní Hájková, Úterý, 18.Března 2014, 18:35:3

díky za toho hodného člověka...o:))) i když hodní mám pocit jsou spíš lidé.
Mě z masaryka zaujalo toto. Je to sice dlouhé a nevím zda to takto lze citovat, ale risknu to. Pokud porušuji nějaká pravidla či zvyková práva tohto deníku, pls upozorněte mě.

Na tomto základě historického neboli ekonomického materialismu podávají se některé další vývody. Především, že masa proletářská jest vlastním člověkem; ne individuum, ani individuum proletářské, nýbrž celé masy proletářské nejen jednotlivého národa, nýbrž veškerého člověčenstva. Odtud mezinárodní heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ To znamená: individuum, osobní „já“ pozbývá před masou svého významu, anebo, jak to Engels říká, individuum nestojí za nic. Socialism na tomto základě historického materialismu jest uvědoměle protiindividualistický. Odtud vědomí a popřípadě svědomí jednotlivcovo nic neznamená, pouze vědomí a svědomí kolektivní masy, rozumí se masy proletářské. Neboť proletářů jest mnohem více než kapitalistů, a tedy podle zásady majoritní obecně uznávané člověk, člově- ctví, člověčenstvo je representováno masou proletářskou.
Na první pohled snad takové příkré odmítání individualismu zarazí. Avšak socialism nepodává tu nic nového. Ten, kdo přijímá národ a národnost jakožto representanta člověctví a člověčenství asi tak, jak to formulovali naši čeští humanitisté, ten jest také proti individualismu. Každý politický řečník má úspěch, když proti nepohodlným jednotlivcům nebo stranám zahromuje ve jménu národa, a nikdo se ho neptá, má-li nějaké poslání od národa a odkud ví, co národ o věci soudí.

Jest ovšem otázka: Jestliže individuum nestojí za nic, jak všecky kolektivistické názory tvrdí, odkud pak má cenu ta masa individuí? Když individuum není ničím, jeho vědomí a svědomí jest bez významu, proč tisíc individuí jest nejen něčím, nýbrž dokonce vším? Tu jest přepínání každého kolektivismu; a již teď si můžeme zapamatovat, že jest jednou z palčivých otázek naší doby, uvědomit si rozpor mezi individualismem a kolektivis- mem, ať již je tento formulován národnostně, církev- nicky, socialisticky a tak dále.

Socialisté tvrdí dále, že mravnosti a mravouky, která by hověla každému člověku, každému národu, každé době, není, nýbrž že jest jen morálka a mravnost třídní, proto, že celá společnost spočívá na třídním boji, každá třída (hospodářská) má svou mravnost, své tužby mravní, kapitalista, proletář, živnostník, dělník, každý má svou. Ale morálky všeobecné, která by toho boháče a chudáka smiřovala, prý není. Myslím, že jest to přepí- nání. Pravda jest, že mnohé třídy se svými zvláštními zájmy jsou, toho nikdo nemůže popírat, a že by se měly tuze rády, toho také nikdo nebude tvrdit. Ale tolik smí sc povědět, že přece jen při všech rozdílech uznávají se některé zásady mravní všeobecné, a nebýt toho, pak by třídy vůbec nikdy nemohly se dohodnout, a přece o dohodnutí oběma běží. Fakt jest, že člověk bohatší, bohatý, člověk prostředního majetku, a zase dělník, každý má svoje mravy, svůj způsob života, jenž se dědí v generacích, a tím se liší třída od třídy. Jest pravda, že také národové se liší podle svých mravů. Ale že by se lišili v podstatných názorech mravoučných — aspoň hledí- mc-li k národům arijského plemene — nelze tvrdit. Právě historie ideje humanitní nám ukazuje, že národové jsou v tomto ideálu zajedno. Každý si tento ideál formuluje jinak, ale dosti na tom, že lidstvo má takový spojující ideál.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Válku, Úterý, 18.Března 2014, 19:24:3

kdyby tu byl Pepík Heller, možná by hned Masarykovi vytkl, že Engelse špatně vykládá. Já se do toho radši pouštět nebudu, protože nejsem takový expert na marxistické klasiky jako on. Ale vůbec se mi třeba nezdá, že by z hesla "Proletáři všech zemí, spojte se", automaticky vyplýval názor, že individuum nestojí za nic.
Masaryk má možná pravdu v tom, že existuje pár morálních zásad, které jsou obecně platné, transkulturní atd. Určitě taková jakási všelidská morálka existuje, ale na druhé straně - kapitalismus jí už ze své podstaty zcela odporuje. Z toho důvodu, že v něm lidé mohou být extrémně bohatí či extrémně chudí. To je podle mého názoru prostě samo o sobě nemorální. Společnost by zkrátka neměla dovolit svým členům extrémně zbohatnout ani extrémně zchudnout. Myslím si, že právě ta kapitalistická morálka je třídní, když tohle umožňuje.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Paní Hájková, Úterý, 18.Března 2014, 21:05:36

