Změny životního stylu

V pozadí nápadných revolucí, privatizací, reforem, voleb a výměn vládních garnitur probíhají nenápadné změny zvyků. Za života jedné generace se po malých krocích mění životní styl.

Na označeném přechodu pro chodce kdysi všichni čekali na zelenou, zejména když to vypadalo, že zpoza rohu vykoukne příslušník SNB. Někdy se našel odvážlivec, který zjistil, že v přehledném terénu stovky metrů na obě strany nic nejede, a vykročil dřív, než mu to semafor dovolil. Pak ovšem vykročili všichni. V prvním případě se jednotlivec nechtěl vymykat drzostí a svévolí, v druhém případě nechtěl vypadat jako hlupák, který dobrovolně dodržuje zákony. Dnes se každý rozhoduje za sebe. Vždy v příhodných situacích někdo vykročí a někdo čeká. Každý vzal odpovědnost za své bezpečí do vlastních rukou. Kolektivismus pominul a případné sdílení se mezi svobodnými jednotlivci děje dobrovolně.

Kdekoli, často při nastupování a vystupování do dopravních prostředků, všude, kde je hodně spěchajících lidí, vidím nový projev. Každý se valí svým směrem bez rozhlížení a předpokládá, že všichni ostatní ustoupí. To se jistě dělo vždy. Ale jako pamětník si vybavuji archaické doby, kdy jsme takového člověka pokládali za hulváta. Dnes se snížená sociální inteligence stala pandemií. Nejde mi o moralizování. Spíše o vzorce chování tam, kde o tom člověk ani nepřemýšlí, kdy jen mechanicky přenáší do drobných každodenností velká témata struktury a dynamiky společnosti a odpovídající životní filozofii. Svoboda zde znamená uchvátit si svůj podíl a podržet kořist pevně ve spárech.

Nejsem snad tak dětinský, abych očekával, že všichni k sobě stále budou laskaví jen proto, že to tak bylo většinou v mé původní rodině. Desetiletí člověka obrousí a naučí ho tomu, čemu se říká životní realismus, i když tu slovo „realismus“ dostalo opačný význam, než mělo původně. Prostě vím, že k životu patří kooperace i konkurence. Zjistil jsem, i když asi trochu opožděně, že všeobsáhlá tolerance je povrchově laskavá a do hloubky zhoubná. Jsou celé obory, kde o myšlenkách, vizích a programech platí spíše kdo s koho. V těchto desetiletích se rovnováha vychýlila od sdílení a spolupráce k soutěživosti a nepřátelskému soupeření. Kdysi si konkurovaly podniky, dnes manažeři v některých firmách vytvářejí vnitřní konkurenci. Trestají za spolupráci a pomoc. Povzbuzují udavače, patolízaly. Podporuje se cyklistický model: nahoře hrbit, dole šlapat.

Veřejný prostor pozvolna ovládl nový styl myšlení a vyjadřování myšlenek. Dnes zdaleka není samozřejmé, že většina má pravdu, jak se to zdálo před dvěma desetiletími. I prostí lidé, ba i školní děti kladou otázky, vyslovují pochybnosti, vyžadují vysvětlení, utvářejí si vlastní přesvědčení k tématu. Tato samostatnost se ale překlání v extrémní myšlenkový individualismus. Dobrý je ten, kdo „má názor“, aniž by ve skutečnosti cokoli nazřel. Ve skutečnosti jde o domněnky vyslovené v sobě nebo nahlas, zcela bez důvodu nebo z důvodů nedostačujících. Prostě mám právo na svůj názor. A kdo můj názor odmítá, popírá mou svobodu a cosi mi vnucuje. Mase obyvatel se zdá, že právo na vlastní myšlenky a jejich vyjádření zahrnuje uctivé uznání těchto nápadů všemi ostatními. Má svoboda je prioritou, svoboda druhých již není ve smyslu starého liberálního přesvědčení, jen hranicí mé svobody, nýbrž je její negací. Názory už často nemohou vést korektní diskuzi, natož dialog. Je možná jen polemika. Názory jsou jen vítězné a poražené. Soulad myšlenek se skutečností a soulad slov s myšlenkami, to je odložená veteš.

