Strany jsou pro straníky, hnutí pro všechny?

Po dvaceti pěti letech jsme se od Občanského fóra dostali ke hnutí Akce nespokojených občanů. Kruh se uzavírá. Znamená to „konec dějin“, české stranické politiky? Krizi politiky lze pozorovat i na západ od nás.

Pětadvacet let se učíme politice a pětadvacet let nám to nejde. Jinak bychom to co chvíli nezkoušeli s novými formacemi a popularita politiky coby řemesla, o jejích aktérech ani nemluvě, by se nesunula od desíti pěti.

Před čtvrtstoletím se neslo zemí, že „strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. Občanské fórum (OF) bylo založeno 19. listopadu 1989. Jeho hlavním cílem bylo vedení dialogu s ochabující komunistickou mocí. Na počátku nebyly a ani nemohly být větší ambice. Úkolem bylo bezkonfliktní předání vlády a nastolení demokratických poměrů, což se povedlo. Do Federálního shromáždění i České národní rady byli kooptování zástupci OF, během několika týdnů se etablovalo jako pilíř federálního i českého kabinetu.

Postupně se logicky stalo nositelem obsáhlého politického programu – a s ním s přehledem zvítězilo ve volbách 1990. Profil Občanského fóra však komplikovalo, že zároveň se charakterizovalo jako hnutí a zároveň se na jeho kandidátce potkalo čtrnáct stran odleva doprava, od Levé alternativy po Občanskou demokratickou alianci, od osmašedesátnické Obrody po Klub angažovaných nestraníků.

Družina okolo Václava Havla měla vizi co nejdelšího přežívání OF v původní neideologické podobě, z níž by se až časem vylouply dospělé politické strany. Odlišnou představu sdílel Václav Klaus, kterému se v říjnu 1990 nečekaně podařilo utrhnout funkci předsedy OF. Na jeho přeměnu v pravicovou stranu sílu neměl, zasadil se proto aspoň o to, aby se z něj po pár měsících vylíhla Občanská demokratická strana inklinující ke konzervativismu a Dienstbierovo Občanské hnutí s levicově liberálním směřováním.

Zastřešující struktura Občanského fóra dovedla stát k volbám 1992, v nichž už ale nekandidovalo OF, nýbrž jednotlivé strany, jež se více či méně hlásily k jeho odkazu.


ANO je hnutím pro všechny. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Paradoxně ve stínu velkolepého rozletu Občanského fóra, které se nedožilo svých druhých narozenin, zůstalo obnovení České strany sociálně demokratické, jejíž historie sahá až do roku 1878. V tentýž den, kdy vzniklo OF, byl ustaven přípravný výbor ČSSD v čele se Slavomírem Klabanem, který měl připravit organizační strukturu strany. Oficiální zaevidování ČSSD se uskutečnilo 9. února 1990 a 24. března 1990 se sešel obnovovací sjezd.

Pikantní je, že podobně jako OF se i sociální demokracie stala řekou, v níž se slily různé proudy. Měly k sobě blízko ideově, ovšem ani o kontroverze nebyla nouze. Sociální demokracie si i po násilném poúnorovém sloučení s KSČ (k přeregistraci nedošlo dvě stě tisíc z 380 tisíc členů) zachovala svoji identitu – v exilu.

Jenže se v něm objevily rozpory generační i koncepční, především ve vztahu k bývalým komunistům. Jiný pohled měli Jiří Horák (první předseda obnovené ČSSD), Radomír Luža nebo Přemysl Janýr, a jiný Vilém Bernard, Jiří Loewy či Karel Hrubý.

Ani doma nepanoval stoprocentní konsensus. Přednost Občanskému fóru před ČSSD dal například nezpochybnitelný sociální demokrat Rudolf Battěk. V OF se navíc zformovala skupina poslanců soc.dem. orientace (Zdeněk Jičínský, Pavel Dostál aj.), která později do ČSSD stejně vplula a vtiskla ji výraznou tvář.

Zatímco v prvních porevolučních měsících do ČSSD zamířili předúnoroví sociální demokraté, soc.dem. z exilu, exkomunisté, ale i noví, mladí členové (mj. Martin Starec, Petra Buzková, Bohuslav Sobotka), se zvolením Miloše Zemana předsedou v roce 1993 přišla éra integrace, jež zahrnula osobnosti z řad Občanského hnutí, moravistů, socialistů či zelených.

Jako o „zdivočelých sociálních demokratech“ Miloš Zeman hovořil o sympatizantech ultrapravicových republikánů Miroslava Sládka. ČSSD bobtnala, leč za cenu velmi širokého názorového rozkročení, které jí přináší problémy dodnes – nejenom v podobě duchcovské koalice s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti.

Kruh se uzavírá
Snad hříčka osudu svedla předsedy ODS (dědičky OF) a tradiční ČSSD, aby v roce 1996 uzavřeli dohodu na Klausově menšinové vládě a aby v roce 1998 podepsali Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, díky níž sestavil menšinový kabinet Miloš Zeman. O snížení důvěry v politické strany se již dříve postaraly sponzorské aféry ODS a ODA, ale i Zemanův holport s čechošvýcarskými podnikateli v Bambergu, ovšem období tzv. opoziční smlouvy se stalo živnou půdou pro prolínání politických a ekonomických zájmů.

Začali jsme si zvykat, že v předpokojích premiérů se mohou pohybovat šíbři formátu Miroslava Šloufa, Marka Dalíka či Jany Nagyové. Ne odpor Václava Havla ke stranictví, jak tvrdí Václav Klaus, ale nezodpovědnost partají nahlodala zdejší politický systém.

Prorůstání korupce a klientelismu do nejvyšších politických pater časem rozhýbalo dosud strnulou justici. V 90. letech utíkali ekonomové právníkům, a podle toho byla zpackaná transformace, nyní naopak právníci konečně popotahují politiky.

Kromě toho ale nastupují čerstvé apoliticky se tvářící subjekty, které vytrubují, že strany se zprofanovaly a šanci mají dostat manažersky strukturovaná hnutí.

Po Bártově Věcech veřejných převzal štafetu Okamurův Úsvit přímé demokracie a zejména Babišovo ANO. To, poněvadž je na rozdíl od stran pro všechny, posbíralo odpadlíky z ČSSD i ODS, přimixovalo lidi z byznysu i občany nepolíbené politikou, na poslední chvíli spíchlo program (Andrej Babiš míní, že nakonec je stejně nejlepším program prosté nekrást) a teď bourá žebříčky popularity.

Kruh se po pětadvaceti letech uzavírá. Od OF jsme dospěli k ANO. Znamená to „konec dějin“, přinejmenším české stranické politiky? Sotva, to bychom byli příliš originální. Krizi politiky lze pozorovat i na západ od našich hranic. Tam však stojí strany na pevném základě a mají naději se vzchopit rychleji než u nás, kde po listopadu 1989 ještě ani nestihly spolehlivě zapustit kořeny.

Vzhledem k dějinné soutěži politických idejí i k našemu ústavnímu zřízení je přesto návrat autority stran pravděpodobný. Nedojde k němu ale bez usilovné snahy osob politicky činných a politicky cítících. Takovým kdysi nalil krev do žil vznik OF i obnovení ČSSD. Zkusme proto využít letošní listopadová výročí i k připomenutí toho, že strany nejsou pouze pro straníky a že jejich poslání daleko přesahuje jen dobývání a rozdělování moci.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.