naprosto souhlasím s tím, že není správné, aby byli extrémně chudí lidé (v hmotném slova smyslu), tedy v případě, že si toto sami nepřejí a nezvolili sin tuto cestu. A pokud je příčinou toho, že jsou ne vlastní chybou či rozhodnutím extrémně chudí lidé to, že existují extrémně bohatí lidé, pak souhlasím s tím, že by extrémně bohatí lidí též neměli být. Neumím ale posoudit nejen co je extrémní (jistě je to smrthladem), ale ani zda zato může společnost. Takže moje definice by spíše byla, že by se mně velmi líbilo žít ve státě, společnosti...kde všichni lidé, co o to stojí a neškodí ostatním povedou co nejspokojenější život bez existečních obav. Ale možná je to totéž. Není nic horšího, než člověk zklamaný a upřímně nespokojený se svým životem, rezignující, který ztratil naděje na cokoliv. A pokud vidíme malé dítě na počátku běhu a pak střihem takovéhoto člověka nikoho to asi nemůže nechat chladným a každý se snaží o změnu aby k tomu nedocházelo, hledá kde v konkrétním případě nastala chyba a kde se obecně tato chyba systémově děje. Já se domnívám, že každodenní mravenčí práce, kultivace systému, zapojení těch, co to takto vnímají je sice pomalá a dlouhá, nicméně realistická cesta ke zlepšení. Tedy spíše jsem zatím stále nakloněn kvalitativnímu posunu a moc nevěřím v kvantitativní skok.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 18.Března 2014, 21:26:1

Já v kultivaci kapitalismu nevěřím. Naopak, věřím v jeho krach. Jenže bohužel nevím, jak dlouho to bude ještě trvat, než ten krach přijde. A hlavně doufám, že ten krach nebude probíhat nějak katastroficky, že lidi už mezitím začnou vytvářet nový systém, aby ten starý mohli jakžtakž plynule nahradit.
Pro ten nový systém jsem ochotna leccos udělat.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Středa, 19.Března 2014, 09:03:38

To vím a také se v tomto nejen s vámi nepotkávám. Já v obecné rovině taky věřím, že "kapitalismus" se jednou změní v něco jiného - ať už kapitalimus definujete jakkoliv a je to cokoliv. Současný systém fungování ekonomiky a řízení státu není prostě dobrý a řlověk je mu v podstatě ukradený. Věřím tomu, že se změní. Neshodneme se ale v tom, jak se podle této víry v praxi chovat. Věřím v řadu věcí a stále ač již ne mlád si hýčkám řadu nadějí do budoucnosti mé osobní i mé rodiny, přátel atd. Ale víra je víra a reálný každodenní život je reálný každodenní život. Já si myslím, bez ohledu na moji víru v cokoliv, že do té doby než nastane to v co věřím (protože nevím, jak jinak této změně pomoci) je třeba dělat vše co je v mých silách pro kultivaci systému stávajícího (chcete-li) kapitalismu. Nevěřím tomu, že pasivní rezistance pád kapitalismu a vytouženou změnu urychlí a nejsem přítel revolucí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Individualismus kontra kolektivismus Středa, 19.Března 2014, 13:57:33

Pane Válku, vlastně jsem Vás chtěl požádat, abyste sem nějaký ten Masarykův text překopíroval (musím přiznat, že Masaryka jsem naposled četl před mnoha a mnoha lety) - ale Vy jste mě v tomto ohledu už předešel.

Takže, tento Masarykův text - lze říci, že to je naprosto typický Masaryk. Jeho výhrady oproti marxisticko-socialistickému pojetí člověka jako primárně tvora kolektivního - ty jsou samozřejmě z hlediska aby se tak řeklo obecně-přirozeně-humanistického naprosto oprávněné; ale na straně druhé, Masaryk sám nikdy nedokázal proniknout do hloubek marxistického pohledu na svět. A proto Masaryk sice tak nějak uznává a přiznává, že společenské třídy m o h o u mít do jisté míry rozdílné zájmy - ale Masaryk ze svého obecně humanistického pohledu si nikdy nemůže uvědomit a ani si přiznat ten naprosto vitální p r o t i k l a d třídních zájmů podle marxistické teorie, kdy zájem jedné třídy (pracujících, vykořisťovaných) se nachází v naprostém, existenciálním protikladu proti zájmům třídy náprotivné (kapitalistů, vykořisťovatelů).

Já na tomto místě nechci řešit, do jaké míry je tento marxistický pohled (ještě dnes) bezezbytku případný, tj. do jaké míry je tento třídní antagonismus opravdu určující. Rozhodující pro nás v tuhle chvíli je, že Masaryk nikdy nebyl schopen pochopit tu skutečnost, že jsou prostě určité, zcela o b j e k t i v n ě dané okolnosti a determinanty, které samy štěpí společnost na dva protikladné, nesmiřitelné tábory. Masaryk se domníval, že všechny tyto "zájmové rozdíly" lze nakonec překonat, překlenout, stmelit právě jenom jakýmsi všeobecným humanismem.

Tolik tedy k Masarykovu náhledu na třídní boj.

Co se vlastního vztahu mezi individualismem a kolektivismem týče, v tomto ohledu má ovšem Masaryk naprostou pravdu, že marxismus tento principiální protiklad neřeší - nýbrž jeho řešení v podstatě obchází právě tím, že lidské individuum apriori definuje jako společenskou bytost, přirozenou součást všezahrnující lidské komunity.

Pro marxismus se proto ten vztah individuum - kolektiv vůbec nejeví jako principiálně protikladný; podle marxismu je lidské individuum tak jako tak jenom produktem společnosti, a proto se s ní nemůže dostat do zásadního konfliktu. (Jediná výjimka: třídní společnost a jmenovitě kapitalismus, kdy působením tržních mechanismů se individuum dostává do umělého protikladu s celkem.)