Z této deviace myšlenkové svobody plyne obecný sklon k fundamentalismu. Nemusíme se tu zabývat kořeny tohoto směru v době, kdy se tak sám nazýval. Můžeme nechat stranou ropného magnáta Lymana Stewarta, který spustil hnutí tím, že na miliony adres bezplatně nechal rozesílat brožury společně označené jako The Fundamentals, obhajující ultrakonzervativní pojetí křesťanství. Vezměme fundamentalismus jako současnou tendenci již nevázanou na evangelikální křesťanství. Kdosi podal výstižnou a jednoduchou definici, že fundamentalismus znamená dávat jednoduché odpovědi na složité otázky. A právě tento sklon se neprojevuje jen v náboženství, ale i v politice a v tom, co kdysi bylo filozofií. Jednoduché poučky a řízné povely, to je vše, co zbylo ze staletého propracovaného, kulturně integrovaného duchovního života. Ve 4.století se křesťanský klasik Řehoř z Nyssy smál extrémním skupinám, které braly bibli doslova.

Dnes standardní křesťan naivně včítá do bible dnešní významy slov, často pouze v překladu, pomíjí dobový kontext a zvláštnosti literárního stylu, nehledě na kulturní podmíněnost pisatelů. V této intelektuální brutalitě je biblické učení bráno jako soubor informací ze všech oborů nebo je v téže roli odmítáno s primitivností, jež charakterizuje gurua současného ateismu Richarda Dawkinse. Myšlenkově nároční odpůrci náboženství jako Erich Fromm, Herbert Marcuse, Maurice Merleau-Ponty nebo Max Stirner už nám jen mávají z ateistického nebe, ale s kulturním niveau dnešní české a západní společnosti nemají co dělat.

Za minulého režimu byla taková hra: vzít titulky Rudého práva, ponechat je beze změny a jen jim dát erotický význam. Bylo to příležitostné povyražení. Dnes už není třeba k titulkům nic domýšlet, sexuální vyznění nabízejí samy, jen ve specifické verzi. Stačí sledovat masová média od Lidových novin po Aha, od Práva po Aktuálně.cz, a budete si myslet, že čtete věstník klubu sadomasochistů. Ti však své sexuální odlišnosti dávají pevné a bezpečné hranice. Jednoho znám osobně a je to angažovaný humanista a osobně laskavý a tolerantní člověk. Titulky, a s nimi obsah většiny novin, to však je těžká sociální deviace. Kape z nich krev, zní zoufalé výkřiky a smrtelné chroptění a jejich svět je opředen podvody, úklady a spiknutími. Prý se to dobře prodává.

Nespokojíme-li se s momentkami z uličních přechodů, chodníků a z četby novin, mohli bychom pro nemoc hledat terapii a na způsob dřívějšího hradního establishmentu naordinovat společnosti vysoké dávky moralínu. Ale můžeme také za touto tsunami individualismu, egoismu, myšlenkového a verbálního násilí vidět strach. Strach protagonistů a propagandistů Systému z džina, kterého vypustili z láhve a jehož neumí zavřít a bezpečně zazátkovat. Je to džin zvaný Trh bez přívlastků. Zrazená a zaprodaná revoluce hryže jejich svědomí. Její oslavy před několika měsíci byly licoměrné. Současný ekonomický a sociální propad odhalil hloubku civilizační krize. A právě též hromadná frustrace z barbarského životního stylu přispívá k tomu, že zejména mladší hledači alternativ ztratili obavu nazývat věci pravými jmény. Vše nasvědčuje tomu, že máme nakročeno k novým změnám.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.