Hnutí ANO dosáhlo úspěchu ve volbách, aniž bychom znali oficiální definici jeho ideologicko-programového východiska. Jeho představitelé si toho jsou vědomi, a proto spustili 23. 10. 2014 svůj vlastní think-tank s názvem Institut pro politiku a společnost.

Andrej Babiš, který vymezuje orientaci své strany prozatím vágně jako „pravici se sociálním cítěním“, usedne ve správní radě. Think-tank má podle jeho slov mimo jiné za cíl vychovávat nové politiky pro jeho ANO.

Pokud budeme Babiše pojímat jako nového pedagoga politiky, můžeme jeho vychovatelskou strategii rozdělit do tří kroků.

Zaprvé: nalezení díry na trhu

Jako zkušený obchodník by Babiš v roli učitele nejspíše následoval názorovou linii, v níž současní pedagogové přiznávají, že žáky berou především jako své klienty. Jaký pedagogický produkt tedy společnost nejvíce poptává?

Anglický filosof Mark Fisher v jedné ze svých knih popisuje vlastní zkušenosti z pedagogické praxe na střední škole. Žáci se nebyli schopni zapojovat do vyučování, nedokázali ani číst. Čtení považovali za nudu. Nevadil jim přitom obsah knih. Nedokázali se přinutit k samotné činnosti četby. Ta totiž neobstála v konkurenci sociálních médií, internetového přívalu nových zpráv a videí, fotek a obrázkových vtipů.

Neustálé online napojení na zdroj smyslových impulsů vrhal studenty do stavu, který Fisher pojmenovává jako depresivní hedonii, jež vyznačuje „neschopností dělat cokoli jiného než se pídit za požitky“. Pátrání po smysluplné náplni se odehrává na principu slasti.

Depresivní hedonii můžeme ilustrovat na srovnání rozsahu reklamní sféry (tedy nástroje, který nám nabízí nové a nové způsoby jak dosáhnout většího pohodlí a slasti) ve veřejném prostoru a množství psychických onemocnění.

V šedesátých letech, v období rané fáze reklamy, byla běžná rodina vystavena 1500 reklamních ataků za den. Druhou stranu této mince ve své knize The Selfish Capitalist popisuje James Oliver: od roku 1977 do roku 1982 vzrostl počet lidí stěžujících si na psychické poruchy o téměř deset procent, tedy na jednatřicet procent populace. Přičemž větší nárůst zaznamenaly země západního světa, tedy ty, které fungovaly na principu kapitalistického tržního systému.

↗

Prohlášení ANO implikují rodičovské ujištění, že vše dopadne dobře, že se nemusíme strachovat a máme přenechat to, co je nad naše síly, moudřejším a dospělým pečovatelům. Foto ANO

S hedonickou depresí souvisí i další problém, na který upozorňuje psychologie pedagogiky. Rodiče, kteří mají kvůli pracovnímu vytížení málo času na své děti, tento nedostatek kompenzují mírnějším přístupem, podbízením se potomkům a samozřejmě i finančními „úplatky“.

Důsledkem výchovy bez pevných pravidel ovšem vzniká jedinec bez zažitých vzorců chování, a tudíž v budoucnu neschopný vytvářet své vlastní hodnotové priority a normativní rámce svého rozhodování.

Bulvarizovanou reflexí tohoto jevu je například pořad Chůva v akci (v originále Superchůva), v němž přichází do konkrétní rodiny „odbornice“, která se snaží pomoci s nápravou problémového dítěte. Její rady obvykle směřují k přísnější výchově, konci rozmazlování nebo zavedení hranic. Bez nich je dítě ztraceno v pasti zmíněné depresivní hedonie a není schopno formovat své myšlení a chování do smysluplné a jej naplňující činnosti.

Andrej Babiš této mezery na trhu umě využívá. Jeho think-tank se může stát nástrojem, kterým vyplní jednu z absentujících složek v naší hedonicko-depresivní společnosti. Superchůvou, která stanoví pevný princip stmelující subjektivizované a relativizující životní mody globální společnosti.