A ještě něco k té třídní respektive nadtřídní morálce: to je zase taková zcela typická dichotomie, kdy každá strana vidí j e n o m tu svou vlastní pravdu.
Marxismus vidí jenom ten třídní protiklad, jenom absolutní, nesmiřitelný antagonismus, kde samozřejmě jakékoli společné zájmy a jakákoli společná morálka jsou předem vyloučené, nanejvýš jsou iluzí uměle udržovanou panující třídou.

A naopak, ten pohled nějaké nadčasové, věčné, univerzální morálky, ten vidí zase jenom to nadčasově-humánní, co je společné všem lidským bytostem za všech časů - ale to je zároveň pohled jak ahistorický, tak i antisystémový - tj. odhlížející a abstrahující od základních determinant a rozporů konkrétních historických společenských systémů a formací.

Tato dichotomie se pak ukazuje i na rozdílnosti názorů na konkrétní řešení: jedna strana vidí řešení v prosté (a radikální) systémové změně, která prý už sama o sobě přinese všeobecnou humanizaci všech společenských poměrů; oproti tomu druhá strana se spoléhá na pozvolnou, každodenní kultivaci člověka a jeho světa (to je právě ta masarykovská "drobná práce", jako protiklad k revoluci).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pasivní rezistence? Středa, 19.Března 2014, 16:27:33

Vůči čemu? Pasivní rezistence je snad možná leda tak vůči státní moci nebo něčemu analogickému. Ale vůči systému, který je nad státní mocí? Který je navíc neoddělitelný od technických a jiných výsledků civilizačního vývoje? To je skutkově neproveditelné. Nepomůže ani pouhá neúčast ve volbách. Už tím, jak chodíme do práce, kupujeme zboží a pod., už jen tím systém udržujeme. A zkuste se tomu vyhnout (nechodit do práce, nenakupovat). Není úniku.
Proto se přece nemusíme s kapitalismem smiřovat. Jediný možný odpor proti němu je však zatím jen vnitřní postoj. Tedy taková vnitřní rezistence u jednotlivců, která se ovšem může kumulovat, když podobní lidé budou spolu komunikovat. Mrzí mě, že nejsem věřící, protože tím pádem nemůžu ani tvrdit, že Bůh si kapitalismus nepřeje, že si přeje lepší systém - tedy lepší mezilidské vztahy. Takové, které nejsou odvozené od kapitalistických vztahů.
Co vlastně míníte tou "kultivací" systému, pane Válku? Ekonomika přece stojí nad politikou (bohužel). Pokud se někdy podaří dosáhnout opaku, už to samotné by mohlo ukazovat na změnu systému.
Zatím vím jen to, že už se nelze vrátit do minulosti. Ani kapitalistické ani reálněsocialistické.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Milá paní Hájková, pane Poláčku a další... Středa, 19.Března 2014, 19:57:6

Diskuze zde jsou veskrze teoretické, chtělo by se mně říct akademické (byť to není přesné). Já si jich velmi vážím, jelikož - a omlouvám se za neomalenost, které se v tomto prohlášení skrývá - mně tyto disputace pak inspirují v těch závažných, které často ať již v nemocnici, kde jsem mimo jiné i náměstek, tak na MZČR či jako zastupič nebo jako předseda AS LF. Závažné myslím v tom smyslu, že jejich výsledek je nějaký výstup, který často ovlivní osud řady lidí. Tady je výsledkem debat tříbení názorů a jsou to vlastně taková rétorická cvičení.
K té rezistenci. Zkopíruji (měl výročí tak proto, jinak to moje modla rozhodně není) text ze Čtení o TGM:

Nezdá se vám, pane presidente, že náš občanský život je přepolitizován?
Zčásti ano, zčásti ne. Vkládáme do svého denního života a styků poněkud mnoho politického stranictví a zanášíme stranické zájmy i do oblasti, kam se to nepatří: do věcí kulturních a hospodářských, do veřejných funkcí apod. Méně politického stranictví a víc věcnosti, víc respektu k osobním schopnostem, víc zájmu o své vlastní kopyto, to by našemu životu jenom prospělo. Stranickost není politika, jistě ne politika pravá a rozumná.
Na druhé straně však ten náš denní občanský život není dosti zpolitizován ve smyslu demokracie. Dosud jsme si plně neuvědomili, že naše obcování s lidmi, že vykonávání našeho povolání, vůbec způsob, jak jednáme a žijeme, to vše že je také politickou funkcí každého občana. Demokracie, tudíž demokratická politika se má v tom občanském životě jevit jako slušné obcování, jako snášelivost, jako schopnost diskutovat a ne se hádat. Rádi naříkáme na poměry a na tu republiku; nezapomínejme, že republika bude prostě taková, jaká bude většina občanů. Politicky myslet znamená myslet rozumně, počítat se skutečnostmi neznamená pohodlně a ledabyle přijímat, co doba a okolí nám podávají, nýbrž skutečnosti rozumně a energicky pozměňovat, kde a kdy toho je potřeba.
Demokracie předpokládá obecný smysl pro pořádek.
Mluvíme-li vážně o demokracii, nemohu nevzpomnět jednoho vážného faktu: máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.

