Vystoupení Miloše Zemana v rozhlasovém pořadu Hovory z Lán vyvolalo vlnu moralizujícího pokrytectví, která zaplavila část médií a české společnosti. Potíž je v tom, že řečené pokrytectví, které snižuje morální postoj na úroveň fetiše či prostoduchý kýč, způsobuje, že to podstatné nám uniká před očima. A tím podstatným je vlastní obsah Zemanových sdělení a především jejich politický kontext.

Vulgárnost zakrývající obsah

Zemanova vulgárnost nespočívá v jednotlivých slovech, ale v jejich zřetězení − v interpretacích, nebo spíš v předpojatostech, která formuloval a položil před nás tak, jako se pokládá betonový kvádr: ztěžka a hlavně bez diskuse. Označit ženy ze skupinu Pussy Riot jako výtržnice je mnohem varovnější než použité (řekněme že „citované“ nebo „přeložené“) oplzlé výrazivo.

Pussy Riot exploatují pornografické motivy, slova atd. zcela záměrně coby radikální esteticko-politické gesto. Vzhledem k tomu, že sám ruský kontext je vyhrocený (není to kontext liberální demokratický), je vyhrocená radikálnost namístě. Je to nejúčinnější způsob, jak upozornit na to, co se v Rusku děje a co bychom mohli nazvat postupnou fašizací ruské politiky a společnosti.

↗

Miloš Zeman se nevynořil z ničeho. Je produktem devastace politiky, ideologie a hodnotových postojů, na nichž se vehementně podílely tradiční politické strany, které navzdory svým programům jednaly vlastně postideologicky. Foto Hrad.cz

Hovořit v kontextu fašizace o projevech radikálního protestu jako o výtržnictví znamená (nepřímo) legitimizovat fašizující režim. Je ostatně známo, že nejméně klikatá cesta k fašismu vede přes morálku šosáka a jeho volání po pořádku. A Zeman si je tohoto posunu podle všeho velmi dobře vědom.

Pokud vulgarity něco zakrývají, pak právě toto. Zeman mohl snadno odhadnout, že se nakonec málokdo bude obtěžovat pozornější analýzou jeho výroků a mohl předpokládat, že se většina médií vrhne na vulgární výrazivo jako hloupý psík na chutnou kost, zatímco obsah zůstane takřka netknutý.

Postdemokracie aneb politický kontext

Vulgární tirádu Miloše Zemana je však třeba vnímat v širších souvislostech. Zmínil bych tu stručně především dva aspekty. Když Václav Klaus hovořil o postdemokracii v souvislosti s kritikou EU, byla to nepříjemná a v mnoha ohledech demagogicky zjednodušená kritika v duchu nacionalisticko-konzervativní ideologie. Ale byla pravdivá jakožto reálný fenomén: ve jménu ideologie se kritizovala absence ideologie, technokratismus.

Zemanovy výroky je nutno vnímat především jako odvážný útok na rétoriku liberalismu (který u nás nabyl zmutované neoliberalistické ideologie), na ideologickou rétoriku vůbec. V tom se Zeman liší od ideologicky rigidního a definovatelného Václava Klause. Zatímco Klausova politická dráha by se dala přirovnat ke kariéře Viktora Orbána, jenž se z mluvčího liberalismu proměnil v konzervativního nacionalistu, Zeman ke svému proklamovanému levicovému zakotvení přistupuje, jak se zdá, velmi flexibilně.

Řada jeho názorů je levicovému pohledu na svět v ostrém rozporu. Tento ideologický eklekticismus dělá ze Zemana politika postideologického; není stoupencem jasného hodnotového systému, takže jeho jednání může být nevypočitatelné. Například chvála švédského modelu sociálního státu se u něho setkává s obdivem k čínskému kapitalismu a podobně.

Druhým aspektem je sám pohyb v současné české politice. Ta podle mého názoru prochází restrukturalizací, která může být i docela hluboká. Zmíněná restrukturalizace se dá zjednodušeně vyjádřit jako umenšování vlivu tradičních stran a nárůstu vlivu hnutí se zamlženou politickou identitou.

Nástup Andreje Babiše skutečně znamená konec postkomunismu, resp. českého ideologického antikomunismu, který už dlouho otravoval vzduch zatuchlé české politiky. Voliči dali najevo, že „nebezpečí komunismu“ už dávno neberou vážně, protože ani samotnou KSČM neberou vážně. Alternativou se kupodivu stalo ANO, které namísto zastaralých hesel 20. století nabízí, podobně jako Zeman, postideologický přístup k politice.

Postideologický přístup je klamný, protože sugeruje představu, že po době nikam nevedoucích ideologický rozbrojů nastal čas „věcně správných řešení“. Jenže ideologie, pokud nemáme zrovna na mysli její pokleslé formy (jako je zmíněný ideologický antikomunismus), je také vyjádřením hodnotové orientace. Správnost nelze vždy plně určit technokratickými parametry efektivity, růstu apod. Hodnotové hledisko je nezastupitelné. Jenže co znamená „hodnota“ a proč došlo k její devalvaci?

Potřeba kritické sebereflexe

Všechna varování před Milošem Zemanem a Babišovým ANO jsou, a tím se dostáváme na začátek tohoto zamotaného klubka, pokrytecká proto, že nezahrnují sebekritické hledisko. Zeman ani Babiš se nevynořili z ničeho. Jsou produktem naprosté devastace politiky, ideologie a hodnotových postojů, na nichž se vehementně podílely tradiční politické strany, které navzdory svým programům jednaly vlastně postideologicky: technokraticky, což v České republice znamená prokorupčně a cynicky.

A to se týká všech parlamentních stran, počínaje ODS a konče ČSSD (zvláště na komunální úrovni) i KSČM. Dokud ti, kteří se dovolávají hodnot liberální demokracie, nepohlédnou do zrcadla, nebude jejich kritika přesvědčivá. Zůstane groteskním představením, jako je sundávání prezidentských portrétů ze zdí školních tříd, bude posledním valčíkem na cestě do postdemokracie.

Je však třeba v sebekritické reflexi postoupit ještě dál a tázat se, zda bezhodnotový postdemokratický technokratismus není jen jednou z fází liberálně demokratického uspořádání, zda se zkrátka nenacházíme v samých limitech kapitalistické modernity institucionálně rámované liberálně demokratickým uspořádáním.

Zda tedy, jinými slovy, nejsme svědky zdlouhavého konce někdejšího optimismu „třetích cest“ a zda nevidíme na dosud vzdálený práh radikálního řešení v podobě nového společenskoekonomického uspořádání. Ovšem na cestě ke komuně stojí nejeden Napoleon.

Krize parlamentní levice

Závěrem autorská douška. Je-li řeč o sebekritice, pak musí každý začít u sebe. Domnívám se, že jsem se svou úvahou o spojení stranické levice s Milošem Zemanem mýlil. Předpokládal jsem totiž, že zvolení Zemana prezidentem povede k posílení parlamentní levice, zejména ČSSD, a tím i k relativnímu oslabení Zemana — že se tyto dvě síly budou vzájemně vyvažovat. Nepočítal jsem však s tak výrazným nástupem ANO a s jeho postupným příklonem k Zemanovi.

Toto spojenectví je pro českou parlamentní levici neštěstím, protože nemá pro levici mobilizační efekt; spíše její sílu postupně rozptyluje nebo přebírá. Zdá se však, že české parlamentní levici je to beztak jedno, protože namísto rekonstrukce hodnot a politické ideologie spoléhá na živelný samospád, který pro ni může být veselým tobogánem do nicoty.