Problém jednoho trička
Ivana RecmanováTýmu vedenému doktorem Mattem Taylorem se podařilo přistát se sondou Rosetta na jádře komety 67P/Churyumov-Gerasimenko. Velký spor se ale rozpoutal kolem trička, které měl Matt Taylor na sobě, když mluvil do médií.
Před nedávnem došlo k průlomu v oblasti dějin vědy — týmu vedenému doktorem Mattem Taylorem se podařilo přistát se sondou jménem Rosetta na jádře komety 67P/Churyumov-Gerasimenko. Této události si všimla i média a provedla rozhovor s doktorem Taylorem.
V době, kdy ho ovšem natáčela televize, měl na sobě tričko s obrázky polonahých žen, což vyvolalo především na Twitteru ostrou kritiku ze strany feministů. Doktor Taylor se nakonec se slzami v očích svým kritikům omluvil, nicméně debata pokračuje dál, a to mezi dvěma tábory — jedni se doktora Taylora zastávají, jiní si myslí, že vzít si takové tričko do televize nebyl dobrý nápad.
Za sebe musím říci, že se samotným tričkem nemám problém, ale na televizní obrazovky podle mě nepatří. Proč?
Člověk nemusí být vzdělán v oboru genderových studií, aby si všiml, že na mnoha místech na světě je disproporčně zobrazována ženská nahota. Reklamy na auta, motorky, motorové pily, předvolební kampaně — tam a ještě v dalších oblastech bylo ženské tělo využito jako forma propagace, ačkoliv propagovaný produkt neměl s ženským tělem nic společného.
Ovšem i v těch reklamách, které se ženským tělem souvisejí, si nelze nevšimnout určitých stereotypů — bílé ženy s nízkým BMI, tunou make-upu a dvaceti zásahy Photoshopu na výsledném formátu. Co se nám reklama snaží sdělit? Že budeme po aplikaci výrobku také tak bílé, štíhlé a nerealisticky vypadající? Nebo že je výrobek určen jen vyvoleným, kteří vlastně ani neexistují?
Opustíme-li reklamu, stereotypizaci ženského těla se stejně nevyhneme. Bulvární novináři pečlivě sledují, která ze slavných osobností zhubla, přibrala nebo si neoholila nějaké tělesné partie. Na internetu po parlamentních volbách vypukne klikací soutěž o nejkrásnější zákonodárkyni. Spoustě žen doma i na ulici se dostává nechtěných komentářů ohledně vlastního těla.
Když v tomhle člověk bude dlouhodobě žít, nebude příliš nadšený z toho, že nějaký vědec, byť nevědomky, podpoří tento genderový problém tím, že si vezme do práce a do médií triko, které ženy objektivizuje úplně stejně jako ty reklamy.
Matt Taylor je rozhodně vědec, který si zaslouží uznání za svůj přínos ve vědě, zároveň je to také nekonvenční člověk s potetovanými pažemi. Jak se již vyjádřil, na pracovišti s tím nikdo neměl problém, protože ho kolegové posuzují podle vědeckých výsledků, nikoliv podle vzhledu. Dostalo by se mu ovšem stejných příležitostí, kdyby byl ženou a byly by na něj kladeny nerealistické požadavky ohledně vzhledu?
Netrápil by se v dospívání tím, jestli je dostatečně přitažlivý pro opačné pohlaví (rozhodně neexistuje jeden typ, který by se líbil všem), nebyl by nešťastný z toho, že jako žena s brýlemi vypadá jako šprt, nikoliv jako modelka z billboardu?
Tím, že si vzal na sebe ono tričko před televizní kamery, v podstatě, byť neúmyslně, podpořil tuto nespravedlnost, která je na ženách páchána. Proto se nelze divit povyku, který se kolem této aféry ztropil. Někteří kritici vyčítají feministům, že řeší pouze tričko a nikoliv opravdu závažné problémy. Tričko ovšem není jediný problém — ale bohužel jen jedním z mnoha. Proto je potřeba se zamyslet i nad ním.
Můžeme jen spekulovat, zda by k přečinu vůči etiketě došlo, být v týmu pro Rosettu více vědkyň na vesmír..
Vzpomněl jsem si na Romana Jacobsona, který tvrdil, že jazyky se liší ne tím, co rozlišit můžou, ale tím, co rozlišit musí. Paní Recmanová zřejmě dost bedlivě nesledovala, kde ty knoflíčky končí. To zapínání je pro nás Čechy rozhodující a zpravodajství v angličtině tomuto důležitému rozdílu nevěnuje patřičnou pozornost.