Jenže mnoho lidí se přiznává, že jsou politikou znechuceni. Pořád ty aféry a inkriminace, ty osobní a partijní mejdany, ty narážky z politického zákulisí, to všecko nám bere důvěru k politice. Nemá obyčejný a slušný občan pravdu, když se k politickým věcem obrací zády?
Nemá pravdu. Má povinnost pracovat k nápravě - pracovat, nejen mluvit! A to politikaření není politikou. Bylo psáno ve vašem listě, že politika je hospodařením na velkém gruntě; ale politika je také hospodařením na menších gruntech, v zemích, krajích, okresech a v obcích. Ten vybičovaný a výlučný zájem o politiku Prahy, zájem o politiku několika osob, které často jen na tu chvíli jsou v popředí, není nic zdravého. Mělo by se míň mluvit a víc dělat. Vím, že dobré slovo je také čin, ale to mluvení a psaní, kterému se obyčejně říká politizování, tím činem není. Starat se všude v obcích a ve všech autonomních institucích o takové věci, jako je bydlení a školy, cesty, čistota ulic, zdraví lidu, šetrné hospodářství atd., to je ta pravá politická činnost, k níž je povolán každý rozumný a činný člověk. Kus dobré samosprávy, to je také politický čin. Proto velmi oceňuji zdravý lokální patriotismus a rozumný regionalismus; tím si lidé zvyknou chodit politicky po zemi a ne v oblacích a naučí se měřit přísněji a spravedlivěji práci svých volených zástupců i tu takzvanou vysokou státní politiku.

Ale vždyť si zrovna naopak, pane presidente, zvykáme přesunovat všechny veřejné věci na stát. Všechno má pro nás dělat stát, na všechno voláme vládu: stát se má postarat o naše zdraví, stát nám má spravovat střechu nad hlavu, stát má všechno subvencovat, pořád stát a stát, a my nic. Proto se zlobíme nejdřív na tu republiku, když nám něco chybí.
To jsme dělali už za Rakouska. Tenkrát jsme hleděli dostat domů něco z toho, co jsme tehdejšímu, ne našemu státu dávali ze svých kapes; avšak dnes máme stát svůj, a koneckonců všecko, co nám dává stát, dává nám z kapes našich. Proto by bylo důkazem politické zralosti občanů, kdybychom dovedli co nejvíce postavit, zařídit a udržet v chodu sami bez byrokratického aparátu státního a přitom laciněji nežli stát. V tom si můžeme vzít za příklad Anglii nebo Ameriku s jejich vyvinutou svépomocí. Čím větší je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie.
Je to psychologicky a kulturně zajímavá věc, ten takzvaný etatismus ve velkém i malém; vzpomínám si na bavorskou anekdotu (patrně běží o vlastnost i jinde zdomácnělou) o vesničanech, jimž se bořil most a jenž musil být spraven. Poslali k úřadu deputaci, aby slavný úřad je milostivě ráčil donutit spravit ten nebezpečný most, neboť se na něm už stalo několik neštěstí....


Mohl bych pokračovat ale doufám, že jsem snad vysvětlil svůj názor na pasivní rezistenci či rezistenci a proaktivní postoj.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Válku, Čtvrtek, 20.Března 2014, 05:27:42

může být "zdravým lokálním patriotem" nebo "rozumným regionalistou" člověk, který se už několikrár v životě stěhoval, ba dokonce jeho předkové se mnohokrát stěhovali po různých regionech? Patrně žádná obec nebude ta jeho obec.
Masaryk si myslel, že k péči o obec je "povolán každý rozumný a činný člověk", ovšem málokdo to dnes tak cítí.
Pokud jde o mě, musím, bohužel, napsat, že jsem to tak cítila za minulého režimu, tedy v době, kdy - jak je známo - se všichni starali jen o své, protože byla totalita.
Teď sice taky cítím, že bych se měla o něco starat, ale ten kapitalismus mi prostě pořád nějak vadí. A lokální patriot, jak už jsem uvedla, nejsem. Už ani národní.
Vy ale pořád směšujete dvě věci - systém jako kapitalismus a systém jako politický systém. Souvisejí spolu, ale ne tak docela.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

paní Hájková, Čtvrtek, 20.Března 2014, 09:47:28

zda může být "zdravým lokálním patriotem" nebo "rozumným regionalistou" člověk, který se už několikrát v životě stěhoval, ba dokonce jeho předkové se mnohokrát stěhovali po různých regionech vědecky zodpovědět nedokážu, nevím, to a ale j to dotaz na psychologa, religionistu a jiné odborníky. Můj osobní názor je, že může - mojí rodiče byli lékaři a nastupovali v dobách umístěnek, takže ač ve svazku manželském, jednoho poslali do Šumperku, druhého do Přerova. Rodiče ale měli v Brně. Otce pak několikrát přeložili a tak jsme se postupně stěhovali a stěhovali, celkem 7x, naposledy po revoluci do Brna. To vede k tomu, že se cítím v řadě měst tak trochu lokálním patriotem, byť jsme tudy jen prošel...o:))) To stěhování mělo poměrně velkou výhodu v tom, že na otázku v ruštině "váš životopis" jsem nikdy nedostal díl než za postupné vyjmenovávání míst, kde jsme bydleli...
Ano, asi máte pravdu, směšuji dvě věci - systém jako kapitalismus a systém jako politický systém. Já to vnímám tak, že ty věci spolu velmi souvisejí. A myslím, že směšování těchto dvou věcí je na tomto fóru celkem běžné.
Pokud bych si mohl dovolit dotaz - co Vám vadí v ČR víc - pokud tedy tyto dvě věci nesměšujete - kapitalismus nebo politický systém. Jak byste změnila kapitalismus chápu a v mnohém s Vámi stejně jako s panem Hellerem souhlasím, ale jak byste změn změnila politický systém - v co (tedy pokud Vám stávající též vadí). A pokud ne, myslíte, že stávající může fungovat a přitom bude docházet ke změnám kapitalismu? Pokud byste souhlasila, že je stávající systém (politický) dobrý, ale špatný je kapitalismu, pak bych čekal, že se Vy a další zapojíte a využitím stávajícího politického systému se pokusíte kapitalismus změnit či zlikvidovat. Pokud ale s politickým systémem nesouhlasíte stejně jako s kapitalismem - jaký politický systém navrhujete a jak ho chcete nastolit. To je to co mě stále uniká.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 20.Března 2014, 11:29:17

Mohu přerušit tok Vašich myšlenek svým pohledem? Snažím se, aby byl biblický, v Bibli vidím nástin řešení. Když se Izrael usídlil v Palesině, neměl mít krále. Každý měl nést zodpovědnost za sebe a v případě vnějšího nebezpečí (slíbil Bůh, že ) povstane jedinec (jak je psáno v knize Soudců), který sjednotí národ k obraně.
Ježíš tento systém dovršil tím, že slíbil, že každý jedinec může dostat a mít jeho ducha, doslovně jeho Ducha. Společnost – Církev pak nemůže být hierarchická, jak se to stalo pod vlivem pádu Římské říše. Papež pokračoval coby římský císař. Správně má každý nějakou službu a ti nejvýš nahoře jsou vlastně nejvíc dole – služebníci všech.
Toto samozřejmě nemůže fungovat všeobecně. Co s těmi, kteří nepřijmou mravný způsob života? Apoštol Pavel už obhajuje světskou moc, která má meč k usměrnění špatných. Petr Chelčický mne poučil, že vláda je k tomu, aby stavěla zdi mězi těmi, kteří by chtěli proti sobě bojovat. Vláda má usilovat o lidskou spravedlnost. Jakou tedy mít vládu? Líbí se mi teorie samosprávných družstev pana Hellera (ještě jsem ji nestihl prostudovat). Malé skupiny vždy měly vliv na vývoj společnosti, mniši nebyli jen "rota líná". Už se ozývají i z Bruselu hlasy, že se má lid nechat rozhodovat v jeho místě a jeho záležitostech. V malých skupinách se spíš uhlídá, zda někdo na sebe nestrhává moc.
Technická revoluce posílila moc velkokapitálu, chybí revoluce mravní (jak řekl i Albert Einstein). Tyto dvě oblasti, etika a technika, každá se svými důsledky se prolínají. Teoreticky se dá uvažovat, že budou-li všichni dobří a spravedliví, nezáleží na tom, kolik kdo má majetku. Ale jen uvažovat. V praxi to nikdy nenastane. Na druhou stranu naprosté zespolečenštění majetku neudělá z lidí anděly. Pracuji spíš na poli etiky, víry, změny člověka, morálky. Ale uznávám, že mravní lidé mají jít do politiky. A naprosto považuji za nutné a důležité, aby se tato vnitřní oblast člověka (morálka, víra) projevovala ve společném životě oněch samosprávných skupin. Takové skupiny ve světě už vznikají. Snaží se být nezávislé na politické moci. Není to lehká situace. Politická moc je totiž často spjata s nadstáními korporacemi., s velkokapitálem. Zákony jsou lobovány tak, aby potíraly všechny menší subjetky. Přes to však asi není jiné cesty.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Pane Pospíšil, Čtvrtek, 20.Března 2014, 12:00:45

moc krásné myšlenky a moc hezký text, ale nějak jsem nezachytil Vaši představu politického systému? Jak tedy chcete řídit město, kraj, stát...osvícená monarchie, přímá demokracie, stávající systém demokracie, "vláda lidu", anarchie...?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dilema revoluce a drobné práce Čtvrtek, 20.Března 2014, 13:51:38

Pane Válku, položím Vám otázku: mělo za minulého, "totalitního" režimu smysl, pokoušet se dejme tomu v nějakém výrobním podniku o řádnou, poctivou práci - když celý systém byl nastaven tak, že k řádné a poctivé produkci nejen nijakým způsobem nemotivoval, nýbrž za ni nakonec vysloveně trestal (mechanickým zvýšením plánu například)?

A když se k tomu ještě připojoval fakt, vědomí, že člověk svou vlastní poctivou prací nakonec jenom ještě dále při životě udržoval systém, který byl sám o sobě nehumánní, prohnilý?!

Samozřejmě, můžete namítnout, jestli tedy skutečnou alternativou bylo to nechvalně proslulé flákačství - které se mnohdy maskovalo a "zušlechťovalo" právě poukazem na to, že "já přece nebudu dělat na komunisty"?

A tato námitka je samozřejmě oprávněná; ale jde o to, že za oné situace se člověk dostával neustále do dilemat, ze kterých prostě nebylo úniku. Které neměly žádné jednoduše pozitivní řešení. Jestliže se člověk snažil pracovat či vůbec působit řádně, udržoval tím na jedné straně určité trvalé lidské hodnoty - ale na straně druhé se opravdu nemohl vyhnout tomu, aby si výsledky této jeho poctivé práce k dobru nepřipsal režim, který byl ve své podstatě nehumánní.
A na straně druhé, jestliže se člověk oddal onomu zmíněnému flákačství (respektive rozkrádání "socialistického" majetku, veksláctví atd.atd.) - pak sice na straně jedné skutečně nebyl nijakým způsobem zatěžován myšlenkou na to, že by snad aktivně podporoval prohnilý režim - jenže na straně druhé tím velice aktivně rozbíjel a destruoval všechno, co vytváří tu nejvlastnější základnu solidní a kultivované lidské existence. A jak rychle a jak všeobsáhle se toto "antisocialistické" vyžírkovství a hraní jenom do vlastní kapsy přeneslo i do společnosti nové, popřevratové, je všeobecně známo.