Dá se upozornit i na jeden - arciť veleoblíbený - logický omyl. Zpívá-li Radek Pastrňák "Mám jednu ruku dlouhou.", v nejmenším netvrdí, že má tu druhou krátkou. Tak je-li ženské tělo vyobrazováno jako sexuální objekt, neznamená to, že je degradováno výhradně na sexuální objekt. Ženské tělo jednoduše mimo jiné sexuální objekt je, tak jak je sexualita nedílnou součástí výbavy každého člověka a poukazuje to toliko na rozdíl mezi mužskou sexualitou - víc vizuální, a ženskou - více situační a emoční. Nic víc, nic míň.
Mohu ujistit autorku, že obrýlení mladíci s nedostatečně vyvinutou muskulaturou se v dospívání nezájmem opačného pohlaví trápí úplně stejně jako dámy, o genderový problém se těžko jedná. Pronásledováním sexuality se to - jen zhorší. Pro obě pohlaví.
Sdílet
Dále se nějak vytratila informace, že krasavice na košili Matthewa Taylora byly kreslené ve stylu amerického superhrdinského komiksu. Nejen polonahé, ale také ozbrojené. Asi na tom něco bude, že holčičkám pistole do rukou nepatří http://denikreferendum.cz/clanek/14538-holcicky-s-pistolemi-a-konec-civilizace , když i feministky okukují poodhalená ženská těla, a zbraní si nevšimnou.
Hlavním přínosem aféry košilaté košile bude, že Matthew Taylor poté, co byl donucen omluvit se za svůj oděv, určitě dobře chápe, jak se cítí žena, kterou stále někdo soudí podle vzhledu.
Jinak Taylor je prý blázen do komiksů, ovšem nevím, zda do těchto: http://www.matttaylor.co.uk/#/new-gallery-1/
->Přičemž si tak říkám, jaký způsob předávání zpráv lidé v budoucnu vymyslí, aby se předešlo rozptylování a odvádění pozornosti od tématu. Asi se to bude muset dělat nějak bez obrazu, bez zvuku, bez slov a bez symbolů - nějakými strohými signály přímo do mozků lidí, aby teprve podle individuálních a okamžitých podmínek mozkomíšní tekutiny bylo člověku vystavena zpráva přímo na tělo a osobní vkus. Ženy by si pak k přijmuté strohé informaci bez barvy a zápachu podle vlastní fantazie přisnili padnoucí a vhodnou košili i s kravatou a urostlým kusem chlapa pod tím, a muži ... ti by si mohli představovat ta hejblátka na 67P/Churyumov-Gerasimenko (ovšem klidně i naopak - to by právě záleželo na každém individuálním setu a settingu). Škoda, že takový pokrok masmédia nedosáhnou snad ani do konce druhého funkčního období Miloše Zemana, ach jo.
Například vydávat eventuelní přítomnost organických sloučenin na kometě za známku života - i mě napadne, že pokud předpokládáme vznik života na bázi uhlíku přírodními procesy, musí nejprve vzniknout organické sloučeniny. V některých zprávách byl dokonce známku přítomnosti života považován samotný uhlík.
Popírám, že bych bojoval proti feminismu, dokonce ani proti paní Recmanové jsem nebojoval, je mi velmi sympatická a její články rád čtu.
Nihil novum sub sole, ovšem. Stykovací zařízení (považte zařízení - stykovací, poslušně hlásím návrh na další sexistické prasátečko z kosmické terminologie) je zpravidla konstruováno asymetricky. Na Sojuzu byla - je dosud - vodící tyč, na stanici tomu odpovídající protikus. Při příletu první návštěvnické (tou si nejsem úplně jist, abych zrovna Džanibekovovi s Makarovem nekřivdil) posádky k Saljutu 6 (neměl bych psát Salyutu?) pak proběhla památná konverzace obraty nehledanými, o to přiléhavějšími, již pak bdělá sovětská prudérie zcenzurovala do sdělovacím prostředkům uvolněné oficiální věty "Vidím krásnou stanici".
Nepište prosím Salyut. Neodpovídá to české výslovnosti a nevidím důvod, proč bychom se měli opičit po angličtině. Anglicky hovořící pisatelé si s tím hlavu nelámou, přitom nejpočetnějším jazykem psaným latinkou je tuším španělština.