Pane Válku, snad už tušíte, proč jsem jmenoval tento příklad: samozřejmě, společnost kapitalismu i s jeho - relativní - demokracií není zdaleka tak utlačovatelská (alespoň bezprostředně ne), jako byl režim totalitní.
Nicméně, pokud vycházíme z premisy, že i tento kapitalismus (a to i s jeho politickým systémem) je útvarem ve své nejhlubší podstatě nehumánním, který je nutno nahradit společenským uspořádáním jiným, kvalitativně lepším - pak se nevyhnutelně dostáváme do toho samého dilematu, který byl popsán výše.

Jestliže se totiž spolehneme j e n o m na onu masarykovskou "drobnou práci", pak hrozí velice reálné nebezpečí, že u ní - také skončíme. Že skončíme jenom u dílčích reforem, u dílčích zlepšení, u dílčích opatření, které samozřejmě v tom či onom konkrétním případě mohou přinést určitá zlepšení pro ty či ony konkrétní osoby, ale nakonec ve svém celku budou jenom fíkovým listem pro celý systém jako takový. Neboť tento Systém pak vždycky může poukázat na to: "Vždyť sami vidíte, nějaká zlepšení jsou možná - tak k čemu pak měnit mě samotného?!"
Máme tedy nakonec ten samý efekt jako za totality: drobnými, dílčími změnami a reformami nakonec při životě udržujeme systém, který je ve své nejhlubší podstatě nehumánní.

Ovšem, ani opačný postoj není bez pochybných, ambivalentních momentů: jestli se plně spolehneme j e n o m na to, že postačí svrhnout dosavadní Systém pociťovaný jako neuspokojivý, a rezignujeme právě na tu masarykovskou "drobnou práci" na zlepšení věcí lidských - pak třeba jednoho krásného dne se nám opravdu podaří provést revoluci, ale nebudeme mít v rukou nic, naprosto nic, na čem bychom mohli vystavět nějakou společnost, nějaký "systém" lepší.

Takže, ještě jednou: my se z těch dilemat opravdu nevysvobodíme - ať uděláme to či ono, vždycky to bude někde špatně.

Je jediná cesta, která může - alespoň v základní míře - toto dilema překonat: na straně jedné kdykoli a kdekoli podporovat a posilovat ty stálé, trvalé, nepodmíněné lidské a civilizační hodnoty - ale na straně druhé, vždycky si být té skutečnosti vědom, že za stávajícího systému tyto všeobecně humánní hodnoty nikdy nemohou dojít svého skutečného naplnění - a že je nutno hledat a vytvořit takové společenské a politické formy, které jsou s těmi humánními hodnotami ve skutečném, nikoli pouze formálním souladu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mravní proměna a revoluce Čtvrtek, 20.Března 2014, 13:59:55

Ještě poznámka k textu pana Pospíšila: na jedné straně naprostý souhlas, nějakou "novou" společnost opravdu nelze vybudovat bez zásadní proměny obecné mravnosti, bez zásadní změny hodnotových priorit celé společnosti.

Na straně druhé, systém kapitalismu opravdu nezrušíme, nepřekonáme jenom tím, že "budeme chodit světem a kázat dobro". A ani tím, že budeme kázat poselství Ježíše. Nakonec, sám Ježíš si byl tohoto dilematu naprosto vědom, to je ten jeho známý výrok o tom, že "spíše velbloud projde Uchem jehly, nežli bohatec vstoupí do Království nebeského".

Ve své době samozřejmě Ježíš ještě dost dobře neměl objektivní podmínky pro to, zabývat se podstatou kapitalismu jako takového - nicméně, kdyby právě tento Ježíš žil v dnešní době, je možno usuzovat se značnou pravděpodobností, že by své čistě morální učení doplnil právě i o tu komponentu, že "aby bylo Království boží zde mezi vámi, k tomu musíte dokázat změnit nejen sebe samé, ale i celý okolní svět".

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Pane Poláček, Čtvrtek, 20.Března 2014, 15:20:53

moc hezký text ale bez jakéhokoliv konrétního pokusu odpovědět na můj dotaz/dotazy.
A k Vašemu dotazu, zda se mělo či nemělo smysl zapojit to poctivé práce (byť to bylo asi spíše míněno jako akademický dotaz).
Ano, bylo - a jsme bytostně přesvědčený, že čím je hůře, čím horší je situace proti které nelze nebo nemá smysl bojovat silou je nutné proto ní "bojovat" pracovištostí, poctivostí, čestností...minimálně proto, aby se člověk sám za sebe nestyděl.
Proto za minulého režimu neprohrál řežim, ale ta většina, která so salámovala, nic pro změnu neděla, nadávala a vyhovoval jí v podstatě smrádek ale teploučko.
Důsledkem toho je morální marasmus společnosti.
A překvapujeme mě, že diskutující zde které považuji za aktivní občany, kteří nevyznávají smrádek a teploučko používají takové množství slov a argumentů, aby zdůvodnili, proč nejsou možné činy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Válku, Čtvrtek, 20.Března 2014, 16:28:24

to po mě chcete moc, abych navrhla konkrétní řešení. Nebo snad dokonce politický systém? Nejlepší politický systém je takový, ve kterém jsou všichni spokojeni. To je také můj sen. Rozumné řešení ode mě nečekejte. Myslím, že je u nás dost lidí, kteří jsou mnohem rozumnější než já a kteří by mohli vymyslet, jak politický systém vylepšit. Ovšem kapitalismus, tedy ekonomický systém, který má přece jen obrovský vliv na politiku, lze patrně změnit jen celosvětově. Ne že by nebyly možné činy. Člověk se o to sice může pokoušet, ale asi tím jen zbytečně vyčerpá své síly. Lze vypracovávat nějaké strategie, ale kdo se jimi bude dobrovolně řídit? Čistě rozumná řešení obvykle selhávají.
Pan Pospíšil ve svém příspěvku píše, že mravní lidé by měli jít do politiky. Možná má pravdu a mělo by se to pořád zkoušet. Nějací mravní lidé se snad ještě najdou, kteří by byli ochotní a schopní do toho jít. V každém případě budou potřebovat nějakou oporu, zázemí. Jak po stránce ekonomické, což mohl zajistit třeba Hellerův družstevní sektor (kdyby nějaký existoval), tak po stránce morální. Kde ji vzít? Nejspíš v nějaké skupině stejně smýšlejících osob. Nemyslím, že je dobré sektářství, tedy uzavírání se do sebe (ať jednotlivců nebo skupin). Člověk by se měl stýkat a spolupracovat s každým, s kým spolupracovat vůbec lze. Na druhé straně potřebuje tu zmíněnou oporu - nejspíš v lidech, kteří myslí stejně jako on - aby měl vůbec nějakou sílu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 20.Března 2014, 16:59:57

Problém je už jen to dát lidi, kteří myslí stejně, nějak dohromady. Ale o tom píšu v článku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jaká řešení? Pátek, 21.Března 2014, 13:43:29

Pane Válku, nejsem si teď tak docela jistý tím, které Vaše konkrétní otázky považujete za (mnou) nezodpovězené. Jsou to ty otázky po tom, jakým politickým systémem nahradit ten stávající?

Tak za prvé: ta - systémová - změna opravdu není v prvé řadě záležitostí ryze politickou. Politika se nakonec vždycky přizpůsobí reálným poměrům. Je zapotřebí změnit právě tu reálnou základnu lidského bytí, základní způsob existence, způsobu života společnosti - teprve potom může mít smysl hledat i odpovídající politické formy.

Na straně druhé, i politika je samozřejmě do jisté míry relativně autonomní oblast, a i tady je možno hledat - už předem - určité cesty, modely, alternativy.

Shodou okolností, zrovna jsem na jiném fóru ("Co je špatného na kapitalismu?") paní Hájkové na toto téma sdělil, že někdy v dohledné době chystám otevření samostatné diskuse o otázkách demokracie.

Ovšem, ještě předtím bych chtěl otevřít téma "Pražské jaro 1968", kde se nám protínají všechny relevantní otázky a problémy nekapitalistické společnosti - otázky ekonomiky, otázky politiky (demokracie), ale i otázky hodnotové orientace společnosti.

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Pane Poláček, Pátek, 21.Března 2014, 18:57:17

asi uvažuji pro filozofické diskuze moc technicky. Moje otázka stran politického systému bstále trvá. Je třeba změnit současný polkitický systém - tím myslím řízení státu parlamentem + vládnou, kdy vládu volí parlament parlament se mění při demokrazických volbách? Pokud ano - konrétně jak? Pokud ne a lze tento systém využít k realizaci změn, proč do něho nevstoupíte??

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Politika a revoluce Neděle, 23.Března 2014, 11:03:52

Jde o to, pane Válku, že Vy jste prostě až příliš fixovaný na sféru politiky. To není samozřejmě jenom Váš případ, je to zcela všeobecný náhled současné doby, že prý prostřednictvím politiky je možno dosahovat opravdu substanciálních změn.

Ono to souvisí se současnou dominancí demokracie, demokracie právě velice úspěšně vzbuzuje tu iluzi, že když v ní přece není nic zakázáno, že když je každému dovoleno veřejně prohlašovat co myslí a prosazovat co chce, že tedy právě tato sféra demokratické politiky je to místo, kde je možno účinně ovlivňovat věci veřejné.

Jenže, dokonce i právě tito - zkušení - účastníci politické demokracie mají jedno vlastně velice výstižné úsloví: "Tahle věc je - politicky - n e p r ů c h o d n á."

Zkrátka: jsou věci, které se prostě prosadit, změnit, ovlivnit nedají. V čem je příčina? Ti političtí aktéři jsou totiž jenom n a p o h l e d zcela autonomní ve svém jednání a konání; ve skutečnosti jsou to jenom r e p r e z e n t a n t i.
Oni reprezentují, vyjadřují, ztělesňují určité zájmy - a tyto zájmy jsou zase věcně, objektivně dané zcela reálným stavem společnosti.

Celá ta "demokratická" politika, všechny ty parlamenty, vlády, politické strany, celý ten politický cirkus který navenek budí dojem že zrovna a jenom tady se rozhoduje o osudu národa - to všechno je nakonec jenom reflex, odraz, je to jenom vypůjčená zář Měsíce; pravé zdroje, pravé příčiny věcí leží někde zcela jinde, ukryté ve spodním proudění společnosti.

Kdyby v ničem jiném, tak právě v tomto měl Marx stokrát a tisíckrát pravdu: celý ten svět politiky je nakonec jenom sekundární, odvozený, nesvébytný; ty zcela podstatné věci se dějí daleko hlouběji, v samotných základech existence společnosti.

Jestliže tedy máme situaci, kdy jsme nespokojeni se systémem, s charakterem kapitalistické společnosti - pak opravdu nemá smyslu (a hlavně, nemá sebemenší naději na úspěch), pokoušet se o nějaká čistě politická řešení. Dokud je kapitalismus nosným ekonomicko-sociálním systémem, dokud na něm stojí život celé společnosti - potud jsou veškeré snahy ho nějak reformovat čistě politickou cestou prostě "neprůchodné".

Politický systém je tady nakonec vždycky jenom od toho, aby stávající (ekonomicko-sociální) systém a řád u d r ž o v a l, konzervoval - ne proto, aby ho rozbíjel.

Tolik tedy odpověď na Vaši konkrétní otázku: pokoušet se měnit kapitalismus prostřednictvím jeho vlastních politických struktur, nemá sebemenší smysl. Vstoupit do tohoto politického systému znamená, být jím pohlcen. (Jako příklad tohoto pohlcení mohou sloužit například němečtí Zelení - původně radikální mimoparlamentární, a i antikapitalistická opozice, ale jakmile se dostali do parlamentu, stala se z nich umírněná, bezzubá státotvorná strana, jako všechny ostatní.)

Jedinou cestou je nalézt alternativu - totiž opravdu funkční, reálnou, přesvědčivou alternativu ke kapitalismu jako takovému. Jenže, k tomu je zapotřebí opravdu důkladné, hluboké a komplexní teoretické přípravy - aby to neskončilo zase v troskách nějaké hurárevoluce, jako byla ta "socialistická". Napřed je nutno myslet, a teprve potom je možno jednat.
Bohužel, současný svět vyznává povětšině heslo zcela opačné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Neděle, 23.Března 2014, 11:24:50

co má tedy jednotlivec dělat? Má jen čekat, až někdo vymyslí alternativu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 23.Března 2014, 11:27:59

Případně se modlit?
:-)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Asi bych chvíli musel hledat zdroje... Neděle, 23.Března 2014, 12:54:38

(ale koneckonců jak zmíněno výše, DR neaspiruje na to být plnit normy kladené na "vědecké periodikum").
Takže bych jen rád upozornil, že z určitého úhlu pohledu (který naprosto není v rozporu s křesťanskou naukou) může být celý život (zaměřený na směrem od jednotlivce k Bohu) modlitbou. Navíc oproštěnou od té (přece jenom trošku zastaralé) slovní symboliky :-).
Krásnou neděli přeji,
DL

Vlastimil Válek - lékař, Brno

Díky pane Poláček Neděle, 23.Března 2014, 15:58:25

kapitalismus jako politický systém v podstatě nezměníme - v tom se tady v rámci diksuzí shodnete, i když už ne v tom proč. Chápu to tak, že část se domnívá, že je nutné vše promyslet, teoreticky propracovat a pak to snad někdy aplikovat. Další skupina v čele s pane Hellerem počítá s tím že postupně budou vznikat ta samosprávná družstva a že to je přirozený vývoj pouze se nedá odhadnout, kdy bude ukončen ale že Marx dostatečně zdůvodnil, proč to tak musí být a konečně zbytek, tomu je to jedno.
Co se politického systému týče, tak tady je shoda v tom, že je špatný na celém světe a dobrý není, že slouží kapitalismu. Zapojit se nemá smysl, reoganizace je bbost a nového zatím nikdo nic nevymyslel, takže v podstatě se s tím nedá nic dělat.
Trochu mě to připomíná to známé všecko je na h...jen včely na med ale i ten je na h....
Ptám se stejně jako paní Hájková...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Co má jednotlivec dělat? Pondělí, 24.Března 2014, 12:28:25

Zkusil bych přece jenom navrhnout: mít trpělivost ještě asi takové dva týdny, než ten Poláček konečně přece jenom zveřejní ten svůj text o Pražském jaru. ;-)

Já vím, ty ultrateoretické diskuse o Marxovi byly asi pro ty, kteří s touto problematikou nejsou důvěrněji seznámeni, mnohdy úmorné a sotva srozumitelné. Ale nedá se nic dělat, bez Marxe není kritika kapitalismu myslitelná, tímhle jsme se prostě jednou prokousat museli. Určité základní věci se musely alespoň v zásadní míře objasnit.

Dobrá zpráva: v diskusích především s panem Hellerem jsme se teď už konečně dostali k samotnému jádru věci, k těm nejhlubším úrovním. Pana Hellera sice nepřesvědčím, že jeho pohled na Marxe je neadekvátní; ale právě proto nemám v úmyslu v dané - nadále už zcela marné - diskusi pokračovat. Na tom diskusním vlákně, kde tato debata probíhá ("Co je špatného na kapitalismu?") hodlám ještě jednou - naposled - panu Hellerovi odpovědět, pak tam ještě umístit svou vlastní odpověď na onu mnou položenou otázku - a pak už chci otevřít to téma "Pražské jaro". To se sice samozřejmě také neobejde bez určitých teoretických úvah - ale přece jenom by se tam měly řešit daleko praktičtější otázky, právě v tom smyslu kam směřovat, o co usilovat.

Mohu snad předem prozradit: mám v tomto ohledu jednu myslím opravdu dosti neobvyklou ideu či koncept; uvidíme, do jaké míry tato myšlenka bude akceptována jako nosná a perspektivní.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.